V létě roku 2016 jsem  na svém blogu odpinkla článek nazvaný „RODIČŮM“ (ne mým, ale všem), a ten se stal fejsbukovým virálem. Inspirovala mě k tomu jedna vzteklá maminka, kterou jsem potkala ve škole svého syna. Potom jsem si začala všímat, že je takových maminek (i tatínků) všude plno. Jedna vynadala dcerce v obchodě, že překáží, místo aby ji prostě jemně přesměrovala. Jiná udělala katastrofu z díry na synových kalhotech, a slyšela jsem i neuvěřitelný slovní průjem kvůli dvojce (!) z češtiny.

Článek jsem tehdy napsala během večera, ale dodnes bych v něm nezměnila ani slovo (mimo jiné proto, že takové rodiče stále potkávám)… Řekla jsem přesně to, co jsem potřebovala říci: neubližujte dětem, nelečte si na nich své mindráky. Zapomeňte na psycho hlášky, které jen posíláte dál, protože je někdo říkal vám. Děti jsou houby, které do sebe tu rodičovskou slovní sprchu nasáknou rychlostí světla. To vůbec neznamená, že bychom před dětmi nemohli bouchnout, naštvat se a ukázat jim, že Bohové rozhodně nejsme, byť nás tak – do určitého věku – vnímají.

Já občas taky bouchnu. Jsem cholerik, hysterka, mám sklon ke vztahovačnosti. A můj syn to o mně ví, což mě samozřejmě neomlouvá. Připadá mi důležité, aby věděl, že on za to nemůže. Po každé téhle sprše mu jdu říct, že ho mám ráda a přiznám, že jsem to podělala. Je to pořád lepší než to zamést pod koberec a jemu zanechat pocit, že to podělal on.

Rodina je nejvíc. A život je vlastně banální a povrchní. Ale taky pomíjivej. Vzpomínám na okamžik před 4 roky, když jsem seděla v šoku na posteli motolské nemocnice s čerstvou diagnózou rakoviny mízních uzlin. Hlavou mi prolítly všechny chyby mého života a nejvíc jsem litovala každé situace, kdy to odskákal můj syn a kdy jsem mu nebyla zrovna dobrým příkladem. A v tu chvíli jsem si řekla, že už se mi nesmí stát, že bych na něj vyjela jen proto, že na mě ten den vyjel někdo jiný. Dneska se v takové chvíli jdu radši projít a řeknu na rovinu, že teď potřebuju být sama.

Rodič není Bůh, který ví všechno a dělá všechno správně, ale děti to tak vnímají. Vzhlíží k nám a věří nám. A tak je potřeba mít na paměti, že cokoliv směrem k nim vypustíme, si ony ukládají. Přeju všem naštvaným rodičům, aby si dokázali uvědomit, jaká zaklínadla na děti vypouštějí a aby to dokázali změnit.

Tereza Schillerová je bloggerka, spisovatelka a marketingová specialistka. Na jaře roku 2016 založila blog Deník raka, který se stal úspěšným a vyšel i v knižní podobě. V září vyjde její první neautobiografický román s názvem Princezna Psycho. Ve svém volném čase působí jako externí redaktorka časopisů Glanc, Vlasta a Kondice.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let