,,Mami, mami, podívej…“ opakovalo dítě.
,,Nech mě teď, prosím tě, já telefonuju,“ řekla maminka.
Pokud je v místnosti přítomno malé dítě, zvonící telefon by měl zaznamenat zmeškaný hovor. Povídáte-li si zrovna s vaším dítětem nebo pokud se právě nacházíte uprostřed nějaké hry a rozezní se váš telefon, anebo vám přijde zpráva, nevšímejte si toho. Hrajte si dál. Neodcházejte, nepřestávejte mluvit, o čem jste si zrovna vyprávěli. Zmeškaný hovor vyřídíte později. Svět se nezboří, když na smsku neodpovíte hned.
Když zvednete telefon a přestanete věnovat pozornost vašemu dítěti, vytvoříte v jeho světě mezeru, díru, kus neviditelné reality.
Jde o pozornost. Vaše dítě vás vnímá absolutně. Nikdo není tak důležitý jako vy. Dokonce ani ono samo. Malé děti ještě nemají ujasněné, co znamená být sám sebou. A tak vnímají okolní svět a blízké lidi stejně intenzivně jako dospělí vnímají své osobní záležitosti. Dítě vnímá všechno. Když si s vámi hraje, vnímá nejen vaše pohyby, ale i vaše pocity, nálady, myšlenky a slova. A vstřebává je. Tím se učí. Nápodobováním, odborně asimilací, se z dítěte stává dospělý člověk.
Když zvednete telefon a přestanete věnovat pozornost vašemu dítěti, vytvoříte v jeho světě mezeru, díru, kus neviditelné reality. Někdy si toho zkuste všimnout, až budete sedět vedle někoho, kdo telefonuje. Slyšíte jen půlku rozhovoru. Ta druhá tam není. Je to zvláštní situace vytvářející zvláštní pocity. Jde o nový typ mezilidské komunikace – o děravý rozhovor. Z pohledu netelefonující osoby, obzvláště dítěte, právě teď hovoříte s prázdnem.
Dítě nechápe, kam se ztratila matčina všímavost. Byla jeho a najednou není. Cítilo z vás lásku, plnou pozornost, oddanost a to všechno jste najednou vyměnila za rozhovor s někým neviditelným.
,,Počkej, to je babička.“ Ale dítě nevidí babičku a nechápe, co to říkáte. Cítí jen, že jste ho opustili. Cítí, že zvláštní plastiková krabička, do níž mluvíte, je důležitější než ono, než vaše společná hra. Cítí se vynechané, opuštěné. Navrhnete, aby babičce něco řeklo, později to dokáže, naučí se, co znamená telefonovat, ale zprvu se mu nebude moc chtít.
Dítě nechápe, kam se ztratila matčina všímavost. Byla jeho a najednou není. Cítilo z vás lásku, plnou pozornost, oddanost a to všechno jste najednou vyměnila za rozhovor s někým neviditelným.
Telefony nás vytrhávají z přítomnosti. Odvádějí naši pozornost někam jinam. Ven ze sebe. Učí nás, že je možné (a mnoho lidí se dnes domnívá, že i nutné) být všude jinde, než teď a tady, v sobě, u sebe. Dochází ke ztrátě koncentrace, rodí se roztržitost, nepozornost a hyperaktivita, přetrhává se blízkost rodiče a dítěte. V dítěti se zároveň objevuje obdiv k magické moci plastikové krabičky. Začíná po ní toužit. Musí to být něco velmi, ale velmi speciálního, když to maminka poslouchá více než mě.
Nechcete-li v malých dětech zesilovat touhu po digitálních technologiích, kterou tak jako tak mají, jelikož tvoří nedílnou součást světa, do něhož vrůstají, měli byste začít u sebe. Měli byste začít pozorovat, kam obracíte svou pozornost. Telefon, který schválně zmeškáte, je dobrá cvičební pomůcka. Na světě jsou důležitější a životodárnější činnosti než okamžité odpovídání na zprávy. Například dětská hra. Anebo prosté bytí spolu.
Jan Kršňák vystudoval filmovou vědu na FF UK, píše o médiích, dětech a rodičích a věnuje se intuitivní pedagogice. Je náměstkem MŠMT pro technologické inovace, založil a provozuje stránku digideti.cz. V současné době vydává knihu rozhovorů se zakladateli inovativních škol.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je náměstkem MŠMT pro technologické inovace? Žádný takový náměstek na MŠMT neexistoval a neexistuje! Je nutné takto autorovi článku „zvyšovat prestiž“? Je dosaženo naprosto opačného efektu – nedůvěrohodnost zveřejněného.
