V sychravém listopadovém odpoledni popotahuje kluk nosem a oběma rukama se přidržuje mokrých ok drátěného plotu. V ohrazeném prostoru hraje gramofonová deska Pochod padlých revolucionářů a na dlážděném prostranství před mauzoleem sovětských vojáků stojí v pozoru jeho spolužáci v bílých košilích a tmavých kalhotách a sukních.
Kluk na chvilku zavírá oči a představuje si, jak taky stojí vedle nich ve vzorně vyrovnané řadě a jak mu elegantní, nažehlený důstojník spolu s vnadnou okresní tajemnicí Československého Svazu Mládeže taky uvazují pionýrský šátek a potřásají rukou.
Když mu před koncem vyučování učitel řekl, ať nechodí domů, protože bude šátkování nových pionýrů, vysvětlil si to tak, že nakonec přece jen ten šátek taky dostane.
Ale musel zůstat před branou s ostatními diváky, s mladšími dětmi, které ještě nedorostly pionýrského věku, a s houfem rodičů ve svátečním, kteří si na tohle odpoledne vzali volno v práci. Čerstvě oholení tatínci a navoněné maminky.
Jednou z nich je objemná paní Horňátková, klukova teta. Ta teď vytahuje ze síťovky nadýchaný balíček a její Pepík se vrhá na vybalené kremrole a indiánky. Nabízí kremroli i klukovi. „Není ti zima?“, ptá se. “Taky ti mohla dát máma dneska teplejší svetr.“ A nasliněným kapesníkem mu utře flek z čela, na něž se otiskla rez z drátěného plotu.
Kluk polkne zbytek kremrole, zatvrdí se a neodpovídá. Nesnáší narážky na to, že se nevlastní matka dost nestará, ostatně tvrdošíjně popírá, že je nevlastní – vždyť jinou nikdy nepoznal, a je ochoten se poprat s každým ze třídy, kdo bude tvrdit něco jiného.
Zavrtí odmítavě hlavou, když ho teta láká, aby zašel k Horňátkům na čaj a na další zákusky. Sice je u Horňátků pěkně, útulno, o moc krásněji než doma. Mají dokonce ústřední topení a křesla v obývacím pokoji, na nichž se dá krásně houpat.
Ale stydí se jít přes půl města vedle Pepíka se šátkem na krku jako chudý příbuzný.
Teta ho zkouší ještě přemlouvat, ale to už kluk pádí polní cestou z kopce dolů, až mu bláto odletuje od křusek a školní brašna hrncá na zádech sem a tam. Má před sebou aspoň hodinku cesty domů, na vechtr v lesích, a v listopadu se stmívá hodně brzy.
Laskavý čtenář už jistě uhodl, že jde o osobní vzpomínku na dávno zašlé časy. Ale tahle historka o pionýru není jen o zašlých časech, kdy se děly nespravedlnosti a křivdy, které si pak postižení nesou v sobě po zbytek života.
Možná někoho překvapí, že pionýr, státní volnočasová organizace pro děti, byl de facto zapovězen dětem z nejchudších rodin. Vždyť komunismus sám sebe prezentoval jako jediný světový řád, který zaručí spravedlivé společenské uspořádání, zastane se těch nejchudších a zruší křiklavé sociální rozdíly.
Ne, že by v pionýru žádné chudší děti nebyly. V posledku ale o přijetí rozhodovala ochota dítěte a rodiny podřídit se vládnoucí ideologii, ale také a možná ze všeho nejvíc obyčejná konformita, podřízení se zvykovým pravidlům většiny, ať byly jakékoliv.
A zejména to poslední platí to značné míry i dnes. Proto je to historka stále poučná. Až se tedy, milí kolegové, setkáte ve své školní třídě s nějakým takovým samorostem, prosím, neunáhlete se ve svém úsudku na něj, třebaže vám může v lecčems jít na nervy. Zkuste se na něj podívat pohledem svěžím, jako je pohled dítěte. Pohledem nekonformním. Třeba v něm zahlédnete to, co z něj může být, když v něj nepřestanete věřit.
Miroslav Hudec je dětský a školní psycholog. Vystudoval psychologii na Filosofické fakultě UK v Praze. Po absolutoriu pracoval třicet osm let v Pedagogicko-psychologické poradně v České Lípě, z toho dvacet jedna jako ředitel tohoto zařízení. Po roční etapě na pozici školního psychologa na střední odborné škole v současnosti působí v poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy. Zaměřuje se na vztahy rodičů a dětí, na problémy výchovy a na příčiny poruch chování u dětí.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den pane Miroslave, jsem ráda, že jste tase tady. Připomněl jste jste mi taky jednoho chlapce. měl svou mámu, dva sourozence, ale tátu mělo každé dítě jiného a ani ho neznalo, až pozděj. Tenhle kluk to taky opravdu doma neměl jednoduché a protože máma na to moc nedbala, pomáhali jsme mu jak jsme mohli. Kluk to cítil, že nemá obleční jako ostatní, že nemá hračky jako ostatní, ale byl chytrý. Proto, jak to šlo, dostal pochvalu a povzbuzení. Když už potom končil školní rok a on měl nastoupit do ZŠ , stěhovali se do lepšího zázemí. Když už bylo ke konci školního roku, tak se jeden den svěřil. paní učitelko, já až budu velký, koupím si veliké auto a pak vás svezu. Odstěhoval se a já nevím, kde teď je. Ale čekám, že jednou to auto před naším domem zastaví. Uvidíme.
