Na zdi na Facebooku mi již několik let „přistávají“ různé, ale navzájem si podobné články o tom, že děti jsou dnes zlé, neposlušné, nemají respekt a ničeho si neváží. Může za to údajně příliš tolerantní výchova. Dětem se vše dovolí, a takto to vypadá. Je třeba přitvrdit.
Než to všechno alibisticky hodíme na děti, doporučoval bych se zamyslet nad tím, jaký na té situaci máme podíl my dospělí. Nakonec je to vždy o dospělých, ti mají v ruce výchovu.
Polovina manželství se dnes rozchází a velká část rozchodů je konfliktních. Často i vzdělaní lidé, kteří v práci nebo s kamarády vypadají kultivovaně, se doma proměňují v nevyzpytatelné bytosti ve vleku vlastních emocí, které vedou zaťaté spory o děti nebo děti vystavují letitým hádkám, vzájemnému pohrdání a mstám.
Odborníci na vztahy a emoční inteligenci se shodují, že devastující pro vývoj dítěte je právě tahle nevyzpytatelnost rodičů nebo učitelů, kteří se pak i k dětem chovají podle svého momentálního psychického stavu. Někdy tvrdě potrestají drobnost, jindy závažnou věc zcela ignorují.
Mnoho dětí není v bližším kontaktu s žádným mužem (tatínek se vypařil, ve školce ani ve škole nejsou) a ubývá jim kontakt s přírodou a volná hra. Rodiče jsou časově a mentálně zavaleni řadou povinností a stresů nebo existenčními starostmi a nemají kapacitu děti vnímat a užívat si s nimi bezstarostný čas.
Stále více odborníků na závislosti i jiné psychické problémy říká, že tyto problémy mají své kořeny v narušené citové vazbě dětí s rodiči a v pocitu osamělosti v dětství. Osamělost vůbec nemusí být fyzická. Dítě může žít s rodiči, a přesto cítit, že jeho pocity pro ně nejsou důležité a dospělé vlastně nezajímají, protože jsou zahlceni svými vlastními starostmi.
Traumatizované dítě se pak pozornost může snažit získávat „zlobením“.
Symbolem sedmdesátých a osmdesátých let je dítě zavřené v ohrádce, zatímco maminka vaří nebo pere plíny. Symbolem dnešní doby je dítě sedící u youtube, zatímco rodič vaří či pracuje nebo visí na nějaké sociální síti (a třeba tam i hledá něco pro dítě). Není pak divu, že počítač nebo mobil se i pro děti stává předmětem závislosti. Sice nedokáže dát lásku, ale je na něj spolehnutí a nabízí rozptýlení.
V neposlední řadě je příčinou dnešních problémů ve výchově to, že současnou generaci rodičů nikdo nenaučil, jak konstruktivně čelit konfliktům a frustraci. Z bezradnosti pak dětem ve všem ustupují při prvním dětském tvrdohlavějším projevu.
Jelikož jsem pozorný na interakce mezi dospělými a dětmi, všímám si, jak často rodiče řeší konflikty manipulativně nebo vyhrožováním a při tom ještě lžou. Zrovna tento týden jsem v Tesku slyšel, jak se holčička ptá rodičů, jestli se může jít podívat na hračky. Ujišťovala je, že se bude jen dívat a nebude nic chtít. Ale rodiče jí řekli, že obchod už bude zavírat a není čas. Můj syn to slyšel, vylekaně se na mě podíval a upozornil mě, že musíme přidat, protože budou zavírat. Přitom to nebyla pravda.
Dalším příkladem časté manipulace je věta „jestli nepůjdeš, necháme tě tady.“ Naznačujeme tím, že dítě opustíme. To je pro ně velký stres. A když pozorné dítě prokoukne, že rodiče to ve skutečnosti neudělají, že někde opodál čekají, vede to ztrátě důvěry v to, co dospělí říkají.
Tímto zamyšlením nechci dělat z rodičů nějaké zlosyny. I ti, kteří chybují, se většinou snaží dělat pro své děti to nejlepší, co umí. Rodičovství je jeden z nejnáročnějších úkolů v životě. Ale myslím si, že je dobré si uvědomit, jak se věci skutečně mají, protože to je správný výchozí bod, odkud je měnit.
