Terapeut Jan Vávra

Jan Vávra: Jak reagujete, když vaše dítě něco chce? Je dobré umět říci ne, ale ne bezmyšlenkovitě

Odmítneme dítěti koupit další kopeček zmrzliny, nedovolíme mu další hodinu u počítače, chceme, aby ráno vstalo do školy – a oheň je na střeše. Dítě křičí, pláče, odporuje – a spolu s rodičem zažívá frustraci. Dítě proto, že nedostává to, co chce, nebo mu nutíme něco, co nechce, a rodič proto, že čelí jeho reakci. Co s tím?

Právě schopnost reagovat na svou i něčí frustraci je podle mě v životě jedním z důležitých faktorů úspěchu a štěstí. Jakým způsobem zvládáme, když se něco postaví do cesty našim záměrům, cílům, potřebám? Odborně se tomu říká míra frustrační tolerance.

Každý asi touží po tom, aby jeho děti byly vytrvalé, uměly zdolávat překážky. Když tedy dítě něco po nás chce, musíme dávat pozor na to, co naše reakce udělá s jeho frustrační tolerancí. Nechceme, aby se z něj stal někdo, kdo vzdá své záměry ihned při prvním odmítnutí, ale ani otrava, který tak dlouho útočí, až dosáhne svého.

Rodičovský přístup bývá trojí. Někteří mají sklon dětem spíš ustoupit, nechat je dělat, co chtějí, povolit jim, co si vynucují. Pak si to také různě racionalizují. Takový rodič se ke svému dítěti chová jak k Šípkové Růžence. Hlavně aby ho něco nepíchlo. Může to ale být i z pohodlnosti, nebo také následek příliš striktní výchovy, kterou rodič zažil a nechce reprodukovat.

Takový rodič se ke svému dítěti chová jak k Šípkové Růžence. Hlavně aby ho něco nepíchlo. Může to ale být i z pohodlnosti, nebo také následek příliš striktní výchovy, kterou rodič zažil a nechce reprodukovat.

Přílišná benevolence ale podle psychologů vede právě k malé frustrační toleranci takto vychovávaných dětí, a také k tomu, že budou mít malé sebevědomí nebo malé ohledy na druhé. A nakonec je stejně něco píchne…

Dalšímu typu rodičů vztekání se a vynucování si něčeho hrozně vadí. Mají sklon spíš nevyhovět. Na veřejnosti se za dítě, které vyvádí, stydí. Když si nedá říct, začnou na něj takoví rodiče křičet, vyhrožují, nebo ho fyzicky potrestají. To ale v dítěti vyvolá stud anebo strach, emoce, které nepodporují rozvoj učení ani vztahy ke druhým.

Může se jim také stát, že dětem upírají nejen zbytečnosti, ale i věci důležité a potřebné pro jejich vývoj. Tohle chování v říši pohádek připomíná Popelčinu macechu. Ta také Popelce v ničem nevyhověla. Ani tohle chování by odborníci nepochválili. Dítě takových rodičů může být „potlačené“, mít rovněž snížené sebevědomí, nebo převzít tohle chování do svého repertoáru a používat ho tam, kde má navrch, vůči slabším vrstevníkům nebo mladším sourozencům. Ve vztahu k rodičům se u dítěte může hromadit odpor a nepřátelství.

Tohle chování v říši pohádek připomíná Popelčinu macechu. Ta také Popelce v ničem nevyhověla. Ani tohle chování by odborníci nepochválili.

Třetím typem reakce je děti, které naléhají, nebo jejich potřebu, ignorovat. Rodič „ignorant“ z jemu nepříjemné situace odchází a nechá v tom synka nebo dcerku plavat. Tak jako rodiče Jeníčka a Mařenky z Perníkové chaloupky nechali děti bloudit v lese. Ignorující přístup někteří odborníci považují za nejškodlivější. Děti zájem dospělých potřebují a zlost je pro ně přijatelnější než nulová reakce. Moje zkušenost z terapie ukazuje, že se u dětí, jejichž rodiče patří do této kategorie, může rozvinout nejistota, úzkost a sklon k rezignaci. Objevují se pochybnosti dítěte, jestli ho rodiče (a později třeba partneři) vůbec mají rádi. Nemusí to vypadat jen tak, že někdo dělá, že neslyší nebo odchází. Podstatou je snaha vyhnout se zodpovědnosti a řešení. Problém či požadavek oddálit, obejít. Třeba formou „malé lži“. „Koupím ti to, až tudy pojedeme zpátky z dovolené,“ říká rodič, který ví, že zpátky se pojede jinudy, a doufá, že malé dítě na to zapomene. „Hračky by z toho byly smutné, kdyby sis koupil jiné,“ nebo bagatelizovat třeba „Mám dost svých problémů a není mi dobře, tvý starosti bych chtěl mít.“

Tak jako rodiče Jeníčka a Mařenky z Perníkové chaloupky nechali děti bloudit v lese. Ignorující přístup někteří odborníci považují za nejškodlivější.

Existuje nějaká čtvrtá cesta, která naše děti nepoškozuje? Asi tušíte, že ano, proto tento článek píšu. Jako příklad z pohádky mě napadá král Miroslav. Dokázal pyšné princezně dát najevo, že její chování neschvaluje, ale přesto cítila, že ji má rád a pomáhá jí nalézt cestu ze situace, která ji k pyšnému chování vedla. Je to přístup, kdy emoce dětí uznáme, aniž bychom je museli následovat, nebo popírat. Řekneme ne, ale jinak. Dítě si vynucuje bonbon? Rodič projeví pro jeho touhu pochopení, ale kromě odmítnutí hledá s dítětem další možnosti co dál a také sdělí, kdy zase bude s dalším bonbonem souhlasit. Jestli za hodinu, zítra nebo za týden. A to pak dodrží. Je prokázáno, že když víme, kdy budeme mít další příležitost, naše frustrace se snižuje. Důležitá je trpělivost, nesnažit se dělat další krok, dokud je druhý zaplavený emocemi.

Král Miroslav dokázal pyšné princezně dát najevo, že její chování neschvaluje, ale přesto cítila, že ji má rád a pomáhá jí nalézt cestu ze situace, která ji k pyšnému chování vedla.

Mimo jiné tak ukazujeme dětem vlastním příkladem, jak zvládat situace, kdy se věci nedějí podle našich přání.

Za zmínku na závěr stojí, že je důležité umět rozlišovat dětská přání a chtění a jejich zásadní potřeby. Pokud děti nemohou naplnit základní potřeby, vede to k narušení jejich zdraví – a to buď fyzického, nebo psychického, sociálního. Touhy a přání dávají životu barevnost.

Všiml jsem si, že některá přání mé děti okamžitě zase zapomenou a o jiné věci si říkají opakovaně. V těch mám sklon jim vyhovět, usoudím, že jsou pro ně opravdu důležité.

Rodič, který chce říkat „ne“ správně, potřebuje zkrátka své děti dobře znát. To ale není úplně běžné, na to si musí vyhradit čas a trpělivě je pozorovat. Takže až příště budete chtít vaše dítě bezmyšlenkovitě popohnat ven z obchodu, kde si něco prohlíží a nechce se hnout, dopřejte si místo toho chvilku pro sebe. Podívejte se víc zblízka, co se děje venku i uvnitř vás. Vaše reakce pak nebude jen bezmyšlenkovitým impulzem.

Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..