Pololetní vysvědčení. Pro mnohé učitele stále se opakující rutina, pro mnohé žáky strašák. Snad nic jiného neukazuje tak dobře bídu českého vzdělávání jako právě hodnocení žáků a z něho vycházející klasifikace. Dávání špatných známek na vysvědčení je pedagogická levárna, kterou si čeští učitelé dokáží do aleluja racionalizovat jako správnou a spravedlivou.
Při tom je to známka jejich selhání. Jestliže ode mě jako učitele dostal žák čtyřku, je to moje chyba, ne jeho. Evidentně jsem ho nedokázal získat pro svůj předmět, předložit mu takové úkoly, které jsou jeho dovednostem přiměřené, ukázat mu svůj obor jako užitečný a zábavný, ocenit a posílit jeho dobré stránky, vidět jeho práci optimisticky. Špatné známky jdou zkrátka za učitelem jako důkaz jeho didaktické a pedagogické nedostatečnosti.
Co je na známkování didakticky špatného? Známka na vysvědčení by se měla vztahovat k práci a vynaloženému úsilí žáka za dané období. Učitel ve třídě by měl pracovat tak, aby žák pokládal daný předmět za užitečný i poutavý a rozvíjel se v něm jak odborně, tak i lidsky. Předkládá žákům činnosti, které je zaujmou a motivují k práci. Každý žák ve třídě pak pracuje nejlépe, jak umí, což učitel posiluje zpětnou vazbou – a sem tedy patří i hodnocení. To je správná didaktika. Kde v tomhle kontextu může najít místo třeba čtyřka, to mi řekněte. Dobrý učitel špatné známky nepotřebuje.
Dobrý učitel totiž dává žákům takové úkoly, na které stačí. Pokud je úkol obtížnější nebo nový, žák v něm chybuje – a právě tyto chyby učitel potřebuje! Z nich se žák sám výborně učí a ostatní ve třídě také. Jenomže aby žáci chyby vůbec dělali, nesmí je učitel trestat špatnou známkou! A proč by také měl? Vždyť chyba je nedílnou součástí učení. Dokonce může být zajímavější než přepokládaný správný výsledek. Ale tohle až příliš mnoho českých učitelů neumí. Mizernou didaktikou učí hromady nesmyslů, které si žáci musí vpravit do hlavy. Z toho se pak zkouší a píší testy – a často padají špatné známky.
Protože běžný český učitel dává jedničky jen za bezchybné, dokonalé výkony. Učí všechny všechno stejně, a tedy i zkouší všechno všechny stejně. Nevnímá, že každý test, bodovaná písemka nebo čtvrtletní práce popírá individuální přístup. Takový učitel neumí diferencovat obtížnost a zdánlivě spravedlivou klasifikací rozřazuje žáky do výkonnostních kategorií. Může vůbec dostat čtyřkař někdy jedničku? Nemůže, protože „na to nemá“. Takový učitel si není schopen uvědomit, že dobrá práce jednoho žáka je odlišná od dobré práce druhého. Hodnotí výkonově, srovnává žáky mezi sebou a vyžaduje bezchybné výkony. Kdo je nemá, dostane špatnou známku. Vítejte v české škole!
Robert Čapek vystudoval sociální pedagogiku na Vysoké škole pedagogické v Hradci Králové a vychovatelství se zaměřením na tělesnou výchovu na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. Své pedagogické vzdělání dále rozvíjel na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Masarykově univerzitě v Brně. Doktorské studium pedagogické psychologie ukončil na pedagogické fakultě UK v Praze. Má dlouholeté zkušenosti jako učitel základní školy, pedagogicky působil i na střední a vysoké škole. Nyní pracuje jako školní psycholog na ZŠ Miroslav, ZŠ Morkovice a ZŠ Zruč nad Sázavou. Také lektoruje, mentoruje, bloguje a píše knihy pro učitele.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Vážený pane učiteli,moc pěkný článek,jste mi o to víc sympatičtější,že jste spojen s mojí alma mater v Olomouci,nedávám čtyřky,nedávám poznámky,učím 35 let,ale co mě ničí,je administrativa,co vy k tomu máte?Čí je to prohra?
Konkrétně jaká administrativa ? Ta k učitelskému povolání patří už 300 let. Co Vás trápí ?
Vidíte, a mě jako matku toto dohání k šílenství. Vyloženě jsem na třídních schůzkách prosila třídní od syna, ať už mu dá konečně horší známku (odpovídající jeho výkonům), protože jinak on si bude myslet, že je vše v naprostém pořádku. A zafungovalo to, najednou už nebyl až takový mistr světa, máknul si a nyní odpovídají jeho skutečné znalosti i známce. Nemůže mít každý samé jedničky, proč taky? Když učitel dokáže motivovat žáka a ze čtyřkaře se stane trojkař, je to skvělý úspěch! Umělé stírání rozdílů při hodnocení znalostí mi přijde docela ošemetné. Pokud si učitel dá tu práci a na začátku roku řekne dětem, o čem známky jsou, možná by nemusel být problém dát při klasifikaci trojku a říct „Tyjo Bobe, opravdu ses vytáhnul, jsi kabrňák“. Dítě se může radovat z jakékoli známky, to jen my dospěláci z toho děláme trauma a krvežíznivý boj. Jak k tomu přistupujeme, tak to také předáváme dál, bohužel. U nás doma např. známku jako takovou neřešíme. Děti mají zodpovědnost v tom, aby se na předmět připravily co nejlépe. Když mají čisté svědomí, že tomu opravdu daly maximum, nepohorší je ani „špatná známka“, protože ta u nás není. Je to čistě zhodnocení jejich dovedností, u kterých možná mají kapacitu na vylepšení, ale možná taky ne 😉 Přesto bych byla ráda, kdybych se na známkování jako takové mohla spolehnout. Pak se totiž může lehce stát, že dítě přejde na jinou školu, kde se z jedničkáře stane onen čtyřkař a rodiče celí zmatení hledají, kde je „problém“ a odskáče to jen a pouze to dítě.
Tohle, co píšete, od pěti čísel nemůžete očekávat. Známkování je bohužel jeden z nejhorších přežitků rakousko – uherského školství a je třeba toto zlo zrušit a žáky nejlépe nehodnotit vůbec nebo jinými vyhovujícími formami.
Aha, no zatím jsem podle této škály docela odpovídajícím způsobem uměla zhodnotit možnosti ať už kolegů, nebo známých. Pokud je někdo lumen na matiku a z češtiny nebo angličtiny měl za 4, těžko ho budu dávat na pozici, která si zakládá na písemném projevu, popř. kontaktu se zahraničím. Nepotřebuji kvůli tomu číst několikastránkové elaboráty. Stačí jeden rychlý úsudek, možná 2-3 dotazy z praxe na ověření a je hotovo.
To je trochu rychlé konstatování, že stačí jeden rychlý úsudek. Jak se zdá z výzkumů a literatury, tak nestačí. Je to složitější…..
Správně, je to složitější, kadeřnice, která má studijní výsledky a praxi na čtyřky, je určitě stejně dobrá ve stříhání jako ta, která se vyučila s vyznamenáním a z praxe má za jedna.
Možná je dokonce mnohem lepší. Protože to, jak se někomu dařilo ve škole nemusí nic říkat o tom, jaké jsou jeho schopnosti nyní. Možná si na tu čtyřkařku zasedla mistrová a ona je ve skutečnosti velmi šikovná – to se ale nedozvíte, protože jste ji už odsoudil/a
a na to právě jsou ty doplňující dotazy 😉
Pane Jirásko, vy jste s těmi svými názory patrně přiletěl z Marsu. Podle této logiky by se postupovalo v základních školách takto:
9. třída
1. žák spočítá kvadratickou rovnici a dostane za jedna, odpovídá to jeho schopnostem
2. žák spočítá obsah čtverce a dostane za jedna, odpovídá to jeho schopnostem.
Takhle snad ne? Víte vy vůbec co dnes leze ze základních i středních škol? (díky za státní maturitu).
Zcela hrdě se hlásím k diskriminaci uchazečů v mé firmě. Než žáka ze školy „nových přístupů k žákům“ přijmu uchazeče či uchazečku 40 či 50 +. Od zaměstnance 40 výše totiž mohu očekávat znalosti a odpovědnost. Zkuste se občas podívat mezi žáky a změníte možná své podivné názory.
A jsme u jádra pudla, proč že celá inkluze a trend zrušit známkování. Ze školy polezou hloupější lidé – konzumní stádo, které všechno odkýve, a potrava pro montovny. Hitlerovi se sice nepovedlo udělat z Česka pracovní tábor, ale EU už má slušně našlápnuto! Navíc to tak krásně populisticky zní, že… moje dítě není hloupé, ono je nevhodně vzdělávané! Vím moc dobře, co za materiál opouští SŠ: bydlí to v mamahotelu, ručičky dozadu, ale sebevědomí až na půdu. Jakmile zjistí, že se v práci musí makat nebo že nebudou mít padesátku měsíčně, už se neukážou.
Vy jste ten članek vubec nepochopila. Proč do toho pletete politiku?
To vy jste ho nepochopil, ale až na to přijdete, může být už pozdě.
taky si toho jedničkáře musíte pěkně finančně ohodnotit že, protože Ti mají žebříček jinde 🙂
Vůbec nejlepší by bylo zrušit školy. Jak říká jeden současník, každé dítě se rodí jako génius, tak proč ho ničit školským systémem, ne? …. Vážněji – podle psychologických studií dítě potřebuje řád a hranice, jinak zažívá velice trýznivé pocity nejistoty a zmatku. To, že pochopí své limity a vnitřně se s nimi srovná, si musí vzít na svá bedra rodiče. Současná situace, kdy rodiče předají svou ratolest škole s očekáváním, že jim z něj „vyrobí“ génia bez námahy a starostí, je neudržitelná a díky inkluzi i neproveditelná.
Viděla jsem rozhovor v jedné talk show na internetu s Františkem Soukupem. Krásně popisuje, jak se žije dětem bez hranic. Je to už dospělý člověk a lze tam slyšet spoustu zajímavých postřehů. Možná je jeho příběh v něčem extrémní, ale základ zůstává stejný. Nejzajímavější na tom je (pozor spoiler 😉 ), že tento styl života opravdu nedoporučuje a už vůbec jej neuznává u vlastních dětí 🙂
Tady se pletou dohromady dvě věci – názor, že negativní hodnocení špatnými známkami nepřispívá k většímu snažení ve škole – se hned spojuje s tím, že se dětem nedávají hranice, že nemají povinnosti atd. Ve skutečnosti je to úplně jinak. I největší teoretici svobody ve vzdělávání nikdy prospěšnost řádu a hranic pro děti nezpochybňují. Takto se ve veřejném prostoru šíří bludy:-). 50 lajků a je to jasné. Pardon, nic ve zlém.
