Dan Pražák: Jak na zlobivou třídu, když nechci dávat poznámky? Výsledek osobního experimentu jednoho začínajícího učitele



Loni jsem dostal třídu na druhém stupni, která byla mezi kolegy vyhlášená jako těžce zvladatelná. Byli tam žáci, kteří se dokonce pyšnili tím, kolik už nasbírali poznámek. Přidávat jim další se mi nezdálo jako efektivní způsob, jak se třídou pracovat, a to i kdybych byl ten typ, co si na poznámky potrpí. A to nejsem. Atraktivní mi nepřipadaly ani další možnosti umravňování jako třeba písemky za trest. Tím jako učitel trestám i sám sebe, musím je pak opravit, a to bere čas. Osobně mám raději, když si žáci testy opravují sami nebo ve skupině a o chybách diskutují, ale to se samozřejmě nedá uplatňovat jako kárný prostředek… Udělal jsem tedy takový osobní experiment. Dobrovolně jsem se vzdal všech obvyklých způsobů, jak „mít na žáky páku“, oznámil jim to, a vykročil do neznáma. Co jsem měl k dispozici jako alternativu k rychlému výběru z kárných postupů? Dialog mezi čtyřma očima.

Inspiroval mě k tomu zážitek z jedné školy na Islandu, kde jsem byl na stáži. Když jednou žák něco provedl, popral se s někým, viděl jsem, že s ním učitel po hodině někam odešel. Pak jsem se ho ptal, jak to řešil. „No, promluvili jsme si o tom,“ řekl mi. „A to stačí?“ reagoval jsem. „Co když se to stane znova?“ „Tak si to znova probereme,“ odpověděl mi. „Co se stalo, proč a jaké jsou důsledky a co můžeme udělat pro to, aby se to už neopakovalo.“ „A co když to nebude fungovat?“ říkám pochybovačně. „Většinou to funguje,“ odpověděl mi.

Začal jsem to zkoušet po jeho příkladu. Zpočátku žáci na mé pokusy nedbali, překračovali hranice a zkoušeli, kam lze dojít. Během listopadu staré pořádky přímo vygradovaly a já skoro litoval a říkal si, jestli to nebyla pitomost, věřit na domluvu. Vybavuji si situaci, která byla dost přes čáru, a já byl v pokušení se opřít o nějaký kázeňský prostředek. Během hodiny si žák fotil druhého na mobil. Mobily často používám ve výuce, ale tohle považuju za vážný přestupek, protože už se stalo, že někdo vytvářel zesměšňující koláže, dával je na Instagram a tak…

Takže jsem dotyčnému řekl, že tohle opravdu ne a ať mi na konci hodiny sdělí, jaké má nápravné řešení, kromě toho, že fotku smaže – což udělal hned – protože jen tak to nechat nejde. A že pokud na žádné řešení nepřijdeme, budeme muset jít za ředitelem. Dotyčný kluk klasicky navrhl sám sobě poznámku, ale to jsem nevzal. Z další debaty pak vyplynulo něco lepšího. Souhlasil, že připraví nějakou aktivitu pro třídu, myslím že šlo o dohledání slovíček k nějakému videu, které jsme chtěli v hodině pouštět. Tím, že jsme se na tom dohodli, už to nevnímal stejně, jako kdybych mu nějakou práci vymyslel já. A navíc třída nevěděla, že jde o „trest“.

Postupně to s tou třídou začalo být lepší a lepší. Nikoli ideální, to bych rád zdůraznil. Nicméně na konci roku při reflexi mimo jiné zaznělo: „Neměl jste u nás ze začátku autoritu, ale pak jsme vás začali respektovat.“ Po prázdninách pak přišli zase o něco divočejší, takže jsme se zase vraceli o kus zpátky, ale i tak, výsledky to má.

Když se něco stane ve třídě, nemá cenu to začít rozebírat přede všemi. Tím jako učitel ztratím nit, začne se odehrávat něco mezi mnou a daným žákem, ze zbytku třídy jsou pozorovatelé, a to je špatně. Je daleko lepší počkat na přestávku nebo na jinou vhodnou příležitost. Žáka se pak ptám: „Udělal jsem něco, co to tvé chování spustilo?“ To je pro ně překvapivé. Nová situace. Někdy mi řeknou, že ano, a já si pak uvědomím, že jsem se mohl nechtěně dotknout někoho, kdo třeba něco nepříjemného zažil doma, nebo v jiné hodině, a je tudíž obzvlášť citlivý. Nebo řeknou, že ne, a to je také zajímavý moment.

Chce to trpělivost a určitou sílu, někdy to funguje lépe, jindy hůř. Já ale vlastně pro sebe jinou možnost dnes ani nevidím. A učím na škole, kde se poznámkami spíš šetří. Všichni hledáme jiné způsoby, jak navodit harmonii a řád.

Jako začínající učitel se taky učím v procesu, s dětmi. Ony se učí nějaký obsah, já se učím formu, jak s nimi pracovat co nejlépe. Učitel by se měl učit celý život. A učím se i četbou pedagogických osobností, jako je Makarenko nebo Korczak, podle kterých má učitel přistupovat k dítěti s respektem, dávat mu důvěru a zodpovědnost.

Dan Pražák absolvoval magisterské studium biologie – dějepisu na PedF UK a nyní je doktorandem tamtéž. Zajímá se o inovace ve vzdělání a moderní technologie ve výuce. Je místopředsedou studentské iniciativy Otevřeno. Učí na Základní škole Strossmayerovo náměstí v Praze. Je autorem (nejen učitelského) podcastu Hovory z kabinetu.

Dan Pražák byl poté, co se se svým experimentem svěřil na sociálních sítích, pozván do DVTV. Klikněte na obrázek.

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
3 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Robert Čapek
Robert Čapek
11. 11. 2019 16:42

Paráda! Takhle to má vypadat. Jenom bych se neptal: „Udělal jsem něco, co to tvé chování spustilo?“ protože to je defenzivní a sugestivní otázka. Úplně stačí: „vysvětli mi důvody, které tě k tomu vedly.“

Milan Keršláger
Milan Keršláger
13. 11. 2019 07:32

Odvedení žáka „za dveře“ je jeho ponížení před kolektivem, bral bych to jako krajní metodu. Spíš než zázračná Islandská metoda bude mít (měla) účinek soustavná práce s jednotlivci (ale bez práce s kolektivem to stejně fungovat nebude). Pokud tohle třída dělá, pak je potřeba hlavně sebrat jim výsledek, tj. že se celá třída baví tím, jak jeden z nich dělá šaška (nebo jak trefně vytočí učitele), resp. jak se jednotlivci snaží být před ostatními větším kohoutem na smetišti, než je učitel. Sebechválu pedagoga raději přehlédnu, to je na delší úvahu o reálnosti příběhů, kterými nás zásobuje.

Katerina Sebkova
Katerina Sebkova
16. 11. 2019 21:33

Také volím raději rozhovor a za dveřmi a zjišťuju, co je příčinou. Osvědčuje se mi to u všech žáků, řekla bych, že specielně ti „nejtvrdší oříšci“ tohle přijímají a své slovo dodržují v rámci svých možností. Rozhovor se žákem za dveřmi je politikou naší školy a rozhodně to není ponižující, obzvláště když otevřu karty a vše si vyříkáme v klidu. Žáci toto opatření vítají, mohou být otevření a uvědomují si, že přestřelili a většinou už se hlídají. Obě strany vědí, na čem jsou a co by následovalo. Efekt respektu je úžasný, ale nenastane hned, jak říkáte.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.