Jaroslav Jirásko: Na vstupu zvídaví prvňáci, na výstupu otrávená mládež. Mají v tom prsty rodiče i škola

Tak nám minulý týden nastoupili do školy prvňáčci. Mají za sebou období života, kdy se naučili úplně nejvíce. Umí mluvit, chodit, myslet, hrát si… Ještě jsou každý jiný. Většina z nich je zvídavá, “proč” a”jak” jsou jejich nejčastější slova. Hned druhý den mě při toulkách po škole bez zábran navštíví v ředitelně. Ptají se na to, co vidí. K čemu to je? Prohlížejí si dětské obrázky, skartovačku, kluky zaujme jánského medaile ve vitríně, holčičky  se shluknou kolem plyšové veverky –  a úplně všichni pokukují po otevřeném notebooku. Mají různá očekávání, těší se na tělocvik, zpívání a malování, někteří na počítání a přestávky. Všichni unisono křičí, že se nejvíce těší na jedničky.

Ptám se jich: “A budete si tady také hrát ? “ Dlouhé sborové “neeeeeee”.

Přemýšlím, jak dalece se dětská přirozenost a individualita u předškoláků kryje v očekáváních s jejich opravdovým já a nakolik je výrazem ambicí jejich rodičů. Je v dětské přirozenosti bažit po jedničkách, nebo už mají od babiček něco slíbeno za hezké vysvědčení? Přál bych si, abych viděl do dětských duší neovlivněných dospěláckým světem a znal jejich nejhlubší přání.

Při průzkumech, které kdosi prováděl na žácích základních a středních škol, se jako nejčastější slovo u dětí nad 12 let objevuje v souvislosti se školou slovo NUDA. Jsme v tomto směru smutní hrdinové Evropy. Zdá se, že zvídavé, natěšené a zkoumající děti se v průběhu školní docházky jakousi záhadnou metamorfózou přemění na znuděné vykonávače něčeho, v čem sami nevidí smysl. Zdá se, že se jich asi nikdo moc neptal, co tedy pro ně není nuda. Asi jim asi nikdo neukázal, co je odpovědnost za vlastní rozhodnutí. A dá se to ukázat čtyřkou, poznámkou, důtkou, nebo bonbónem?

Před pár lety jsem oslovil 70  bývalých absolventů naší školy v době, kdy chodili na střední školu, s anonymním dotazníkovým šetřením. Jedna z otázek zněla: “Jaký máš cíl vzdělávání na škole, kterou navštěvuješ?” 61 dotázaných napsalo velmi podobnou odpověď, kterou by šlo shrnout do věty “přežít to tady a udělat maturitu”. Jako by už nebyli zvídaví ani lační po vzdělání jako ti prvňáci, ale chtěli jen ten papír… Je to ale ta správná výbava do života? Pochybuju.

Co je příčinou toho, že děti postupem času sklopí hlavu a chtějí hlavně “přežít”? A proč přežívat, když je možné žít? To bychom jim měli ukázat, my učitelé a ředitelé.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

4

 
3 Počet vláken diskuze
1 Počet reakcí v diskuzi
1 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Václav Šobr
Člen
Václav Šobr

To je krásný filozofický traktát… tak taky přidám trochu do mlýna- odpovědnost za vlastní rozhodnutí… obecně jeden z důvodů proč lidi nemají volební právo od 12 let, (a nebo třeba od 6ti let) je to, že nelze předpokládat že mají dost zkušeností na to aby se rozhodli „odpovědně“. někde ta hranice být musí. Povětšinou to je nastaveno tak že člověk získává takovou výsadu rozhodovat ve chvíli kdy přijímá i odpovědnost – například plnou trestní. A dospívání je proces postupného přejímání odpovědnosti. Od toho kdy člověka rodiče pošlou poprvé nakoupit po to kdy bude volit. Takže- jakou odpovědnost vlastně chtít po… Číst vice »

Vítězslav Drozd
Člen
Vítězslav Drozd

Téma je velmi široké, a tak jen ve zkratce pár názorů. Jen pro info – jsem ročník 1962, absolvoval jsem ZDŠ, SPŠ strojní, VŠ strojní, a profesí jsem byl projektant, pak programátor, doposud technik. Nejsem učitel. Úvaha první – mám pocit, že i v době mých škol jsme se často snažili „přežít“. I já, jedničkař, dvojkař, kterému učení nedělalo celkem žádné problémy. Určitý rozdíl vidím v tom, že naše motivace byla přece jen trochu větší snad proto, že střední školy byly výběrovou záležitostí – dostali se tam maximálně dvojkaři (a to ještě ne všichni) a vesměs ti, kteří studovat chtěli… Číst vice »

Anna Šindelířová
Člen
Anna Šindelířová

Jsem matkou čtyř dětí, z nichž už tři chodí do školy (ZŠ – 8., 6. a 3. třída) a musím říci, že lidé jako pan Jirásko mi prostě mluví z duše. Nejstarší syn chodí na „klasickou“ ZŠ. U dcer jsme měli to štěstí, že nedalekou vesnickou školu mající jen 1. stupeň (5 ročníků je rozděleno ve 3 třídách) převzala paní ředitelka, která má pohled na vzdělávání a přístup k dětem jiný, než je ten „klasický“. Myslím, že kdo to nezažil, si nedokáže představit ten propastný rozdíl mezi těmito školami a jejich přínosem pro dítě. Nejzajímavější ovšem je skutečnost, že paní… Číst vice »