Skvěle napsáno 🙂
tak to je dobrý…když jsem byla zaměstnaná, tak vedení akciovky vymyslelo, že budou zaměstnanci placeni taky podle známek, takže se za každou odpracovanou směnu dávalo jakési číslo 1 – 5, a podle toho byly i prémie…takže všichni mě li většinou za 2, aby se nikdo nehádal, prostě fakt blbárna…
Dítě se může radovat z jakékoli známky? Máte syna, který dostává „příliš dobré známky“ a z toho usuzujete, že by špatné znánky neměly vymizet ze světa, protože jsou naopak dobré, pro všechny…
Ano, dítě, nebo spíš jeho rodiče můžou už v první třídě stanovit vlastní standard, kdy třeba trojka může být pro něj ta nejlepší známka. Má pak sice omezené možnosti jen na 3-4, ale i tak se dá. Nebojte se, mám syna, který dostává různé známky, na základě svého vloženého úsilí a výsledků. Zažil i neúspěch a především pokoru (nikoli ponížení), že není každému dáno vědět všechno. Nemá díky tomu pocit, že se nemusí snažit. Ano, jsou předměty, ve kterých vyniká víc než ostatní, ale právě díky tomu měl sklony upozaďovat ty, které mu tak snadno nejdou. Je to pro něj sice namáhavější, ovšem ne nemožné. Známka mu pomáhá se rychle zorientovat. A i přes zdejší démonizaci známek se chce stále vzdělávat dál i doma. Jsem ráda, že chce bojovat i přes různé překážky, které má asi většina z nás tendenci obcházet. Vidíte, teď jsem si vzpomněla, že největší radost jsem měla právě z trojky, málem jsem brečela štěstím. Možná to nechápete, ale když člověk na víc prostě nemá, tak je trojka ta nejkrásnější známka na světě, ať si říká kdo chce, co chce 🙂
Jsem učitel, diskusi zde vnímám plodnou, zároven se střetávají dva názorové proudy, na jedné straně rychlé známkování čísly a květnaťe popsané (ne)dovednosti žáků. Nikdy nebude ten či onen systém vyhovat všem, protože je to o lidech a systémech vnímání nastavení úspěchu. Jsem
ve škole s vysvědčením známkou. Ale než známkuji, aby mi děti nevnímaly celou tutu etapu nutného porovnání sebedestruktivně, vysvětlím na spoustě úspěšných lidí v životě, že mít v tu danou dobu horší prospěch nebylo známkou na celý život. Spisovatel, který měl čtyřku z češtiny v tom a tom roce, matematik, co pak něco v živoťe dokázal atd. Základ je budovat vztah a vysvětlovat(slovně známkovat celý rok po čas výuky) PROČ zrovna takto známkuji. Mimo to nabídnout vždy rozumný čas na opravu, zlepšení a event.indiv.doučování. Kdo chce, může o lepší známku přiměřeně bojovat, stejně tak, jako se to potom v živoťe lidí děje, nastavit zdravou soutěž v kolektivu pracovníků o lepší placený post či odměnu. Ano, jsou věci v životě školáka, které budou prvním seznámením s krutou realitou dopěláků, úspěch a uznání bohužel nejde vždy ruku v ruce s oceněním. Nejchytřejší(jedničkáři) nejsou vždy nejbohatší a nejuznávanější ve státě, to už bych hodně odbíhal od tématu a otevíral spoustu jiných otázek ve společnosti. Ale někdy zdánlivě nesouvisející věci můžou spolu souviset a ve výsledku ovlivnit názory na témata ve školství. Staré rušit pro nové, to je moderní. Ale jestli děláme dobře nikdo předem stoprocentně neví..byl jsem odkojen na “množinách” a jak to dopadlo? Cesta zavržena, ale spočítat co potřebuji umím. Co bych asi jako učitel a zároveň rodič řešil, je známkování v první třídě. Úplně bych to zrušil, naučil první rok děti chodit rádi do školy a se známkami začít od 2. třídy, vyzo bych dal jen rodičům se slovním popisem, co ještě jak nastavit a zlepšit a děti nerozškatulkovávat, kdyžtak všem dát jedničku, že to zvládly, dát jim prostor na adaptaci v záběhu z MŠ do ZŠ, možná by to pomohlo, co myslíte??..
Naprostý souhlas. Jsme ve třetí třídě a slovy syna „moje zlatá paní učitelka“ všem dětem v první třídě dala jen samé jedničky. Vůbec to pro ní nebyl problém, všichni se moc prý snažili. Musím říct, že teď ve třetí třídě měli děti na vysvědčení max. dvojky. Je přísná, trvá na nastavených pravidlech, děti naučí a že občas udělají chybu? Kdo ne. Známky ale považuji za velice důležité, když syn dostane dvojku (zatím jsem horší známku neměli) vždy si povídáme, kde udělal chybu a on je nadšený, když to další den zvládne na jedničku. Známky jsou pro něj velikou motivací ke zlepšení.
…já si na rozdíl od pěkných známek užívám se synem chvíle, kdy se přirozeně zajímá např. o historii (komunismu, A. Hitlera) o biologii, o jadernou energetiku….přirozeně vyjadřuje své názory..to jsou chvíle, které miluji ze všeho nejvíc a opravdu si je užívám…pokud jde o soutěž ve školách…tak ok, pro ty, kdo s tím problém nemají. Za mě jsou tam negativa a to první je orientace na výsledek a samotný proces nabývání vědomostí a touhy něco nového se dozvědět je úplně mimo. A druhé z toho vyplývající negativum je to, že se děti srovnávají a z toho pak vznikají frustrace, že nejsem tak dobrý jako ti druzí……to už jsou závody a namjí s porcesem učení nic moc společného….
Krásně jste to napsal, kéž by učitelů jako vy, bylo více. A taky učitelů jako mužů. Školy jsou přeplněné učitelkami ženami a to si myslím, taky není úplně v pořádku, navíc jsem si všimla, že ti dobří učitelé už nevydrží ten systém a z nemohoucnosti něco s tím udělat, odcházejí. Velká škoda pro děti. Já zrovna ted řeším velké dilema, jelikož jsem mamka pětiletého syna a žijeme v Irsku, kde je převážně ve školství přesně takový systém, o kterém vy tady sníte. Děti začínají chodit do školy ve čtyřech nebo v pěti letech, sedí u stolečků po pěti, neznámkuje se, za všechno dostanou pochvalu, dbá se tam hlavně na to, aby se děti do školy těšili a měli z učení radost. Oni to vůbec nevnímají jako učení, ale jako hraní si. Můj syn každé ráno vyletí z bytu, nadšený, že jde do školy, před školou mají ještě velké hřiště a než si pro ně učitelé dojdou, aby je odvedli do tříd, tak tam ještě 10 minut lítají a hrají si. Ze školy odchází s úsměvem na tváři a tak je to opravdu každý den. Anglicky sice nemluví plynně, ale přístup učitelky mu dává pocit důležitosti, pohody a je tam prostě šťastný. Takže moje dilema je teď takové, že si říkám, kam já ho v těch Čechách dám do školy, aby mu bylo aspoň podobně, letos se totiž stěhujeme zpět do Čech a tak mě čeká nelehký úkol. Pevně věřím, že se nám povede i v tom málu něco najít, a navíc věřím, že úplně nejvíc bude záležet na jeho učitelkce nebo učiteli, ať už bude dostávat známky nebo ne. Pokud bude mít učitel na srdci v první řadě motivovat děti k učení a nadchne je pro učení, máme vyhráno.
Dobrý večer Šárko.
Po roce a půl šikany na základní škole,se manžel rozhodl dát děti do Britské školy. Já byla napřed proti,ale když jsem pak viděla,že najednou jde vše hladce a děti se do školy těší přesně tak,jak popisujete,tak jsem zjistila,že tohle má smysl.Ano,neznamkuje se,běhají každou přestávku venku a učení obě dcery baví. Takže i v Česku máte tuto možnost 😉
A co si myslet o učitelce, která dá čtverku o pololetí prvňáčkovi, kterému matika fakt nejde, ale snaží se, co může.
Tohle, co píšete, je právě ta levárna. Je to ale zároveň důkaz zla, které známkování způsobuje, jak se dá nekompetentně zneužívat a dítě již v první třídě „zaškatulkovat“. Právě proto, že paní učitelka „tohle může“ je špatně. (Proto je tradiční známkování opravdu celé špatně). To, že dítku matika nejde víte Vy i dítě a čtyřka už je jen důkaz „moci“ paní učitelky a její snaha dát to najevo okolí nebo nevím co ještě. Ještě jednou – špatné je to, že „ONA NIC ŠPATNÉHO NEUDĚLALA“, známkuje se jedna až pět a z čistě legislativního hlediska a jakýchsi předpisů je vše OK, ne však profesionalita paní učitelky.
S prominutím, to zlo, jak píšete, nezpůsobuje známkování, ale lidé jako vy, kteří tak dávají dětem najevo, že dostat 4 v první třídě v pololetí je špatně. Zkuste nad tím chvilku zapřemýšlet. Pokud by dítě nikdy v živote neslyšelo názor nejen Váš, ale i Vám podobných, jak myslíte, že by tu 4 vnímalo? Stereotypy a předsudky, to je oč tu běží. A změna systému to opravdu nespasí, potíž je totiž v lidech a jejich smýšlení. Řešíte důsledky, ale příčiny Vám unikají.
No tak já jsem dostala pětku z kreslení v první třídě v době, kdy si nikdo nemyslel, že to je špatné, a sakra si to pamatuju. A to jsem byla jinak jedničkářka. V kreslení mě to dost zablokovalo. No a nevím, jak vy, ale já si pamatuju šikovný kluky, ze kterých ve škole dělali debily, čtyřkaře, mimo jiné i špatnými známkami, ale když jsem s nima mluvila, tak mi přišli fajn a i chytrý. No a touhle negativní masírkou se z nejednoho z nich stali flákači, kteří přestali o cokoli usilovat.
Však i já jsem dostala z kreslení za 3 méně, ale doma jsme to neřešili, už i já jsem tenkrát věděla, že „Monet“ ze mě nejspíš nebude a jelo se dál. Mě to nezablokovalo, znám své limity velmi dobře, ale věřím, že u citlivějších duší může nastat zmatek, kor, když nejsou na takové známky zvyklé. K těm klukům „debilům“.. pokud na to kašlali, nedávali najevo svou chytrost v písemkách a při zkoušení, těžko mohli očekávat jiné hodnocení. Nezní mi to, že by se už tenkrát o něco snažili. Prostě se očíslovala úroveň jejich znalostí, která nebyla úplně na jedničku, řekněme. Pro Vás může být útěchou, že z těch opravdu chytrých se flákači určitě nestali 😉
Možná to není tak, že by učitelka hned pochopila moje limity, ale prostě měla blbou náladu – jinak si nedokážu představit, jak může být obrázek z první třídy klasifikován jako bezcenný. Vy vidíte učitele jako neomylné a známky jako nástroj té neomylnosti. Děti vidíte jako někoho, kdo se s jakýmkoli hodnocením musí smířit, buď je silný, nebo „citlivá dušička“. A když je někdo chytrý, v životě se neztratí. Vždyť se ukazuje, že určitým typům kluků třeba naše školství nemělo co nabídnout a že holčičky dostávají lepší známky za pečlivost. Mluvím o normálních klucích, které škola naprosto otrávila, protože pro ně neměla nic než ty blbé známky. Ostatně škola, do které jsem chodila já, byla z velké části nuda i pro mě, takže je dokážu pochopit. Něco trochu zajímavého jsem pak zažila až na gymplu, v mikrodávce, a na vš, ale vlastně hlavně teprve, až když škola skončila. A tak to být nemusí. Když vidím, jak zajímavé dnes některé školy jsou – ale to nejsou školy, kde by dětem dávali pětky z kreslení…
Známky vnímám pouze jako informativní, nestojí na nich svět a snažím se tento náhled předat i svým dětem. Ať mě hodnotí kdokoli, je to jen a pouze názor, který využívám pro sebereflexi. Dokonce i já jako rodič se mohu plést při hodnocení svých dětí a ony to vědí. Chápu, že jste (byla) závislá na hodnocení ostatních, ale je to opravdu o přístupu. Vás evidentně zlomila jedna jediná pětka. Možná, kdyby Vám rodiče vysvětlili, že na daném hodnocení nezáleží, že je to vyjádření momentální situace, nemusela jste to sebou táhnout celý život jako křivdu. Neříkám, že je současné školství bez poskvrny, ale to ostatně není žádný systém. Všeobecně, je to pouze o lidech. Buď kantor zaujme a má co nabídnout, nebo ne. Snažíme se doma podporovat děti, aby v nich neutuchl zájem o poznávání a vědění. Pokud se připojí i učitel, je to příjemný bonus. Asi je to tím, že nechci házet veškerou zodpovědnost jen na školu, však i doma může mít dítě vzor a motivaci. Také si myslím, že pokud kantor vidí v lavici motivovaného žáka z domu, je to pro něj čirá radost se mu věnovat a spokojené jsou pak obě strany. Zrovna nedávno jedna maminka řešila, že si na její dítě zasedla učitelka z Montessori skupiny, kam chodí. Dítko sice nedostává známky, ale učitelka ho krásně ponižuje a naschvál vylučuje z kolektivu. Když mají hrát hru, usadí ho, ať jde stranou přemýšlet o tom, co provedl, nebo mu vyčlení prostor, kde má být, než se ona uklidní. A správně jste podotkla, jsou to chlapci, určité specifikum. On nezlobí, pouze má dotazy, které nejsou jeho „kamarádce-učitelce“ vhod a ona si s nimi neví rady. Její osobní antipatie zašla tak daleko, že ho chtěla vyloučit jako „problémového“. Chlapec raději přešel jinam, opět Montessori. A ejhle, jeho hodnocení nyní: je nadaný, má správné hloubavé dotazy, které nejsou u jeho vrstevníků až tak obvyklé a je moc fajn. Takže zas a znova.. je to o lidech, nikoli o systému jako takovém. Někteří kantoři umí bravurně pracovat se známkami a některým nepomůže ani jiný styl výuky.
