Odešli jsme z města na jihočeský statek. Čtyřem dětem pouštíme hudbu hippies a přesvědčujeme je, že musí číst poezii, jinak nenajdou uplatnění na trhu práce, protože budou mít ztuhlý mozek. Moc přátel jsme zatím nenašli. Konečně se však druhá dcera Magda sešla v páté třídě se sousedkou Nelou. Někdy chodí společně k nám a píší úkoly.
To odpoledne se nezdálo být nijak nebezpečné. Magda s Nelou, zabořené v sešitech, bědují: „Tolik úkolů! Učitelka se naštvala, že hlučíme, a řekla: ještě jednou někdo cekne a dostanete další úkol! Bylo jasné, že někdo promluví, a taky jo. To není spravedlivé.“ Magda nabere revoluční tóninu: „Celý den sedím ve škole, přijdu domů a zase jen úkoly a úkoly… Říkal jsi, že dětství je nejkrásnější část života. Trvá to věčně! Dožiju se někdy konce?“
„Celý den sedím ve škole, přijdu domů a zase jen úkoly a úkoly… Říkal jsi, že dětství je nejkrásnější část života. Trvá to věčně! Dožiju se někdy konce?“
Zrovna sedím u úkolu starší dcery Markéty, sám vyšťavený z celého dne, rvu jí do hlavy procenta, a tak vyštěknu: „Prostě to musíte vydržet! Stěžujte si třeba prezidentovi, ale ne mně!“
Milé děti, píše vám prezident: úkoly jsou pro vaše dobro
Uplynulo pár dní a dorazila sousedka. V ruce dopis pro „váženou slečnu Nelinku“ s odesílací adresou: Hrad I. Nádvoří čp. 1, Hradčany, 119 08 Praha 1, a trochu nabroušeně se ptala: „Prý jste navedl Nelču a Magdu, aby napsaly prezidentovi, že nebudou psát úkoly?“ Zavolal jsem Magdu: „Kde jste vzaly adresu?“ Magda odpověděla: „Kolik máme prezidentů? Kde bydlí? Prostě pan prezident, Praha, Pražský hrad 1.“ Samozřejmost jejích úvah mě uzemňovala: „Jistě, jistě. A ten dopis, co jste mu poslaly, ten máte taky?“ Místo holek odpověděla sousedka: „Jo, ten si okopírovaly! Tady je!“
Vrazila mi před oči text:
V odpovědi stálo:
Pozval jsem Nelču dál a ujistil sousedku, že vše dám do pořádku. Uklidněná odešla. Manželka slzela smíchy. Když opadl prvotní šok z činorodosti holek, začal mi mírně řečeno vadit ten bodrý tón, jimž zástupce hlavy státu sliboval, co jim domácí úkoly všechno dají.
Jiný kraj, jiný mrav
Zavolal jsem i ostatní děti a pustil jim začátek dokumentu Why Finland has the Best Education? (Proč mají Finové nejlepší vzdělání?) od Michaela Moora. Film začíná tím, že Moore chce po finské ministryni vzdělání, aby prozradila to tajemství úspěchu. Ministryně bez mrknutí oka vystřelí: „Nedělají domácí úkoly. Měly by mít především čas být dětmi, užívat dětského života.“
„Děti mají po škole jiné věci na práci. Třeba být spolu, být s rodinou, sportovat, věnovat se hudbě, číst.“
Následně mluví jeden finský ředitel školy a říká: „Domácí úkoly jsou přežitek.“ Moore je překvapen stejně jako konzervativní český učitel (a rodič), a raději se znovu ptá. Ředitel pokračuje: „Děti mají po škole jiné věci na práci. Třeba být spolu, být s rodinou, sportovat, věnovat se hudbě, číst.“ Následně Moore zpovídá učitelku a předjímá: „Nemají úkoly, tak polezou po stromech.“ A učitelka dodává: „…a druhý den mi přinesou ukázat, jaký hmyz tam našly.“ Učitel je zkrátka důvěrník. Jiná učitelka říká: „Když se mozek nutí bez relaxování jen a jen dřít, přestane se učit.“
Děti na mě zíraly: „Ale to je tak strašně nespravedlivé! Proč nechodíme také do takové školy?“ Vyvedl jsem je před statek a povídám: „Koukněte se na dráhu slunce, otočte se k němu zády a pohleďte co nejdál. Tam někde leží severské země, a kdybyste se narodily tam, tak byste žádné úkoly nepsaly, učitel by vám nikdy neřekl, že se chováte jako debilové, jak je to běžné ve vaší škole. To, co chce, abyste uměly, to vás naučí během výuky nebo vás nažhaví tak, že budete mít potřebu si to samy dohledávat. A teď se otočte opět za sluncem. Kdybyste tady na tomto místě stály před 30 lety a rozběhly se za tím sluníčkem, tak byste asi po 50 km narazily do ostnatého drátu, který odděloval naši zemi od západního světa. Ale možná ne, spíše by vás někdo ještě před tím zastřelil. Ten plot už tam není. Zmizel z našich kopců, ale ne z našich hlav. Pamatujete, co dělají naše ovce, když si zvyknou na elektrické dráty, my je sundáme a chceme je přehnat na čerstvou trávu? Brání se, bojí se, že dostanou ránu, a přestože drát už není, ony zůstanou na staré trávě smíchané s bobky. A tak je to i s námi.“
Domácí úkol, potažmo celý koncept školství, má v českém kontextu dvě základní funkce, které nemají nic společného se vzděláváním.
Tuž se, rodiči, ať ti dítě prospívá
Domácí úkol, potažmo celý koncept školství, má v českém kontextu dvě základní funkce, které nemají nic společného se vzděláváním:
1) je to demonstrace moci vůči žákům. Jde o to, aby žáci pochopili, že do života potřebují především schopnost sebezapření a dovednost vzdát se jinakosti a podřídit se uniformitě.
2) přidělení úvazku rodiči. Za širokého společenského souhlasu dovolujeme škole, aby na bedra rodičů naložila práci učitelů a zajistila jim po práci druhou šichtu. Rodiče nemají prakticky žádné prostředky, jak se vzepřít. Říkáme, že české školství jede jednostranně na výkon, ale upřesněme si to: hlavně na výkon rodiče. Systém tím drsně znevýhodňuje děti, jejichž rodiče nemají ani kompetence, ani čas se domácí přípravě věnovat.
Sousedka mě druhý den zastavila a říká: „Celý večer jsem Nelče vysvětlovala, že dokud bydlí tady, tak úkoly psát musí. Chcete hlavou prorazit zeď? Napište si na zvonek Don Quijote.“
Peter Chvojka vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studií MU v Brně a doktorské studium dějin novější české literatury na ústavu bohemistiky FF JU v Českých Budějovicích, kde nyní působí jako pedagog. Zabývá se hermeneutikou, tzn. teorií rozumění a interpretací uměleckého textu. Životem na venkovském statku, domácností bez televize a každodenním vyprávěním jednoho příběhu čtyř potomkům ve věku 5-15 let polemizuje se zaběhlými hodnotami moderní společnosti, zvláště s českým školstvím.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mluvite mi ze srdce, pane Chvojko. Moc krasne vystizene a moc zasluzna prace, kterou se vsemi detmi tam u vas delate. Pan Werich rekl: “Vzdycky se najde nekde balvan nebo breh nebo parez, ktery se neboji zbrzdit povoden kalne hlouposti.” Taky na to myslivam, kdyz se o neco podobneho snazim v nasi vesnici 😉 jen vic a jen houst, neunavne a po malych krocich vpred..! Drzim palce 👍🙏
„Manželka slzela smíchy. Když opadl prvotní šok z činorodosti holek, začal mi mírně řečeno vadit ten bodrý tón…“
Otázka, zda jsou domácí úkoly opravdu třeba či ne, je jedna věc.
Pan Chvojka ale zřejmě vstal levou nohou. Jistě by mu neuškodilo dívat se na svět trochu více očima jeho manželky a nebrat se tak vážně.
Pochybil především pan Chvojka, protože je odkázal na nesprávnou osobu a pak se ještě divý, jaký tón byl zvolen. Řekla bych, že tón byl zvolen adekvátně obdrženému dopisu a obsahoval správné informace, kterých se ovšem dívkám od tatínka-souseda opravdu nedostalo. Takže dávat dětem chybné informace je v pořádku, ale mít bodrý tón v odpovědi už ne. Ach ten dvojí metr 🙂
Souhlasím. Na tom obdrženém dopisu není absolutně nic v nepořádku. Odpověď je zcela korektní a plně profesionální. Pan Chvojka si zřejmě jen potřeboval ulevit od momentálních frustrací. Zvláště ten závěr o dvou základních funkcích domácích úkolů takto působí.
