Tomáš Bezpalec: Jako trenéři máme často nejvíc práce s rodiči. Chtějí výsledky a neudrží nervy na uzdě



Fotbalové zápasy našeho klubu bývají někdy dost emotivní. Tatínci křičí na své syny, na rozhodčí, na trenéry. Představte si, že po trávníku běží desetiletý kluk, má svoji hlavu a představu, jak míč zahrát, má nějaké pokyny od trenéra, a k tomu se ještě otáčí po tátovi, který na něj huláká od lajny. Jak se v tom má chudák vyznat? Já pak vidím na dětech, že jsou ve stresu, sednou si na lavičku, koukají na rodiče, neposlouchají trenéra, a máme tu problém.

Osobně nemám rád ani trenéry, kteří hráče v zápase vodí jako loutky. Tondo, udělej kličku, Tondo, přihraj. Tohle se u nás snažíme nedělat, i když ne vždycky se to daří. Nehrajeme fotbal na výsledky. Neříkáme samozřejmě, že jdeme prohrát, ale prvořadé pro nás je, aby to, co se kluci naučili na tréninku, uměli přenést do zápasu. Jde nám o to, aby se zlepšovali, aby byli kreativní a přirozeně se vyvíjeli. Pokud kluci svoje dovednosti předvedou, ale prohrajeme, stejně pochválíme.

Tomáš Bezpalec se svými svěřenci

Snažíme se naše hráče vést a koučovat. Nekřičíme na ně, necháváme je hrát, maximálně je pak vystřídáme a popovídáme si o tom, co na hřišti předvedli. Jenže rodiče často mají pocit, že když na děti pořád něco nevoláme, že nejsme ti správní trenéři. A mají sklony to tak trochu brát za nás.

Ambice, ambice, ambice
Proč se rodiče nechávají tak strhnout? Jsou za tím ambice, honění za výsledky. Všichni to máme, všichni to známe. V práci po nás chtějí čísla, výsledky, takže to pak rodiče přenášejí na hřiště, aniž by odlišili, že se jedná o dětský svět. Chtějí vyhrávat. Já si to jako trenér přeju taky. Pojďme pro to udělat maximum, co umíme, ale přece ne za každou cenu. Nesmí to přesáhnout určité hranice.

Už před několika lety jsme si řekli, že takhle to dál nejde. Společně jsme sepsali etický kodex pro hráče, trenéry, a nakonec i pro rodiče. Jednou za čtvrtletí pořádáme schůzky rodičů s trenéry a vedením klubu. Mluvíme s nimi, snažíme se je uklidňovat, edukovat, vysvětlovat. Někdy je to těžké, a to máme v Březiněvsi opravdu celkem zlaté a chápavé rodiče. Jenže někteří tatínci prostě jsou výsledkáři, a další jsou zase přesvědčení, že mají doma Ronalda nebo Messiho. Většinou se ta práce ale vyplácí. Trenéři mi říkají, že i dost emotivní a hlasití rodiče se nám postupně uklidňují.

Celkově vidíme, že se situace v dětském a mládežnickém fotbale obecně zlepšuje. Když jsme začínali, bylo to daleko horší. Například Pražský fotbalový svaz dělá v posledních letech různé projekty, v rámci trenérských licencí zařazují koučování pro trenéry, a ti pak ty myšlenky fair play a rozumného přístupu šíří mezi rodiče.

Jsou to děti, je to hra

Před dvěma lety jsme si vyrobili takovou ceduli, kde jsme svoji klubovou filosofii shrnuli. Inspirovali jsme se v cizině, upravili jsme si ji do našeho tónu a našich barev, připevnili ji u nás na hřiště, a musím říct, že to funguje. Někteří se opravdu chytnou za nos.

Co nás překvapilo, je to, jaký ohlas tahle cedule měla. Má tisíce sdílení na Facebooku, na Twitteru, na LinkedIn si ji na svoje profily pověsili i někteří vysoce postavení manažeři v bankách a pojišťovnách, kteří třeba ani netuší, kde Březiněves leží. Jsme rádi, že se o nás mluví, ještě větší radost máme ale z toho, když o nás říkají, že se podle toho hesla i chováme. Samozřejmě nejsme stoprocentní, nejsme zenoví mistři, taky nás někdy vytočí třeba cizí trenéři nebo rodiče, ale snažíme se.

Tomáš Bezpalec vystudoval andragogiku a řízení lidských zdrojů, pracuje jako konzultant. Od dětství se věnuje fotbalu, nejprve pouze jako hráč, postupně i jako trenér mládeže a dětí v klubu TJ Březiněves. Je držitelem licence UEFA B a Coerver 1.

 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
2 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Lea
Lea
22. 10. 2018 00:59

Krásná cedule a hezký článek.Děláte dobrou práci a já všem trenérům dětí fandím.Kdysi jsem také v jednom oddíle pomáhala,i když v jiném odvětví sportu.Ale máte pravdu,s nělterými rodiči je to těžké.Vozím už asi rok své dva vnuky na parkur.Nevyplatí se mi jezdit tam a zpátky dvakrát a tak jsem požádala trenéra,jestli mohu být v tělocvičně.Souhlasil a půl roku nebyl žádný problém.Do ničeho jsem samozřejmě nezasahovala,ani s kluky nijak nemluvila.Pak ale přišli rodiče,kteří neustále na dceru pokřikovali,dokonce !diskutovali s trenérem.Vydržel dlouho,ale nakonec řekl,že to děti ruší a dost dobře nemohl vykázat puze je. Chápu ho velice dobře,ale teď kvůli nim často musím skoro dvě hodiny trčet v autě a v zimě si to ani nedovedu představit.

Dana
Dana
25. 10. 2018 16:56

Děkuji za krásný článek, se kterým se plně ztotožňuji.
Můj syn hraje hokej,třikrát týdně má trénink, každou sobotu, výjimečně i neděli, zápas,
Nedávno byla svolaná schůzka rodičů, kvůli vulgaritám některých z nich mířených právě na děti (cca 10-12let).
Také mně vadí, pokud slyším řeči „chytrých“, ambiciózních otců, posilněných alkoholem, kteří v hokeji či jiném sportu nedosáhli žádných výsledků a přesto jsou schopni pokřikovat nejen na své děti, že jsou h*vna. Minulý týden tři muži komentovali prohru jejich týmu a podle jejich moudrých komentů “ za to můžou dva, tři zm*di „(rozuměj 10-12 leté děti)…
Občas je mi nevolno…
Proto děkuji za tento pozitivní článek.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.