Není problém pustit malým dětem pohádku v televizi či na tabletu, když unavená maminka potřebuje uvařit večeři nebo si na chvíli v klidu sednout. Nezanechá to na dítěti žádné trvalé stopy. Nechat dítě hypnotizovaně zírat do obrazovky sice není ideální způsob komunikace mezi rodičem a dítětem, ale nejdůležitějším médiem jsou pro děti jejich rodiče – skrz rodiče dostávají nejvíce informací – a je důležité, aby to byla média správně naladěná, klidná a spokojená.
Stále více rodičů však používá obrazovky k řešení situací, v nichž si s náladou dítěte neví rady. Dítě se vzteká a protestuje a rodiče, kteří už vyzkoušeli snad všechno, se uchýlí k použití technologie. Žijeme ve společnosti, která většinu svých problémů řeší technologicky, takže na tom vlastně ani není nic zvláštního. Podívejme se na několik způsobů, kterými lze začít vytvářet závislost dětí na technologiích již v raném věku.
Dítě odmítá jíst, ale se zapnutým tabletem vhodně opřeným o vázu s květinami sní všechno do posledního sousta. Tak se vytváří podmíněný reflex propojující příjem stravy se sledováním obrazovky. Jestliže se taková kombinace stane zvykem, mohou u člověka v pozdějším věku (například ve školce) nastat komplikace se stravováním v případě, že není k dispozici žádné technické zařízení. Tento zvyk je nejlepším způsobem, jak vytvořit závislost dítěte na technologiích. Vezmete některou z primárních potřeb dítěte (jídlo, pití, sucho, teplo, láska, mezilidská komunikace) a její uspokojování navážete na používání digitálního zařízení.
Dítě si odmítá čistit zuby, ale s tabletem na poličce pod zrcadlem klidně drží a nechává rodiče brázdit kartáčkem svou ústní dutinou. Podobná situace jako v prvním případě, jen se tentokrát jedná o uspokojování sekundárních potřeb. Není snadné pochopit, že si musím čistit své mléčné zuby, aby mi nevypadly, když vím, že mi stejně vypadnou a těším se na to, protože přijde zoubková víla, ale zkuste to vysvětlit bez aktivního zapojení digitálních pomocníků. Dlouhodobě se to vyplatí vám i vašemu dítěti.
Rodiče mají nedostatek času nebo imaginace, a tak před spaním pouští dětem pohádku na tabletu. Sledování obrazovky je pro mysl mnohem pasivnější činností než naslouchání improvizovanému vyprávění nebo čtení pohádky z knížky. Když je dítě v obdobích, kdy potřebuje opakování stejného, je snadnější číst. Málokdo je schopen vyprávět stejně jako včera a předevčírem a málokdo má znalost archetypálních symbolů, které jsou v klasických pohádkách uváděny do života a jsou klíčové pro rozvoj vnitřního světa dítěte. Pokud však dítě zrovna prožívá období, kdy si žádá objevovat nové souvislosti, je vhodnější do vyprávění pohádky zapojit vlastní představivost. Dítě tak má příležitost asistovat tvořivému procesu imaginace a může se naučit, že má moc myslet svým vlastním způsobem. Sledování obrazovky před spaním navíc znemožňuje dítěti správně se vyspat.
Pustit dítěti občas pohádku není žádný problém. Jakmile se ale ve spojení s obrazovkou vytvoří nějaká pravidelnost, anebo je čas na počítači nebo mobilu používán jako odměna, je zdárně vykročeno na cestu za závislostí na digitálních technologiích.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Založil a provozuje stránku digideti.cz, vyšla mu kniha rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Záleží na osobnosti a věku matky. Vystresovaná, kariérním bojem vyčerpaná pětačtyřicítka asi nebude ideální pro výchovu čtyř-pětiletého caparta. V tomto věku má být, optimálně biologicky vzato, babičkou. Když si připočteme extrémní výskyt ADHD a podobných vad u dětí starých matek, je problém neodvratitelný.
Mám děti 4 a 5 let, pohádka z počítače občas proběhne, ale jinak naprosto nezájem, u kluka autisty jsme zkusily tablet a na něm skládačky pro děti to ho zajímalo tak čtvrt hodiny, mladší ségra se k tomu párkrát vrátila a i přes ukázku spousty jiných možností nezájem.
Momentálně frčí Lego, pískoviště a pomáhání v dílně takže smysluplně pracuju až když jdou spát, je to fajn ale říkám si jestli to nejni taky špatně.
Na druhou stranu po návštěvě známých a brutální scéně co předvedla jejich ratolest když se jí vybil tablet a neměly nabíječku myslím že nezájem je menší zlo.
Dcera objevila tablet v sedmi letech. Nejí u něj, nečistí si u něj zuby, před spaním ji pohádku čtu já (i když už to zvládne sama, ale ty chvilky s knížkou pod peřinou si nedáme ujít). A přesto se mi zdá, že se na tabletu stává závislá. Bojujeme s tím, ale kolikrát je to vztek a skřípání zubů. Takže tyhle rady asi nebudou všechno, závislost se dá vypěstovat patrně i jinak.
Bla, bla, bla…. Už zase. Umí ten pán i něco jiného? A viděl někdy živé dítě?
Dávno předtím, než se objevily tablety, si děti k jídlu nosily hračky a knížky. A přestože se jimi nechávaly od jídla rozptylovat úplně stejně, jako dnešní děti rozptylují tablety, nikdy nikoho nenapadlo obviňovat knížku, že si kvůli ní nějaké dítě vypěstovalo poruchu příjmu potravy. S něčím podobným přišel až pan Kršňák a TO je ta skutečná novinka – dnes se očividně nesmí říkat, že rodiče udělali ve výchově chybu třeba tím, že nenastavili pravidla pro stolování či večerku. Doslova za každou cenu se musí obětní beránek najít někde jinde.
Hádám, že tady prostě někdo potřeboval udělat z věcí jednoduchých a dávno známých něco nového a složitého, aby obhájil svou existenci.