Taky jsem si myslela, že se něco stane, když jsem napsala paní ministryni Valachové dvojstránkový dopis s mým vyjádřením k inkluzi, podpořeným vlastními zkušenostmi. Nejdřív si ověřila u paní ředitelky na mém pracovišti, jestli ještě pracuji a pak, když zjistila, že už jsem v důchodu, poslala dopis dál, kde mi poděkovali za práci a měj se. Teď už paní Valachová o inkluzi myslím ani neví a ani se nesnaží problémy řešit. Podle jejího vystoupení v televizi jsem si pro sebe udělala obrázek, jak jsou věci promýšleny k čemu mají sloužit. A člověk, který taková rozhodnutí dělá, jestli ví, jaký budou mít dosah. Myslím si, že lepší řešení by bylo, kdyby se rodiče oné školy sešli s učiteli a domluvili se na rozumném řešení, jak to s těmi úkoly udělat. Pokud jsou zadávány úkoly za to, že někdo zlobí, není dobrá motivace pro učení, to souhlasím. Možná by učitelé mohli najít jinou cestu, jak dětem ukázat, že ve škole je vhodné dodržovat pravidla daná ve třídě, v řádu školy. Na ulici v dopravě, taky nemohou pobíhat jen tak po frekventované silnici. Zrovna tak, jak v hodině upozornila učitelka děti, že jestli budou mluvit, bude to řešit. Pokud někdo neudrží pusu a musí pořád mluvit, je dobré aby se rodiče domluvili s učiteli. Děti mají právo vyjadřovat své názory, ale musí k tomu umět zvolit správný čas a správnou formu. Myslím, že rodiče by měli pomoc hledat cestu k řešení a ukázat ve svém chování, že mají o své děti zájem.. Našim dětem v cestě ke vzdělání nic nestojí , ale jednoduché to taky nemají. Ti, kteří o vzdělání opravdu stojí utíkají do klidnějších podmínek, podnětnějšího prostředí, ale proč?
Psát dopisy nemá vůbec cenu. Dopředu je jasné, že skončí v lepším případě v rukách nějakého toho „experta na styk s veřejností“, pokud se k nim vůbec někdo vyjádří.
Domácí úkoly ale mají svůj didaktický význam a podle mě není správné je takto omezovat. Používat nicméně domácí úkoly jako výchovný prostředek je zhůvěřilost. V tom jsem s Vámi zajedno.
Vaše názory jsou vcelku rozumné. Narážejí však na jeden základní problém: Škola je povinná. Tím je řečeno vše a odtud se odvíjí většina dalších problémů. Z něčeho, co je přirozené a chtěné (seberozvoj, sebevzdělávání, snaha pochopit, zapojit se a podpořit společnost) jsme učinili nucenou aktivitu podobnou výkrmě vepřů. Čest práci. Ach jo.
Myslíte bod č. jedna, který mi zní podobně jako: Je to demonstrace vůči dětem. Jde o to, aby děti pochopily, že do života potřebují především čtení poezie a hippie muziku! Běda jak se nepodřídí! Kruh se uzavřel, konec dostihl začátek 🙂 Ale to nic nemění na tom, že holky mají můj respekt. Napsat dopis, nepodepsat se celým jménem, ale uvést zpáteční adresu, ještě si jej ofotit a mít dost volného času, aby bez vědomí rodičů mohly pořídit známku, nebo si ji doma bez dovolení vzít, když se jedná o ceninu. To hned tak někdo nemá 🙂
… divy se. …
Tak je zjevne, ze ukoly zde byly zbytecne. 😀
Domácí úkoly mi jako matce pomáhají, protože, zvláště u syna, vidím „na živo“ v čem chybuje, zmatkuje a čemu nerozumí.
A nevidím důvod proč dětem „rvát do hlavy procenta“. Domácí úkoly jsou zpětnou vazbou pro učitele. Pokud rodič sedí u úkolů a dělá je s dítětem, tak jak má učitel poznat, že to dítě neumí?
Dcera mi říká „Nekontroluj, jen podepiš, je to můj domácí úkol, ne tvůj.“
A moje děti jsou jinaké a rozhodně nejsou uniformní.
Syn 4,5 roku úkoly neměl navzdory našim žádostem a velmi mi chyběla zpětná vazba na probíranou látku. Byl v dané škole velmi spokojen, nyní přešel a doučuje se.
Jinými slovy – sebelepší učitel nemá 25 párů očí, aby denodenně sledoval každé dítě zvlášť. Je tedy potřeba individuální práce s dítětem doma. Pár minut.
Naprosto souhlasím.
Paní Markéto, velmi s vámi souhlasím…a tímto způsobem se řeší úkoly i ve Finsku. Děti jsou za úkol zodpovědné samy a pokud ho nevypracují dobře, je to důvod k tomu, aby byla látka znovu vysvětlena na konkrétních pochybeních. Tím si dítě lépe zapamatuje, kde a jakou chybu udělalo a jak to má být správně. Je pravdou, že ne ve všech českých školách je tento postup praktikován, ale to dle mého názoru nic nemění na tom, že celý život plníme nějaké úkoly a někde se to musíme naučit. Ať už si ty úkoly dáváme sami, nebo plníme zadání….
Zaregistroval jste „kauzu“ Táta parťák a domácí úkoly?
Původně jsem chtěl jen reagovat, ale nakonec jsem se rozepsal a je z toho blog 🙂
https://robertcapek.cz/kdyz-je-tata-na-baterky-zak-se-jen-tezko-dovola-a-to-ani-prezidentovi/
🙂
Vážený pane Čapku, když o někom něco obsáhlejšího píšete, je dobré jít tzv. k pramenům. Pokud bych psal něco já o Vás, jistě bych načetl Váš blog, fb, mediální prezentace – ty Vaše znám všechny dobře. Nahlédněte prosím i Vy na můj fb, najděte ve skupinách aktivitu rodičů vážící se ke konkrétnímu městu, škole a projděte si ji, třeba i brnkněte vedení, jak vidí naše opakované a ne úplně harmonické osobní schůzky a nahlédněte prosím i do archivu mých mediálních výstupů na trojhlavaskola.blogspot.com . A stavte se někdy, dáme řeč o literárních žánrech, ten výše jste úplně neprohlédl. S úctou P. Ch.
P. S. Hippies mizerná hudba? People are strange….
Přidám ještě do diskuse o tom nažhavování dětí učiteli. Byla jsem ještě malá, neuměla číst a táta mi na stůl položil knihu od J. Hanzelky a S, Sigmunda Afrika snů a skutečností. Bylo to asi v roce 58, 59, odhadnout už to přesně neumím. Koukala jsem na obrázky z jiného světa, na lidi jiné pleti, jiného vzezření, kteří se usmívali do objektivu kamer, matky držící dítě v náručí. Ani mi nebylo divné, že nemají tolik oblečení co mi. Prohlížela jejich šperky, zajímavé malby na jejich těle a obrázky auta projíždějící neznámou krajinou. Dva muže, kteří se s lidmi potkávali. Žádný výklad mi k tomu táta nedal. jen jsem věděla, že si knížky můžu s knihovny vytáhnout a prohlédnout. Nevěděla jsem o co kráčí, ale protože vím, že táta si ty knížky kupoval, protože o ně měl zájem, bavilo ho číst, měl knihovnu plnou zajímavých knížek od těch starších až po novější romány, bude v nich něco, co má v životě význam.. Naučila jsem se, že knížky mají svoji cenu, proto jich mám taky svou knihovnu a po tátovi jsem právě ty knížky o Africe zdědila a pokoušela se do nich začíst. Ale opět to skončilo víc u těch obrázků. Vím, že knížka obsahuje spoustu informací, ale zatím je nejsem schopná vstřebat. Až v televizi přicházely dokumenty o těchto dvou význačných cestovatelích, pochopila jsem, že mám doma vzácnost, kus historie a života dvou lidí. Našla jsem v knihovně také Saturnina. Četla jsem ten nápis mnohokrát a teprve až televize uvedla filmové zpracování pochopila jsem, že tuhle knížku chci a koupila si jí a několikrát přečetla. Táta mně naučil fotografovat a taky vyvolávat filmy a dělat černobílé fotografie. Ukázal mi, co je nahrávací technika, první magnetofony, učil mně s ní zacházet. Naučil mně spoustu věcí. Jen se chci zeptat, ukázal jste také své dceři, jak píšete své blogy ( jinak sama nevím, co si pod tím představit), proč je důležité umět znát jazyk, třeba i ten cizí, aby se vám někdy mohla pochlubit, že už je dobrá tak jako vy, možná ještě lepší.?
Pane Chvojko ,myslím, že hezké zamyšlení na Váš článek je i zde https://www.facebook.com/ucimrada.cz/posts/635760223542035?hc_location=ufi
Děkuji moc za odkaz. Paní jsem již odpověděl, má velmi racionální argumentaci. Rád se vyjádřím i třeba ke konfrontačně laděnému názoru konkrétního člověka, ale dovolím si místním oponentům s pouze křestním jménem a většinou atakujících více mou osobu než mé názory, nechat volné pole a nerušit jejich suverenitu. Kvůli možnosti kontaktu jsem si konečně založil fb. Ještě jednou Vám díky.
