Okna, nebo jablka? Na operačním systému záleží. Jestli vám ten váš ale vyhovuje, neměňte ho

Vánoce na krku, v televizi i na internetu se točí reklamy na elektroniku, a děti prosí: kupte mi nový mobil, případně notebook! Když se rodič zeptá jaký, dítě bude mít nejspíš jasno. Mobil nebo počítač jsou nejlepší s nakousnutým jablíčkem! Nebo ne? A jaký je v tom rozdíl? Android, iOS, Windows, Linux, Chrome OS. Znáte? Jsou to operační systémy – platformy, na kterých „běhá“ váš mobil nebo počítač. Od spuštění do vypnutí přístroje se stará o to, abyste mohli pracovat v různých aplikacích,

Michaela Šédová: První svařák a konečně svobodně do kostela: to byl můj listopad 1989

Sedmnáctý listopad 1989 jsem prožívala jako studentka pražského gymnázia velmi intenzivně, pamatuji si téměř na každý okamžik: sobotu, kdy se spolužáci domlouvali, že půjdou na Albertov, a já jsem nemohla, protože jsem byla velmi aktivní v podzemní církvi a vedla skupinku „náboženství“ malých děvčat; pondělí, kdy spolužáci ve třídě vyprávěli, co se stalo na Národní třídě; následující dny, kdy jsme na chodbě naší školy poslouchali Svobodnou Evropu a prožívali propuštění Jána Čarnogurského, demonstrace na Václavském náměstí a na Letné… Doma

„Jak bylo dnes ve škole?“ – „Dobrýýý“. Jak dostat z dítěte víc než jedno slovo? Pár tipů pro živější komunikaci

Přijdete domů a chcete zapříst s potomkem hovor. Jenže na otázku „Jak bylo ve škole?“ přijde jen zabručení „Dobrý“ a z milého dítěte již vidíte jen zátylek. Co s tím? Jak učinit komunikaci živou a obohacující pro obě strany? Nabízíme pár tipů, které se mohou v podobných situacích hodit.  Pravidlo číslo jedna: Postupujte empaticky a opatrně. Hranice mezi příliš vtíravými otázkami se snahou kontrolovat a těmi, které mají moc rozproudit blízkou a vřelou komunikaci, bývá někdy velmi tenká. Pravidlo číslo

Dan Pražák: Jak na zlobivou třídu, když nechci dávat poznámky? Výsledek osobního experimentu jednoho začínajícího učitele

Loni jsem dostal třídu na druhém stupni, která byla mezi kolegy vyhlášená jako těžce zvladatelná. Byli tam žáci, kteří se dokonce pyšnili tím, kolik už nasbírali poznámek. Přidávat jim další se mi nezdálo jako efektivní způsob, jak se třídou pracovat, a to i kdybych byl ten typ, co si na poznámky potrpí. A to nejsem. Atraktivní mi nepřipadaly ani další možnosti umravňování jako třeba písemky za trest. Tím jako učitel trestám i sám sebe, musím je pak opravit, a to

V britských školách se klade velký důraz na vztahy, říká česká maminka z Cambridge. Zato hudebku ani výtvarku nemají

Markéta Green žije s manželem a dvěma dcerami ve Velké Británii. Děvčatům je 8 a 10 let. Markéta v Česku vystudovala pedagogiku, v Británii je zaměstnaná na proslulé Cambridgeské univerzitě jako asistentka v administrativě. Kromě toho také rozjíždí v překrásném univerzitním městě pobočku České školy. Manžel pracuje ve finančním sektoru, dcery navštěvují základní školu. Dětem se snažím udržovat češtinu od malička, snazší to bylo před nástupem do školy, kdy jsme na sebe měly více času a kdy byly méně ovlivněné

Jste to, co píšete na internetu. Dodržujte netiketu, naučte ji své děti a jděte jim příkladem

Tak jako se všichni shodneme na tom, že by se neměly odhazovat odpadky na ulici nebo ničit v parku lavičky, má podobná nepsaná pravidla i internet. Říká se tomu netiketa a při pročítání internetových diskusí se mnohdy nelze ubránit pocitu, že by měla patřit mezi povinné vzdělání. Jelikož to tak zatím není, učte ji své děti a hlavně – buďte pro ně vzorem. Slovo netiketa je složeno ze dvou slov: net (síť) a etiketa (pravidla chování) a znamená tedy pravidla

Tomáš Hajzler: České reakce na Gretu ukazují, co jsme se naučili ve škole – excelentně papouškovat a hledat na druhých chyby

Česká „diskuze okolo Grety“ je tou nejlepší metaforou toho, na co tady léta poukazují kritici našeho školního systému – tj., že naše školství se přežilo, nebezpečně škodí jednotlivcům i společnosti a do budoucna bude zásadní překážkou naší schopnosti postavit se výzvám, které nevyhnutelně přijdou. Na případu všech těch českých reakcí na Gretu je jasně vidět, co s námi náš školní systém dělá. Ten většinový nás na prvním místě přetváří ve vášnivé „fanoušky znalostních soutěží“, kteří všechno ví (nebo vědí, že

V arabských zemích je kastování běžný jev, je nutné vést děti k respektu, říká Češka, která učí v Dubaji morální výchovu

Blanka Solařová-Calibaba vystudovala v Česku žurnalistiku a mediální studia. Život ji ale zavál různě po světě. Poslední roky žije s rodinou v Dubaji, mezitím si ještě udělala v Kanadě bakaláře z pedagogiky. V Dubaji je tímto považována za rodilého mluvčího angličtiny a snadno našla práci v soukromé škole. Učí tamní děti morální výchovu neboli základy etiky a vypráví, jak přesně to vypadá… Arabské země mají úplně jinou představu o výchově dětí, kultuře a náboženství. Zvláště v zemích Perského zálivu je mix

Jan Vávra: Je třeba stále mluvit klidným a vyrovnaným hlasem, abyste byli dobří rodiče? Rozhodně ne

Myslím, že dlouho jsem jako rodič žil v představě jakési „idealizované“ komunikace, která se projevuje tak, že mluvím klidně, vyrovnaně, emoce jsou pod kontrolou. Zkušenost mi ale opakovaně ukazovala, že něco je špatně. Člověk před dětmi dlouho vypadá klidně a vyrovnaně a buď a) se z něj stává takový „permanentní Ned Flanders“ b) pohár přeteče, on vybuchne a rozmetá všechno, o co se předtím snažil. Člověk to vidí kolem sebe. Někdo je programově stále milý, a pak se diví, proč