A jde to. Nejde to mávnutím kouzelného proutku, ale jde to.
Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. V České republice vyšly knihy T. Gordona Výchova bez poražených a Škola bez poražených. Jan Vávra má se ženou Alenou dva syny, devítiletého Tadeáše a šestiletého Sebastiana.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je v tom hodně pravdy.Dnešní děti,ani jejich rodiče to nemají jednoduché.Ani vychovávat „bez poražených“,ať doma ,či ve škole,taky není jednoduché.Stojí dost času,sil a dobrých nervů.Ale vyplatí se to.Dcera tak své děti vychovává a protože jí často pomáhám,mám to už několik let v „přímém přenosu“.Vzhledem k tomu,že má tři „velmi živé“ kluky,nebylo to někdy vůbec snadné.Dnes už mají 4,6 a 10 let.A manžel dojíždí domů jen na víkend.Někdy jsem vážně pochybovala,.je-li to ta správná cesta.Ale jak kluci rostli,všechno se tak nějak pěkně usadilo.Jen to chce ty pevné nervy.Nikdo nejme neomylní,i dcera chybovala,ale vydržely jsme a teď si tak trochu užíváme „klid před bouří“.V září půjde do školy ten prostřední a myslím,že nebude dlouho trvat ,až ten nejstarší vstoupí do puberty.
Díky za hezký příspěvek o životě. 🙂
Svatá pravda
Citová osamělost a špatné vztahy samozřejmě škodí , ale tolerance ( i přísnost ) má být také přiměřená . Škodí neúměrně tvrdá výchova , ale i příliš liberální . Nejlepší je zlatá střední cesta .
Zdeno nenapsala jste jestlí mate nejake děti.Ten vaš komentář zazníl jako z nijake knižky.Kdo to zna z života tak to ví ze je to hodně těžke najit tu spravnou zlatou cestu.A navic pro každeho jedince na světě slova jako:tolerance,přiměřenost nemaji stejný vyznam.
Také jsem chtěl napsat, že bych v zásadě souhlasil, ale z pohledu komunikace může být nedorozumění v tom, co kdo rozumí pod pojmy tolerance, přísnost a přílišná mírnost. Jeden člověk si myslí, že klečení na hrachu nebo pár facek je zlatá střední cesta a druhý to vidí jako týrání. A mohou si myslet, že si rozumí. Mě hodně oslovilo jak T. Gordon dává dobrý návod si pojmenovat a uvědomit, kdy člověk používá spíše mocenské praktiky, kdy dává prostor oběma stranám a kdy už ustupuje ze svých potřeb a tím dělá to, co asi řada lidí myslí tou přílišnou tolerancí. A jaké má každá z daných variant potenciální rizika nebo výhody. Pak se rozhodujeme více vědomě, co chceme s dětmi tvořit. Rozumím tomu tak, že dospělý přirozeně má nad dítětem moc a převahu (sílu a možnost ovlivňova zdroje) a je tedy zcela logické, že se jí ani nemůže zříci a někdy právě snaha vyhovět dětem ve všem může být spíše stres z řešení střetu rodičovských potřeb a potřeb dítěte, nebo reakce na vlastní minulost a dítě z toho může být i nejisté, když vidí tu ambivalenci toho, že někdo je silnější a předstírá, že to není pravda nebo ustupuje víc než by se dalo čekat – je to taky určitý druh lži. Ale zároveň i autoritativní rozhodnutí je pouze využití převahy. Z mého pohledu je důležité, aby ji dospělý nezneužíval a k tomu pomáhá, když se zohledňují potřeby obou stran. Na druhou stranu může totiž dospělý své zkušenosti a převahy využít místo k přísnosti k tomu, aby do konfliktů a dosahování svých potřeb vnesl to, že není třeba zneužívat mocenské praktiky, manipulace, zjednat si pořádek silou, atd., ale najít cestu, jak dostat různé potřeby do souladu – a ukazovat tyto cesty. Ty bohužel nebyl v článku prostor popsat. Ale doporučuji třeba knihu Výchova bez poražených.