Máte pravdu v tom, že zveřejňovat něco co není pravda vzbuzuje nedůvěru. Pokusím se na stránkách najít osobu tohoto jména. Ale vede mně myšlenka ať už ji vyslovil tento pán, nebo by ji vyslovilo spousta jiných učitelek mateřských škol. Pracovala jsem v tomto resortu 40. let a moc dobře vím, co to je, když máte 25 párů očí upřených přímo na sebe, vyprávíte dětem věci, které je zajímají a najednou se rozdrnčí telefon. V tom místě mně popadal ten největší vztek a říkala jsem si, že ti na druhém konci drátu nejsou lidé. Vzít se to muselo, protože by telefon drnčel dál. Kdyby tak ti lidé věděli co způsobilo těm 25 dětem a o co všechno je ochudili. Kdo to nezažil, neví a neuvěří. Je to prokletí telefonních přístrojů ve třídách v mateřinách. V základních školách telefony ve třídách nejsou, ani neví, jakou mají výhodu. Vím, že to také závisí o tom jak je provoz nastaven. Já jsem si tím bohužel prošla. Chtěla bych oslovit všechny maminky, které na procházce s kočárkem produkcí s mobilem u ucha a nevnímají své dítě, nevíte o co se ochuzujete a o co přicházíte. Děti rychle odrůstají a tyto chvilky už vám nikdo nenahradí.
Nejenom, že tam neexistuje takovýto náměstek, ale ne celém MŠMT neexistuje ani zaměstnanec s tímto příjmením.
Ano, nejsem zaměstnancem MŠMT. Vysvětlení naleznete v odpovědi výše. Gratuluji Vám k prokázání nebývalé úrovně mediální a digitální gramotnosti. Máte výborně! Hezký den!
Ano, máte pravdu. Žádný takový náměstek neexistuje a nepracuji na ministerstvu školství. Jde částečně o marketing tématu digitalizace společnosti, které je bohužel značně neviditelné, tak jsem si řekl, že náměstka budou číst lidé více, protože žádní náměstci nic nikdy nepíší, a částečně jde o mediální výchovu naživo. Jen málokdo si dnes ověřuje čtené informace, kdo je kdo a co je co. Říká se tomu postinformační doba. Ano, je to risk, jelikož, jak píšete, je ve hře nedůvěryhodnost celého textu. Ale to vlastně nevadí, protože každý se musí rozhodnout sám za sebe, jestli zvedne telefon, když má v náručí dítě. A co tvrdí nějaký odborník, v tomto případě já, na tom vlastně vůbec nesejde. Takže je vlastně jedno, jestli je text důvěryhodný či nikoli, jde o to nechat se zavést do tématu a rozhodnout se podle vlastního citu. Více textů pana náměstka na téma digitalizace školství naleznete na http://www.digideti.cz. Ten titul jsem si také vymyslel, tedy ten náměstkům, ten svůj mám, ale je to jedno. Funkce a tituly nehrají v životě žádnou podstatnou roli. Mějte se krásně!
Risk ? Nebylo by korektnější nazývat věci pravím jménem ? Za mého mládí, když se někdo vydával za něco co není, tak se tomu říkalo podvod. A může to hraničit i s trestným činem, podle toho za jakých to bylo okolností.
Podvod to není, protože tím nic nezískávám a nikomu není ublíženo ani není o nic připraven. Je to risk vzhledem k důvěryhodnosti textu, viz výše. A je to lež, pokud se bavíme o mé identitě. Ale otázka identity je v mediální krajině složitá. Je váš profil na FB skutečný, tj. pravdivý? Tedy je součástí vaší identity, anebo je to spíš něco jako oblečení? Ukazuje předvolební debata v televizi nebo na internetu skutečné lidi, anebo jejich obrazy? Ukazuje lidi nebo kandidáty? Napsal tento komentář opravdu autor článku? Gogol napsal Revizora, já píšu náměstka… Liší se jen médium, on psal knihu, já tvořím dnes, tak je to internetová postava. Ať máte hezký den!
Zvláštní vysvětlení… Článek je fajn a souzním s ním, ale podvod ale zůstává podvodem. Lidé si Vás zapamatují – ale bohužel ne kvůli obsahu článku. Škoda, myslím, že to opravdu nemáte zapotřebí.