No tak vidíte, že uznáváte, jak moc je to o lidech a jak moc je hodnocení subjektivní. Ne každý má skvělou rodinu, která dítě podpoří, za což, jak snad uznáte, děti nemohou, a proto by měly dostat šanci ve škole.
Nikdy jsem netvrdila nic jiného 🙂 Jen mi přijde, že těch dětí, které jsou závislé pouze na škole je čím dál víc.
Paní Jitko, ale jakékoliv hodnocení bude vždycky subjektvní, ať už ho vyznačíte číslem a nebo slovy. Ano, ne každé dítě má skvělou rodinu, bohužel, ale na druhou stranu, přenášet tuto odpovědnost na školu mi taky nepřijde moc fér. Škola nemá suplovat rodinu, je jen jedním střípkem do mozaiky života toho dítěte. Ano, učitel by měl být vnímavý, za nás vždycky učitelka znala i základní zázemí žáka (a věřím, že toto je dodnes) a mohla tak upravit i své chování k danému dítěti (podpořit upozaďované, ale na druhou stranu podpořit i to dítě, ohledně kterého měli doma rodiče až moc vysoké očekávání a kladli na něj nároky, kterým nemohlo dostát). Šlo to tehdy, i když nás ve třídách bylo 30 – 35. Ale učitel prostě není všespasitelný. Děti ve školách, ale ani nikde jinde v životě, nebudou mít „rovné šance“ čistě proto, že to není možné, niky neošéfujete všechno a samozřejmě – svou nemalou roli hraje přece vždy i inteligence daného dítěte, jeho dispozice a podobně. Ale to sama přece víte.
Paní Jitko, nezlobte se, ale opravdu v tom vidíte jen podíl školy? Neměla ty kluky třeba taky podpořit rodina? Přijde mi, že se tu vše háže jen na učitele a možnost dávat známky. Ano, zneužít se dá všechno. Kvalitu učitele, zvlášť na prvním stupni, by si měl hlídat ředitel školy a mělo by mu záležet na tom, aby „nespravedlnosti“ byly minimalizovány. Na druhou stranu – jsou tu také rodiče. Sami museli vnímat, že se „něco děje“, přesto nezasáhli, kluky nejspíš nepodpořili (těžko říct, nebyla jsem u toho, reaguji čistě na Vámi vypsané pocity z té doby). Z člověka se nestane flákač jen tím, že dostává ve škole špatné známky – to je vždy a pouze jen jedna strana mince (možná by se dalo říct, že jedna strana kostky, spíš). Známky nejsou zlo, zlý je akorát způsob, jakým se s nimi dá nakládat. Ale takhle to máte prakticky se vším. A za vším jsou lidi. Takže u nich se má začít.
Proč z nich dělali debily? Oni měli čtyřku nespravedlivě? Zasedla si na všechny učitelka či učitel? Oni se nezablokovali proto, že měli čtyřku, oni se zablokovali proto, že jim nikdo nenastavil pravidla. Tj. že se pracuje, protože pak by nebyli flákači. I kluci se čtyřkami se stali šikovnými řemeslníky a nikoli flákači. Nesvádějte všechno na učitele, lenost se tomu říká. No hlavně, že nechtěli být lékaři, že bychom jim to umožnili? Ach jo. Prosím jak dlouho jste vykonávala přímou pedagogickou činnost, tj. jak dlouho jste učila? Nebo to máte z teorie?
Nesouhlasím. Známkování není důsledek, ale příčina. Příčina mnohých jizev, stigmat a komplexů.
Pokud má někdo jizvy a stigmata ze známek, pochybuji, že mu pomůže jiný styl hodnocení. Je to totiž vina rodičů a učitelů. Když nebude mít někdo pocit méněcennosti ze čtyřky, tak ho bude mít z toho, že je pomalý, nesoustředěný, neumí spolupracovat, nerozumí látce a já nevím co ještě. Když to převedu, co si dítě pamatuje více jako křivdu? Pohlavek nebo hodinové kárání o své neschopnosti? Jak je možné, že jeden učitel se známkami pracovat umí (viz příspěvek od Jaroslava Zavřela) a druhý to nezvládá a ve své profesi absolutně selhal? Učitel by v první řadě měl vytvořit ve své třídě takové prostředí, které bude vstřícné k jakémukoli systému hodnocení. I ze slovních ohodnocení se dají vytvořit noční můry. Pokud učitel přistupuje ke známkám jako ke zlu, děti je opravdu jinak vnímat nebudou. Takže poděkujeme především všem dotyčným, za jejich zpackanou práci.
Naprostý souhlas, nenapsala bych to lépe. Navíc, mám pocit, že se tu trochu zapomíná na jednu věc, a to takovou samozřejmou podporu ze strany dětského kolektivu. Pokud je učitel „nespravedlivý“, tak toho si všimnou i ty dobře hodnocené děti, pak takový učitel už je prostě „zaveden“ jako někdo, jehož hodnocení nemůžete věřit. Dost často pak ten „ublížený“ slyší – „nebuď smutnej, ona (on) je blbá (blbej)“, případně horší slovní zhodnocení. Beru to jako takovou přirozenou korekci.
Pomůže – a to třeba výuka ve věkově smíšené třídě, kde se každý žák učí podle svých potřeb a děti se neporovnávají.
V takové třídě, kde se neučí pro známky na výzo… je tam bezpečné prostředí a prostor pro to vyzkoušet si i jiné cesty.
Pointa byla trošku jiná. Pokud je špatný učitel, tak je úplně jedno, jaký systém využívá pro vzdělávání dětí. Protože každý systém lze zneužít. A že někdo neumí používat tento nebo tamten systém, není důvodem pro zavržení toho druhého.
A co ty sebevraždy dětí kvůli známkám? Proto máte také nějakou chytrou teorii? To posmivani spolužáků, že je hloupý a on přitom vyniká v jiných oblastech, o kterých bohužel ani žáci ani učitelka nic neví, neboť tu zajímají pouze známky a jednoduché hodnocení žáka 1-5.
Nikdo se nezabije, protože dostane známku. Pokud si dítě sáhne na život je to kvůli reakci okolí. Takže především vina rodičů, nikoho jiného. To je jako byste napsala, že auto, je vrah. Přece záleží na tom, jak ho kdo řídí, jak se o něj stará a jestli neřídí pod vlivem a respektuje pravidla. Zrušíme známky? OK, zrušme rovnou i ta auta.. však obojí bere životy!!!
S prominutím paní učitelka patří do kategorie negramotna a ve skole natož v první třídě nemá co dělat. Z psychologického hlediska je důležité prvňáčka namotivovat a namalovat mu jedničky v prvním pololetí aby se snažil.. ..nebot 1.trida je důležitá
Hemží se to tu závažnými výroky. Také nevím, kde berete jistotu k soudu paní učitelky, kterou neznáte, v konkrétním případě, který rovněž neznáte. Vaše výroky vycházejí z jisté filozofické antropologie a z filozofického náhledu na společnost. Musel byste nejdříve vyložit tyto karty na stůl a pak bychom o tom mohli vést diskusi. A jsem si téměř jist, že bychom se zde na těchto východiscích neshodli. Nemůžete vnucovat svá filozofická východiska plošně ostatním. Proto bych v tom bourání zavedených zvyklostí byl na Vašem místě poněkud zdrženlivější.
Promiňte, ale to je opravdu veliká ptákovina, co jste tady napsal. Jak můžete použít příklad sociální nevybavenosti a totální nekvalifikovanosti paní učitelky z první třídy jako důkaz toho, že známkování je zlo? Jak jste přišel na to, že profesionalita paní učitelky je z hlediska legislativy OK? Skutečně si myslíte, že pokud by neexistovalo známkování,tak by tato paní učitelka nenašla jiný způsob, jak dotyčného žáčka demotivovat, vystrašit, ponížit, deptat? Vážně věříte tomu, že by si nenašla alternativu, jak uplatňovat svou „moc“? Charakter učitele, jeho schopnost empatie, profesionalita, citlivost odhadnout situaci a schopnost ji správně vyhodnotit přece vůbec nesouvisí se známkami!!!
A jak posoudite tohle dva žáky jeden napíše všechno ale má spoustu chyb tak dostane 5,a ten druhý nic nenapíše také dostane 5.je tohle spravedlivé od učitele
V první, druhé třídě je to opravdu demotivující a tvrdé, souhlasím. Ale vzato do důsledků – šla byste raději k holičce, která perfektně stříhá, nebo která se snaží?! Asi byste vašeho prvňáčka neviděla jako budoucího dispečera letového provozu, ale jsou rodiče, kteří se soudili kvůli výsledkům přijímacího řízení a soud vyhráli, protože jejich dítě mělo přeci „dobré známky“!
V první třídě je to nepřiměřeně kruté, je to o učiteli. Za sebe bych v první třídě vysvědčení zrušil, zavedl slovní pohled učitele na jednotlivé žáky s určitým apelem na to či ono pouze rodičům a děti naučil mít školu obecně rád, nechal jim čas na adaptaci jejich nové devítileté etapy v ZŠ, která je dostatečně dlouhá k zdravému pohledu na známkování slovně či známkou. A to už jsme u koncepcí jednotlivých škol a zda je dobré či lepší(já myslím,že ano)jednu od druhé odlišovat jejich ŠVP a tím pádem známkovat :-), která je či neni lepší, když jsou stejně všechny “základní” a mají a měly by dávat základ…
Ač to může znít krutě, co s dětmi, které by měly první třídu opakovat a že prostě takové jsou? Znám i případ, kdy dítě v průběhu prvního pololetí šlo zpět do školky, protože opravdu nezvládalo, jak udržet alespoň minimální pozornost, tak plnit úkoly (a že jich v první třídě v prvním pololetí opravdu není moc). Je to spíš na zváženou pro rodiče, co dál, než to pokládat za demotivující. Tím nepopírám, že to tak dítě může vnímat, ale jaké bude jeho prozření ve druhé třídě, kde se nároky zvětšují, tempo zrychluje a látku z první třídy opravdu nepobral.. Pravdu máte v tom, že když dáte v první třídě hodnocení písemně, málokdo z prvňáčků si ho se zájmem přečte celé a ještě míň jich tomu porozumí 🙂
A co si myslet o rodičích v tomto případě? Matematika, jako ostatně veškeré učivo, je v první třídě naprosto triviální. Zde je na rodičích, aby se dítěti věnovali, aby s ním tyto nejzákladnější počty procházeli a pokud to dítě přesto nechápe a nerozumí tomu, tak chyba nebude patrně v učiteli, ale v dítěti, které možná na běžnou ZŠ nestačí a tudíž tam ani nepatří.
