Tak nám minulý týden nastoupili do školy prvňáčci. Mají za sebou období života, kdy se naučili úplně nejvíce. Umí mluvit, chodit, myslet, hrát si… Ještě jsou každý jiný. Většina z nich je zvídavá, “proč” a”jak” jsou jejich nejčastější slova. Hned druhý den mě při toulkách po škole bez zábran navštíví v ředitelně. Ptají se na to, co vidí. K čemu to je? Prohlížejí si dětské obrázky, skartovačku, kluky zaujme jánského medaile ve vitríně, holčičky se shluknou kolem plyšové veverky – a úplně všichni pokukují po otevřeném notebooku. Mají různá očekávání, těší se na tělocvik, zpívání a malování, někteří na počítání a přestávky. Všichni unisono křičí, že se nejvíce těší na jedničky.
Ptám se jich: “A budete si tady také hrát ? “ Dlouhé sborové “neeeeeee”.
Přemýšlím, jak dalece se dětská přirozenost a individualita u předškoláků kryje v očekáváních s jejich opravdovým já a nakolik je výrazem ambicí jejich rodičů. Je v dětské přirozenosti bažit po jedničkách, nebo už mají od babiček něco slíbeno za hezké vysvědčení? Přál bych si, abych viděl do dětských duší neovlivněných dospěláckým světem a znal jejich nejhlubší přání.
Při průzkumech, které kdosi prováděl na žácích základních a středních škol, se jako nejčastější slovo u dětí nad 12 let objevuje v souvislosti se školou slovo NUDA. Jsme v tomto směru smutní hrdinové Evropy. Zdá se, že zvídavé, natěšené a zkoumající děti se v průběhu školní docházky jakousi záhadnou metamorfózou přemění na znuděné vykonávače něčeho, v čem sami nevidí smysl. Zdá se, že se jich asi nikdo moc neptal, co tedy pro ně není nuda. Asi jim asi nikdo neukázal, co je odpovědnost za vlastní rozhodnutí. A dá se to ukázat čtyřkou, poznámkou, důtkou, nebo bonbónem?
Před pár lety jsem oslovil 70 bývalých absolventů naší školy v době, kdy chodili na střední školu, s anonymním dotazníkovým šetřením. Jedna z otázek zněla: “Jaký máš cíl vzdělávání na škole, kterou navštěvuješ?” 61 dotázaných napsalo velmi podobnou odpověď, kterou by šlo shrnout do věty “přežít to tady a udělat maturitu”. Jako by už nebyli zvídaví ani lační po vzdělání jako ti prvňáci, ale chtěli jen ten papír… Je to ale ta správná výbava do života? Pochybuju.
Co je příčinou toho, že děti postupem času sklopí hlavu a chtějí hlavně “přežít”? A proč přežívat, když je možné žít? To bychom jim měli ukázat, my učitelé a ředitelé.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
To je krásný filozofický traktát…
tak taky přidám trochu do mlýna- odpovědnost za vlastní rozhodnutí… obecně jeden z důvodů proč lidi nemají volební právo od 12 let, (a nebo třeba od 6ti let) je to, že nelze předpokládat že mají dost zkušeností na to aby se rozhodli „odpovědně“.
někde ta hranice být musí. Povětšinou to je nastaveno tak že člověk získává takovou výsadu rozhodovat ve chvíli kdy přijímá i odpovědnost – například plnou trestní.
A dospívání je proces postupného přejímání odpovědnosti. Od toho kdy člověka rodiče pošlou poprvé nakoupit po to kdy bude volit.
Takže- jakou odpovědnost vlastně chtít po 15 letých a po 18 letých?
jinak školství je nějak nastaveno obecně – typicky gymnázia musí mít studijní program nastavený tak aby z něj vylezl jak kandidát třeba na historika, tak kandidát na jadernou fyziku.
Přiznejme si že na to aby kteréholiv z toho bylo ideálně není čas. Absolvent musí být v podstatě univerzální což ovšem bude znamenat že ho 80 procent látky nebude zajímat, natož bavit.
