Obrovskou výhodou dnešní digitalizované doby je, že veškeré informace, zdroje, studie, prameny, dohady, diskuse a názory jsou neustále na dosah ruky. Naopak obrovskou nevýhodou dnešní digitalizované doby je, že veškeré informace, zdroje, studie, prameny, dohady a názory jsou neustále na dosah ruky. Občas si říkám – konfrontována rodiči překypujícími informacemi – že jsem měla zřejmě vystudovat nějakou speciální vysokou školu, než jsem se dala na dráhu… matky.
Nedávno jsem seděla na dětském hřišti a pokojně sledovala, jak si moje – v pořadí již druhá – dcerka hraje na písku. Dobrá, přiznávám, vůbec jsem ji pokojně nesledovala, ale pouze jsem tupě zírala tím směrem, kde si ona právě vesele sypala obsah kyblíčku do vlasů. Je to jistá forma meditace, kterou doporučuje devět z deseti rodičů. S největší pravděpodobností jsem měla při pohledu na milované batole na tváři blažený úsměv idiota, což další přítomné mamince bylo z neznámých důvodů sympatické a zapředla se mnou hovor: „Kolik vám je?“. Úsměv mi zamrznul. Meditace fuč. „Pa-pardon? Třicet…ehm…pět!“ vykoktala jsem číslo, které již rok neplatí. Paní se usmála a uvedla na pravou míru svou otázku: „Já myslela kolik je vaší malé.“ Sakra, taky bych si už za ty roky mohla zvyknout, že na pískovištích a v čekárnách pediatrie tu a tam vyskytuje mateřský plurál.
Paní zajásala, že naše děti jsou téměř stejně staré a začala sypat z rukávu jedno téma za druhým. Nejdříve ocenila moje předchozí zírání do blba slovy, že ona se taky snaží o Montessori přístup. Patrně jsem se zatvářila nechápavě, neboť se jala mi vysvětlovat „Monte principy“, které moje dcerka právě uvedl v praxi tím, že si písek nasypaný do vlasů s důkladností a zaujetím šimpanze zase vybírala. Aha!
Konverzačně jsme zabředly do velkého tématu: jídlo. Paní si stěžovala, že chlapec nerad „papá“ navzdory tomu, že důsledně praktikovala metodu BLW. Raději mi rovnou vysvětlila, v čem onen „Baby Led Weaning“ spočívá. Hm. To přece praktikuji též! A ani o tom nevím. Můj přisprostlý děda by to jistě nazval spíš ŽSR (Žere sama rukama). Hahaha. Nicméně každým novým rodičovským poznatkem té usměvavé paní jsem upadala do stále větší deprese, že jsem špatná máma.
Na přetřes přišlo dětské obouvání, pohybové kroužky pro batolata, ale také škodlivost očkování, kravského mléka a ještě něčeho, co už si nepamatuji, protože v tu chvíli jsem už překotně fabulovala důvod, proč musíme (já a mé – patrně špatně obuté – dítě) okamžitě z hřiště odejít. Dobrá žena za mnou ještě volala několik titulů knížek, které si mám přečíst, aby život mého dítěte byl… a teď nevím jestli „šťastný a bezpečný“ nebo „veselý a bezmléčný“.
Uháněla jsem pryč a hlavou mi probíhaly „vědecké“ termíny, které moje pískovištní náhodná známá předestřela. Měla jsem z ní komplex méněcennosti a palčivý dojem, že většinu svého bdělého času musí googlovat, studovat, vyhledávat, komparovat, analyzovat, aplikovat v praxi a následně evaluovat. Úplná věda! Sledovala jsem batole, které pravděpodobně poškozuji nedostatečným studováním „rodičovských věd“.
