Pravidelně se v posledních letech setkávám s absolventy a absolventkami středních škol, včetně prestižních gymnázií, jejichž schopnost psát je nečekaně nízká. Jsou chytří, informovaní, motivovaní, zvládnou pravopis, velká písmena, jakž takž ovládají interpunkci, ale vystavět srozumitelnou větu, která by se nezapletla sama do sebe, natož vybudovat strukturu složitějšího textu, například seminární či bakalářské práce, je úkol nad jejich síly. Důvody těch nízkých kompetencí se opakují. Na škole se s psaním skoro nepotkali.
Na středních školách, včetně většiny gymnázií a lyceí, se píše minimálně. Fakticky jen v hodinách češtiny. Počítá se ale s tím, že v závěru středoškolského studia budou maturanti ovládat přinejmenším deset slohových útvarů: úvahu, vypravování, líčení, popis, zprávu, článek, referát, formální dopis, ale v maturitní nabídce může být i reportáž nebo fejeton… To znamená, že u každého z nich musí pedagog žákům vysvětlit, jaké jsou zákonitosti toho útvaru, jaké mají využívat jazykové prostředky, napsat ho s nimi, ideálně vícekrát a pokaždé jim ve zpětné vazbě vysvětlit, co udělali a neudělali dobře. To je, při množství další látky a úkolů, nereálné. Učitelé navíc sami většinu těch útvarů znají jen z učebnice, až na pár výjimek píší velmi málo. Něco dobře napsat, to je především věc tréninku a na ten není čas. Navíc když honíte deset zajíců najednou…
Na průmyslovkách je situace ještě horší. Není nic výjimečného, když maturant během studia napsal jen tři čtyři slohy. Takže se slohovým útvarem, který píše u maturity, se často setká poprvé. Proto vybírá to, co mu přijde nejsnazší. Zprávu, vypravování, popis pracovního postupu. Jenže co je to za informaci, ať už pro budoucího zaměstnavatele nebo vysokou školu, že někdo na jedničku napsal recept na smažení palačinek, reportáž s prvky sci-fi na téma přílet mimozemšťanů nebo úřední dopis se žádostí o podporu charitativní organizace. Když se za rok ocitne před nutností napsat seminární práci, shromáždit informace, argumentovat, citovat odbornou literaturu, vybudovat strukturu kapitol, je bezradný. Protože doteď jen pořád dokola „vybíral vhodné jazykové prostředky“.
Esej se dá psát (a jinde se opravdu píše) ve všech předmětech. V zeměpisu píšete esej na téma geografické příčiny ekonomického zaostávání v Africe, ale stejně tak můžete psát na učilišti v předmětu technologie argumentační esej o oprávněnosti zákazu dieselů v evropských městech.
Jedním z možných řešení je postupný přechod na anglosaský systém psaní argumentačních esejů, což je vyzkoušený a funkční způsob, jak učit žáky vyjadřovat písemně své myšlenky. A formulování a přesné vyjadřování vlastních myšlenek, to je podstata dobrého textu. Ne snaha o napodobování slohových útvarů, které se v reálném životě už často dávno nevyskytují.
Pokud bychom nejpozději na střední škole přešli k tomuto způsobu výuky psaní a u maturity se psal jen argumentační esej, mělo by to hned několik výhod. Pokud by učitelé měli za úkol žáky naučit fakticky jen tento útvar, zvýšila by se šance zopakovat ho tolikrát, aby maturanti esej s jistotou ovládali. Argumentační esej má jasná pravidla a strukturu, dají se dohledat na HowWiki. Nutí vás přehledně argumentovat, rozvrhnout si myšlenky. Což jsou všechno věci, které dnešním absolventům zásadně chybějí. Dá se psát (a jinde se opravdu píše) ve všech předmětech. V zeměpisu píšete esej na téma geografické příčiny ekonomického zaostávání v Africe, ale stejně tak můžete psát na učilišti v předmětu technologie argumentační esej o oprávněnosti zákazu dieselů v evropských městech. Jedním z možných pozitivních důsledků by mohlo být, že by i všichni učitelé ovládali základy psaní a psané argumentace. Protože dnes je pěstování těchto dovedností obvykle jen na učitelích češtiny. I proto jsou výsledky tak rozpačité.