Tvrdit, že se tu lidé zabývají více Vaší osobou, než Vašimi názory, když Vás samotného ze všeho, co zde bylo řečeno, přimělo k reakci jen to, že zde většinou neuvádíme celé své jméno, je docela vtipné, pane Chvojko. Díky. 🙂
Zkuste se více usmívat. 😉
Hmmm, a kdyby se holky narodily ještě více na jih, někde řekněme v subsaharské Africe, tak by třeba nemusely chodit do školy vůbec. Třeba už by mohly dokonce chystat svatbu… To je tááák nespravedlivé!
Mimochodem, ráda zde čtu zkušenosti rodičů, co mají děti na zahraničních školách, a rozhodně jsem z toho nezískala dojem, že by se domácí úkoly nacházely jen a výhradně na té jedné straně tehdejšího ostnatého drátu… Né že bych tu teď za ně chtěla lobbovat, ale ta argumentace mi přijde jaksi mimo.
A ještě k tomu závěru – kdyby se domácí úkoly zrušily, co když se někteří rebelští rodiče budou s dětmi i přesto do školy připravovat, vysvětlovat jim látku– a nedejbože k tomu mít i kompetence? To by se taky mělo podchytit, abychom to zvýhodňování opravdu utnuli.
Nemohu si pomoct,mně se ten článek docela líbí.I rodič je jen člověk,tak se může klidně stát,že v dané chvíli nereaguje právě nejadekvátněji,což pan Chvojka připouští.Jeho „dodatečné “ vysvětlení dětem se mi zdá v pořádku.Naopak velmi oceňuji vlastní iniciativu děvčat.To by asi moc dětí opravdu nenapadlo.A iniciativní lidi snad budeme potřebovat,nebo ne?
K pousmátí je i dovětek pana Chvojky, že rodiče jsou domácími úkoly nuceni přejímat povinnosti školy. Zajímalo by mě, jak se tedy staví k faktu, že školy jsou nuceny přejímat povinnosti rodiny v oblasti výchovného působení a přípravy na život.
Mimoto jsem měl za to, že od rodičů se neočekává, že budou domácí úkoly vypracovávat s dětmi, nebo že je dokonce budou doučovat, čímž by snad mohlo dojít k nějakému „drsnému znevýhodňování dětí nekompetentních rodičů“, jak se tu rozohňuje pan Chvojka. Pokud vím, od rodičů se očekává pouze to, že umožní a dohlédnou na vypracování úkolu doma.
Vaše děti vždy všechno zvládly samy? Nikdy jste jim nepomohl,když něčemu nerozuměly?
Pan Chvojka trvdí, že tu dochází k „nakládání druhé šichty v podobě učitelské práce na bedra bezbranných rodičů“. To, o čem píšete Vy, paní Leo, je sice běžná, ale veskrze dobrovolná a nikým nevynucená výpomoc rodiče dítěti.
Vtipné je, že oba zřejmě mluvíte o tom samém. 🙂
To asi ano,pane Václave.Ale nejsou všechny děti stejné.Zatímco třeba můj syn moji pomoc vpodstatě nepotřeboval,dcera ji potřebovala od první třídy a opravdu to někdy „tu druhou šichtu“připomínalo.Navíc myslím,že pan Chvojka má těch dětí víc,ono se to někdy nasčítá.
Moc dobře chápu, jak to myslíte, a souhlasím s Vámi, že je to často dost náročné. Nesouhlasím ale s rodičovským postojem pana Chvojky. Přece své děti nevychováváme a nevzděláváme kvůli nějaké škole, ale pro jejich budoucnost. Nechápu, proč panu Chvojkovi tak moc vadí, že se musí zapojit do vzdělávání svých vlastních potomků.
Stejně tak nechápu smysl poznámek, které pan Chvojka trousí směrem ke svým dětem. Tím, že před nimi takto otevřeně zpochybní smysl toho, co ve škole dělají, jim akorát tak vezme zbytky motivace ty domácí úkoly dělat. Místo toho mohl jednat „rodičovsky“ a to, co vnímá jako zbytečnou překážku, využít naopak ve svůj prospěch. Tedy hlavně ve prospěch dětí, samozřejmě. Mohl z toho mít krásnou výchovnou příležitost, a ne jen příležitost si ulevit.
Domnívám se ,že pan Chvojka chtěl svým článkem hlavně poukázat na fakt,že někde to zvládnou i bez těch domácích úkolů,aniž by tím kvalita vzdělávání nějak utrpěla.Názory na prospěšnost domácích úkolů se různí,jak jste už psal.Natož dávat úkoly „za trest“.
Já si spíš myslím, že dcera pana Chvojky , pokud jsem četla dobře dostala domácí úkoly za to že vyrušovala, takže si mohla rozmyslet, co jí potom čeká. Tak jako pan Václav zmínil , že otec měl využít onoho momentu k výchově a vysvětlit, že kdyby trochu víc držely děvčata pusu, nemusely tolik úkolů psát. Stačilo by zvednout telefon a nebo zajít do školy, zeptat se na příčinu takového množství úkolů, třeba by potom těch úkolů nemuselo potom tolik být, když dítě učivo dobře zvládá, stačí když zvládne být chvíli zticha a soustředit se.
Brr, nechtěla bych být vašim dítětem. A pokud učíte, tak žákem teprv ne. Buď potichu, seď vklidu, soustřeď se na to, co ti řeknou jiní, nevyrušuj ostatní…A k čemu prosím pěkně? Aby vylezlo další stádo poslušných občánků, kteří 90% toho, co je naše škola nutila se naučit, v životě vůbec nevyužilo. Škola je státní instituce. Soustavným kladením důrazu na disciplínu a bezhlavou poslušnost vůči autoritě státního učitele se vybuduje celoživotní respekt z autority státních úředníků. Soustavným úkolováním, dodržováním termínů a sankcemi se do dospělosti posílí schopnost včasně a bezchybně vyplňovat a platit daňová přiznání. Stát je organismus a díky tomuto mechanismu přežívá. Jak říká jeden z našich profesorů UK. Největši banditizmus, který v Čechách vždy kvetl, je státní banditizmus.
Neříkám, že to bez domácích úkolů nejde, jen že vhodně pojaté mají svůj účel. Myslím ale, že tento článek by byl velmi podivný způsob, jak dát najevo, že to jde i bez domácích úkolů.
Já mám velký zájem, aby se mé děti vzdělávaly. Nicméně to s docházením do české ZŠ a několikahodinovým vypracováváním domácích úkolů nemá nic společného. Já věřím svému dítěti, že si to dokáže pod určitým dohledem a veením uřídit samo. Děti se přirozeně vzdělávat chtějí. To jen klasická škola jim tuto touhu bere. Protože je nutí osvjit si věci, které uzná za vhodné. Mohu zodpovědně říci, že 90% znalostí, které jsou potřebné pro mou práci jsem si osvojila mimo školu. Dobrovolně, ve svém volném čase z svoje peníze. To, co jsem se naučila ve škole jen pro to, abych prolezla, tak už jsem dávno zapomněla. To, co bych třeba uvítala, abych uměla, tak mi nikdo srozumitelně nevysvětlil a ani vlastně nikoho pořádně nezajímalo, jestli to vlastně umím. Tankrát se ani žádné srovnávací testy nedělaly, takže vyhořelá učitelka neřešila vůbec nic. Prostě měla ve třídě děti, které to pochopily a děti, které ne a nebylo absolutně nic, co by jí namotivovalo k tomu, aby měla zájem na tom, aby to v té třídě pochopila většina dětí. Něco si odučila a v poledne šla domů. Osud žáků jí byl putna.
Docela s Vámi souhlasím,Simono.Ale záleží na škole a zvláště na učiteli. Někteří jsou docela rozumní,snaží se,aby úkol měl smysl a aby to nebylo neúměrné. Třeba ve škole mého vnuka zadávají úkoly na celý týden dopředu,takže je to možné naplánovat tak ,aby se to stihlo a nemusel dělat úkoly někdy večer,když se dvakrát týdně vrátí z tréningu.Máte pravdu ,že jsou děti často navečer unavené,dospělí také a tak často místo večerní pohody a rodinné popspolitosti nastává další stres.Zvlášť je-li dětí víc .I dost odborníků se přiklání k názoru,že třeba na prvním stupni by se daly úkoly eliminovat na třeba Vámi zmińované procvičování psaní a já bych přidala i čtvrthodinku čtení.
Paní Simono, já jsem klasickou školou prošel a mohu Vám za sebe říct, že mi žádnou touhu vzdělávat se nevzala. 😉
Dnes může každý studovat co chce a způsobem, jaký mu vyhovuje. V porovnání s dobou mého mládí, kdy byli studenti daleko více závislí na škole, protože možností mimoškolního vzdělávání bylo jen velmi málo, jsou dnes možnosti prakticky neomezené. Pokud je tedy pro děti tak přirozené se vzdělávat, jak říkáte, kolik z nich tedy tyto možnosti využívá? Možná zjistíte, že daleko méně, než kolik si jich stěžuje na to, že jim škola vzala elán.