No to není o známkách, ale o paní učitelce. I to jsou jen lidé. Bohužel.
To je, s prominutím, zcestný názor, podporující současný trend inkluze. Dávat jen dobré známky, aby se někdo necítil méněcenný. Jak k tomu pak přijde třeba žák, který se celé odpoledne poctivě učí na písemku, zatímco jeho spolužák ne? Před hodinou od něj opíše úkol a vrchol je učitelovo hodnocení v závěru hodiny „asis ses snažil, takže budeš mít stejnou známku jako…“ Jak tu už někdo psal, pokud se děti ve škole nenaučí zodpovědnosti – nehledě na známky – prokazujeme jim do budoucího života medvědí službu!!!
JJ, to je nastupující nový trend, kdo je nejvíc slyšet a kdo umí nejlíp proklouznout, to je borec a ve všem se mu většinou vyjde vstříc. Ti, kteří jsou slušní a pilní musí sklopit uši a táhnout se stádem, běda, jak by měli vyčnívat. Ty tam jsou doby, kdy byla oceňována hlavně pilná a kvalitně odvedená práce. Nejen ve škole, vidím to i v práci, člověk udělá sotva čtvrtinu toho, co běžně jeho kolegové, ale vykládá o tom tak úžasným způsobem, že kdybych nevěděla pointu, snad bych ho i poplácala po ramenou, jakej je borec 😀 A o tom to je, dnes člověk nemusí vykazovat výsledky v číslech, ale musí získat správné slovní ohodnocení. Asi jsem zaspala dobu či co 🙂
Žák, který se celé odpoledne poctivě učil na písemku, má nepochybně mizerného učitele, který nerespektuje, že žák má mít doma volný čas. Tedy prostor, kde si sám vybírá činnosti, věnuje se svým zájmům nebo relaxuje. Když učitel dává úkoly, které lze o přestávce opsat (tedy nejsou nijak kreativní), nepochybně také není dobrý učitel. Asi jste přesně nepochopila, o čem je text – třeba i o tom, že dobré známky nejsou za snahu, ale za splněné úkoly – ale takové, na které má žák aktuální schopnosti. Říká se tomu individuální přístup k žákům. A v tom je i motivace a zodpovědnost zároveň! Jak může žák nést zodpovědnost za úkoly, na které očividně nestačí a má z nich už dopředu jasnou špatnou známku?
Fascinuje mě, jak jeden kantor s klidem označí jiného za mizerného či rovnou špatného na základě jedné domněnky. Nemáte ani snahu o objektivní zhodnocení získané informace. Udáváte skvělý příklad, jen co je pravda. Pokud se u Vás žáci před pololetní písemkou nemusí připravovat, také to o něčem vypovídá – že nikdo nebude mít čtyřku. Já vím.
Já v tom cítím trochu nadřazenosti a opojení nad vlastní výjimečností. Ale opět z vlastní zkušenosti, lehce nabyté vítězství netěší tolik jako pracně zasloužené. Vždyť si vzpomeňme, na jaké učitele nejraději vzpomínáme – na ty náročné, ale férové.
To, že se dítě ve volném čase nemá učit, jde možná v některých předmětech, ale ne ve všech. Smutné je, že dnešní děti se neučí vůbec – než by věnovali 10 min. zápisu z minulé hodiny, tráví hodiny na internetu. Tak nějak si kacířsky myslím, že čas s povinnou četbou by byl menší zlo 🙂
Vážený kolego, píšu na základě osobní zkušenosti. Mívala jsem „vydřené“ vyznamenání: Nějaké předměty mi šly samy a do jiných jsem se musela nutit. Ale nic nepředčilo ten pocit dostat poctivou jedničku z látky, kterou jsem nechápala, ale nakonec jsem do ní pronikla a zvládla ji sama, když jsem to nepochopila z hodiny. Díky tomuto přístupu jsem byla zvyklá, že pro dobré vysvědčení musím něco udělat, jsem bez problémů vystuovala VŠ. Oproti tomu můj tehdejší přítel, který ve stejnou dobu nastoupil také a VŠ a všichni ho do té doby považovali za génia, vyletěl už na konci prváku. Přitom na SŠ byl spoluautorem několika patentů. A teď mi povězte, kde udělali soudruzi na VŠ chybu, respektive jak vy připravujete vaše žáky na to, že se s nimi všude mazlit nebudou.
Naprostý souhlas. Když se ohlédnu za spolužáky základní i střední školy musím říct, že samé jedničky rozhodně neznamenaly životní či pracovní úspěch nebo dokonce zářnou kariéru. Nikdy jsem neměla samé jedničky, občas to byl boj, ale když šlo o něco, vždy jsem dokázala zabojovat. Bojovala jsem až do promoce prestižní vysoké školy. Souhlasím s Vámi, kdo občas neuměl či nechápal musel bojovat a většinou se úspěch dostavil. Svým dětem říkám „není důležité jak běžíš závod, ale musíš být včas v cíli“. No starší děti už doběhly k promoci. A kde jsou jejich spolužáci se samými jedničkami? Nechtějte to vědět. Proto jsem pro známky, motivují. Někdy měl člověk vztek, ale to k tomu také patří.
Zadávání domácí přípravy a domácích úkolů vede pouze k segregaci žáků…
Dovolím si reagovat. To co tvrdíte by v praxi znamenalo, že vytvořím úkoly individuální pro každého žáka tak, aby ho zvládl v ideálním případě na „výbornou“. On je motivován, já jsem dle Vašich slov „neselhal“. Mám mnohaletou praxi na Gymnáziu. Úroveň neskutečně klesá a pokud takto povolíme, nikdy se nevrátí, protože všichni jsou „výborní“. Mimo to učím 2 přírodovědné předměty v různých stupních a třídách gymnázia a tvoření úkolů „na míru“ si ani nedokážu představit v praxi. Závěrem je nutno říci, že známkovaní nikdy nebylo, není a nebude úplně spravedlivé. Typickým příkladem je „už“ dvojka a „ještě“ dvojka, ale je přehledné a srozumitelné pro širokou veřejnost. Mimochodem i v praxi budou žáci hodnoceni (příplatek, mimořádná odměna,…) je nutno si zvyknout i na částečné neúspěchy.
Toto je pohled z aktuální praxe v českém školství, které mám rád i přes jeho nedostatky. 😉😀
Pěkný den.
Lépe to snad ani napsat nejde.
Proč by se žák neučil celé odpoledne neučil na písemku. Patrně očekáváte, že učitel přijde do třídy s konví, otevře dětem hlavy a vědomosti tam nalije a hotovo. Například z matematiky je prostě někdy příprava nezbytná, prostě když nemáš napočítáno, tak máš smůlu. Pamatuji si, jak jsme všichni počítali Bělouna na přijímačky a rozhodně to nebylo o tom, že naše matikářka byla špatná. Kdo nespočítal Bělouna neměl prostě šanci. Že se dá úkol opsat o přestávce, no kdyby byl moc dlouhý, znamenalo by to podle vaší logiky, že učitel nenechal žákovi prostor pro vlastní volno. Ono jak se Vám to hodí, učení po škole je špatně, krátký úkol také špatně. Tak si to alespoň srovnejte než něco napíšete. Jestli žák nezvládá napsat úkol může se o to alespoň pokusit a požádat učitele o dovysvětlení. Ale když to nezkusím, těžko budu vědět, že to neumím.
A jak k tomu dítě přijde, které se celé odpoledne učí, nejde mu to, nebaví ho to a nakonec dostane 4. Ve je škole brané jako hloupé, spolužáci ho neberou, doma dostává vyhubováno. Málokterý rodič je tak nad věcí, že by mu řekl, vidíš jak jsi šikovný(ná), že jsi nedostal(a) 5. Jedničkáři se zpravidla nevěnují učení tolik co čtyřkyři, jde jim to samo a lehce. A co ještě prožívají rodiče těch hůře prospívajících dětí na rodičovských schůzkách, kde Ti učitelé dělají hlupáky i z těch rodičů. pak jsou vystresovaní všichni a je z toho začarovaný kruh tlaku jednoho na druhého. Taky mi nepřipadá fér, když dítě jedničkář není šikovný na ruce, ve sportu nebo hudební výchově, tak aby se mu nepokazilo jinak hezké vysvědčení, tak dostane jedničky i z těchto předmětů. Ale neviděla jsem ještě, že by dítě prvotřídní sportovec, malíř, nebo výborný ve zpěvu a ostatních výchovách dostalo vylepšenou známku z matematiky nebo češtiny, aby mu to nepokazilo vysvědčení. Tak kde je to vytahování toho nejlepšího z každého z nás?
Nezlobte se, Šárko, ale vy to podáváte tak, jako kdyby to takhle fungovalo v každé škole. I kdyby to tak ale bylo, tak umět číst, psát a alespoň základně počítat je pro běžný život důležitější, než umět zpívat a skákat přes kozu, to snad uznáte. Jinými slovy, jsou předměty považované za hlavní a předměty považované za vedlejší. Na druhou stranu, dobrého malíře asi nikdy nezastaví to, že bude mít čtyřku z matiky. Samozřejmě by měl platit i opak, že u geniálního matematika později nehledíme na to, že měl čtyřku ze zpěvu, kreslení i z tělocviku. Ani jeho tohle v kariéře nezastaví. Proto se pro přijetí na vyšší stupeň školy nedokládá jen vysvědčení, ale jsou zkoušky a slovní doporučení.
Kvalitní pedagog pozná, co z koho může vytáhnout, pak i ví, že ze čtyřkaře tu jedničku prostě nevytáhne, i kdyby se na hlavu postavil. A bohužel, i takové děti jsou, že mají takové známky (případně odpovídající slovní zhodnocení), protože to prostě jinak nejde – svět není spravedlivý a nerodíme se do něj se stejnými schopnostmi. Budou čtyřkaři, budou trojkaři, budou jedničkáři, tak to prostě je.
Chápu, že rodič, který má doma trojkaře, čtyřkaře na třídní schůzky nechodí nijak nadšeně. Na druhou stranu, je to o přístupu pedagoga, který by nikdy neměl takové dítě a rodiče „shazovat“, ale taky je to i o vnitřním přijetí toho dítěte rodičem – pokud se rodič sám nesrovná s tím, že jeho dítě není tak nadané, tak to své dítě nikdy nemůže ani pochopit, ani kvalitně podpořit, vždycky tam bude frustrace z „nepovedeného dítěte“, a tu bude přenášet i na něj.
A kdyz budete v praci.. budete se snazit..ale ukol neudelate tak vas sef pochvali a jeste vam da premie, aby vas to nakoplo? 😀 A co sportovec.. trenuje..maka.. a stejne je Bolt rychlejsi.. a nebo za snahu by mu melinejakou tu sekundu odpustit ci mu posunout bloky o par metru bliz k cili aby byl on a jeho rodice spokojeni ne? 😀 Decka si zvyknou na to ze nic umet nemusej a dostanou vse zadarmo.. a v dospelosti je to.pak o necem jinem..
Ano, je to o něčem jiném. Tudíž o hodně víc využijí jiné dovednosti – umět vyhledat informace, udělat z nich výstup a obhájit ho, umět diskutovat, plánovat si svoji práci a zhodnotit její plnění, vybírat si témata a propojovat je, pracovat v týmu a učit druhé… a vůbec žádné známky k jejich osvojení tohoto nepotřebují.