V tom právě dcera ze začátku chybovala.Ona respektovala potřeby dětí až moc a ony nerespektovaly ty její,nebo i jiných.Ze začátku mi nevěřila,že je něco špatně,ale zkušenost ji poučila.Pak jsme to trochu upravily,včetně pravidel s dětmi a konečně si to sedlo.Jednoduché to není,chce to čas a odhodlání,ale děti nám za to stojí,ne?Děkuji za článek,moc se mi líbil.
S tím lhaním dětem mám také obrovský problém, tedy spíš naše děti. Tím, že my jsme jim nikdy v ničem nelhali, snad krom Ježíška, mají ke všem obrovskou důvěru. Zejména ze začátku to byl velký problém, protože se díky tomu dostávaly do situací, které nebyly zrovna příjemné. Musela jsem jim dokola a neustále opakovat „přemýšlej sám“ a nevěř slepě všemu, co ti kdo nabulíkuje. Nejhorší ovšem je, když jim lže babička. Starší ten už to přechází s očima v sloup, ale mladší se s ní odmítá bavit, protože to je „pod jeho úroveň“. V jeho 5-6ti letech mi řekl, že se s ní nemá o čem bavit a tím to pro něj skončilo. Pozdraví, poděkuje, poslechne na slovo, ale jinak ji naprosto ignoruje. Už je to pár let a čas to bohužel zatím nelepší. Ta důvěra k blízkému člověku byla narušena velmi silně. Marné naše domlouvání a snaha. Pro babičku naprosto nevinná lež a pro děcko zlom. Teď čí je to vina? Naše, že dětem nelžeme a nepřipravili jsme je na realitu už ve školkovém věku? Někdy je to prostě náročné 🙂
To chápu,že je to problém,ale v čem jim babička třeba lhala? A taky proč,to mi jasné není.Já se držím toho,že dětem se nelže.Když se mi někdy do odpovědi „nechce“ (třeba ten Ježíšek,nebo složitější bývalé rodinné vztahy),raději řeknu ,že nevím. Větší problém je v tom,že občas si vymýšlejí vnuci.Copak u těch těch mladších,tam lze snadno rozlišit,kdy je to jen bujnější fantazie, ale zrovna včera jsem pomáhala tomu nejstaršímu s úkolem z geometrie a velmi přesvědčivě mě líčil,jak se mu zrovna včera ve škole „zlomil“ trojůhelník. Pak jsme se s mamkou večer domluvily,že to není pravda. Nikdy jsme z takových věcí nedělaly „problém“,jsou to kluci,stane se. Jsem moc zvědavá,jak mi to dnes vysvětlí.
Ježíška máme vyřešeného, tam jsem z toho vybruslila, protože na dotaz, zda Ježíšek existuje, jsem vždy odpověděla po pravdě, že nevím, ale já na něj věřím a pod stromkem vždycky najdu nějaké překvapení 🙂 Babička mu v dobré víře řekla, že je čtvrtek (byl pátek) a já pro něj přijedu „až zítra“. Kluk by to dal a já, že bych si odpočinula. Byl tam jen na pár dní do pátku, tak jsme byli domluveni všichni. Přitom to nebylo zapotřebí, několikrát jsem ji ujišťovala, že pro něj dojedu kdykoli. O nic nešlo. Mně říkala, že kluk je v pohodě a užívá si (byla tam banda dětí), jemu pak řekla, že je čtvrtek. Když ale syn od dětí zjistil, že je pátek, tak se zablokoval, až mi volala celá vyplašená, že neví, co má dělat a jestli teda dojedu okamžitě. A bylo vymalováno. Od té doby má syn jasno. Už je tomu několik let, čas obrousil to nejhorší, ale na dobrovolný pobyt u babičky, nebo výlet s ní syna nenalákám. Jezdí tam jen s námi a nebo, když je opravdu nezbytné, aby tam jel z důvodu hlídání, ale to musím několikrát zopakovat a připomenout, že platí, co jsme si domluvili my dva. Jede tam jak na porážku, ale jede. Ty další drobné lži ani nevím, nepamatuji si je, je to pro mě nepodstatné. Naposledy si vybavuji, jak jsme řešili, že „nebudou žádné vánoce“.. 🙂
Chybovat je lidské a odpuštět božké, Kateřino.Copak kluci nikdy neudělali nějakou chybu?