Mimoto klasická škola především dává všeobecný rozhled, který učí tak, aby v dětech posilovala schopnost se učit. Možná, že jste si tedy z té kritizované školy nevědomky odnesla tu nejcennější průpravu ze všech – vůli a cílevědomost vzdělávat se sama. 😉
Pane Václave, cílevědomá a ambiciózní jsem díky rodině, ale určitě ne kvůli škole. Pokud bych se inspirovala většinou svých učitelů, tak bych byla akorát vyšumnělá, demotivovaná osoba. Mnozí spolužáci se po vychození školy sebevzdělávat nezačali. Zřejmě to bylo jejich rodičům putna a neměli stimulující rodiné prostředí. Pokud má učitel jiskru v oku a dokáže děti zaujmout, tak může velmi pozitivně ovlivnit jejich životní cestu. Myslím si, že školství takové lidi spíš vyhání než aby je přijalo s otevřenou náručí. Je možné, že se sejde osvícený ředitel a dokáže takové pedagogy nalákat. Pokud se však pedagogický sbor skládá hlavně z předůchodových dam, tak tam žádný mladý vánek nemá šanci.
Damo, mozna jste ambiciozni, ale soucasne jste neskutecne ublizena, zla a mluvite hloupe. Navic jeste podlehate dojmu, ze vsemu rozumite. Vlastne jste k politovani, protoze to musi byt tezky zivot, zit s tak nedokonalym okolim.
Plně s Vámi souhlasím….
Ta pomoc je vynucená školou. Pokud totiž nemáte velmi poddajné dítě, tak si jen tak samo od sebe úkoly neudělá. Řada dětí už je v době, kdy si úkoly dělat mají dost unavená, a tak je jejich pozornost a tím pádem i schopnost vypracovat samostatně úkol velmi omezená. Pokud se rodič nedokáže vyrovnat s pětkami za nepřinesený úkol nebo sankcemi v podobě snížené známky z chování nebo daného předmětu, tak dítě bez pomoci nenechá. Zatímco pančelka si doma pěkně v klídečku pije kafíčko a čte si Blesk případně se dívá na podvečern estrádu.
Já teda za nevypracovaný Dú nedávám žádné poznámky ani pětky a rozhodně si nečtu Blesk a žádnou estrádu nesleduj i(stejně v tv estráda neběží). Využívám čas mnohem smysluplněji – například se bavím výrobou pomůcek do výuky. Jak překvapivé pro Vás , že?
HA! Ale kafíčko jste nepopřela, paní Vašíčková! Jak… neodpustitelné! 😀
A co teprve, kdyby pančelka měla sama doma dítě školního věku…
Není to pro mne překvapivé. Věřím, že učitelé, které mají děti rádi a kteří mají zájem na tom, aby se děti rozvíjely existují. Nicméně to není pravidlem.
Kdy si podle Vás mají děti dělat domácí úkoly, že jsou v té době tak unavené? Promiňte mi mé druhohorní názory, ale pro nás dinosaury i pro naše děti bylo běžné, že úkoly se dělaly dobrovolně hned po příchodu ze školy, protože pak bylo po zbytek dne volno. A po příchodu ze školy má dítě ještě pořád dost energie na úkoly plus několik hodin skotačení venku.
I když musím připustit, že my pravěcí lidé jsme na tom byli po stránce zdraví a fyzické kondice lépe, než moderní člověk, a že jsme tedy mohli mít obecně více energie na cokoliv. 🙂
No není to troufalost? Od kdy mají učitelé zkrácený úvazek a kdo jim dovolil nepracovat 24/7?? Ale je moc dobře, že vedete s Vaší učitelkou komunikaci a víte, jak vypadá její čas po večerech. Já to vím taky a nepřála bych Vám zažít ani 1 týden učitelky našeho syna. Učení do půl jedné, před sedmou už je ve škole na konzultační hodiny. Každý den 1-2 kroužky, každý v jiném místě. Neustálé přenášení pomůcek, časově náročná organizace (vyzvedává a odvádí děti z/do školy/družiny), do toho ještě plánuje víkendová soustředění, kde spojí všechny účastníky jednotlivých kroužků. Náhrada za odpadlé kroužky, z důvodu účasti na školení, na které ji posílá škola, je samozřejmostí. O víkendech mají také vystoupení na různých akcích konajících se v okolí. Na hodiny je perfektně připravená, rodiče můžou kdykoli přijít na „čumendu“. S rodiči perfektní komunikace, která nekončí, když opustí školu. Většina komunikace probíhá po sedmé večer, kdy se dostane domů po ukončení všech kroužků. Pak ji ještě čeká příprava na další dny a samozřejmě rozeslání informací jednotlivcům, podle kroužku. Jestli si v tomhle mumraji stihne dát kafe a nohy nahoru, tak jí to PŘEJU 🙂 Já mám na starosti děti pouze dvě a i tak toho mám někdy až nad hlavu (psychicky). Když jsem se jí ptala, jak to dává, řekla, že jí to baví. Tak teď je otázka, jak moc nás rodiče baví naše vlastní děti 🙂
Tak tohle určitě není zátěž běžné učitelky. Kdyby toto dělali ve ěkolství všichni, tak už tam většina za ty peníze není.
To máte pravdu, je to dříč. Jinak kroužky jsou normálně hrazené, tak snad to má spočítané, aby jí po odečtu různých nájmů, PHM a materiálů zbylo i na to kafíčko 🙂
Teda Vám, paní Simono, ty učitelky musely ale ublížit. Představte si, že většina učitelů je v práci kolem sedmé a skládají si materiály k jednotlivým předmětům v jednotlivých ročnících. Domů jdou teda rozhodně později než ve Vámi zmiňované poledne a někdy se stává, že u příprav na další den sedí až do půlnoci, to třeba když místo svých předmětů ještě vyfasují suplování. A ani nemluvím o učitelkách maminkách, které se ještě stihnou pověnovat i svým dětem. Kde jste vzala informace o učitelkách čtoucí blesk a sledující soap opery, fakt nechápu. Jako učitelka můžu říct, že DÚ slouží především k rozpoznání, kdo z dětí dané učivo pochopil a komu je třeba se ještě trochu pověnovat. Některé děti si zvládnou úkoly udělat někdy i na konci vyučovací hodiny a některé, které od rodičů doma slýchají, jaká jsou DÚ pruda, si často i „zapomenou“ zapsat zadání a pak narychlo od spolužáků úkol opíšou. Velmi často rodiče těchto dětí mají s učiteli problémy, a to například když se píše test na chlup stejný, jako byl DÚ a ve kterém zmiňované děti totálně pohořely. Takovým rodičům se blbě vysvětluje, že i špatně udělaný úkol, je splněný úkol. Zadání totiž neslouží pro rodiče, aby se nad ním rozčilovali, jak to nechápou, ale je pro děti, od kterých rodiče i učitelé získávají zpětnou vazbu, jestli danému učivu porozuměly. Ne jednou se stalo, že mi rodiče k DÚ připsali např.: „Omlouváme se, je to asi špatně, moc to nechápal.“ A podepsali se. Pro mě zpětná vazba – dovysvětlit. Rozhodně lepší než přinést prázdný sešit se slovy: „Jsem nevěděl, co bylo za úkol.“ A co vím, tak i hodně učitelů ustupuje od známkování DÚ, právě proto, aby děti od vypracovávání dalších úkolů neodradili. Takže jako fakt nerozumím, proč se někteří rodiče nad DÚ vztekají. A ještě dodám jednu věc. Já jako malá jsem byla nadšená z vidiny, jak doma s tátou (ten byl přes matematiku) nebo mámou (odbornice na ČJ) píšu úkoly. Vždyť děti rostou hrozně rychle. A samy poznávají, že se osamostatňují a brzo rodiče přestanou potřebovat. To je pro rodiče taková přítěž se jim ještě chvíli věnovat a být tu pro ně i ve školním věku, když už čas přebalování, krmení, oblékání a další péče dávno skončil?
Školy rozhodně nejsou nuceny přejímat zodpovědnost rodičů. Naopak, obvykle jdou proti rodičům a jejich výchovné úsilí často znevažují. Spousta rodičů už totiž přišla na to, že metoda cukr a bič zpravidla nikam nevedou, ale v mnohých školách jsou jiné metody výchovy naprosté Tabu. Řada učitelů si myslí, že musí dělat něco, co jim vlastně ani nepřísluší. A já jako rodič opravdu nechápu, proč bych doma měla napravovat to, že paní učitelka neumožní dítěti získat znalosti (tím mám na mysli, že nezvolila adekvátní metodu vzdělávání) dle jeho schopností a potřeb. Pokud chci, aby moje dítě ze školy nenosilo dvojky z chování, protože nenosí úkoly, tak mě to bude stát úsilí, můj drahocený čas a naruší to pravděpodobně i nějakou domácí pohodu. Nerada totiž nutím dítě k něčemu, v čem nevidím smysl. Pokud je učitel kompetentní, neukládá dětem denně úkoly na dvě hodiny po škole. Nejsem příznivec domácích úkolů, nicméně jsem je ochotna v jisté míře tolerovat. Mnozí učitelé však řeší úkoly svou neschopnost a proto je úkolů neúměrně mnoho. A souhlasím s finskou zkušeností uvedenou v článku. Na to, aby se dítě mohlo něco naučit, protřebuje být odpočaté. A pokud dělá dvě hodiny každý den po škole úkoly, tak odpočaté být nemůže. Pokud si vzpomenu na své dětsví, tak by se dalo říci, že jediné úkoly mající jakýsi efekt byly zaměřené na procvičování psaní.