Tak to je naprosto přesné, zrušíme školu. Uděláme měsíční kurz práce s internetem, nejlépe Wikipedií. Takže budeme mít zástup nevzdělaných idiotů, zato s kvalitním připojením. Všichni budeme diskutovat, jen nevím, kdo bude pracovat.
A co jste udělala vy jako rodič, aby uspěl? Vyzkoušela jste ho z látky, koupila mu zajímavou knihu, podívala se s ním na dokument nebo aspoň ho zkusila zaujmout praktickým využitím problému? Je hrozně lákavé chopit se nabízené teorie „za chyby žáků může učitel. “ Ale ve finále jde o vaše dítě. O to, jak se bude umět postavit k budoucímu studiu, k práci, k problémům v životě – a nevystačí s tím donekonečna svalovat vinu na to, že ho někdo nedostatečně motivoval a chce po něm věci, které ho nebaví. Motivace je vnitřní a vnější a pokud já sám v tom, co dělám, nevidím smysl, nemůžu čekat, že to někdo jiný udělá za mě.
Co jsem já udělala pro své děti? Co nejdéle je měla ve školském zařízení s respektujícím přístupem, bez známek a porovnávání. Aby jim vnitřní motivace a radost z učení vydržela hodně dlouho.
Jinými slovy, přenesla jste motivaci za vzdělávání svých dětí na někoho cizího. Předpokládám, že mu pak najdetete i zaměstnání, kde bude motivovaný a šťastný.
Nemyslím si, jedno z dětí už je na střední a těží z tohoto typu vzdělání. Ano, to že škola podporuje vnitřní motivaci žáků a také jejich kontakt s vlastními potřebami považuji za důležité do budoucna.
Mmch, potomek si na střední škole připravil referát o Marii Montessori, principech a vlastních zkušenostech z tohoto vzdělávání. Spolužáci mu nevěřili, že je možné se učit bez odměn a trestů, bez známek. To mě přijde hodně smutné.
Mně zas přijde smutné, že děti, které přišly z alternatvní školy na normální ZŠ, se podivovaly, jaký je o hodině klid a že se dá soustředit na práci. Každému zřejmě vyhovuje něco jiného.
Nesvádějte to na školu, dítě má rodiče, kteří ho mohou motivovat i k malému úspěchu. Hold ten komu nejde učení bude šikovný řemeslník. Ten chytrý bude doktor a přijde si k tomu co mu nešlo učení, ale je šikovný řemeslník třeba opravit auto. Tak to prostě je. Nebo by se Vám líbilo, kdyby ten co mu nešlo učení byl doktor a chystal se Vás operovat? Protože ho učitelé nechtěli ranit, tak mu dávali dobré známky. To už by jste asi protestovala že?
Spávné téma k zamyšlení pane Čapku. Chápu to tak, že vysvědčení by podle vašeho pohledu mělo být předtištěno , samé výborné a rodičům dětí (bohužel v dnes často nevychovaných, různých etnik atd.) tímto vzkázat, že selhání je pouze a jenom na učiteli či škole a jejich neschopnosti je všecho potřebné naučit tam? Není to tak trochu podpásovka všem těm nadprůměrným a výborným? Jen se ptám? Kde je tedy jejich indiviud.nadprůměrnost vypíchnuta k max.nasazení, když budou mít stejně stejné jako inkluz.jedničkáři? To mne zajímá. Když paušalizujete, vysvětlete to veřejnosti se vším všudy. Možná máte pravdu v jedné věci, zda již nenazrál čas na změnu v systému hodnocení vůbec a společnost(jak je dnes více s více moderní v referendu)nechat rozhodnout, co bude pro hodnocení dětí nejlé akceptovatelné, zda známky, v současné podobě(ale vám stačí patrně pouze čistá”) či širší paleta 1-10, jak bývá v průzkumech u lidí čím dal častější nebo slovně popsané dovednosti či nedostatky v daném předmětu. Dle mého názoru je zjednodušený pohled na věc ocejchování-všichni za jedna-přinejmenším nerozvážný a každý si to vyloží po svém. Lidé nejsou a nechtějí být stejní, z tohoto pohledu si troufám říct, že Vaše teorie o šedivých jedničkářích a pouze neschopných učitelích neobstojí.
Já jsme celou věc vysvětlil ve své knize „Líný učitel“. Jistě chápete, že vysvětlit celou učitelskou filozofii praktické činnosti ve třídě není v internetové diskuzi efektivní. Ale alespoň takto: naprosto souhlasím s Vámi, že „lidé nejsou a nechtějí být stejní“ a z tohoto pohledu tvrdím, že učitel by to měl reflektovat individuálním přístupem a diferenciací obtížnosti. Právě proto by neměl ve třídě učit všechny všechno ve stejné obtížnosti a na konci jen soudit, na jakou známku to zvládli. To by ve školách mohl být robot nebo šimpanz místo učitele, protože obodovat test a oznámkovat ho výkonově umějí i oni….
Pane Čapku souhlasím – a mám to štětstí, že mé děti chodí/chodily na takovou školu. Ve věkově smíšených třídách se každý učí tak, jak potřebuje, svým tempem.
Abych v diskuzi jen nekritizovala, pokud toto zvládnete při normálním úvazku, diferencovat všechny testy a samostatnou práci v hodině pro např. 100 žáků týdně, klobouk dolů. V tom případě jste buď nadčlověk, nebo nemáte osobní život.
A jen malý dotaz, ti nejschopnější žáci jsou v pohodě s tím, že zbytek gausovky má stejné studijní výsledky?
Paní Dagmar, mám/měla jsme děti ve věkově smíšených třídách, kde má každé svůj plán práce – v různé obtížnosti. Nemají/neměly testy. (jedno už je na střední)
Viz třeba zde: https://www.eduzin.cz/trendy-ve-vzdelavani/inovativni-metody/deti-se-uci-navzajem-ja-se-diky-tomu-casto-nudim-rika-ucitelka-vekove-smisene-tridy/
Naprostý souhlas. Pán je hodně mimo realitu.
Prosím mohl by jste uvést přehled své přímé pedagogické praxe?
Kde vzít tolik motivovaných a motivujících učitelů s přirozenou autoritou?
Zvlášť když ani absolvování pedagogické fakulty nic nezaručuje. Vzpomínám na slova jedné paní ředitelky – to, co mi sem chodí, je úplná hrůza, to ani nemohu pustit k dětem.
Milý pane Čapku, jsem učitelka kytary, která si kdysi myslela totéž co vy. Žáky jsem stále podporovala, měnila osnovy jim na míru a nakonec jsem zjistila, že neučím, ale děti přemlouvám, aby alespoň 3x týdně cvičili, jinak zapomenou, co jsem je v hodině naučila. Ono to není o známkách, ale o přístupu k nim. V dnešní době chcou všichni dobré známky, jinak se cítí, že selhaly. Svoji dceru jsem naučila, že známka je jen informace, jak porozuměla látce, jak ji zvládla, či případně jestli se jí vůbec učila. Věřte, že ani jednou za 6 let nedostala 4 neprávem. Vždy jsme našli proč to tak bylo a známku si opravila. Nadávat umí každý…. tím lepší svět neuděláte…..s úctou Petra Punčochářová
Milá paní Punčochářová, ono to o známkách je, a velmi. Pokud říkáte, že zastáváte názor, že známka je informace, jak žák porozuměl látce, tak jedno pouhé subjektivní číslo toto nikdy nebude. Známky jako takové jsou velmi pofidérní ničím nepodložené škatulkování žáků podle obvykle neznámých kritérií. Pokud chcete opravdu získat informace o tom, jak, žák porozuměl látce, je třeba používat jiné typy hodnocení. Rakousko -uherský pozůstatek to rozhodně není a v dnešní době je škála 1 – 5 čistě o vnějším metle a vyhrožování, ale rozhodně ne o relevantní informaci o průběhu vzdělávání žáka. Cituji : „Věřte, že ani jednou za 6 let nedostala 4 neprávem. Vždy jsme našli proč to tak bylo a známku si opravila. “ A tím, že si čtyřku „opravila“, bylo o to vzdělanější a pro život připravenější ? Ani náhodou……
Pokud chci vědět, co mé dítě neumí tak si otevřu sešit mého dítěte.
Pán by si měl jít pár let zaučit na ucňák a pak by tady tak nechytračil. Děcka tam nemají zájem o nic, jen o mob. Telefony, sex popř. drogy. Motivovat někoho, koho nezajímá nic než Facebook, je nereálné a děti v dnešní době jsou si vědomy svých práv, avšak povinností nikoliv. Učitel je naprosto beze zbraní a pák. Jen těch pár studentů, co by se rádi něčemu naucili, trpí tiše s ním.
Zřejmě tam jste, tak nechápu , proč tam ještě zůstáváte. Jevíte znaky naprosté vyhořelosti…..
Tak proč ta děcka nevyhodíte? Nechceš se učit, tak běž.
Učil jsme na učňáku několik let, díky za připomenutí. Bavilo mě to. Špatné známky jsem tam nedával.
Vy ale máte možnost na rozdíl od základní školy se těchto studentů zbavit. To je Vaše zbraň. Je samozřejmě důležité, aby jste měl podporu vedení. Všichni mají nárok na základní vzdělání na další pouze v případě, že budou dodržovat pravidla a požadavky. Učitel nemá povinnost kohokoli přemlouvat či dokonce strpět nevhodné chování studentů. Všichni ti, co si myslí, že si to musí učitel nechat líbit by si měli sáhnout do svědomí. Nechali by si nevhodné chování od nadřízeného ve svém zaměstnání líbit? Nenechali, tak proč by to měl dělat učitel. Nechceš? Na shledanou.
Předpokládám, pane doktore, že vaše požadavky se týkají systému znamkovani na základní škole. Na střední škole by asi tento přístup dle mých zkušeností nebyl možný…
Proč, pane Ondrusi ?
Vezměme to trochu do extrému.
Nejdříve to „nedávání špatných známek“ zavedeme na základní škole, pak s tím přejdeme na střední a nakonec i na vysokou školu. Třeba takový budoucí doktor, kterému dám zkoušku, protože nehodnotím porozumění požadované problematice, ale „vynaložené úsilí studenta“, bude moc príma…
Brilantní skvělý názor odborníka. Díky za otevírání očí ….
Twl, to jsou zase kecy. Dáme všem jedničky a svět bude takový lepší… už se těším, až autora článku odoperuje nezodpovědný chcípák, co od něj dostal jedničky za nic, to se bude divit.
Správně, a pak taky všichni v zaměstnání budou stejně ohodnoceni, bez ohledu na odvedenou práci. A tak to má být, jeden bude makat jak šroubek a dva se povezou. Nevadí, hlavně, že nikomu nebude ublíženo a všichni budou mít stejně. Počkat, nebylo to tu už náhodou?
Pekny clanek. Nejstarsi syn – 8tr. mel dve ctyrky, chemie, dejepis…
Mne prislo jako velky skok kupredu znamkovani na procenta. O hodne spravedlivejsi a pro deti urcite motivujici, ale uznavam, ze ucitele s tim maji o hodne vic prace. Bohuzel jsme se odstehovali a jedeme zase na klasicke znamkovani. Hezky den vsem.
Procenta zní zajímavě 🙂
Procenta zní zajímavě, to ano, ale stále se jedná o hodnocení stupni. Jenom ne 5 ale 100. Ve výsledku v tom rozdíl nevidím.
Aha, já myslela, že se jedná o percentily úspěšnosti mezi žáky třídy/školy/ročníku, nikoli škálu 1-100. Ale nemám v ČR s tímto typem hodnocení zkušenosti.