Obavám se, že to není o chybě, ale o absolutní ztrátě důvěry. On jí z ničeho neviní, nikdy o ní nemluvil škaredě. Jenom jí nevěří a vlastně o ní nemluví vůbec. Už předtím spolu neměli kdovíjak ideální vztah, tohle dílo dokonalo. Všichni děláme neustále chyby a následky řešíme za pochodu, ale tady babička ani chybu neuznala a neomluvila se (nemyslím, že by to něco spravilo). Když uděláme chybu, jsme zvyklí se jí příště vyvarovat, ona jede stále ve stejném režimu. Nic jí nevyčítám, je to prostě ten styl výchovy, kdy se dítě opije rohlíkem, aby se přizpůsobilo tomu, co chce dospělý. Tímto stejným způsobem „lže“ učitelka od staršího syna.Prvních pár let ve třídě to pro něj taky bylo náročné, než zjistil, jaká je skutečnost. Příklad: „včera tady na jednoho studenta spadl sníh ze střechy a musela ho odvážet záchranka“, „o víkendu se u vašeho domu pohybovalo neznámé auto a lákalo tam jednu dívku do auta“.. ještě to říkala takovým tím úžasným tónem. Nic takového se nikdy nestalo a děti mi pak ani nechtěly chodit ven – do školy. Za blázna jsem byla i já, když jsem se na tyto případy ptala, co že se vlastně stalo, ať to můžu dětem vysvětlit. Tohle mi v pořádku prostě nepřipadá, ale jedná se o ženy starších ročníků a asi takhle fungují celý život, těžko teď po nich vyžadovat změnu, nebo přiznání, že dělají chybu. Ani nevím, jestli chybují ony nebo my, každopádně se neshodujeme 🙂
V pořádku to není,ale odráží to realitu života. Lidé lžou častěji,než myslíte,byla o tom i jedna studie,prakticky denně.Je třeba,aby s tím kluci počítali.A funguje tak spousta lidí,nejen starší generace.
Nevím tedy čí realitu života to má odrážet, Leo, ale tu mou to teda neodráží.
Důvěřovat cizím lidem se dnes opravdu často nevyplácí, ale ztráta důvěry mezi lidmi, kteří jsou si blízce příbuzní, to bylo a je špatné vždy a všude. Vztahy v rodině by přece měly být solidní bez ohledu na okolní svět.
Tímto se omlouvám, že jsem mezi Vás takto vpadl. Už se nebudu vměšovat. 😉
S tím souhlasím Václave,Myslela jsem realitu života obecně,děti se přece nestýkají jen s rodinou.
K cizím lidem člověk většinou nepřistupuje s absolutní důvěrou a když, pak si řekne moje blbost. Ale u blízkého člověka to vnímám jako zradu. Pro někoho žádný rozdíl, pro mě a teď už vím, že i pro mého syna, docela zásadní.
V pořádku, jen jste napsal, jak jsem chtěla reagovat já, jen jsem ještě neměla prostor 🙂
Ja osobně mam jedno dospěle ditě -syna. Při vychově děti je potřeba sí uvědomit co z něj chcete mít A podle toho i postupovat.Je rozdíl mezi vychovou sebevědome bytosti se sklony k lhaní a manipulací a slušne ,klidne a vyrovnane leč nestčastne a ušlapnute osoby. V dnešní době se vede nesmiřitelny boj za prosperitu,kde slušnost nema misto. Těžke sí vybrat že? Proto chapu některe rodičě ktere sve děti snaži se vychovavat v duchu zakonu džungle a při tom rízkujou častečnou stratu svého potomka.Přece ta povrchní složka života něco stojí ,to něco i je zanedbavani a z toho i pramenici pocít osamnělosti dítěte.