Myslím, že Váš názor na domácí úkoly formuje především několik špatných zkušeností, paní Simono. Dobře pojatý úkol není jen něco, co se dá tolerovat, pokud toho ovšem není neúměrně mnoho.
A vezměte si třeba rodinnou a environmentální výchovu – obsah těchto a podobných předmětů a kompetencí spadá do kategorie „soubor znalostí, dovedností a životních postojů, které dítěti umožní přežít a prosperovat v budoucím samostatném životě“. Tedy to, co by měli dítěti předávat rodiče. 😉
Pravdou je, že místo aby domácí úkoly motivovaly děti k učení a zájmu o látku, dělají přesný opak. Znechucují dětem školu a učení. Mám dvě dcery školou povinné a vím, o čem píši. S manželkou občas bojuji o to, aby z důvodu času nedělala úkoly za dceru, protože přesně jak je psáno níže, když už domácí úkol akceptujeme, je to procvičování a zpětná vazba pro učitele, nikoli podklad pro hodnocení dítěte. A nakonec ruku na srdce, kdo z vás dělal domácí úkoly rád? Já ne, vždy jsem je mastil před hodinou pod lavicí. A nakonec jsem vystudoval 2 vysoké školy. Takže v úkolech to asi není.
Byla bych pro, aby úkoly byly zadávány dětem jako dobrovolné a současně byl s tímto srozuměn rodič – škola dá úkoly, ale vypracování nechá na dítěti (nebo dohodě rodiče a dítěte) – pokud dítě učivu porozumělo a umí, proč by mělo dělat ještě další procvičování doma? Navíc pokud pak děti píší test, tak uvidí, zda by mělo či nemělo procvičování smysl. Je tam pak přímý dopad a odpovědnost na dítěti. Co děti ve škole dělají lze zjistit otevřením sešitu a ne až kontrolou případného úkolu. Na 2. stupni dělá spousta dětí úkoly ve škole – opíší od spolužáka, takže o procvičení učiva doma lze dost pochybovat. Trestání za neplnění dú se mi nelíbí – kdyby šlo jen o poznámku, ale ty se často střádají a pak následují důtky třídního učitele, ředitele školy apod. a přitom to nic nevypovídá o tom, co dítě umí a neumí. Nelíbí se mi rovnítko – neuděláš dú – dostaneš trest – protože tohle je jediné, proč to děti udělají (opíší); smysl, že si něco procvičím, abych to uměl v tom není. Procvičovací úkoly syn nemá rád, napíše je jen aby byly, klidně s chybami. Pokud je úkol tvořivý, zajímavý, neobvyklý, tak paradoxně, i když zabere mnohem více času, dělá ho dokonce rád – doplnění cvičení z Aj na 5 min. nuda x přeložit píseň do angličtiny 20 min. – výzva (a to byl ke všemu úkol dobrovolný) – pocit, že něco nemusím, ale můžu, je alespoň u nás dost zásadní!
Taky bych byla pro.Mám i velmi podobnou zkušenost.
Já je dělám moc ráda a hlavně s nimi moc ráda pomáhám dětem, když to potřebují. Bohužel jsou většinou už velmi samostatné. Je to určitá forma zábavy a čas, který spolu věnujeme něčemu, co je pro ně podstatné a důležité. Děti to nevnímají, že nás obtěžují a už v autě ze školy nás informují, jestli budou potřebovat naši pomoc, nebo ne. Podle toho se odvíjí další časový harmonogram odpoledne. Úkol je úkol, stejně tak můžete říct, že dětem znechutíte domov, když budou muset pravidelně vynášet odpadky, nebo uklízet chodbu. Velmi záleží na tom, jak se k tomu postaví jejich vzor – rodiče.
Tak ve srovnání s domácími pracemi s Vámi nemohu souhlasit – zatímco v péči o domácnost vnímá syn smysl, je nutné uklidit, uvařit apod., tak v dělání úkolu z toho co zná a umí, smysl naprosto nevidí, a proto to dělat nechce. A společný čas si dokážeme užít jinak, než právě děláním opakovacích úkolů. Protože synovi škola vždycky šla (je v určitých oblastech nadaný), neustálé opakování a procvičování mu vadí. A vadí mu i to, že „musí“, protože jinak dostane poznámku. Jen bych ještě doplnila, že tento postoj k úkolům nemá syn od nás jako rodičů, ale vytvořil si ho sám.
Vynášení odpadků, skládání ponožek, úklid, to jsou tak stereotypní a neskutečně nezáživné věci, že chlap (syn), který je vnímá jako smysluplné a dělá je rád sám od sebe dokolečka dokola, má můj upřímný obdiv 🙂
Hlavně domácí úkol není povinný a pokud by za nenapsání d.ů. byl žák ze strany školy trestán , je to hrubé porušení že strany školy a lze to řešit.
A kde jste přišel na to, že domácí úkoly nejsou povinné? Pokud vím, „právní“ názor táty parťáka není jediný pohled na věc a podle principů právního státu platí, že výklad ministerstva je závazný, dokud patřičný soud – zde tedy nejspíš ústavní soud – neřekne jinak.
A i když MŠMT svým výkladem umožňuje dohodu mezi rodiči a školou – jako v případě táty parťáka – neříká nic o tom, že by domácí úkoly nebyly povinné.
O těch úkolech, které ve Finsku nejsou, bych klidně polemizovala… úkoly jsou, jsou téměř denně…děti je nedostávají na prázdniny a vlastně ani na víkendy, ale jinak běžně. Vypracovávají samostatně projekty, v učebnicích jsou úkoly předepsané… Učitelé, kteří učí mé děti, všichni považují domácí úkoly za VELMI důležité. Nicméně systém je ve Finsku opravdu jiný, děti jsou vedeny k objevování, k diskusi…učitel je parťák…ale zároveň má obrovskou autoritu. Děti nejsou zesměšňovány, pokud se jim nedaří, není tu výuka formou strachu… u písemek se neopisuje, slouží pouze k tomu, aby dítě vědělo, kde je potřeba přidat a škola mu v tom pomůže….a dobře funguje i plošný informační servis na webu i v aplikaci do telefonu. Mám všechny děti (i z různých škol) pod jedním heslem a vím vše, co učitel zapíše…pochvaly především, pak zapomenuté úkoly, nepřítomnost či nevhodné chování, je tam aktuální rozvrh a zároveň veškerá komunikace s rodiči, včetně té kolektivní…. Děti chodí každou přestávku ven, aby se vyřádily, měly pohyb a v hodinách se pak lépe soustředily. Ven se chodí, alespoň ve školách mých dětí, až do -21°C. Od Finů se české školství nepochybně má co učit, ale ne tak, že přebere jen něco…I oni spustili reformu školství nejprve výchovou nových pedagogů a teprve ve chvíli, kdy všichni věděli, co nový systém obnáší, byl spuštěn…kompletně…ne lepen po kouskách, jak se to zrovna hodí. Navíc učitel má ve Finsku prestiž a autoritu…. Učiteli ve Finsku si nikdo nedovolí jít vynadat, že jeho drobeček dostal špatnou známku nebo snad poznámku. Učitelé na schůzce s rodiči často pronesou poděkování, že jim rodiče pomáhají vychovávat děti. Finové vědí, narozdíl od našich politiků, že investovat se musí do dětí…..
Paní Kuperová, já odkazuji v textu na konkrétní dokument a z něho lze hezky vyčíst, jaký je rozdíl mezi „úkolem“, jak mu říkáme my a jak Finové. To je kouzlo jiné řeči, že adekvátně stejný význam ve dvou jazycích má jinou výpovědní hodnotu. Tedy se domnívám, že bychom měli zrušit „úkol“ jako test sebezapření a založit vzdělávání jakou touhu po vědění, která s sebou nese domácí spoluúčast. Ale myslím, že se Vy i já bavíme o tomtéž – o nutnosti změnit kulturní klima, což je pravděpodobně několikagenerační proces.
