Před časem mě zaujalo, když jedna matka sdílela na sociální síti fotku školní práce své dcery. Jednalo se o prověrku z českého jazyka, zaměřenou na zdvojené souhlásky (-nn-). Zadání znělo poměrně jasně: Doplň každou větu jedním slovem.
Malby, které jsou na stěnách, jsou… dívka odpověděla: „od sprejaře“.
Stezka, kterou vyšlapali jeleni, je… dívka odpověděla: „dolů z kopce“.
Tuk, který se získává z rostlin, je… dívka odpověděla: „nechutný“.
Z deseti vět měla osm špatně, učitelka ohodnotila práci čtyřkou. Příspěvek komentovaly desetitisíce lidí a v komentářích probíhal otevřený, nefalšovaný lynč na učitelku, která by podle diskutujících měla být minimálně upálena:
„Učitelé nedokáží v dětech vidět to krásné.“
„Potlačují kreativitu, osobnostní rozvoj a samostatné myšlení dětí.“
„Na českých školách probíhá genocida osobnosti.“
„Vždyť odpovědi té dívky jsou tak krásné.“
A podobně.
Jako rodič dvou školáků jsem o tom hodně přemýšlel. Odpovědi malé školačky byly možná nevinně krásné, v první řadě však – a to je třeba si přiznat – byly úplně špatné. Dívenka prostě neakceptovala, že píše test z českého jazyka, nezaznamenala, že práce je zaměřena na jediný konkrétní pravopisný jev, a dokonce si ani dobře nepřečetla zadání. Jednoduše nedávala pozor. Nic víc, nic míň.
Napadla mě u toho jedna věc: My, rodiče, se často oháníme bezbřehou kreativitou dětí, a přitom si neuvědomujeme, že jsme to často my, kdo ji ze všech nejvíc pošlapává. Upíráme dětem možnost naplno pohlédnout životu do tváře. Vystavit se jeho žáru. Mladý utvářející se člověk potřebuje vylézt na strom, postavit v lese bunkr, plazit se vysokou luční trávou, nahý přeplavat rybník, propadnout se při bruslení ledem, v dešti oběhnout zahradu, poblít se z třešní natrhaných v aleji za vsí, dostat ve škole pětku za odfláknutý úkol či poznámku za hrdinskou přestávkovou bitku o tu úplně nejhezčí holku ze třídy.
Dovolujeme jim to? Vždyť přece… klíšťata, alergie, ozonová díra, sinice, uprchlíci, paraziti, špína, nachlazení, úpal, nevyhnutelná globální apokalypsa…
Také mi není úplně dobře po těle, když moje děti šplhají sedm metrů nad zemí v koruně stromů, když sekerou štípají polena na táborák, když se brodí po pás bahnem rybníka, když střílí na zahradě ze vzduchovky, nebo se na lyžích řítí sjezdovkou co to dá. Ale pak se jim zadívám do očí a vidím cosi, co mi říká, že o tahle dobrodružství je nemám právo připravit. Tohle je ta skutečná, opravdová tvořivost a kreativita. Objevování nepoznaného.
České školství není primárním původcem stavu, kdy se z dětí skutečně postupně vytrácí schopnost samostatně uvažovat a utvářet si vlastní názor. Skutečným viníkem je přehnaně ochranitelská výchova, kterou kolem nich vytváříme umělou bublinu, v níž jsou zavakuovány v bezpečí svých displejů. Bráníme dětem poznat emoce, jako jsou touha a očekávání, zklamání a radost, vítězství a prohra, láska, strach, bolest… a možná taky štěstí.
Tak nevědomky a s nejlepším svědomím provádíme skutečnou genocidu dětské duše.
Jiří Klabal vystudoval český jazyk a literaturu a speciální pedagogiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pět let pracoval ve výchovném ústavu pro mládež, v současnosti učí na základní škole v Chropyni u Kroměříže, kde působí také jako metodik prevence sociálně-patologických jevů. Své texty, zaměřené na výchovu a vzdělávání, publikuje v regionálním tisku. Ve volném čase trénuje mladé fotbalisty. Je otcem desetiletých dvojčat.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Doporučuji diskusi u článku https://www.pedagogicke.info/2019/09/jiri-klabal-kdo-nevedomky-s-nejlepsim.html
Autor píše věty, které si vzájemně odporují. Nejprve vyčiní žákyni, že „nedávala pozor“ a odpovědi „byly úplně špatné“. Mnoho lidí ale míní (včetně mě), že pokud ne přímo kreativitu, tak žákyně minimálně projevila nekonformní myšlení. Byla svá. Hned vzápětí autor mudruje: „jsme to často my, kdo ji (kreativitu) ze všech nejvíc pošlapává“. Ano, přesně jako ta učitelka (co se jí autor tak zastává), která žákyni napálila čtyřku, jen to fiklo! Všichni totiž musí plnit úkoly jako ovce – kreativita se podle autora asi počítá, jen když žák leze na strom. Ale ve škole se budou plnit úkoly!