Presne, vystizeno. Muj tata porad rikal, ze jak nas to vychovali, spatne pro tuhle dobu, mysleli, ze cini to nejlepsi, kolektivne, slusne, brat ohledy na druhy, nelhat atd, ze je mu lito, ze nas tak spatne vybavili 🙂 A ano, vidim to i znam, lidi se s tim netaji, vychovavaji deti drsne, individualisty, kteri se druhych neboji, nemaji vuci autoritam, starsim respekt – ze za to ze je starej nebo ve funkci ho respektovat? umi se ze vseho vykecat… To jsem neslysela od rodicu rict jednou, ze at radsi on mava druhyma a sikanuje, jako by meli jeho. Atd
Tito Rodiče asi nemyslí moc dopředu… vychovat drsného individualistu s žádným respektem k autoritě a starším… jak se k nim pak deti budou chovat se budou staří? Ja mam zatim 15 měsíční děvčátko, takze s výchovou zkušenosti nemam. Ale budu se snažit ji vychovávat v pravdě, lásce, respektu k sobe i k druhým. Doufám, ze z ni vyroste sebevědomý clovek, který bude mit rad sebe i druhé. I k úspěchu se da dojít win-win. Je to i o tom, v jakem prostředí se pohybujeme. Asi mame štěstí na lidi.
A az bude větší a bude se potkávat s životem a lidmi, kteří vsichni nebudou stejného řazení jako my, tak tam budu pro ni, aby si tim sama prošla. Neni mým cílem ji od všeho ochránit. Protoze kdyz si to nepřežije v dětství, kdy bude moct vse prožít se mnou, tak potom to bude mnohem složitější… Myslim, ze hodne záleží na tom, jak my Rodiče na situace reagujeme… jak čtu tu diskuzi, tak se mi vybavilo rčení: malé deti, malé starosti… protoze ti, co uz mají deti větší se asi nad mým příspěvkem pousmeji 🙂…
Ale kdepak.Každý by měl jít do výchovy dítěte s tímto přesvědčením.
Jedna maminka mi přímo do očí sdělila, že tím, jak je její dítě silně individuální, tak věří, že jí budou vždycky všichni ostatní ustupovat a bude se mít díky tomu dobře. Tak jsem jí stejně upřímně odpověděla, že udělám maximum pro to, abych své děti vychovala tak, aby tyto individuality nakopaly do zádele. Holčička se chovala takovým způsobem, že jí kluci odkázali do patřičných mezí už tenkrát, ani jsem nemusela čekat do dospělosti. A mamince jsem sdělila, že bych se styděla na něco takového jen pomyslet, natož to ještě říkat nahlas. Taková nehoráznost, z dítěte vědomě vychovávat pijavici a příživníka, který pouze vysává své okolí a nebere na nikoho ohledy. Nechápu, proč většina považuje za nemožné mít vychované slušné, ale sebevědomé jedince, kteří se nebojí ozvat. Vůbec se to nevylučuje, naopak. Pro většinu rodičů slušnost = poslušnost, ale je v tom velký rozdíl.
Jistěže je .Proto jsem ve své odpovědi použila „měl by“.Bylo by ideální,kdyby to platilo všeobecně,ale tak tomu bohužel není.Nežijeme v ideání společnosti,ani v ideálním světě. A tak občas nutně narazíme i na lidi,které jste popsala. Ale velmi často se ta jejich „výchova“,vymstí právě nejdříve jim.
To je fakt. Nicméně teď zrovna řeším jednu takovou dospělou „individualitu“ a jsem opravdu zvědavá, co zvítězí. Lži a pomluvy, nebo slušnost a poctivost? Můj osobní tip je to první.. tak jsem zvědavá, jestli z toho vyjdu jako realista nebo pesimista 😉
Neodvažuji se tipovat.Řekla bych, že naše společnost je ještě trochu pokřivenější,než jiné.Záleží na lidech,na které narazíte.Narazíte-li na zlobu,lži,pomáhají dobří přátelé.Zlomte vaz.
Staré a známé okolnosti nemohou být samy o sobě spouštěčem nových jevů.
Za odbojným chováním dětí, popsaným v článku, které je v dnešním rozsahu poměrně mladým fenoménem, nemůže jen tak být jako příčina něco z toho, co pan Vávra uvádí. Pocit osamění či odcizení, nezvládnuté emoce, výchovné chyby atd. – to všechno lidstvo provází snad odnepaměti.
