Dneska jsem šel do školy na třídní schůzky (já už tomu budu do konce života říkat SRPDŠ, to se nedá nic dělat). A zaujala mě tam jedna drobnost. Páťáci zrovna probírají mozek. A v naší katarské mezinárodní škole se všechna témata probírají tak nějak spojeně – schválně se vyhýbám slovu holisticky, abych nezněl jak zastydlý new age guru. Takže když se probírá třeba čokoláda, tak si řeknou její složení, holka z Ghany udělá pro ostatní prezentaci, jak se pěstuje kakao a jak na tom makají děti, řeknou si a v praxi si vyzkoušej, že čokoláda má bod tání při teplotě 34 stupňů, těsně pod teplotou lidského těla, pročež se s ní můžeme skvěle zaneřádit, a taky si zkusej vlastní čokoládu uvařit. Což z pohledu české tradiční školy zní dost zbytečně, ale můžu vám říct, že ty děti si nakonec o té čokoládě pamatují víc, než já jsem kdy věděl.
No ale zpátky k mozku. Ti páťáci se samozřejmě učili funkce různých laloků a tyhle věci, normální skladbu jako my v bižuli. Ale když už u toho byli, tak s paní učitelkou probrali taky „fixed mindset“ a „growth mindset“, protože to s mozkem souvisí. Jde o fixní (zabržděné) a růstové nastavení mysli – známý propagátor kritického myšlení Petr Ludwig o tom měl úžasnou přednášku v roce 2016 a The Guardian o této teorii letos napsal, že by ji měl znát každý učitel. Prostě se ty děti už od páté třídy učí, jak mají uvažovat – nikdy se nevzdám, dokážu to, neúspěch je OK, budu si věřit, zkusím se to naučit, i když je to těžké.
Prostě se ty děti už od páté třídy učí, jak mají uvažovat – nikdy se nevzdám, dokážu to, neúspěch je OK, budu si věřit, zkusím se to naučit, i když je to těžké.
Já vím, je to zdánlivá drobnost, ale mně se to strašně líbí. Znát fakta je dobré a já to nezatracuju. Ony si toho ty naše děti zapamatujou možná víc než my, což je dobře. Ale co je ještě důležitější – ta škola úplně jinak FORMUJE JEJICH OSOBNOST. Nevzdám se. Neremcám. Mám svou cenu. Věřím si. Takhle se vychovávají lídři – a když ne lídři, tak aspoň spokojenější, sebevědomější lidé.
Myslím, že tohle i my v ČR strašně potřebujeme. Protože já jak do ČR jezdím, tak čím dál jasněji vidím, že my jsme velmi bohatá, velmi chytrá země. Já jsem velký fanda Česka a lidi mi často píšou, že ho vidím až moc pozitivně. A to je právě to. Já jsem se v Kataru nakazil nějakým nebezpečným optimismem a jsem rád, že ta škola přenáší tutéž infekci i na naše děti. Přijde mi, že my v ČR si někdy děláme ze života zbytečně peklíčko tím, že jsme nerudní, že k věcem přistupujeme a priori negativně, že si nevěříme. Kdo si věří, ten si taky spíš zachová rovnou páteř.
Začít tohle pomaličku posouvat, to je můj sen. Jo, neměl bych to tady psát, protože se mi bude vyčítat, že jsem nějaký sociální inženýr. Ale mým skutečným snem a největší vizí je, aby naše školství začalo pomalu, pomalounku přilévat optimismus a sebedůvěru do toho kotlíku, ze kterého se vaří naše národní povaha. Určitě to už řada skvělých učitelů spontánně dělá. A tohle je myslím hezký malý příklad – když se i páťáci učej, že mozek nejen smrdí po sýru (to jim taky říkali), ale že se s ním dají dělat dobré věci.
Martin Jaroš je marketingový odborník žijící momentálně v Kataru. Je spolutvůrcem několika známých reklamních kampaní, např. se Zadarem Volaničem (Pojď mi hop), Chuckem Norrisem nebo Petrem Čtvrtníčkem a čivavou. Jeho dvě děti navštěvují školu Compass International Doha, v níž učí i jeho manželka – nadšená učitelka s 19 lety zkušeností ve 3 zemích.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Máte moc hezkou vizi pane Jaroši. A v našem školství by taková vize byla opravdu potřeba jako sůl.Máte pravdu i v tom,že opravdu takoví učitelé už existují,ale mají opravdu těžký život . Stačí si přečíst diskuzi pod článkem Marka Hermana . Nevím,jak často navštěvujete Česko a nakolik znáte situaci na našich základních školách.Je velmi pravděpodobné,že by Vás optimizmus přešel.Abyste mě správně pochopil,já to nevzdávám,opravdu znám několik takových učitelů a učitelek,ale to jsou „srdcaři“,kteří nepočítají hodiny ani osobní nasazení.Moc jim fandím.Ale dokud se nezmění ten přezíravý postoj k učitelům,školství se nepohne ani o krok dopředu.Proč to v jiných zemích pochopili a u nás si stále veřejnost myslí,že učitelé jsou jen banda vydřiduchů?
„Nevzdám se. Neremcám. Mám svou cenu. Věřím si. Takhle se vychovávají lídři – a když ne lídři, tak aspoň spokojenější, sebevědomější lidé.“ Jenže tohle remcal a věčný kverulant dětem nikdy nepředá. Jestliže si v každé druhé větě člověk stěžuje, těžko může být lídrem nebo stačí i spokojený a sebevědomý. Co znamená stížnost? Nevím, jak mám danou situaci řešit a žádám o pomoc. Nejhorší je, když „problémovou“ situaci někdo řešit nechce a jen remcá.
Pravdou je, že je to všechno v lidech. Sama jsem udělala zkušenost s napsaným dopisem bývalé Ministrini školství na téma inkluze. žádná odpověď, taky odpověď. pak jsem si vyslechla názory v televizní debatě na toto téma a bylo mi jasné o co kráčí. Takže to zústane asi na nás, kteří tuhle práci máme rádi. Dětí, které prošly se mnou za dobu 40. let byla necelá tisícovka. zažila jsem spoustu příběhů, jejich příběhů, na které ráda vzpomínám. Na závěr mé praxe se mi poštěstilo, že z té řady praktikantek byl dvě, které se daly na učitelskou dráhu na mateřiny. Když jsem s nima naposledy mluvila a dávala jim tak zvané mateřské rady do života, tak mi řekly,, my už se těšíme, vždyť jste si nás vychovala“. nebyla to jen moje zásluha, ale také třídního, kterého měly s celou třídou bezva dětí až do deváté třídy. byla jsem za nimi ve škole a děkovala třídnímu uč, za to kam to s dětmi dotáhl. Myslím, že vzpomínáme oba. Holkám držím palce a ráda bych je jako učitelky viděla s dětmi. Třeba se mi to podaří.