U specializovaných škol by situace měla být lepší, jenže není – protože tam chodí kdo se nedostane na gympli. o učňácích nemluvě.
(plus proto že se nepředpokládá že děti jsou ještě schopné se v 15 rozhodnout je fundamentálně to rozhodnutí kam děti půjdou na rodičích…)
přihoďme si ještě bonus že kvůli jevům jako šikana (a i ta inkluze s kterou ta šikana zase narostla – zaazením rušivých elementů do běžných tříd na které mají účitele minimální páky) se navíc rodiče snaží dostat ty schopnější pryč na víceletté gymply kde je přeci jen výběrový kolektiv tlačící na výkon…
Jinak třeba ani Finský vzdělávací systém neprodukuje dost lékařů na to aby pokryly jejich potřebu a to od nich neutíkají tolik jako od nás po škole…
Ráda bych měla poznámku alespoň k té odpovědnosti. Myslím, že nikdo nechce, aby např. děti v první třídě volily do PS. Úroveň odpovědnosti každého člověka se zvyšuje s jeho věkem, ale vnímání odpovědnosti má člověk už od malého dítěte = vnímá odpovědnost za svá rozhodnutí. Už od malička přece děti učíme, že např. zboříš kamarádovi hrad z kostek = musíš přijmout svou odpovědnost = omluv se a postav mu nový, popř. pomoz mu postavit nový. Nevím proč by děti ve škole nemohly nést odpovědnost za svá rozhodnutí? Jakou tedy chtít odpovědnost po 15ti, 18ti, 6ti letých? Takovou, která jim přísluší.
Např. dcera, když byla v 5. třídě dostala spolu se 4. a 3. třídou za úkol, aby si sami připravili vystoupení na školní besídku. Vzniklo z toho krásné, smysluplné a relativně náročné představení. Paní učitelka jim přenechala svou odpovědnost za besídku oni to přijali a zvládli. A toto je to, na čem děti „rostou“.
Téma je velmi široké, a tak jen ve zkratce pár názorů. Jen pro info – jsem ročník 1962, absolvoval jsem ZDŠ, SPŠ strojní, VŠ strojní, a profesí jsem byl projektant, pak programátor, doposud technik. Nejsem učitel. Úvaha první – mám pocit, že i v době mých škol jsme se často snažili „přežít“. I já, jedničkař, dvojkař, kterému učení nedělalo celkem žádné problémy. Určitý rozdíl vidím v tom, že naše motivace byla přece jen trochu větší snad proto, že střední školy byly výběrovou záležitostí – dostali se tam maximálně dvojkaři (a to ještě ne všichni) a vesměs ti, kteří studovat chtěli a měli i ambice dostat se i na VŠ. Dnešní systém „střední škola pro každého a vysoká škola skoro pro všechny“ se mi vůbec nelíbí a ani nechápu jeho smysl. Není to ode mne žádné elitářství, jen mi to připadá nereálné bez zásadního snížení úrovně těchto škol. Úvaha druhá – neměli jsme takové možnosti zábavy a volnočasových aktivit jako dnes. Většinou to byly aktivity „venku“, sport, nějaké ty knížky, a to bylo asi tak vše. A ve škole jsme se přece jen dostali ke spoustě informací i zážitků. Při stavu, jaký je dnes, se nemůžeme příliš divit, že se mládež ve školách „nudí“. Škola asi nikdy nebude „kabaret“, který by měl zabavit nudící se žáčky. S tím souvisí i úvaha třetí – dnešní postfaktická doba, kde „hrdiny“ už nejsou vědci a věda obecně, lidé kteří něco praktického umí, ale různé pseudocelebrity, esoteričtí a internetoví kecalové, youtubeři, influenceři a kdoví, ja se to všechno jmenuje… On i ten Elon Musk, který svým způsobem tlačí technologie vpřed, je vnímaný jako zazobaný pracháč, který věci „tlačí vpřed“ hlavně spoustou peněz, a nějak se mi tam ztrácí ta spousta lidí, jejichž mozky to vše realizujou – technici, inženýři, programátoři a další. Ale to už jsem se trochu „rozvášnil“ – a je to samozřejmě jen můj subjektivní pohled. Ohledně toho školství se dá říct mnohem, mnohem více, ale i to málo, co jsem tu napsal, asi nebude pro odborníka nic nového.