Měnit kulturní klima. V tom je veliká výzva. pamatujete si, že by děti v dřívějších dobách okrádaly své prarodiče, nebo dokonce jim sahaly na život pro peníze, Pamatujete se, že by se tak bezohledně chovali řidiči na silnicích. Chodíte do obchodu a otvíráte starším lidem dveře, aby mohli projít? Umí děti všímat si toho, že starší člověk potřebuje třeba pomoci s nákupem. Proč je na ulicích tolik odpadků, proč se rozčilujeme nad tím, co se děje v parlamentu, jak se lidé chovají. Proč pořád víc a víc nám záleží jen na tom co mi sami. Mnozí i přesto, že se zadluží, musí mít všechno nové aby byli in. Jak můj muž říká, máme se moc dobře a moje babička by řekla, nemáme roupama co dělat. To klima ve škole si musí vytvářet rodiče a děti a učitelé společně. Lidé, pokud se umí dohodnout, jde možná všechno líp. Ono se nepřelomí všechno ze dne na den. Každý máme svou práci a pokud ji děláme jen proto, že musíme, nestojí práce za nic. Ten motiv k tomu, proč to dělám si někdy musím taky najít sám, Ne že to po mně někdo chce. Když venku nezaprší, taky nenadáváte do nebes, vezmete hadici, nebo konev a jdete tu zahradu zalít, aby vám úroda vyrostla. To že děti dostávají přemíru úkolů může mít snad nějaké řešení. Musí se hledat. Vaš dcera je akční, já jsem taky někdy hr. ale pak zjistím, že to stejně podle mého nepůjde a musím najít kompromis, tak, abych to své mohla uskutečnit. Taky jsem odpracovala spoustu přesčasů, které mi nikdo nezaplatil, ale musela jsem, nikdo se mně neptal, protože holt ty peníze ve školství nejsou a já tu práci měla ráda.
On opravdu není „úlol“ jako „úkol“.Například přečíst nějakou knihu pokládám za úkol,který svoje opdstatnění určitě má.Navíc OECD vyhodnotil Finsko jako zemi s nejmenším množstvím d.ú. na světě.
Vřele vás zvu….přijeďte se podívat, jak moje děti vypracovávají každý den své domácí úkoly, které dostávají ve finských školách. Je mi úplně jedno, co jak vyhodnotí OEDC, WHO či jiné organizace, já reaguji na praktickou zkušenost….
Pane Chvojka, já zase mluvím o zkušenosti z Finského školství, kterým se v ČR poslední dobou ohání kdekdo. Ve Finsku už nějaký ten pátek žiji, dětí mám 5. Úkoly jsou stejné v ČR i ve Finsku, věřte mi, srovnání mám. Pravdou je, že to nejsou úkoly na tři hodiny, ale třeba projekty vypracovávají děti absolutně samy a jedná se často o časově náročnou věc, kterou si však mohou rozložit dle svého uvážení. Termín odevzdání a samostatné prezentace je znám. Co je podstatné ve Finsku a není běžné v ČR, je úcta k pedagogovi. Pokud učitel řekne, že dítě něco potřebuje procvičit a zeptá se rodiče, zda dítěti může přidat jednu hodinu vyučování, rodič rozhodně nezačne učiteli spílat, že omezuje dítěti dětsví a svobodu projevu.Pokud dítě úkol nevypracuje, přijde nejen poznámka ve školním systému, ale dítě nese následky svého rozhodnutí. Etika a morálka, která se ve škole vyučuje, je někde úplně jinde, než jsme v ČR zvyklí. Většina Finů je věřících a náboženství učí přece jen trošku jiný přístup…. Myslím, že vždy záleží na učiteli, ale z velké míry i na rodičích… Jsou to totiž rodiče, kdo svým vzorem děti učí, jak žít, jak se chovat a jak reagovat….
Paní Kuperová, Vaše reakce mě trochu zaskočila. Postavím-li vedle sebe Vaše dvě vyjádření, je to jako den a noc. „…systém je ve Finsku opravdu jiný, děti jsou vedeny k objevování, k diskusi…učitel je parťák…“ X : „Úkoly jsou stejné v ČR i ve Finsku, věřte mi.“ Neopírám se o víru, ale o studium podkladů a osobní zkušenost, byť ne z Finska. Uvedla jste i poněkud svrchovanou větu, že „Finskem se ohání v ČR kdekdo“, zatímco Vy jako očitá svědkyně… Schválně jsem v článku citoval dokument Američana Michaela Moora, který ještě české občanství, pokud vím, nezískal. Dokumenty a studie uznávající finského školství rozhodně nejsou českou záležitostí. Pokud se Vám předchozí účastnice debaty Lea pokusí kultivovaně oponovat a tvrzení opřít nikoli o jízlivé emoce, jak je v komentářích pod texty běžné, ale prokazatelným odkazem, odpovíte jí: „Je mi úplně jedno, co jak vyhodnotí OEDC, WHO či jiné organizace, já reaguji na praktickou zkušenost….“ Zdá se, že jste základní české reflexy ještě neztratila. České pojetí DÚ na většině ZŠ bezesporu koresponduje s pozicí učitele jako praktika exekutivní moci, děti je vnímají jako kolonizaci svého času rigidním systémem, a pokud někdo hovoří o tříbení smyslu pro povinnost, pak opět jen potvrzuje neodolatelnou pudovou touhu po feudální péči pána o svého poddaného jako základu českého chápání občanství a infantilní neschopnost dospět k dialogické společnosti.
Co se týká respektu žáků k učitelům. Žádný kverulantní rodič nepřetlačí přirozenou autoritu, kterou učitel na základě svého umu buď má nebo nemá. O studentech (a platí to i o žácích) jsem si vypracoval zkušenost: neumí nic, ale poznají všechno. Tzn. poznají, jestli učit umíte nebo ne, zda jste na hodinu připraveni atp. Podle toho Vás buď následují nebo nenásledují. Problém s respektováním autorit (proč vlastně učitelům neříkáme vzory? To už je moc riskantní, že???) souvisí s faktem, že zdrcující procento učitelů neumí učit. S náboženstvím to nemá nic společného.
Pane Chvojko, začínáte se tu zase rozpalovat doběla. Uberte trochu a zkuste být věcný. Útoky typu „Zdá se, že jste základní české reflexy ještě neztratila.“ opravdu nejsou zapotřebí. 😉
Pane Chvojka, jsem češka a češkou zůstanu…jsem na to hrdá a i když jsem se rozhodla své děti vychovávat v jiné zemi, neznamená to, že chleba není o dvou kůrkách všude, kam se podíváte. Co se týká ohánění se Finskem…odkud myslíte, že se sebral nápad na obědy ve školách zdarma? Pan Babiš zavítal do jedné školy a šup, už je tu fenomenální nápad… Inkluze se taky nezrodila jen tak…ale ve Finsku má učitel 16 žáků plus asistenta až dva. Mluvila jsem o tom, že od Finska je mnoho, co se naučit…. a ne si vybrat jen to, co se nám zrovna hodí…. Ale pokud učitele doma rodiče pomluví, dítě si ho vážit nebude…. a v ČR je bohužel zvykem, že všichni okolo jsou hlupáci, jen já jsem král. I děti ve Finsku dostávají úkoly navíc, když zlobí. Úkol, který učitel zadá, jsou povinni vypracovat. Nevadí, když s chybami, ale samostatně si sednout a pracovat. Vzdělávat se samostudiem… V ČR je chyba postoj mnoha učitelů, který se po revoluci prostě nehnul… V zahraničí jsme žili často a můj první syn perfektně ovládá angličtinu. V šesté třídě na mě jeho učitelka angličtiny křičela, že mu dokáže, že jedničku nedostane. V hodinách se nudil a když se někdo nudí, je to vidět. Takže na vysvědčení měl samé jedničky, jen z angličtiny dvojku. Tohle by se ve Finsku nestalo. Ne všichni učitelé v ČR jsou však takoví, znám spoustu perfektních pedagogů, kteří by za děti daly srdce. Jsou přísní, ale spravedliví, po večerech připravují materiály, vystřihují pomůcky a snaží se najít cestu, jak děti přivést k touze po vědění…systém jim ale moc nepřeje, mají spoustu papírování, jsou přetížení a osobní čas je něco, co ani neznají, protože i oni mají své děti a světe div se, i ony dostávají úkoly. Nemyslím si, že dětem kazíme dětství tím, že mají úkol. Dětství jim kazíme tím, že na ně nemáme čas, do ruky jim dáme chytrý mobil nebo tablet a bav se. Lítat v lese a bavit se s kamarády..to je něco, co už skoro neznají. A na pohyb na čerstvém vzduchu se ve Finsku dbá….možná by zrovna tohle dětem v ČR prospělo nejvíc….
Paní Kuperová…omlouvám se…ale nemohu jinak….při oslovení…“pane Chvojka“ se mi ježí vlasy na hlavě…5.pádem voláme….PANE CHVOJKO!!
Přiznávám, že jsem toto oslovení zvažovala a gramaticky je samozřejmě správně…Nicméně svůj důvod k tomu mám… ale děkuji za upozornění.