Z chmurných úvah, že bych se měla jít rovnou a dobrovolně udat na OSPOD, protože jsem nečetla jedinou knihu o uspávání kojenců a jejich bohatém vnitřním životě, mě vysvobodila moje starší dcerka, kterou jsem vyzvedávala ze školky. Do rukou mi dávala obrázek se slovy: „Maminko to jsi ty. Jsi moc hezká maminka. Ale neuměla jsem nakreslit, jak moc jsi milá maminka.“
Vida! Rodičovství není věda. Je úplně přirozené. Intuitivní. A já jsem prostě taková moc hezká a milá… hysterka!
Hana Kašáková je reklamní textařka, blogerka, šuplíková básnířka a příležitostná publicistka.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Všechno má dvě strany mince. Na jednu stranu známe rodiče, kteří se zamilují do různých vyčtených rodičovských návodů, často protikladných, a pak je se škodlivou horlivostí bezmyšlenkovitě aplikují. To je hloupé. Na druhou stranu ale také platí, že co mě zajímá, o tom chci vědět víc. Sebevzdělávám se v tom oboru. A být rodičem nějaký obor je, dokonce i věda (má své výzkumy, experimenty i poznatky). Třeba postoj k očkování by neměl být „intuitivní“, ale na základě nějakých informací. Dávat najevo ignoranci k samovzdělávání se v této oblasti by sice znamenalo přiklonit se k intuici (což není tak zlé), ale také k mýtům, babským povídačkám a pověrám, které v této oblasti kolují. A ono taky dělat všechno „pokus – omyl“ na svém dítěti není žádným znakem moudrosti…
Stejně si myslím, že autorka se také různým způsobem vzdělává, ale to by pak té stati chyběla ta správná pointa 🙂
Máte pravdu:-)
Někteří rodiče berou své děti jako projekt a chtějí jej vypracovat na výbornou. Pak tedy studují, připravují, plánují, aplikují, porovnávají a hodnotí. Jiní zase berou děti jako živé bytosti se svými potřebami, klady, ale i zápory. Nemám tabulkové děti a nikdy jsem se kvůli tomu nehroutila, i když podle názoru ostatních jsem byla a jsem ta, co se nejmíň stará a vůbec se dětem nevěnuje, jak ony „potřebují“, protože se to někde píše, nebo to někdo říká. Ustáli jsme to všichni. Chápu, že to mnohým maminkám přišlo hrůzné, náš styl života, ale nám to tak vyhovovalo, i dle pozdějších názorů dětí. Prostě je necháváme žít, ale zároveň mají jasně vymezené hranice 🙂 Řekla bych, že ať je rodič takový, nebo makový, každé (zdravé) dítě se nakonec naučí mluvit, chodit, jíst příborem, číst, psát a počítat. Nevím, za čím se dnešní rodiče pořád tak honí.
Paní Hano, čekala jsem na své prvorozené a jediné dítě deset let. Takže jsem se připravovala, měla knížku jak pečovat o narozené dítě a dělat všechno správně. Ale pokud všechno bylo vpořádku paní doktorka řekla, že je to dobré, užívala jsem si chvilky se svým synem bez jakýchkoli příruček. Až když se vyskytl problém, se kterým jsem si nevěděla rady, sáhla jsem po knížce, či hledala radu. Protože jsme to vzhledem k srdeční vadě syna neměli tak jednoduché, radovala jsem se z každé pěkné chvilky kdy bylo všechno OK. Měla jsem radost, když udělal první krok, začal první slova a pak už tu pusu nezavřel. A tak to šlo dál a tak jako vy s obrázkem, já jsem dostala pampelišku, maminko, to je pro tebe. V ten moment nejkrásnější a nejvzácnější kytka a s ní můj syn. Umí překvapit i když už je mu podstatně víc let. Je dobré vědět to podstatné a nepodceňovat důležité, ale na prvním místě je srdíčko a ono to funguje oboustranně. Jestli pak ta paní za tu dobu, co vám udělala malou přednášku co všechno máte, stačila sledovat své dítě?