No, také s vděčností vzpomínám na jednu takovou paní učitelku. Byla jedna z mála, která si neošklivila ušmudlaného kluka ze sociálně slabé rodiny, nebrala jeho sešity štítivě do dvou prstů a dokonce ho i oslovovala jeho křestním jménem. 🙂
Vracím se ještě k vaší práci. zaměřujete se na vztahy rodičů a dětí na problémy výchovy a na příčiny poruch chování dětí. Taky jsem vždycky při práci sledovala vztahy rodičů k dětem a naopak Hodně to vypovídalo a já jsem alespoň trochu věděla, jak s dětmi pracovat. Ale po čem jsem nejvíc šla, byly právě ty příčiny. Každé dítě, když má pohodu chová se normálně a je spokojené. Jsou ale případy dětí, které z tohoto rámce vybočují a je jim potřeba věnovat více pozornosti. Zažila jsem případ dítěte, kterému máma po narození zabila sourozence. měla to nějak zakódované v genech. Matka samozřejmě musela nastoupit do vězení. Dítě dojíždělo za matkou s babičkou, která byla oporou a pomáhala v této těžké situaci. Byla jsem ještě mladá a tenhle případ mi taky zasáhl do života. Pak už dítě nastoupilo do školy. Já jsem přešla na jinou školu a už ztratila kontakt z místem, kde jsem pracovala. Podle všeho ale má toto dítě svou rodinu a podobném případu jsem už neslyšela. Snad se všechno v dobré obrátilo. Byla ještě řada dětí, které měly ne ideální vztahy v rodině, vždycky mě zajímalo, proč se to stalo. A byla jsem moc ráda, když se došlo k lepšímu řešení. V některých případech to tak dobře nedopadlo. Život je někdy k dětem krutý. Ale jsem moc ráda, když je vidím, že si svou cestu do života probojovaly.
Asi to pod tento šlánek úplně nepatří,přesto to zkusím.Bylo to taky už dost dávno.Tenkrát naše školka přijala šestilého nevidomého chlapce.Přodělili ho do mé logopedické třídy,protože jsem měla méně dětí.Měl nastoupit do Jedličkova ústavu v Praze,ale vrátili ho s tím,že musí alespoň na rok nějam do školky,protože neumí prostě nic.Nejsbližší spec. školka byla 40 km,tam rodiče nechtěli dojíždět.Matka to zřejmě vzdala,celý rok jsem ji neviděla,vodil ho otec,který ale také chodil do práce.Neměla jsem žádné zkušenosti s takovými dětmi,ale moc jsem mu chtěla pomoci.Byl to moc milý a hodný kluk,vděčný za jakoukoli pozornost,ale neuměl nic.Žádná sebeobsluha,žádné hmatové zkušenosti.Neznal ani běžné hračky.Když jsem se ho ptala,s čím si hraje doma,řekl mi,že nejraději má pračku a rádio.Byla jsem dost v šoku.Byla s ním spouste práce,ale dělal velké pokroky.Snažila jsem se rozvíjet hlavně jeho hmatové schopnosti.Zajela jsem i do té speciální školky,kde nám dokonce zapůjčili i nějaké speciální pomůcky.Byl u nás moc šťastný a i vJedličkově ústavu se mu pak už dařilo dobře.On nakonec zůstal v Praze,ale tatínek mě zdraví dodnes.
Já vím, že to k článku nesedí a měla bych se spíše ptát v nějaké poradně. Ale pokud můžete napsat mi svůj názor k situaci ze života. Jak se může vyvíjet život dítěte, které má oba rodiče drogově závislé a objevuje se tam od narození hodně násilí. Je cesta, jak toto dítě dostat alespoň trochu do běžného psychické stavu, tak, aby reagovalo na situace jako ostatní děti. Už jsem se setkala s takovými případy. Přesto, že nejsou děti moje, mám o ně starost a nedovedu si představit, co všechno může dítě vzhledem ke svým životním zkušenostem ještě zažít a jak se bude chovat. Pokud tuto zkušenost máte. Děkuji Vám mnohokrát.
To nemám,Evo.Obecně se říká,že i špatní rodiče jsou lepší,než žádní.A učitelka by měla dětem pomáhat hlavně ve škole.Pokud tedy nejde o násilí přímo proti dítěti.Ale je to těžké,občas jsem se přesvědčila,že i takzvané normální rodiny, se dokáží k dítěti chovat tak,že člověku zůstává rozum stát. Ale my nejsme ti,kteří mají někoho soudit.