Jako rodič jsem zase naopak za úkoly velmi ráda (samozřejmě chápu, že někdo to může vnímat jinak a respektuji to). Pro mne je jejich největším přínosem lepší povědomí jak o probírané látce ve škole, tak především o tom, jak si v ní děti vedou (známky z nějaké písemky párkrát do roka neukážou vše). Již několikrát jsme díky tomu narazili na slabá místa a mohli tak zavčas procvičit více / dovysvětlit, nebo např. u syna jsme zjistili, že počítá jiným stylem, což je sice super, že si na to přišel jinak, ale později by mu to při rychlosti počítání dělalo problémy, takže jsme ukázali i jinou možnost atd. Líbí se mi úkoly i jako taková malá výchova k povinnosti, co musí dítě splnit, jen to musí být velmi rozumné – v malé míře a třeba pravidleně (naše děti jsou tak navyklé, že si o ně mnohdy samy řeknou třeba i o víkendu – ale snažíme se je dělat trochu zábavnější formou pomocí kartiček, různých natištěných materiálů, projektů apod.). Bohužel takový přístup nemá každý učitel (myšleno to rozumné dávkování a ideálně pravidelně – třeba jen určité dny v týdnu). Osobně bych za zrušení úkolů nebyla ráda. Myslím si však, že jejich největším problémem je nekoncepčnost ve smyslu – co učitelka to naprosto jiný přístup (od toho se možná odvíjí i negativní zkušenost rodičů, kteří by je pak nejraději zakázali úplně) a nejhorší jsou nárazovky (týden a půl nic a najednou tři úkoly v jeden den na celé odpoledne naráz). My bychom třeba opravdu velmi uvítali, kdyby byly úkoly na více dnů (tedy bez onoho biče vypracování do druhého dne), protože ano, pak by tu mohl být určitý prvek zodpovědnosti-samostatnosti dítěte (musí si to samo rozvrhnout a rozhodnout se, zda udělá hned, nebo později, případně vypracování rozložit na více dnů) a reflektovalo by to i různou časovou zatíženost rodičů a dětí v průběhu týdne (v některé dny mají kroužky a nestíhají tolik jako jiný den apod.). Stále věřím, že by se mohl najít kompromis pro to, aby byly úkoly přínosem a dávaly nějaký smysl. Proto pro mne, nezlobte se, je to můj názor, žádné úkoly versus úkolů tolik, že jsou děti naprosto přehlcené a znechucené, jsou jen dva opačné extrémy.
Dobrý den, domácí úkoly nejsou povinné.
https://www.inovativnivzdelavani.cz/domaci-ukoly-nejsou-povinne/
No ten Vámi odkázaný článek je tedy opravdu hustá blbost. Především ta naprosto nesedící „analogie“ s překročením rychlosti. Navíc se celý článek víceméně opírá o zkušenost táty parťáka, která rozhodně není precedentem pro posuzování povinnosti plnit domácí úkoly, byť se jím tady tak vehementně ohání každý, kdo jednoduše dú nemá rád. 😉
Dále představa táty parťáka, že svou vlastní iniciativou vymohl něco všem dětem, nejen těm svým. Když se tak ohání zákony, tak by měl vědět, že dohoda mezi ním a školou nemůže už z principu jakkoliv závazně ovlivnit strany, které se dohody neúčastní – tedy ostatní rodiče a jejich děti.
Navíc reakce pana ředitele vyznívá spíš stylem: „prosím vás, dejte mu co chce, nebo nás nepřestane otravovat“, než že by skutečně uznal „parťákovu“ argumentaci. Nechápu tedy ten „hřejivý pocit u srdce“, se kterým táta parťák odešel z jednání.
A co mě dostalo nejvíc – tvrzení, že někteří rodiče na povinných dú trvají, PROTOŽE JE TO PRO NĚ NĚCO ZNÁMÉHO. Lidé, kteří obhajují povinné dú, to dělají proto, že vidí konkrétní důvody proč jsou podle nich přínosné (!), táta parťák z nich všech ale dělá nostalgické konzervy, ne-li rovnou idioty, a pár lidí mu to tady žere.
Finský – u nás některými neustále idealizovaný – způsob vzdělávání. Probuďte se!
https://www.facebook.com/ucimrada.cz/posts/635760223542035?hc_location=ufi
Jak na Váš fučíkovský výkřik reagovat? Snad takto:
https://www.weforum.org/agenda/2018/09/10-reasons-why-finlands-education-system-is-the-best-in-the-world
https://www.weforum.org/agenda/2019/02/how-does-finland-s-top-ranking-education-system-work?utm_source=Facebook%20Videos&utm_medium=Facebook%20Videos&utm_campaign=Facebook%20Video%20Blogs&fbclid=IwAR0LQgdfSVT5QzHVVUeniE-OmKqj4tQpLuNz2u8fUgmB6nnrI7Mr3QNl4-k
Na těch článcích se mi líbí především nevalně citované a nijak neozdrojované odkazy na nějaké „studie“. Nebo superlativy bez jasně určeného obsahu. A také předpoklady, ze kterých autoři argumentačně vycházejí, aniž by se je obtěžovali ověřovat. Prostě kvalitka. 😉
BTW koho se snažíte urazit tím „fučíkovským výkřikem“? Julia Fučíka, nebo paní Soňu? 😀
K tomuto tématu mi přijdou zajímavé připomínky jednoho diskutujícího z webu ceskaskola.cz, který se nezávisle na této debatě zrovna včera ohledně problematiky finského školství také vyjádřil. Ve svém komentáři se zmiňuje i osobě autora dokumentu M. Moora, na který je v článku výše odkazováno.
https://www.ceskaskola.cz/2019/03/karel-lippmann-spravedlnost-vzdelani-ke.html
(Jedná se o příspěvek uveřejněný v této diskusi 19. března 2019 8:40.)
Pan Chvojka paří bezesporu mezi ty rodiče, kteří se nechtějí dětem věnovat při řešení jejich úkolů.
Buď nechce, protože nedělat nic je pohodlnější, než se učit s vlastními dětmi, nebo by na ty úkoly sám nestačil. Rozumný rodič se samozřejmě zajímá, jak děti pracují ve škole a ví, že učivo je nutné opakovat i doma, prostřednictvím úkolů. Líný rodič – líné dítě. Hloupý rodič- hloupé dítě.
To je jasná definice.
Naštěstí kapitalistická společnost je nastavena tak, že kvalitní vzdělání je předpokladem kvalitní práce. O to to by mělo jít všem rodičům.
Žít na statku a vyprávět příbehy, z dětí vzdělané lidi neudělá. Až přijdou do reality života, tak se papínkovi pěkně poděkují.
Naprosto souhlasim. Deti jdou do skoly, tam musi sedet na zadku a ucit se. Po skole jdou do svych krouzku a po nich jdou domu. Naveceri se a do noci delaji ukoly. Kazdy ucitel jim nalozi a kdyz se to sejde, unavene u toho cuci do 22-te hodiny.
A to mam obe deti na prvnim stupni.
Nejenom ze deti to ubiji, ale ubiji to i rodice, kteri na to musi dohlizet, musi poradit…
Ocenil bych, kdyby se ve skole naucili, co maji a doma mohla rodina i odpocivat.
V prvních větách pan Chvojka píše, že pouští dětem hudbu hippies. Věděla jsem, že existovali, ale jejich hudbu jsem neznala. Rozebrala jsem to s manželem, když mi říkal, že tam to bylo různorodé a když se podíval na fotku pana Chvojky, tak říká, vždyť ten o tom nemůže skoro nic vědět, takový mlaďoch. Shodli jsme se na tom, že to byla doba takových volnomyšlenkářů, kteří byli spíš na drogách a pravidla společnosti dávali spíš bokem. Chtěli svůj svět, kde by nebyly problémy. Co je k tomu vedlo nevím, protože jsem to tak v dětských letech ještě nevnímala. Ale proč si zrovna pan Chvojka vybral tuto hudbu nevím. Je spousta skupin, hudby různých žánrů. Víc jsem si vybírala jestli mi ty písničky sedly nebo ne. Až teď objevuji tváře k nim. Někteří jsou už pořádní kmeti. Ty básničky s tou hudbou dohromady mi nějak nesedí. Ale to je věc názoru a každý na něj máme právo.
Můj kolega učí středověkou filozofii. Těším se, až ho v pondělí uvidím a obořím se na něj: co ty, takový mlaďoch, můžeš o středověku vědět! Ten bude zírat.. Co na tom, že načetl jejich díla v originále, životopisy, odkazy….. Člověk, který by jen v panelovém bytě spal, jedl, rutinní práci by proložil nedělním fotbalem, co by věděl o „své“ současnosti? O sobě samém?
Co vedlo hippies k jejich volnomyšlenkářství a heslu „flower power“ (květinové hnutí, květinové děti)? Pokrytecká, puritánská, předsudečná a rigidní společnost jejich rodičů a proti ní stavěli svou hudbu, toleranci, lásku. Když se ptáte – tu hudbu jsem si nevybral, prostě někdy člověk něco vnímá a zjistí, že to do sebe (ono a on) zapadne. Básně a hippies Vám k sobě nejdou? Je to věc názoru? Nakoukněte prosím třeba na hesla: Jim Morrison, beat generation…. Díky.
Chtěla bych se zeptat, jakou máte představu o té lásce a toleranci, jestli mi můžete sdělit svou představu. Já mám lásku a toleranci v jiných představách, než byla ta jejich. Máte pravdu v tom, že v tom byla spousta protestu proti společnosti. Já bych ale takovou lásku zažít nechtěla.