Odbojné chování dětí je relativně nový jev a musel tedy být spuštěn něčím, co mu bezprostředně předcházelo, ne tím, co tu je už stovky let. Uvolnění rodičovských zásad a přílišná tolerance ve výchově je také relativně nový jev a dobře vysvětluje posun v chování dětí. Jako vysvětlení je tedy daleko pravděpodobnější, než to, že se děti začaly chovat zničehonic jinak kvůli něčemu, co tu v nezměněné podobě máme už dlouho.
Pan Vávra se snaží obhájit neobhajitelné a popírá přitom základní logiku věci.
Odbojné chování dětí je relativně nový jev? Z jakých zdrojů prosím vycházíte ohledně toho, že je to mladý fenomén? Díky za odpověď.
Vycházím z nejlepšího možného zdroje – z článku.
Jedna věta může být taky spouštěčem nedůvěry dítěte k rodičům. Dnes pro tebe přijdu po obědě. Jedna banální pro nás dospělé nevýznamná věta. Dítě má dobře zmapovaný časový harmonogram činností v mateřské škole. Do oběda je to všechno OK. Ale přijde čas, kdy se děti začínají ukládat na lehátka a dítě zjistí,že rodiče nejdou.nechávala jsem dítě ještě chvíli tak trochu v naději, že se máma chvíli zdržela. Když se mi podařilo dítě přesvědčit, že maminka měla neodkladnou práci,co jí mohlo zdržet, že na dítě určitě nezapomněla a dítě neplakalo jen bylo smutné, byla to výhra. Většinou to končilo pláčem. Pak jsem se snažila rychle číst pohádku, aby dítě přišlo na jiné myšlenky. Odpoledne potom máma řekla, jé, já jsem na to zapomněla. To se mi vždycky vzpříčila ruka a máma by to schytala, naštěstí přítomnost dítěte vždycky pomohla, abych zbrzdila své reakce a musela i několikrát slušně vysvětlovat, co to s dítětem dělá. Když se situace opakovala několikrát, nedivím se, že dítě přestává rodičům věřit. Když jsem zapomněla na něco já, uvědomila jsem si, že pokud budu lhát, už mi ty děti nikdy věřit nebudou. proto jsem řekla pravdu, že to, co jsem zapomněla, splním zítra. A taky jsem splnila. Ne nadarmo nám naši předkové říkávali, lež má krátké nohy a nedojde daleko. Když se rodiče naučí svůj nezájem omlouvat lží, dopadá to všelijak, pak se nedivme, že děti se nějakým způsobem proti nevšímavosti vyjadřují projevem vzdoru a jiných nápadnějších negativních projevů svého chování. Narozené dítě si říká o pozornost pláčem. Ti starší vzdorem. Nezájem a nevšímavost rodičů je novým fenoménem. Dřív rodiče dítě sledovaly i když na to používali jiné prostředky, tvrdší a ten vzdor tam taky byl. Ale nevšímavost vede k tomu, že dítě ztrácí vzor, zkouší se zviditelnit tam, kde tu pozornost najde, třeba v partě, která nemá dobré základy. Tam potom dojde k dokazování si hrdinství, ale už na jiném základě. Někdy toto hrdinství, kterým si dítě kompenzuje pozornost končívá tragicky.
Myslím,že máte pravdu ,Evo. K výchovným chybám,pocitu odcizení atd., jak píše pan Václav,sice docházelo vždycky,ale děti nebyly odkázány jen na rodiče(nebo bohužel jen jednoho),ale byly součástí širší rodiny,která jim to mohla nahrazovat.Tu možnost už dnes většinou nemají.
Já vím, že současná doba matkám situaci v péči o děti, když jim skončí mateřská, nijak neusnadňuje. Ale myslím si, že zodpovědné mámy hledají alternativní řešení, aby dítě nezůstávalo osamocené delší dobu, i když je třeba táta celý týden pryč. Jednoduché to nemají ani matky samoživitelky. Taky jsem zažila několikrát, že jsem vodila dítě domů, že oba rodiče byli zaneprázdněni. Ale měli snahu to řešit. Je ale doba, kdy rodiče v přemíře povinností, myšlenek a podobně zapomenou své dítě v zamknutém autě a podobně. Příčinou je uspěchaná doba. Jsou ale rodiče, kteří o své děti zájem nějak nejeví, neví, kde se děti po nocích toulají. Tady máš peníze a zářiď se sám. Už nekontrolují za co děti peníze daly, s kým se stýkají, co dělají. To je možná ta chyba, kdy děti nemají zpětnou vazbu a zjistí, že je vlastně nikdo nepotřebuje. Je to dost blbý pocit být sám v tom velkém světě, kdy si někdy nevím rady a pomoc žádná.
