Klára Laurenčíková FOTO: archív Kláry Laurenčíkové
Nedávno se mě kdosi zeptal, jaká přátelství mě v dětství formovala. Měla jsem napřed mlhu, ale pak jsem se začala rozpomínat…
Došlo mi, že jsem se vlastně asi až do deseti let neuměla moc kamarádit s holkami. Nechápala jsem hry na “ka” a “neka”, kdy ta, se kterou se zrovna nekamarádí, byla vždy smutná a stejně jako já nechápala klíč té stupidní hry… Zato jsem měla postupně tři kamarády.
Davida, který si se mnou chodil hrát na betonové hřiště za domem. Měl modré oči, světlé vlasy a jezdil skvěle na kole. Byl moc hodný a regulérně moje první láska. Jednou pro mě zas přišel, ať jdu ven. Byl ubrečený, nechtěl mi říct, co se stalo, ale poprosil mě, ať ho v křoví, kam není vidět, obejmu. Když jsem to udělala, syknul bolestí a ukázal mi fialové podlitiny na zádech. Máma ho mlátila šňůrou od žehličky. Bylo mu šest let a tohle byla naše poslední společná chvíle. Máma se s ním i starším bratrem pak narychlo odstěhovala. Neproběhlo žádné rozloučení – nic, prostě zmizeli. Bylo mi hrozně smutno, a ještě pár let potom jsem při každém zazvonění zvonku běžela ke dveřím, jestli to není on.
Druhý kámoš byl Kuba. Bydlel u nás v paneláku o dvě patra pode mnou. Měl lehké mentální postižení. Byli jsme stejně staří. Vždycky stál u schránek a všechny s radostí halasně zdravil. Ve školce jsme spolu byli často poslední v jídle i v oblíkání na procházku. Měla jsem ho ráda, protože se mnou nesoutěžil. Byl ke všem přátelský a uměl počkat, nespěchal.
Třetí kámoš a taky trochu moje láska byl pak ve škole Jirka. Romský kluk z Chánova, který si se mnou vždycky přes koresponďáky domlouval rande u Prioru. Byl hezký a vtipný. Ale ve třetí třídě naší základky najednou skončil, do čtvrté už po prázdninách nenastoupil. Stejně jako většina dalších romských dětí z prvního stupně. Už jsme se taky nikdy neviděli. Až dneska tuším, že on a další děti zřejmě putovaly do místní zvláštní školy. Prostě se to tak s romskými dětmi dělalo. V Mostě i jinde…
Před pár dny mě napadlo zkusit přes Facebook dohledat Davida. Našla jsem ho celkem rychle. Je počtvrté ve vězení. Bral a prodával drogy. Vypadá strhaně, mnohem starší, než doopravdy je. Má dítě, ale nevidí ho vyrůstat.
Kuba už s mámou a tátou nebydlí. Žije v ústavu asi 20 kilometrů od nich, za městem. Spolu s několika desítkami dalších lidí, kteří jsou trochu jiní. V něčem pomalejší, v něčem naopak mnohem moudřejší. Nemají to štěstí jako většina z nás, kteří si můžeme vybírat, kde a jak chceme žít.
Člověka to, v čem a jak vyrůstá, ovlivňuje víc, než tuší. Možná, že kdyby Davidově mámě, která na děti byla sama, někdo pomáhal, nebo kdyby ve škole poznali, že má trable, a nabídli mu podporu, mohl by teď žít snesitelnější život.
Možná, že kdyby bylo dostupné komunitní bydlení s drobnou dopomocí, mohl by teď Kuba pracovat, žít blízko svých rodičů a chodit k nim na kafe.
Možná, že jsem mohla mít romského kluka mnohem déle, než jen pár měsíců, kdyby školy byly místem, kde se děti netřídí, ale podporují v jejich jedinečné cestě.
Děla a děje se taky samozřejmě spousta dobrých věcí, hodně se toho posouvá. Zároveň je zřejmé, že na změnu všech reliktů totality potřebujeme víc času, než jsme čekali. Že věci jsou častokrát složitější, než se zvenku zdá. Že máločím hneme sami. Když je nás na to ale víc, tak máme větší sílu a pak i naději, že změna je možná. I malé kroky mají smysl. Je tu dost místa pro všechny. A je tu dost dobrých lidí, kteří můžou každý den (třeba jen úplně drobnou pomocí) přehodit něčí výhybku na cestě do pekla směrem k životu, který bude zas o trochu víc k žití.
PS: Když to teď po sobě čtu, vidím, že to může vyznívat jako nějaké učebnicové kazuistiky uměle naroubované na to, co teď profesně dělám. Každé písmeno je ale pravdivé a je to přesně obráceně. Kořeny toho, co jsme a děláme, leží často u dětských zážitků a přátelství, které sice ve vnějším světě leckdy už dávno zavál prach, ale víte sami, jak je to s tím vnitřním…
Klára Laurenčíková je vzděláním speciální pedagožka. Je předsedkyní České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání (ČOSIV), předsedkyní Vládního výboru pro práva dítěte a předsedkyní správní rady Asistence, o.p.s. Působila jako náměstkyně ministra školství a poradkyně ministryně práce a sociálních věcí. Pracovala v Jedličkově ústavu a školách s dětmi se zdravotním postižením a v Charitě ČR. Externě přednáší na Katedře speciální pedagogiky PedF UK.
Text vznikl na základě příspěvku autorky na Facebooku.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den,
naprosto přesně jste popsala, jak naše dětství ovlivní náš dospělý život. Mám stejné zkušenosti a znám dost příběhů, které „dětem“ změnily život. Jako kluk jsem začal hrát v dětském orchestru a znám různé příběhy mých tehdejších kamarádů, vliv jejich rodin, také ovšem pozitivní vliv naší společné činnosti v orchestru. I když mnozí se hudbě po vystudování střední nebo i základní školy přestali věnovat, přesto na ně mělo toto jejich životní období pozitiní vliv i přes nepříznivé rodinné zázemí….a Ti co vytrvali, si vzli do života, že je nutné něco dělat, o něco se snažit, i když vše kolem nich je proti. Jedna kamarádka měla velmi nedobré vztahy se svojí mámou., která byla rozvedená a veškeré své frustrace si na ní vybíjela…a dnes je z ní vážená profesorka na UK…a hudbu má pořád jako velkého koníčka. Já osobně jsem se přes hudbu dostal i za totoality na zájezdy do kapitalistické ciziny a dodnes jsem za to rád, že jsem začal jako 10tiletý kluk hrát v kapele. Takových příběhů znám spoustu….kamarádi, kteří bezcílně pobíhali kolem paneláků, se po zapojení do hudební nebo sportovní činnosti naučili něco o smyslu pro kolektiv, pro povinnost a pro to něco dokázat. Přeji hezký den a děkuji za článek.
Dobrý den, v článku píšete „že se to tak s romskými dětmi dělalo“, ale vím že ještě před 15 lety kdy jsem dělala dobrovolníka v Neratovicích se to tak s romskými dětmi dělalo dál. Znala jsem hodně romských dětí, které skončili v tzv. speciální škole v Byškovicích a rozhodně neměly žádné mentální postižení. Jedno z romských dětí jsme se snažili udržet na 2.základní škole, ale ze strany ředitele školy probíhal velký tlak na umístění do speciální školy v Byškovicích. Zajímalo by mě co se v posledních letech udělalo proti diskriminaci těchto dětí za Vašeho působení na ministerstvu. Byškovická škola funguje dál a bojím se, že praktiky, které byly běžné před 15ti lety se nezměnili.
Děkuju za případnou odpověď. S pozdravem Petra Hlubučková