Nechci se s vámi o ničem přetahovat. Máte dceru, které záleží na tom, aby si obhájila svou práci. Velká debata se vedla o hadovi v trávě. Fandila jsem jí a doufám, že tohle zdravé jádro ji zůstane. Pokud v tom nebylo více křivdy u vás, než u vaší dcery, z toho co řekla paní učitelka. Držím ji palce, protože někdy ta kritika dokáže člověku pomoct v tom, že si řekne a schválně ti dokážu, že to umím. To by bylo to zdravé jádro revolty. Ovšem kdyby ji pojala tak trochu z té druhé stránky, jak vy obhajujete lásku a toleranci, tak může jednou přijít a říct vám, hele táto proč nemůžu mít každý den jinýho kluka, proč nemůžu kouřit? Vždyť si nás to učil, že člověk všechno může. Že se může všechno tolerovat. Já bych jí raděj přála ty obrázky a to aby se jí podařilo, že třeba i ta paní učitelka si jednou sedne na zadek a bude koukat.
To je na ní, aby vyhodnotila, jestli chce konzumovat cigarety atp. Vnější motivace je k ničemu, když to tak sama nevnímá. Já samozřejmě budu doufat, že jsem v ní vyvolal to přesvědčení, že se bez toho obejde. Hippies mysleli tou láskou především respekt k jinakosti, být otevřený dialogu. Jestliže reakce místního hejtra začíná slovy typu: „K pousmátí je názor autora, že…“ , pak je jedno, jak pokračuje, protože už je zřejmé, že není připraven k dialogu a nemá smysl se s ním bavit. Ale o tom v tomto čase a na tomto místě nemá cenu vykládat. Máme nějakou náturu, kterou jsme si vypracovali a tak jako má každý národ vládu, kterou si zaslouží, tak to platí i o školství. Jsme netolerantní, konzervativní, mocenští, rigidní, tak máme i takové školy. Přeji vše dobré, myslím, že debata skončila.
Pane Chvojko, možná se nad Vašimi názory pousmívám, ale respektuji Vás. Myslím, že je tedy fér očekávat od Vás to samé. Nechcete-li reagovat na to, co říkám, nereagujte, ale ani si mě tu neberte „do huby“. Krom toho, já tu nejsem ten, kdo tu kope kolem sebe výroky jako „fučíkovský výkřik“. Máte-li mě za „místního hejtra“, možná byste se měl nejdříve pořádně zamyslet sám nad sebou. Na Vás totiž ani zdaleka nemám.
Sbohem.
Skutečně, hodně divná komunikace – navážet se do druhého v debatě s úplně jiným diskutujícím. Zejména u někoho, kdo se zde pozastavuje nad neschopností druhého (či snad většiny národa) vést dialog. Pan Chvojtka měl možnost vyjádřit se přímo, pokud se mu něco nelíbilo. Rovněž tak „prsknout“ na někoho urážku, tzn. v tomto případě označení „hejtr“, s tím, že opouštím konverzaci. To je pro mě vždy znakem jakési zbabělosti a egoismu dotyčného.
Jinak, názory autora článku jsou k pousmání i pro mě. Když trochu odbočím a zobecním: třeba když se různí „inovátoři“ a nespokojenci s českým školstvím (či snad vším dalším možným) ohrazují vůči „konzervatismu“ jakousi potřebou moderních metod, postupů apod. (Nejlépe s odvoláváním se na zahraničí, že?) Přitom – když se vrátíme k tématu domácích úkolů – v moderní didaktice platí, že první zopakování učiva by mělo proběhnout do čtyřiadvaceti hodin. (Druhé do dvou až tří dnů.) Pak je efekt učení o dost vyšší. Tedy za sebe bych byla naopak ráda, kdyby se tento výukový prvek ze strany rodičů, ale i pedagogů, mnohem více využíval.
Opravdu mám mnohdy dojem, že v této zemi probíhá jakási opožděná vlna hippies, která západní společností prošla koncem sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let (například charakterizovaná zájmem o ezoteriku, tzv. koučování, různé alternativní psychologické a pedagogické metody apod.). To autor článku vystihuje svým příklonem k tomuto specifickému stylu – i když je možné, že bez uvědomění si mnou zmíněné souvislosti – dobře. Bohužel to nepovažuji za velký přínos. Bylo by mnohem lepší se co nejrychleji poučit a přijmout zkušenosti druhých, ne se tady dětinsky pokoušet o něco, co už bylo dávno jinde často zavrhnuto nebo vyhodnoceno jako neefektivní.
Děkuji Vám za přání, rovněž přeji, aby se věci vyvíjely tím správným směrem. Jen mě mrzí, že jste poslední větou hodil do stejného pytle i učitele, kteří se snaží pro děti dělat maximum. Znám takové a možná si takovou kritiku nezaslouží. Jen ještě jak z toho, jak dosáhnout, aby se postupně myšlení kantorů mohlo přehoupnout do toho pozitivnějšího myšlení? Myslím, že jedna z prvních podmínek je , vytvořit lepší podmínky pro práci, dát správná pravidla pro práci se všemi dětmi, zlepšit komunikaci a to myslím i směrem k vyšším patrům školství. nejen mezi školami. Hezký jarní den.
„Co na tom, že načetl jejich díla v originále…“
A to, že Váš kolega četl ta díla v originále, místo, aby si přečetl některý z mnoha přepisů, je prosím významné čím, že to tak vyzdvihujete? 🙂
ad Marek Chaloupka
Jestliže mají děti odpoledne „druhou šichtu“ v podobě každodenních zájmových aktivit, nedivím se, že jsou unavené, a na hotovení úkolů nezbývá energie a ani čas. Pokud vím, respektovaní dětští psychologové se nevyhrazují vůči plnění domácích úkolů, naproti tomu vůči přemíře různých kroužků ano. U dětí prvního stupně se obecně doporučuje jedna, maximálně dvě zájmové aktivity týdně.
Co se týče času stráveného domácími úkoly, u prvňáčků, eventuálně druháků, se doporučuje půlhodina, první stupeň 45 minut, na druhém stupni hodina. Toto je něco, co zvládnout lze. Pokud si rodiče vybrali životní styl „celý den v práci, dítě nechat do zavírací hodiny ve školní družině“ je to pouze jejich volba, z mého pohledu nepříliš šťastná. Mnozí rodiče, kteří upřednostnili zaměstnání před péčí o děti, to vyřešili alespoň vyžitím pomoci jiné osoby (studentky, někoho z příbuzenstva apod.), která děti vyzvedává ze školy dříve a vypracovává s nimi také domácí úlohy. To považuji ještě za celkem rozumný způsob.
Domácí úkoly jsou podle mého názoru extrémně důležitou součástí vzdělávání, pokud slouží k vytvoření samostudijních návyků. V jedné z nejpokrokovějších a „nejfinštějších“ základních škol u nás (ZŠ Londýnská) dostávají děti od druhého dne v první třídě domácí úkol denně s tím, že čas strávený jeho vypracováním by ani u nejslabších neměl překročit stanovený čas (v prvních dvou třídách je to 10 minut). Moje děti chodí na školu velmi podobného ražení, jen ne natolik dotaženou – a pokud domácí úkol některý den nemají, rozhodně ho dostanou ode mne či od mé ženy.
Jinými slovy – rozumím Vašim pocitům, zvláště pokud sama učitelka říká „ten úkol je za trest“ (to je obludné), ale jako argument pro cokoli (krom zjištění, že české veřejné školství je dlouhodobě v hajzlu) je s dovolením odmítám. Spíše je k zamyšlení, k čemu domácí úkoly mají sloužit a samozřejmě je naprosto nesmyslné, aby se na jejich vypracování podíleli rodiče nebo aby čas potřebný na jejich vypracování byl extrémní. Podle mne mají sloužit především k vypěstování návyku samostudia a domácí práce, který se bude pekelně hodit na jakékoli pokračující škole. Hezký den, Marek Tarnovský
Porovnávám všechny názory, co je a co není důležité a podstatné pro děti. Uvědomila jsem si, že mnoho názorů se zaštiťuje tím, že dítě navštěvuje kroužky. Ale co to je, je to povinnost, nebo jen vlastní zájem, není povinností, ba naopak nám bývalo připomínáno, že přemíra kroužků zabírá dětem jejich čas, který by mohly využít v jiné míře pro své potřeby. Někdy mi připadlo, že rodiče dětí hlásí do kroužků, protože je to moderní a někteří taky, že mají o své děti postaráno. Já jsem chodila do ZUŠ tři roky, když se objevila na vysvědčení špatná známka (2), byla jsem odhlášena. Po čtyřech letech jsem musela znovu naskočit, protože podmínka přijetí na školu byla hra na nástroj. Nakonec jsem to měla jako předmět na škole. Nejsem virtuóz, ale na housle, klávesy si písničky zahraju. Znám rodinu, děvčata jsem měla ve třídě, obě hudebně nadané. Po devítce maminka rozhodla, že důležitější je vzdělání aby děvčata měla čas na studium. Myslím si, že rodič, který zná své děti, hledá to nejrozumnější řešení, tak aby dítěti pomohlo bez umetání cestičky dosáhnout dobrého vzdělání a tedy i uplatnění v životě.