Promiňte chemii chápu, ale dějepis. Tak se to hold naučí jako básničku. Patrně nechtěl, tak má čtyřku. Problém Váš a syna. Nikoli známkování.
Twl, to jsou zase kecy. Dáme všem jedničky a svět bude takový lepší… už se těším, až autora článku odoperuje nezodpovědný chcípák, co od něj dostal jedničky za nic, to se bude divit…
Nečtete pozorně. Nedávejte špatné známky není vůbec totéž jako „Dáme všem jedničky“. A tu hloupost: „jedničky za nic“ – tu už nepíšu vůbec. Vidíte, udělal jste dvě hrubé chyby – a žádná pětka by v mé třídě nepřišla. Jen zpětná vazba. Nejste rád? 🙂 . Přece vás nebudu trestat špatnou známkou za to, že ještě neumíte číst s porozuměním. 😀
Tak teď jsem se s chutí zasmála 🙂 Že zrovna vy čtete s porozuměním 😉 Například já příspěvek od Andee(ho) pochopila jako nadsázku. A jestli jste si nevšiml, tak se zde používá označení „jedna“ – dobrá známka a „čtyři“ – špatná známka. Hodnoty mezitím nejsou často uváděné, pokud se jich příspěvek vyloženě netýká. Asi jako když Vám někdo popřeje „zlom vaz“, neznamená to, že by Vám přál něco zlého 😉
Twl, to jsou zase kecy. Dáme všem jedničky a svět bude takový lepší… už se těším, až autora článku odoperuje nezodpovědný chcípák, co od něj dostal jedničky za nic, to se bude divit..
Dobrý den, má tři syny a každý pojmul školní docházku po svém. Nejsem pro zrušení systému známkování ve stěžejních předmětech jako je matematika, český jazyk, anglický jazyk, ale vysvětlete mi prosím někdo, jak je možné, že učitel, který vyučuje doplňkové předměty jako je tělesná výchova, výtvarná výchova a hudební výchova, kde jde především o talent žáka ne o to jak se na hodinu připravuje, tak tento pedagog „motivuje“ žáka 2 z tělesné výchovy na pololetí. To studenta rozhodě vyburcuje k lepšímu kotoulu. Myslím, že v těchto případech jsou známky opravdu demotivující.
Twl, to jsou zase kecy. Dáme všem jedničky a svět bude takový lepší… už se těším, až autora článku odoperuje nezodpovědný chcípák, co od něj dostal jedničky za nic, to se bude divit….
moc díky za tento článek….mám syna s ADHD,dále má lehkou formu DMo levostrannou hemiparezu,je integrován v běžné ZŠ s asistentem v sedmé třídě….neustále bojujeme s tím aby byl výkonný,aby nedělal chyby,aby se učil…jeho učení nebaví a já to přisuzuji právě tomu,že učitelé nejsou schopni ho zaujmout,výborně mu jdou jen jazyky,z angličtiny a němčiny má jedničku,naopak matematika a fyzika je katastrofa…anglicky mluví plynně hlavně s kamarády z Kanady a ze Švedska přes Skype…..něco co matikářka nepochopí,že tenhle človíček je jinak zaměřen a matematikou se určitě živit nebude….když jí to řeknete,tak odpoví,že on musí zvládnout vše podle osnov a na konci roku z předmětu mít tzv výstupy ….už to neřešíme…podporujeme ho v jazycích co se dá a rozhodli jsme se základku prostě přežít….ono to při nastavení našeho školství ani jinak nejde….pokud do školy nastoupí nový učitel po vysoké s ideály a představami jak chce učit,je za pár měsíců zformován sborovnou do úplně jiné představy,která už ale není jeho….smutně 🙁
Co zkusit ZŠ se zaměřením na jazyky?
Ľúbivá politika, p.Čapek.Mali by ste navrhnúť, aby 4 a 5 vylúčili z klasifikačnej stupnice, potom by neboli ani zlí žiaci, ani zlí učitelia.
Nejsem ucitel, jsem rodic (deti 2 a 11), ale clanek jsem si s chuti precetl. Procetl jsem si zajimavou diskuzi a snazil se utridit si nazor. Myslim si, ze je nutne aby byla stanovena mez znalosti, ktera je zadouci, aby dite (budouci obcan) v kazdem rocniku zvladal. Znalosti, ktere spolecnost urcila jako dulezite pro jeho budouci fungovani v ni. Libi se mi hodnoceni pomoci procent. Je otazkou, jak tuto mez stanovit. Asi je zadouci, aby zaci umeli spisovne psat, ale mozna neni podstatne, aby umeli vytvaret vetny rozbor. Cili, dosahnout nebo blizit se hranici 100% by se darilo vetsine zaku. Ti, kteri by ovladali studium vice do hloubky, by ziskavali procenta nad tuto hranici. Nicmene uz samotne dosazeni 100 % by muselo byt brano jako naprosto dostacujici. Toto hodnoceni by bylo doplneno o individualni hodnoceni, ktere by odrazelo snahu a pili zaku venovanou snaze o zlepseni nebo o dosazeni sveho cile. A jen tuto „hodnotici“ cast by mely predmety jako vytvarna vychova, telocvik, hudebni vychova a pod.
Ale tahle hranice už právě určena je, žáci by měli zvládnout to učivo, jak je nastaveno ve vyučovaných předmětech. Větný rozbor není nějaká jen tak lážo plážo nadstavba. Krom jiného učí děti o jazyku uvažovat z jiného úhlu a dávat věci do souvislostí, učí logice. Je ale taky fakt, že osnovy nepočítají s tím, že všichni žáci toto splní na 1 ve všech předmětech, je jasné, že toho budou schopni dosáhnout jen někteří. A samozřejmě počet těch, kteří splní na 1 se bude měnit se skladbou žactva v každé třídě. Nicméně je to nastaveno tak, aby „dostatečně“ zvládli všichni, kdo jsou k základní výuce určeni (pokud nezvládnou, opakují) – když se na to dívám čistě technicky. Individuální hodnocení snahy žáka by měl být schopen dobrý učitel poskytnout určitě, ale spíš jako vodítko pro rodiče žáka nebo žáka samotného, těžko k tomu pak budou přihlížet na vyšším typu školy. Hodnocení v „talentových“ předmětech jen hodnocením snahy je podle mě málo. I tam si přece společnost určuje, co chce, aby děti na daném stupni zvládaly. Samozřejmě to není o tom, aby všechny malovaly jako Mánes a podobně, i tady jsou ale oblasti, které nejsou např. ve výtvarce jen o tom „udělat správně čáru“, ale pochopit – hloubku, vícerozměrnost, učí kompozici. Stejně tak tělocvik, stejně tak hudebka.
Rozdil oproti soucasnosti vidim. Nyni je to nastaveno tak, ze kdo nema „jednicku“, neni proste dost dobry. Takovy pocit to vytvari. Kdezto dosazeni sta procent znamena, ano, je to v poradku, na zivot jsi pripraven a nejsi k nicemu. Talentove predmety preci nelze hodnotit, neni nutne, aby to deti zvladly. Tady bychom jim jen meli ukazat co vse lze delat, nabidnout jim pestrost, ze ktere si mohou zvolit, ale ne hodnotit dle toho, co je od nich ocekavano od spolecnosti. Co je ocekavano od cloveka ve smyslu telesne vychovy? Ze udela kotoul? Vymyk? Nebo spolecnost potrebuje aby umel hodit kriketakem? Navidnul bych pestrost, pojd, vyzkousej si jak se hazi kriketakem, je mozne, ze te to zaujme, zkus se v tom zdokonalit. Ale fakt neni nutne, abys hodil 37,5 metru.
A co potom žáci, kteří na učení vědomě kašlou, nikdo je do učení nenutí a i oni sami o to nemají zájem? V tomhle případě snad ani není jiná možnost, než udělit známku nedostatečnou či dostatečnou, tak jak může být toto hodnocení považováno za selhání učitele?
Ano, je tam selhání učitelů. Ono „vědomé kašlaní“ je na základě předchozí zkušenosti se školou, očividně špatnou….
Prosím, běžte do třídy, kde je většina, ne-li všichni, z nepřizpůsobivých rodin. Neřeším barvu pleti. Mám na mysli děti, které mají jediný cíl, proflákat se životem a mít vše „zadarmo“, dle vzoru svých rodičů. Řekněte jejich učiteli, že je neschopný děti dostatečně motivovat a je to jen a jeho chyba. Pokud třídu opustíte živý, respekt tomu učiteli 🙂
Zrovna u Roberta Čapka bych si tipla, že by to dokázal. Myslím si, že nikdo s jeho vzděláním si nemyslí, že rodina nehraje žádnou roli a že motivovat děti jde každému učiteli samo od sebe. Že nezáleží na tom, kdy se s tím začne atp. Sloupek vyjádřil razantně názor, kterému ale mnoho lidí, včetně Vás, oponovalo nebo ho bagatelizovala ne z hlediska extrémní situace, která je mimořádně náročná pro učitele, ale obecně – jako blbost v každém případě. Text tedy velmi dobře plní účel, proč byl napsán – diskutovat o tom, proč je to blbost. Pádnými argumenty. Mimochodem, neuvěřitelně se to rozšířilo po FB, má 200 sdílení a 18 000 pageviews – a to nebude vše. Otevřel důležité téma a setkal se s velkým zájmem.
Myslíte jít do té třídy a sdělit učiteli jeho neschopnost přímo do očí? Nepochybuji!! 🙂 Nebojte, pochopila jsem Váš příspěvek, jen mě pobavila ta dvojsmyslnost 🙂 Ano, diskuzí lze zjistit mnohá pro i proti, s tím naprosto souhlasím a proto se jí také účastním. Zjišťovat názory, poznatky, zkušenosti ostatních. Ale zrovna u pana Čapka nevnímám moc zájem o diskuzi. Spíše to na mě působí, že se prezentuje jako polobůh a my ostatní mu nesaháme ani po kotníky. Škoda, protože pokud je Vaše víra v něj správná, mohl dokázat mnoho. Ovšem způsob, jakým k tomu přistupuje nenabízí moc možností. Zde konkrétně reaguje jako pan neomylný. Ale díky zdejším článkům a diskuzím jsem si uvědomila jednu věc. Jsem přístupná změnám, nevadí mi jiné názory, ale co mě opravdu vytáčí, jsou právě tato prohlášení typu „jsem já a kdo je víc, já mám pravdu a VŠECHNO ostatní je špatně“. Takováto sdělení nenechávají prostor pro diskuzi s daným člověkem, protože on o tom diskutovat nechce, on přece nejlíp ví, jak je to správně a už dopředu vysílá signál, že on rozhodně nebude naslouchat ostatním. O to víc si vážím zdejších diskutujících, kteří dokáží sdělit svůj názor bez povyšování se, ponižování a urážek. Děkuji a děkuji i Vám Jitko 🙂
No on takový trochu je, ale má nesporné kvality úsudku. A někdy nám vadí u druhých právě to, co je naší rysem: třeba rychlé soudy, nebo povýšenost. To je známá věc. Teď nic netvrdím, jen dávám k zamyšlení. :-). Navíc, je docela umění, ale dobré umění, odmyslet se od tónu a jít k podstatě, a uznat argument i člověku, který nás třeba irituje. Tomu pak říkám kritické myšlení. Čapek je svým ostrým jazykem pověstný, no. Ale neříká blbosti. I Vám díky – to se nám to tady hezky rozproudilo. 🙂
Njn, buď jsem taky taková a nebo závidím. Si nevyberu 🙂 Dle mého jsem přístupná změnám, dokonce i změně názoru. Jen prostě od pana Čapka „neslyším“ argumenty, nýbrž odsouzení ostatních a to je to, co bylo cílem jeho sdělení. Proto to pobouření. Uvést pár náznaků o svém veledíle a pak jen šít do ostatních. Opravdu ve mě neprobudil touhu vědět víc! Pak tedy nedůvěřuji ani jeho dovednostem, které u sebe prezentuje. Naopak, článek „Nechte mě chvilku, já si to rozmyslím“, je napsán přesně v tom duchu, kdy nabízí možnou cestu, ale netlačí na přijetí a neodsuzuje ostatní, kteří zvolili jiný způsob. Pravda, asi se tam nerozproudí zas tak žhavá diskuze 😀 Z dlouhodobého hlediska je ale možná lepší článek, který lidé dokáží vnímat v rámci jeho poselství, než prázdný výkřik do tmy. Což se obávám, že se teď panu Čapkovi zadařilo.