Máte pravdu, tatáž myšlenka napadla i mně, jenže jste byla rychlejší. Důvěryhodnosti to pisateli nepřidalo, spíš uškodilo. Myslím, že si ověřuje něco, co potřebuje ke svému studiu. Musí ale myslet na budoucnost. Budou lidé jeho knihy číst?
myslím, že to je otázka mravních kvalit jednotlivce, jestli jde na FB nebo jiný trh s kůží a profilem františek novák a je opravdu františek novák, nebo se maskuje jako terminátor nebo ovečka Dolly . Stejně tak je ukázka mravních kvalit, přidávat si ke jménu funkce, které mi nepatří , potažmo tituly / praktika hodná vladnoucí garnitury/. Možná si to doba žádá, možná i článek je dobrej, ale takto mravně degenerovaný autor / ještě navíc po přečtení těch sebeobhajujících komentářů, místo aby řekl, že to byl blbej for// to u mně prohrál jednou provždy.
Zdenek
Absolutně nechápu Váš komentář – Gogol se představoval jako revizor? Psal si do svého životopisu, že je revizorem, zaměstnancem organizace, pro kterou v životě nepracoval? Zmínku o náměstkovi uvádíte v medailonku jak vystřiženém z CV, takže v tuto chvíli pro mě nejste ani vystudovaný filmový vědátor a kdo ví, kdo skutečně vytvořil Vámi zmíněné stránky. Máte pravdu, jsem postižena touto dobou, věřím lidem, co mi sdělují (nikoli médiím), Vám už nevěřím. Nehodlám si ověřovat každou větu, kterou napíšete a ještě pátrat, jestli to myslíte skutečně, nebo fabulujete, abyste oddělil zrno od plev.
Profesor Matějček kdysi říkal, že maminky učí dítě vnímat svět i tak, že ho posadí do kočárku, a jdou s ním ven, ale nemají si ho cestou všímat. Už můj roční syn tenkrát před 25 lety věděl, že zvoní telefon ( pevný), a vždycky mi to hrdě hlásil. Takže když v roce ví, co to je, myslím, že nějaké zvláštní trauma tím neutrpí. Něco jiného ovšem je, pokud rodič visí na mobilu neustále. Vše má mít svůj čas a prostor.
Máte v něčem pravdu, děti jsou zvídavé a zajímá je každá nová technika v domácnosti. Syn začal s počítačem a angličtinou už dost brzy a taky si vybral povolání podle toho. Je rozdíl v tom, zda telefon zazvoní v domácnosti, kde je součástí běžného života a kontrolujete si čas a peníze co provoláte. Zažila jsem domácnost svou, kdy jsme telefon neměli. V současné době si už bez telefonů mobilů nedovedou děti představit. Rovněž tak já. Ale naštěstí jsem už v důchodu, a práci jsem jej neregistrovala a vyřizovala hovory až odpoledne. Až byl čas. Každý to máme jinak. Ale obírat děti o jejich čas strávený s matkou je tak trochu hazard. Měla jsem svého syna dost později než ostatní vrstevnice a proto vím o čem mluvím. Nepřinutíte žádnou mladou mladou matku,aby si vážila chvil, které může prožít se svým dítětem. Musí si na to sama přijít.
Ale musí rodič občas telefon položit.
Já bych řekla, že i děti musí pochopit, že telefon se zvedá a odpovídá se volajícímu, je to slušnost a té by se měly děti učit
To bych teda neřekla, že je povinnost telefon zvednout. Je i spousta situací, kdy to nejde. Je slušnost se ozvat zpátky, když už, to jo.
Úplně nejlepší je, když potkáte na procházce rodinku. Jedno dítě cupitá u kočáru (3 roky), druhé v kočáru (1,5 roku) a oba rodiče jsou přilepený na telefonu. Když se posadili na lavičku, malé dítě skoro vypadlo z kočáru a starší se málem utopilo v blízkém potoce. Ty trubky si toho ani všimli až po chvilce. Když honili děti tak pořád telefonovali. Nepochopím.
Dávám Vám za pravdu i když jsem tak hororovou situaci nezažila, ale maminky s telefonem na uchu mi tak trochu vadí. Že se moje dítě taky naučilo telefonovat je normální, ale když s ním mluvím, omezuje se jen na to nejnutnější, co musí vyřídit, i s druhými. Asi proto, že to není holka.
Dobrý den, omlouvám se ale můj dotaz není k tématu. Chci se vás jen zeptat jestli neznáte Věru rozenou Kršňákovou. Narozenou v roce 1965 nebo 1966. Děkuji Němcová
To psaní postavy Námestka online je geniální nápad!! Ať Náměstek vzkvétá a sílí v moudrosti i gigabajtech 🙂 🙂 🙂