Je to tak.A právě v tom věku děti potřebují tu podporu hodně,(i když si třeba samy myslí,že ne).Hlavně klukúm často chybí pozitivní mužké vzory,pak vezmou za vděk i špatnou partou.A přitom by třeba stačilo včas zapojit kluka do nějakého sportovního oddílu,nebo třeba do skautu.
Paní Leo, zamyslela jsem se znovu nad tím co píšete. Jenže, nešlo mi o to, jestli mámu má kdo zastoupit, ale o případ, kdy to máma řekne jen, aby dítě přiměla ,aby šlo do třídy. Takže lže. Ví o tom, že pro dítě nepřijde, přesto něco slíbí. Jiná situace byla, když to mámě nevyšlo, zvonil telefon, máma dítě uklidnila, vysvětlila a dítě klidně usínalo, bez stresu.
Já se nesnažil zabývat primárně tím, co nazýváte odbojným chováním dětí, což mi navíc přijde poměrně subjektivní měřítko, co pod tím kdo rozumíme. Ale spíše tím, že řada chování, které je náročné až patologické a způsobuje problémy druhým nebo i samotnému, kdo ho dělá to – ať už se jedná o závislosti, kriminalitu, násilí, atd. má hluboké kořeny a nejde ruku v ruce s tolerantnější výchovou, byť z toho bývá obviňována – naopak se více a více ukazuje, že tresty a tvrdost se na jejich vzniku často podílí větší měrou, byť mezi lidmi panuje zakořeněná představa, že z lidí lze jejich zlé sklony „vytlouct“. Přísná i tolerantní výchova zde pravděpodobně byly vždy a je to patrné i z pohádek a příběhů, které jsou již dost staré – např. Popelka, Mrazík a například anropologové se z výzkumů přírodních názorů shodují, že evolučně se uplatňovala dost mírná výchova a o zbytek se staraly okolnosti života. Ty se stále mění. Potřeba disciplíny přišla spíše se zemědělstvím a s potřebou vychovávat vojáky, nevolníky pracující na poli, atd. Proto se to těžko porovnává, protože stejně jako se od té doby změnily návyky hygienické, dopravní, požadavky na bydlení,… tak se asi logicky vyvíjí i přístup k dětem. Proto je těžké porovnávat mezi sebou různá časová období.
Často se setkávám s nedůsledností. Třeba naposled na hřišti: když si neoblékneš ponožtičky, půjdeme domů. Řev. Dítě nechtělo ponožky a asi ani domů. Nicm.matka narvala děcku za scén a řevu ponožky a domů se nešlo. Častý model slýchám bohužel i v širší rodině: Když xy neuděláš, nedostaneš xy…
Dobrý den, musím reagovat. Jsem matka dvou malých dětí a ani jedno nedělám. Na telefonu jsem, když si dítě hraje samo. Mám myčku, pračku, nakupuje manžel. Takže mám víc času na děti, než měla moje máma. I v mém okolí se takto dětem věnují. Učí je konflikty s dětmi trpělivě řešit a ne hned sprdávat, nesmíš apod.
Mám dojem, že všude vidím články o tom, jak to děláme špatně, co dětem škodí apod. Moc pozitivní motivace nevidím.
Jste máma, která dělá všechno pro své děti, nedivím se, že Vám negativní články a kritika vadí, protože si myslíte, že snad děláte něco jinak. Dřív byly k sobě dvě tři mámy, které si vzájemně předávaly informace a byly si přínosem. Myslím, že jste dobrá máma, užívejte si se svými dětmi co nejvíc. Nebojte se i když se někdy něco nepodaří. Děti dobře poznají, že je máma miluje. Pokud všechno děláte srdcem, budete si s dětmi vždycky co říct. Přeji vám hodně krásných společných chvil.