Učitelku nikdo nechtěl „upálit“, neprobíhal žádný „otevřený, nefalšovaný lynč“. Jen byla některými kolegy oprávněně kritizována, protože se zachovala velmi nepedagogicky a necitlivě. Autor sám o tom píše, ale není schopen to pojmout jinak, než bachařsky. Pokud žákyně „nezaznamenala, že práce je zaměřena na jediný konkrétní pravopisný jev“, tedy pracovala na úkolu jinak, nemůže přece dostat špatnou známku! To je něco, jako kdyby učitel řekl: přeskočte kozu skrčkou, žák to přeslechl a přeskočil ji roznožkou a učitel mu napálil pětku. Za co? Nehodnotil tím v tělesné výchově cvičení, ale přeslechnutí! Je mi smutno z takových učitelů a ještě více ze speciálních pedagogů, kteří nechápou základní principy vzdělávání – například individuální přístup k žákovi. Nebo to, že chyby ve škole netrestáme.
Takže ještě jednou: pokud žák špatně pochopí cvičení, nepenalizuji ho špatnou známkou, ale dám mu zpětnou vazbu, aby viděl, kde se dopustil chyby a jak měl to cvičení udělat správně. Je to opravdu tak těžké být pedagogem a ne dozorcem nucených prací?
Jak souvisí kazuistika špatně ohodnoceného testu se zbytkem článku o ochranitelské výchově ostatně ví asi jen sám autor. Odmítám ten oslí můstek: učitelé musí žákům střílet čtyřky, aby oni „poznali emoce jako jsou… zklamání… a prohra“.
Příklad z mé učitelské praxe. Podotýkám, že mluvím dostatečně hlasitě a s artikulací také nemám problémy, ale přesto se stále více žáků ptá, co mají dělat. Je běžné, že se do 5 minut po zadání úkolu zeptají 2 – 3 žáci a během plnění další 2. Jedná se o narůstající trend. Podle mého názoru byla žákyně prostě roztěkaná (není vinou učitelky) a nebo dokonce při zadávání úkolu byla na mobilu (také není vinou učitelky, protože tato nemá moc možností tomu zabránit). Odborně se tomu říká digitální demence.
Co když učitelka už několikrát dala žačce zpětnou vazbu, že to dělá špatně a špatná známka byla jen důraznější zpětnou vazbou?
Myslím, že případ s testem inspiroval (zdůrazňuji, že se podle mě jedná o INSPIRACI, nic víc, nic míň bych v (ne)souvislosti témat tohoto textu nehledala a nevidím důvod to autorovi vyčítat) pana Klabala k širšímu zamyšlení, kterému tedy já osobně rozumím, jelikož přehnaně ochranitelský rodičovský postoj vidím všude kolem sebe. Vámi zmíněný oslí můstek jsem v textu nějak nepostřehla. Asi jsem spíš osel já 🙂 Za další: chápu obhajobu kreativity, jsem navíc fanoušek mnoha principů líného učitele, ale s jednou myšlenkou (kterou sice neformulujete explicitně, ale je tak nějak mezi řádky přítomna) nemohu úplně souhlasit – obhajoba kreativity za každou cenu. Myslím, že děti, potažmo žáci by měli být vedeni k tomu porozumět instrukcím, ne si je vykládat po svém, ať už je jejich výklad jakkoli kreativní a originální. Až příliš často se setkávám s povzdechy dospělých, kterak nový zaměstnanec mládežnického věku není schopen splnit nejjednodušší instrukce, což pak jen stěžuje chod firmy, společnosti, obchodu… Myslím, že chovat se jak stádo ovcí je přece jen něco trochu jiného než pochopit správně instrukce a řídit se jimi. Ke konkrétnímu případu žákyně s testem z ČJ se vyjadřovat nechci, bo neznám pozadí, neznám žákyni ani učitelku, nevím, jakou formou zadání práce proběhlo atd. A jakékoli soudy pro či proti této konktrétní učitelce nebo žákyni jsou dle mě nepodložené a tudíž irelevantní.
Setkal jste se někdy s dětmi, které žádné takové aktivity, jako brodění se rybníkem, sekání dřeva, šplhání opravdu vysoko dělat vysloveně nechtějí? Které se bojí každé prohry, a tak soutěží jen tam, kde mají převahu? Každé dítě je jiné a nelze paušalizovat, zdá se mi.
Předpokládám, že autor tyto aktivity zmínil jen jako příklad. Také mohl napsat, že rodiče by neměli za každou cenu chránit své děti před negativním důsledkem (v případě banalit) a neodrazovat je od plnění výzev. Neřku-li vidět chybu v učitelce … i když je to mnohem snadnější, než si přiznat, že mé dítě chybuje. Ostatně možnost poučit se z chyby je základním kamenem rozvoje …
Učitelka hodnotí žákyni z toho, co má (podle MŠMT) umět. Za to je placena a je povinna jet podle ŠVP (které moc neovlivní). Až bude moci žáky známkovat za kreativitu, dostane žákyně jistě za 1. Otázkou je, jestli samotná kreativita bez znalostí v životě uspěje. Abychom najednou třeba nezjistili, že žákyně právě vynalezla vůz s hranatými „koly“ … Zatleskáte jí, nebo si povzdechnete „Co vás v té škole naučili?“