Tatínek, který dětem nedává dárky: „Náš životní styl je pro každého, kdo má rád svobodu a snese nejistotu“

Když jsme loni před Vánoci pustili do světa článek o rodinách, kde si nedávají vánoční dárky, pozornost kritických čtenářů přitáhl nejvíc otec tří dětí Jan. Ten se jim zdál jako nejpřísnější puritán, tomu to děti jednou spočítají, prorokovali mu někteří pod článkem. Od té doby si plánujeme, že se na to, jak to chodí v domácnosti u Tilingerů, podíváme trochu zblízka. A teď jsme si konečně s tatínkem promluvili. Jak to je tedy s těmi dárky? Vadí vašim dětem, že je

Francouzský tatínek: Dcera je pro mě největší dar. Přemýšlím, jak ji vybavit do života v této dravé, sobecké společnosti

Camilo Lagesse je Francouz po otci (maminka je z Kolumbie) a je otcem Ahinsy, pětileté holčičky, kterou má ve střídavé péči. Společně žijí v malé bretaňské vesnici s názvem Concoret. „Vedu ji k tomu, aby byla dobrým člověkem a věděla, že může vytvářet krásu. Ale jak ji správně připravit na život v sobecké, dravé společnosti?“ říká. Máte dceru ve střídavé péči. Jak to máte rozdělené? Bydlím blíže ke školce, takže všední dny je Ahinsa se mnou. O víkendech a ve

Chlapcům ubývá motivace, výdrž, soustředění, víra v sebe. Zachránit je mohou – tátové. Třeba takto

Otec, který ráno zmizí a večer se sice objeví, ale úplně vyždímaný z práce v korporaci. Nebo doma vůbec nebydlí. A když bydlí, tak vytěsněný svou slabou vůlí nebo ráznou manažerkou rodiny do pozice nešiky a původce nepořádku. Škola je zase plná žen, které nade vše milují řád, nikoli dobrodružství, a také cílevědomých spolužaček s ostrými loktíky. Plus ve světě zmizely jistoty, o které opřít mužské sebevědomí, byť to třeba byly jistoty falešné. A je zaděláno na krizi chlapectví. Dětem, ale chlapcům

O naději jménem Eduzměna: podpořit změnu zdola, spolehnout se na schopnosti, které už tu jsou

O ambiciózním projektu podpory českého vzdělávání, který startuje. „Co chybí, je dobrá pilotáž progresu, který očekáváme, že by měl ve školách plošně nastat, a nenastává. Chceme podpořit žádoucí změnu v nějaké oblasti, vytvořit pro ni celkově dobré podmínky, a pak napomoci jejímu šíření,“ říká Zdeněk Slejška. Je duší Eduzměny. V jaké fázi života jste se začal zabývat vzděláváním? Asi už v době, kdy jsem ještě sám byl žákem. Už tehdy mi vrtalo hlavou, proč se něco učíme tak, jak se to učíme.

Jitka Polanská: Jak správně bojovat aneb proč se teď ve školách tolik mluví o pravidlech? Už tomu rozumím

Jedno páteční odpoledne jsem se nachomýtla k tomu, když na základní škole Edisona v pražských Modřanech tři malí žáci, Matěj, Jenda, Eliáš, ve věku sedmi osmi let, vymýšleli pravidla boje. Jak správně bojovat v družině. Domlouvali se, kam může vést rána (ne na břicho, ne do hlavy), že to nebude plnou silu, že kdo nechce bojovat, nikdo se ho nedotkne, že každý může přestat, kdy chce – signál je zvednout ruku. Paní učitelka jejich debatu usměrňovala a výsledky zapisovala. Společně

Ochutnat cizinu, postarat se o sebe, něčemu se přiučit… Erasmus přemísťuje kvanta studentů. Plní, co slibuje?

Po ukončení vzdělání u svého mistra se tovaryš vydal do světa na zkušenou a zdokonaloval své řemeslo v jiných, vzdálených dílnách. Otrkával se u cizích. To byla od konce středověku běžná součást profesního vzdělávání. EU tedy v principu nevymyslela nic nového, ale putování za pracovní a životní zkušeností do zahraničí masívně podporuje. V období 2014-20 má Erasmus + rozpočet 14,7 miliardy eur. Je to dnes možná nejpopulárnější projekt EU a netýká se jen vysokoškoláků.  „Pořadatelem byla španělská škola a nás

„Vidět v dítěti světlo, vychovávat ušlechtilé lidi.“ S učitelkou moskevské základní školy č.1561 o „humánní pedagogice“ Šalvy Amonašviliho

Ač je Šalva Amonašvili se svou humánní pedagogikou v Rusku i mimo něj poměrně známý a uznávaný, a to i mediálně, v třináctimilionové Moskvě podle tohoto směru učí jen jedna škola. Je to škola 1561, kterou jsme navštívili. Učitelka Tatjana Žundrikova: „Pedagogický proces se má soustředit na rozvíjení radosti ze života. Dítě se nepřipravuje ve škole na život, ono život už žije.“ Jak jste se stala učitelkou? Co jste vystudovala a jak jste se dostala do této školy? Nebyl to

Skutečnou radost lze prožít pouze při zdolávání překážek… Reportáž z moskevské školy č.1561

Gríša Machlin je desetiletý Moskvan, kterému to ve škole jde, taky hezky kreslí, hraje na tubu, sbírá zápalky a má tři bratry, z toho dva již dospělé. Dnes si mě, novinářku z Prahy, pyšně vede na návštěvu do své školy. Jeho paní učitelka Tatjana Nikolajevna k tomu svolila bez okolků, tak rychle, že to snad ani nekonzultovala s ředitelem. To ale neznamená, že by to tak hladce šlo všude. Raduju se z příležitosti a otevírám zde okénko do jedné ruské

Rozhovor s maminkou: „S dětmi doma jsem ráda, ale ne sama. Matky potřebují společnost druhých žen.“

Tereza Černohorská měla první dítě až v šestatřiceti a mateřství bere velmi vážně. Její tříletý syn a rok a půl stará dcera jsou dosud ve dne v noci pořád s ní. „Ale kdybych byla přes den sama, jen s dětmi, tak to ponesu těžce. Zato když se s jinými maminkami navštěvujeme a prožíváme den spolu, jsme všichni šťastní, my i děti,“ říká. Dřív jste byla do práce ponořená manažerka z Prahy, nyní jste výchově oddaná maminka dvou dětí, která žije