Já mám taky ráda smírnou cestu, ale jiní lidi zase reagují spíš na pošťouchnutí. Takže s Váma souhlasím, ale jak jste správně napsala, Feuersteina si pár lidí přečte, měl dobré ohlasy i nějakou čtenost, až mě to překvapilo, ale Čapek obletí svět a něco to s lidma udělá. Potřebujem reformy a nemůžeme na ně čekat další desítky let, když jsou ve škole děti, které, jak psala v komentářích nějaká maminka, dostávají čtyřky, a přitom doma pracují dobře, jen potřebují víc času. A ve škole jsou ve stresu, místo aby se v klidu učily. Strach je velký stresor a ne každý je ranař a nad věcí, zvlášť u dítěte tohle nemůžete očekávat.
To se shodneme. Jo a mimochodem, co se mi dnes nestalo..? Dítko si doneslo ze školy kuli jako brno a víte co? Opravdu jsme nakonec oslavovali 🙂 Teď si spokojeně chystá věci do školy a těší se na další den a co víc, těší se i na matiku, ze které tu kuli vyfasovalo. Takže to jde i tak, jen se musí chtít.., ale uznávám, tady tu „práci“ musí udělat rodič a ne škola 🙂
Jo, klobouk dolů, umět pro dítě obrátit prohry ve výzvy, to je krásný. To každý teda určitě neumí. Zvlášť když jako malý prohrával a neměl podporující rodiče. Kupodivu lidi často dělají to, čím sami trpěli. Mám bratrance, který byl takový otloukánek, v rodině pořád slyšel, že je neschopný (zatímco já ta jedničkářka). Nebyl to tip frajera, spíš takový jelimánek. Bylo mi ho líto, vůbec se nebránil, jen tam tak s hloupými úsměvem seděl a poslouchal to. No a co myslíte, na své děti byl pak stejný, jejich selhání mu asi připomínaly ty jeho a jednal, jak viděl, že jednali dospělí, když on byl malý. Vůbec nevím, kdy to na něj přišlo, ale bylo smutný se na to koukat, jak ničí vlastní děti stejným způsobem, jako ho ničili rodiče. Ale tím nechci ani říct, že rodiče, jejichž děti jsou ve stresu ze školy, jsou všichni neschopní nebo nějací tyrani. Rodina zase není všemocná a Vaše příběhy jsou sugestivní, ale spíše vyjímečné, skoro jako jakési bajky. Nevím, jestli bych byla takto nad věcí. Znám naopak hodně rodičů, kteří když se dítě ve škole stresovalo, dali ho do jiné nebo to chystají. Prostě řešení se nedá zobecnit, ale fakt, že do školy nepatří nejen bití, ale ani celkové špatné zacházení, je myslím něco, na čem se shoduje čím dál víc lidí. A špatné známky, tím spíš, pokud je někdo dostává permanentně, patří ke špatnému zacházení. Někdy to učitelům ujede, věřím, že i dobrým učiotelům, mají to taky těžký, ale nesmí to být něco, na čem si dokonce zakládají.
Asi jsem fakt divná.. ale náš způsob fungování mi přijde naprosto normální, i když se to někomu může zdát jako bajka 😀 Váš bratránek pouze nevystoupil ze svého stínu. Jak píšete, děje se to až moc často. Buď člověk opakuje stejné chyby a nebo je přesný opak, takže např. dítě direktivního rodiče pak svému potomkovi nabízí bezbřehou volnost a hlavně žádné omezování a příkazy a zákazy. Jako bychom si neuměli vybrat jen to nejlepší a poučit se z nejhoršího. O což se osobně v rámci možností snažím. Pokud děti nebudou mít správnou oporu v rodinách, jakýkoli systém školství je nejspíš nespasí. První, kdo se musí naučit nepřikládat až takový význam jakémukoli hodnocení jsou učitelé a rodiče. Tam se musí začít. Dítě už se pak jenom veze. Přijme za vlastní model, který má kolem sebe.
28 let jsem byl ve školství a z toho jsem byl 20 let ve funkci zástupce ředitele v Českých Budějovicch a Hluboké nad Vltavou.Každé slovo pane Čapku ve vašem článku by mělo být vytesáno v každé sborovně do zdi.
Takový vandalismus 😀
Tak toto je přesný.Je to přesně náš případ,ve všech předmětech za 1,anglický jazyk 2 a anglická konverzace 3,málem 4,ale po apelu třídní učitelky,kt.je naprosto skvělá a stojí za naším synem a překladu dvou stran anglického časopisu,kt.je určen spíše pro rodilé mluvčí,má syn 3.Učitelku nesnáší,konverzace ho nebaví,nebaví ho překládat články o výrobě čokolády z hmyzu.Za každou chybu st.dolů.Pokud není výkon perfektní dle predstav paní učitelky,je to špatně.Syn pak nechce mluvit a angličtina je úplně „blbá“. Podle pí uč.je syn na úrovni 3.tř.Je v 6., loni angličtina čistá 1 a chodil tam rád.
Pane Čapku, proč to celé cílíte na „českého učitele“? Známkuje se přece ve většině zemí světa. Jinak, naprosto souhlasím s tím, že by hodnocení mělo odrážet snahu žáka a jeho práci. Jenže se stejně nevyhnete, zvlášť na vyšším stupni, vzájemnému srovnání. Je taky potřeba nějak zhodnotit, jak si ten který žák vede v porovnání s ostatními. Proto bych navrhovala nějaké dvojí známkování, to za práci by mohlo snad figurovat na vysvědčení, to druhé, srovnávací, by ale dalo jasný signál, jak je na tom žák ve srovnání s ostatními a jak by měl dál směřovat svůj studijní a profesní život. Jinak, učím na druhém a třetím stupni a opravdu málokdy použiju horší známku než trojku. Ani tu trojku moc ne. Ale nejsem si jista, jestli je to dobře.
Trochu extrémní pozice na můj vkus. Zdali neexistuje kompromis, ktetý zakomponuje obojí? Váš přístup by předpokládal neexistenci objektivního vnějšího světa a je extrémně subjektivistický. V životě ten žák bude konfrontován s objektivním vnějším světem a nároky, kterým je třeba dostát. Je jedno, jaké k osvojení dovedností užije prostředků a kolik úsilí ho to bude stát. Zodpovídat se ve své profesi bude povětšinou z měřitelných výsledků. Ono je také rozdíl, co učíte. Mám vlastní zkušenisti z experinentální výuky matematiky (Hejného metoda) v první třídě u mé dcery a je to děs. Musíme jí vše naučit doma. Zlatá klasika. Jasně, souhlasím, že role učitele v tom, jaký postoj k předmětu dítě zaujme, je zásadní a často špatná známka vypovídá spíše o učiteli, ale neabsolutizoval bych to a už vůbec bych nedestruoval zavedený systém známek. Rád bych se Vás zepta: 1. Jaké předměty a jak dlouhodlouho jste učil? 2. Proč již neučíte, když, jak deklarujete, jste měl se svými metodami úspěch? Děkuji.
S mnohým souhlasím, ale stejně na mě z toho článku dýchá teoretik jak stehno. Existenci líných, rozmazlených a v důsledku toho znuděných a téměř nemotivovatelných studentů jste populisticky zcela vyškrtnul a i jejich výsledky posíláte za učiteli. Doporučuji sestoupit od ukázkových hodin do každodenní reality viděné zevnitř. Vaše jistě záslužné dílo by potřebovalo získat na autenticitě.
Super článek, můj syn zrovna dostal čtyřku na vysvědčení, nutně bych potřebovala takového učitele pro něj, syn má ve škole hodně bloky a nestíhá časové tempo, často vysledky, které vykazuje ve škole neodpovídají tomu, co třeba doma zvládne v domácí přípravě, škoda proto, že i domácí úkoly učitele nehodnotí, ale berou jako samozřejmost.
Dobrý den, díky za tenhle příspěvek, často jde opravdu jen o tempo. Ukazuje to třeba článek o Feuersteinově metodě, který jsme zveřejnili včera. Je to taková škoda! Je mi klučika líto. Snad školy najdou co nejdřív cestu k individuálnímu přístupu ke každému žáku, a stát jim pro to vytvoří podmínky.
Souhlasím s většinou toho, co je zde řečeno. Co se mi ale trošku nelíbí, je házet všechny do jednoho pytle a dávat to za vinu výhradně učitelům. Celý ten problém je v tom, že způsob jakým se vyučuje v je často dost zastaralý a neflexibilní a učitelé mohou být pouze tak dobří, jako je dobrá struktura a pravidla školského systému. Tady je skvělá přednáška na tohle téma a jak by se to dalo změnit: https://www.youtube.com/watch?v=sXpbONjV1Jc
Naprosto souhlasím. Naše školství učí děti jen papouškovat. Když to nezvládají přesně, jsou potrestáni špatnou známkou. Když udělají něco nečekaného, dostanou poznámku. Jako dítě jsem nejednou slyšel: Pokud se nebudeš lépe učit, nic z Tebe nebude. Na střední škole pak to samé. Nebudeš pořádně cvičit, skončíš jako učitel v hudební škole, někde na malém městě. To samé jsem poslouchal i od rodičů a za nějaký čas říkal i svým dětem. Jak jinak. Všichni jsme byli vychováváni úplně stejně.
Většina mých vrstevníků postrádá zdravé sebevědomí. Odpovědnost přenáší na šéfy, politiky… Podívejme se kolem sebe. Těch nespokojených lidí, kteří se bojí udělat změnu ve svém životě nebo práci jen proto, že se bojí vzít svůj život do vlastních rukou. Všude přítomný strach z neúspěchu. Program, tisíce hodin ukládaný do našich mozků ve školních lavicích i doma. Přirozená touha člověka po poznání, totálně zašlapána do země.
“Zařaď se a nevyčnívej!
Dobře se uč, ať získáš dobře placenou práci jako já. Nebo ať nedopadneš jako já?!”
Musím podotknout, že jsou mezi učiteli i světlé výjimky a pan Čadek je toho důkazem. Ještě ale potrvá několik generací, než se na školství opravdu změní. Měli bychom proto začít u sebe. Jak reagujeme, když naše dítě přinese špatnou známku? Víme co je pro budoucí život našich dětí opravdu důležité? Podporujeme je v tom co je baví a co chtějí? Nepřehazujeme tak trochu odpovědnost za budoucnost našich dětí na školu a učitele?
Jiří Jung
Mizerný student, špatný češtinář. Přesto všechno slušný houslista, působící několik let ve filharmonii a nakonec poměrně úspěšný a šťastný podnikatel v oblasti investic a obchodu. 🙂
Možná mým příspěvkem strhnu bouřlivou diskusi, ale nebojím se přidat jedno životní poznání. Čím dříve člověk opustí studia a pustí se do reálného života, tím větší má šanci, že vystoupí ze stáda. Začátky budou těžší než začátky zaměstnance s vysokou školou, ale o to hodnotnější je budoucí život na vlastních nohách.