Jsem matkou čtyř dětí, z nichž už tři chodí do školy (ZŠ – 8., 6. a 3. třída) a musím říci, že lidé jako pan Jirásko mi prostě mluví z duše. Nejstarší syn chodí na „klasickou“ ZŠ. U dcer jsme měli to štěstí, že nedalekou vesnickou školu mající jen 1. stupeň (5 ročníků je rozděleno ve 3 třídách) převzala paní ředitelka, která má pohled na vzdělávání a přístup k dětem jiný, než je ten „klasický“. Myslím, že kdo to nezažil, si nedokáže představit ten propastný rozdíl mezi těmito školami a jejich přínosem pro dítě. Nejzajímavější ovšem je skutečnost, že paní ředitelka nepoužívá nějaké převratné učební postupy, alternativy,… dělá jenom z nezajímavé látky zajímavou a děti bere jako své partnery a to dělá kouzla. Je jasné, aby si to někteří škarohlídi nevysvětlovali jinak, že toto partnerství probíhá na dané „vývojové úrovni“ dětí. A vždy a za každých okolností je bere jako plnohodnotné lidi s názorem – naslouchá, dává prostor. Rozhodně to ale neznamená, že by zde děti byly nějakými „pány“. Škoda, že tato škola nemá i 2. stupeň.
Nedávno v televizi dávali film pro pamětníky Studujeme za školou (1939), tento film zachycuje pohled na neduhy školství té doby, jaké je ovšem překvapení, že tyto neduhy jsou téměř po sto letech stále stejné. Domnívám se, že pokud bychom dnes vzali určitou skupinu lidí a zeptali se jich na názor na naše současné školství, tak si myslím, že určitě více než polovina se ho bude zastávat zuby nehty, ale kdyby se pak člověk zeptal na názor na film, jsem toho mínění, že totální většina by dala filmu za pravdu. Proto nechápu, o čem se to stále diskutuje, když potřeba změnit způsob výuky je tak evidentní a to již od 1. republiky.
Ráda bych ještě zmínila jeden postřeh – nepíšu to ale vůbec proto, abych se nějak vytahovala (protože ono to opravdu v životě NENÍ VŮBEC DŮLEŽITÉ!!! – i když spousta rodičů si to stále myslí a dětem to neustále tluče do hlavy, viz že se prvňáci těší na jedničky). Již od první třídy jsem patřila k „elitě“ třídy, chytrá, samé jedničky, minimum chyb,… Není tedy divu, že jsem po 5. třídě odešla na gymnázium, kde pokračovaly na vysvědčení samé jedničky, které teprve ve vyšších ročnících narušila sem tam nějaká dvojka, ale v tom maturitním už to byly zase samé. Maturita s vyznamenáním. S těmito výsledky člověk samozřejmě musí pokračovat na VŠ, takže mám ukončené magisterské studium s červeným diplomem a ještě univerzitní diplom z jedné francouzské univerzity. Jeden by si řekl: ,,Úžasné vzdělání.“ Jenže připravenost pro praxi = GRAND ZERO. A to je přece strašná škoda, ztráta času, energie všech zúčastněných a vynaložených financí v průběhu všech těch let.
Vím, že můj příspěvek je trošku roztěkaný, ale toto téma je velmi obsáhlé, tak jsem chtěla napsat pár postřehů, které mi teď proběhly hlavou. Myslím, že moje děti se komplexní proměny výuky zatím ještě nedočkají, ale jsem ráda, že už jsou zde první vlaštovky a snad se změn dočkají alespoň moje vnoučata.