Myslím, že dlouho jsem jako rodič žil v představě jakési „idealizované“ komunikace, která se projevuje tak, že mluvím klidně, vyrovnaně, emoce jsou pod kontrolou. Zkušenost mi ale opakovaně ukazovala, že něco je špatně. Člověk před dětmi dlouho vypadá klidně a vyrovnaně a buď a) se z něj stává takový „permanentní Ned Flanders“ b) pohár přeteče, on vybuchne a rozmetá všechno, o co se předtím snažil.
Člověk to vidí kolem sebe. Někdo je programově stále milý, a pak se diví, proč lidi v jeho okolí mají raději spolužáka nebo kolegu, který se sice někdy chová hrozně, ale je jakýsi takový „svůj“. Nějak mu to u druhých prochází. Nebo se diví, že děti si z jeho slov moc „nedělají“. „Petříčku, opravdu se mi nelíbilo, jak jsi trošku nabacal tomu druhému chlapečkovi,“ bude říkat maminka hlasem milým jako anděl. „Jiříku, už se tak nějak zlobím, že jsi bouchal kladívkem do televize a ona teď nefunguje,“ pronáší tatínek monotónním hlasem s výrazem Gándího.
Thomas Gordon, autor knihy Výchova bez poražených, hovoří o riziku falešného přijetí. To nastává, když nerespektujeme sami sebe v tom, co nám vadí nebo co chceme, a navenek to nedáváme najevo. Slovy jsme třeba milí, ale prozrazují nás neverbální signály.
Je to jeden z důvodů, proč pak účinné techniky komunikace, jako je třeba aktivní naslouchání, vypadají strojeně a nepřirozeně, až manipulativně.
Pro druhé jsme pak nečitelní, možná až „zákeřní“. Děti z nás takto mohou získat pocit, že je nemáme rádi, dostávají ambivalentní zpětnou vazbu a nerozumí tomu, co dělají pro druhého přijatelně a co špatně, ztrácejí se v tom.
Gordon to ve Výchově bez poražených označuje za jednu z potenciálně nejškodlivějších věcí.
Co chybí, je autenticita. Neznamená to, že máme děti autenticky fackovat, nebo na ně křičet. Ale projev by se neměl dostávat do úplného rozporu s prožitkem.
V nárocích na sebe a svoji komunikaci musíme být realisté a zároveň věřit, že s emocemi se dá pracovat. Pokud jsme smutní, nebo nás něco štve, je celá škála intenzity, kterou lze do projevu pustit, nemusíme hned někoho seřvat, ale ani se tvářit, že se nic neděje. Mezitím je velká škála projevů a zde právě můžeme postupně dosáhnout mistrovství. Dokázat tuto škálu vnímat a své emoce regulovat, aniž bychom se potlačili. To je, oč tu jde.
No a někdy prostě člověk nemá na to se nějak ovládat, protože je prostě „jen člověk“ a má špatný den. Když vám to trochu ujede, nezoufejte, každý pokus o lepší vyladění se počítá.
Jan Vávra je terapeut, andragog, hudebník. Ve svých osobních i online rodičovských programech vychází z principů, které vnesl do rodičovství a výchovy celosvětově známý americký psycholog Thomas Gordon. V jeho programech jde o náhradu autoritativních vzorců výchovy otevřenou komunikací.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