Zrovna včera jsem se potkal s úředníkem, který půl života studoval, aby celý jeho zbytek proseděl naštvaný v kanceláři státní správy. Nepřipadal mi jako člověk, který by byl se svojí prací spokojený. Lidé, kteří za ním chodí ho štvou. Jak pípne celá, s radostí utíká z práce domů. O čem asi snil, když byl malý kluk???
Já jsem patřila mezi ty lepší a poslušné studenty, ale nikde jsem se tam nenašla, neměla jsem čas se věnovat tomu, co by mne skutečně bavilo, na vysokou už jsem se nehlásila, byla jsem celým školním systémem tak otrávená, že už jsem se nechtěla nic učit a odpočinout si. Některé, pro mě naprosto zbytečné informace, mě od dalšího studia odrazovaly. Dnes,pokud mě něco zajímá, koupím si k tomu odbornou literaturu, vyhledam si informace a nějaký titul je mi ukradený….
Ještě doporučujeme čerstvý článek k tématu u nás
https://www.eduzin.cz/skola-a-ucitele/hodnoceni-skola-a-ucitele/tomas-fertek-patrite-rodice-kterym-vadi-slovni-hodnoceni-misto-znamek-tri-veci-ktere-byste-meli-vedet/
Nějaké černobílé. Opravdu veškerá chyba je v učitelích? Opravdu neexistují líní drzí studenti? Musí se všichni žáci nadchnout pro všechny předměty, nemohou vynikat jen v nějakých a jiné jim dělat třeba problémy? Jde použít během 45 min individuální přístup k 30 studentům? Jak správně hodnotit vynaložené úsílí, když se nezná domácí příprava? „Učitel potřebuje chyby“ – co to je za blbost!
Jako matka znám hodnotu známek, vím, že když donese dvojku, tak se snažil, ale prostě nějaká chybka se stala, příště to může být lepší, pocvičíme. Jedničkář může někdy dostat za 4 a naopak. Žádné škatulky.
Mluvíte mi z duše. Už nějakou dobu na to poukazuji, že znamkovani a způsob výuky je špatný, bohužel učitelé si rádi jedou ve své zavedene rutine a mne považuji za blázna. Učím přeci jen tělesnou výchovu, tak jsem hloupá a dost odvážná, když jim chci do toho mluvit. Dnes se žáci učí doma a do školy si chodí pouze pro známky. Pro samé testy již moc času na výuku nezbývá. Pak tedy pro mne škola ztrácí SMYSL. TO raději ať jsou děti doma bez stresu a učí se a jednou za měsíc si mohou přijít napsat nějaký test.
Tak jsem si přečetla komentáře a je hned vidět, že k lepšímu to dlouho nepovede, neboť těch jedinců zpracovaných systémem je pořád hodně. Já bych byla pro zrušení povinné školní docházky. Ti nevzdelatelni tam stejně chodí k ničemu, stejně se nic nenaučí a naopak druhé ruší.Do školy by chodili jen ti co chtějí se vzdělávat. Učitelé by se museli více snažit, aby děti výuka bavila a viděli ten důvod tam chodit. Na střední pak klasické přijímací testy a vidělo by se, jak si vedou děti ze škol a děti vzdelavane doma.
Dojem rodiče dítěte se dvěma čtyřkami na vysvědčení v tercii: syn studuje cestou nejmenšího odporu, tj. neučí se, pokud možno, vůbec, do školy chodí za kamarády a dělat blbosti a pochybuju, že by se někomu podařilo ho motivovat k většímu úsilí. Pro něj je čtyřka opravdu potřebná, protože přesně tvoří hranici toho minima, které domácí přípravě věnovat musí. A není chyba učitele, že nemá lepší známku. Na druhou stranu ty čtyřky má z jazyků, které mu nejdou, takže mě víc štve, že má trojku z biologie, která ho zajímá a baví, že ani tu není ochotný se učit. (Nesouhlasím s tím, že v dnešní době si všichni všechno můžou najít – nejde, aby u každého slova odborného textu člověk musel hledat, co znamená.)
Jestli se má hodnotit vynaložené úsilí nebo výsledek: hodnotit jenom snahu určitě nestačí. Jako zaměstnavateli by mi třeba přišlo velmi neefektivní platit dobře někoho, kdo se sice děsně snaží, ale výsledky jsou plné chyb. Takže známka musí být i vodítko pro žáky: aby věděli, v čem jsou dobří a v čem ne. Nevím, jestli hodnocení má být zrovna od jedničky do pětky, ale musí být možnost žáka hodnotit negativně. Považuju za trochu nebezpečné tvrzení, že špatná známka je chybou učitele. Myslím, že přesně tak leckteré děti a leckteří rodiče ke škole přistupují: tady naše dítě milostivě přijde do školy, vy ho to všechno naučte, ale neopovažujte se po něm chtít žádné úsilí. A jak to, že nemá samé jedničky…
Známka určitě není vodítko, toho v čem jsme dobří, určitě i vy víte,co vám jde a nejde a nepotřebujete k tomu čísla.Priklad: na škole jsem měla elektrotechniku, ačkoliv nejsem technický typ a vůbec tomu nerozumím, dokázala jsem se nasprtat nazpaměť učivo, kterému jsem vůbec nerozuměla, ale šlo mi přeci o pěkné známky, ne o vědomosti, dostala jsem vždy za 1 nebo 2, tím že jsem se naučila prostě nějaký text a je mi to jedno, co v něm bylo.
Myslím si, že známka má odrážet i pochopení věci. Pokud jste elektroniku absolvovala s memorováním textů, tak Vás špatně zkoušeli. (Nebo to nebylo s tím nepochopením tak strašné 😉 Ale není pravda, že člověk ví, co mu jde a co ne. Minimálně nemá zas tak moc srovnání s ostatními žáky, pokud se znalosti nijak „nekvantifikují“. Pocit, zda člověku něco jde nebo ne, je dost zkreslený sebevědomím. (Na obě strany.)
Je, to moc pěkný, krátký článek, třeba nicneříkající, ale je pravda, že empatie a emoční inteligence se na školách neřeší, přitom jsou tyto vlastnosti součástí každého z nás. Moc dobře si pamatuji, že jsem nikdy nepřišla na to, proč jsem jeden rok měla 4 a druhý rok perfektní 2 z češtiny, nicméně se ukazuje, že první rok se 4 jsem vnitřně odmítala přístup učitele, který do hodiny vnášel hrůzu, aby získal autoritu, tu a tam to nahradil nesmyslným gestem, které mělo být vtipné. Naopak druhý rok s dvojku jsem se vcítila do paní učitelky a hltala její slova, spolupráce v hodině a snaha spolupracovat na maximum byla citelná. Co tedy stojí za tímto mým jednáním? Proč nejsem poslušné kačátko a nevnímám svět černobíle tak, abych se vyhnula konfliktům?
Pozor na druhý extrém!
Učiteli výuka moc nejde, protože toho sám moc neumí, nebo se prostě nechce namáhat. Žák dostane dobrou známku, i když tomu jeho výkon neodpovídá.
Všichni jsou spokojeni: Učitel je rád, že má „dobré“ žáky a rodiče mu nenadávají a ředitel(ka). Žák je doma pochválen, případně odměně za dobré známky. Rodiče jsou spokojeni, jaké mají chytré dítko.
Má to jen jednu vadu, bohužel podstatnou: žáci a studenti mají sice papírek, ale moc toho neumějí!
Dobrý den, když jsem si přečetl název článku, podivil jsem se. Lépe řečeno: řekl jsem si, co to je za hloupost? Tak jsem si článek přečetl celý a můj původní dojem se bohužel potvrdil.
Jestliže nějaký žák neumí, není možné mu dát dobrou známku. Jak by k tomu přišly ty děti, které umějí? A které se poctivě učily? Známka, jestliže se dává, musí mít rozlišovací funkci: ten to umí a ten zas ne.
Ono i to slovo „levárna“, které jste použil, je problematické; má (ve Vašem pojetí) označovat cosi špatného, přitom však označuje nějakou stranu nebo směr. Dávat špatné známky je pedagogická levárna – a dávat dobré známky je pedagogická pravárna?
Jedinou alternativou známkování je jiný způsob hodnocení žáků (např. slovní hodnocení). A jedinou alternativou špatné známky je špatné, tedy negativní, slovní hodnocení.
Když si zavzpomínam na moje školní leta, nebyla to většinou touha učit se, abych měla vědomosti, ale touha po dobrých známkách, vesměs mi to připadá,že jsem v tomhle nebyla sama, ano nadrtila jsem se, jak se to po mě očekávalo.V hodině to bylo nudné a nic moc jsem si vlastně z hodiny nepřinesla, jakési mrhání časem. Naopak si velmi pamatuji výuku asi dvou učitelů, kteří nám nedávali písemky ani nás nezkoušeli na známku, hodiny byly bez stresu a dokázali tu hodinu vézt tak, že i ten předmět nás dokázal zaujmout.Spravny přístup pedagoga je nejlepší způsob, jak získat vědomosti.
Pane Čapku, mohl byste prosím uvést, jaké předměty jste během své praxe na základní a střední škole vyučoval?
Děkuji.
Dobrý den, mám neter v 1. třídě a mic se mi nelíbí jak ji znamkuje její třídní učitelka. Již pisou diktaty psacím a perem. Za hrubku – měkké i na konci slova po L + nějaké drobné prohřešky čárky a kroužky nad samohlaskami dostala trojku. Není to poprvé co se mi zdá hodnocení moc tvrde a pro neter to musi byt demotivující. Oproti škole kde jsou mi synové je to tvrdý systém. Švagrová je nešťastná a zřejmě i učitelku omlouvá. Můj starší syn zdaleka nepíše tak hezky a nosí jedničky. Mladší syn rovněž v první třídě teprve psací trénuje a nepíše diktaty na známky. Osobně je mi neteře moc líto. Musí to být stres.
Keď má učiteľ 30 žiakov v triede a má sa im venovať za 45 minút, tak to asi nestihne. V prvom rade sa musia venovať rodičia. Keď budú mať všetci jednotky, tak môžu ísť všetci rovno na výšku.
Krásně napsané,ono by totiž plno učitelů učit vůbec nemělo,nemají k tomu vztah a chuť děti něco naučit.To samé poznámky:Houpal se tak dlouho na židli až z ní spadl!To mi paní učitelka napsala o synovi.A….????Ptám se.Co já s tím doma?Zasmála jsem se,protože to že si paní učitelka neumí sjednat ve třídě pořádek mě vůbec nezajímá.
Více učitelů jako jste vy pro naše školství prosím.
VK
Krásně napsané,ono by totiž plno učitelů učit vůbec nemělo,nemají k tomu vztah a chuť děti něco naučit.To samé poznámky:Houpal se tak dlouho na židli až z ní spadl!To mi paní učitelka napsala o synovi.A….????Ptám se.Co já s tím doma?Zasmála jsem se,protože to že si paní učitelka neumí sjednat ve třídě pořádek mě vůbec nezajímá.
Více učitelů jako jste vy pro naše školství prosím.
VK
Pan Čapek mě kdysi učil, moc dobrý pedagog nebyl. Uměl jen vše okecávat, jako teď.
Ono celkově školství popírá individuální přístup. A když dojdu za učitelem jak tedy budeme spolupracovat dál aby to vedlo k nějakému výsledku…odpovědí mi bylo:…já už jsem proto udělal vše. No dodám jen že z mého pohledu ještě nezačal. Je mi to líto když vím co dělají jiní učitelé.
Proč nejdete naklonovat? Nebo proč tenhle váš článek není v každé sborovně a kabinetu 🙂