Promiňte mi paní Leo, ale možná jsem tam měla dát oslovení, Otázku jsem kladla panu Miroslavovi, omlouvám se. Nejde mi o souzení rodiny, to je jiná kapitola, ale o to co se bude dít dál, jak se bude vyvíjet psychika dítěte a co to pro něj zanechá v životě.
Také už jsem se s tím v praxi setkal, ale jsem dost skeptický k řešení. Museli by jít do sebe rodiče, přiznat si, že nezvládají vlastní život a například začít s léčením drogové závislosti. Jenže v tom je právě ten problém, že řada drogově závislých nemá potřebu něco na svém životě měnit. Ale na druhé straně může aspoň trochu dítěti pomoci každý, kdo se mu trochu věnuje, třeba zrovna jeho učitel. Už jen vlídným přístupem, laskavostí, tím, že mu třeba pomůže s přípravou na vyučování, když to neudělají rodiče. Dítě pak má aspoň někoho, kdo o něj má opravdový zájem. A také vzor trochu jiného přístupu od dospělých, než zažívá u rodičů. Je to důležité nejen pro to dítě samotné, ale také pro jeho budoucí rodičovskou roli. Nemusí pak v budoucnu opakovat výchovné steterotypy rodičů. Ale už jen to, že aspoň tu a tam zažívá něco pěkného, se mu uloží do paměti a může pomoci uspořádat si svůj život jednou jinak, než vidí v rodině.
V tomto případě už ve výchově figuruje jen babička, matka zemřela a táta……. ve školce se mu věnují učitelky, snaží se ukazovat správné vzory chování a dohánět v dovednostech to, co dítě nemělo nastartováno. Myslíte, že je šance, aby to nezanechalo tak velké následky?
To je hodně individuální a u různých dětí v obdobné situaci mohou být dopady nepříznivé situace v dětství různé. U někoho až fatální, někdo se úplně překvapivě ze všeho vyhrabe a ještě ho to v jistém smyslu posílí, obrní, zvýší jeho psychickou odolnost. Většina se ale pohybuje někde na bohaté škále mezi oběma těmito eextrémy. V tom je vlastně i naděje, že to není tak, jak se dnes někdy zjednodušeně vykládá: měls takové a takové zážitky v dětství, tak a tak tě (ne)vychovávali, prošels takovými a takobvými traumaty, tak z tebe bude takový a takový člověk a nic s tím nenaděláš – ani nikdo jiný. Ve skutečnosti hodně záleží na tom člověku samotném. Zvlášť když se mu dostane trocha pozitivního zájmu aspoň ze strany jiných lidí, když už ne u těch nejbližších, trocha povzbuzení, když uvidí, že druzí mu dávají naději. A pak také hodně záleží na osobnostních charakteristikách, na cílevědomosti, ambicích, vytrvalosti, na tom, zda má člověk představu, čeho by chtěl v životě dosáhnout a zda si za tím dokáže jít. V takovém případě dokáže leccos, i když jizvy určitě zůstanou. Ale říkám svým klientům, kteří si taky leckdy v životě taky lecčím prošli, a teď se bojí , že je to nadosmrti k něčemu odsoudilo: indiáni si prý váží bojovníků, kteří mají hodně jizev. Je to znak toho, že prošli mnoha boji a přes utržené rány v nich obstáli.
Děkuji za odpověď. Dostala jsem se k tomuto dítěti, když jsem pomáhala děvčatům na zástupu tři týdny. Svěřily se mi se svými starostmi, jak na každého dítě reaguje. Pozorovala jsem ho tři týdny v odpoledním klidu, kdy ostatní nejmenší děti usínaly. Snažila jsem se o osobní kontakt pohlazení, tiché slovní uklidňování, které zabírá u ostatních dětí. podařilo se mi ho uspat jen jedenkrát. V ostatních případech vzdoroval, bránil se kontaktu a když jsem jen nechala prováděl opakující se pohyby, vstávání, úprava lůžkovin, obcházení, sezení, slovník, který používal a agresivní pohled něco nasvědčovaly. Připadalo mi to, jako když má obavy z toho kdyby usnul. Ten pocit zklidnění tam vůbec nebyl, naopak se oživovalo něco, co prožívalo tohle dítě doma. Doporučila jsem děvčatům, že by s tímto dítětem měly něco udělat. daly na mně, začala dohoda s babičkou, matka už nebyla a babička přijala spolupráci. I s odborníky v poradně. Doufejme, že se podaří společným postupem a přístupem k dítěti, alespoń dostat do pozadí všechno co si prožil a najde cestu k lepšímu. Možná, že se už daří, protože děvčata už stav nouze nehlásí. Budu mu přát, aby měl ten další život o hodně lepší, než byl jeho začátek. Je mi líto takových dětí, které přišly na svět bez lásky. O to víc jí potřebují v životě.
Udělala jste rozhodně kus dobré práce. Držím palce.
Děkuji a doufám, že přinese alespoň trochu štěstí.