Obvyklý odborný protiargument zní, že slabí žáci – v tomto případě jsou míněni hlavně maturanti z učilišť a nástaveb – by něco takového nezvládli. Ale argumentační esej je velmi flexibilní struktura. Můžete dodržet jeho pravidla, a přitom vystačit s velmi jednoduchými myšlenkami a jazykem. Navíc nám nic nebrání zavést jeho výuku už na druhý stupeň základní školy. Některé školy to dělají. Když to zvládnou děti na druhém stupni, asi je šance, že to maturant ani na učilišti nezapomene. Výhoda je právě v tom, že pokud už od základní školy strukturu eseje trénujete, spíše jí porozumíte a stane se pro vás běžným způsobem budování argumentace.
Pokud vám pořád není jasné, cože to vlastně je ten argumentační esej a neumíte si pod tím nic představit, tak jste právě jeden dočetli. Obhajoval tezi: Je třeba změnit výuku psaní, začněme psát argumentační eseje. Mimochodem první reakce na tento návrh zněly, že by se esej dal přidat mezi maturitní slohové útvary. V zásadě je to vstřícný přístup, ale současný problém s výukou psaní asi nevyřešíme tím, že místo deseti zajíců jich budeme honit jedenáct.
Převzato a upraveno se svolením autora z jeho blogu na respekt.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Pane Feřteku,
pokládám si otázku, jestli je vůbec fér chtít po školácích a středoškolácích argumentaci jako takovou. Spousta dospělých snad ani netuší co to argument je, natož aby dokázali argumentovat slovně…něco napsat(tedy kromě nákupního seznamu) je pro ně často zhola nemožné.
Tudíž, proč by měli mladí absolventi umět psát argumentační eseje?
Dokázali by, tyto eseje, alespoň někteří dospělí pochopit a ocenit?
K čemu by to těm mladým vlastně bylo?
:))))Touto krátkou, lehce ironickou úvahou snad nikoho neurazím.
Mě k tomu napadá jediné – dospělí by to umět měli, a to, že to neumí, není standard, podle kterého máme posuzovat žáky. Když se to žáci konečně naučí, budou to umět jako dospělí a už nebudou na světě dospělí, kteří to neumí. A v obecné rovině snad nelze zpochybnit, že lidi by měli umět vyjadřovat své myšlenky, ústně i písemně, jinak se spolu nedomluví, a na domluvě záleží přežití lidstva. Co si o tom myslíte?
Paní Polanská, já si o tom myslím zhruba to, co si o tom myslíte Vy. 🙂
To mám radost. Hezké velikonoční pondělí přeju.
Úplně přesný. Ale dokud mladí ne odloží mobily a další zařízení na kterých jsou závislí, nic se nezmění.
No a..doba je dnes takova..snad jedine dobre,ze deti umi i tyto veci ve svete online..dcera mi casto pomuze s vecmi,se kterymi si nevim rady.
Je na rodicich jaka urci pravidla,od kdy do kdy..
Spousta z Vas,ucit se napr.novy program..jste v haji..
Souhlasim!!! Treba by nam vyrostla generace, ktera by umela samostatne myslet, protoze presne to se pri psani eseju uci. A to by opravdu stalo za to.
Trochu mi to připomíná, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce. Pokud mobily neodloží rodiče a nezačnou se svým dětem opravdu věnovat, tedy s nimi komunikovat, tak se nehneme z místa. A přísahám, že to jde. Mé děti se spolu sice dvacetkrát za dne pohádají (a usmíří), ale mobil nemá ani jeden, navíc o ně vůbec nestojí a slohy píší povedené, až mě to překvapuje, co všechno vymyslí. 🙂
No, on každý rodič není učitel, který je 7:30 ještě doma, a ve 14:00 už zase je doma i s nákupem 🙂 Musíte se s tím smířit, jako s okrajovou podmínkou.
Zatímco když se na průmyslovkách, a o těch je řeč, žáci naučí naprojektovat dům, nebo zkonstruovat nějaké strojní zařízení, tak to je panečku pro rozvoj samostatného myšlení dle Vás naprosto kontraproduktivní 🙂
Píšete, dospělí by to umět měli……a moje otázka zní: 1) Jak jim toto pomůže v životě. 2) Jak plošnou schopností ovládat tuto kompetenci vzroste ekonomická konkurenceschopnost ČR. 3) A to je krucinální, NA ÚKOR ČEHO se mají lidé tuto kompetenci naučit? Už víme, a jistě si za tím stojíte, že je žádoucí, abychom měli manuálně negramotnpou populaci. Toto je totiž důsledkem toho, že místo Základů techniky se do RVP, potažmo ŠVP dala informatika – i když tehdy…..2000-2002 to psíše byly osnovy 🙂
Což o to.Učit bychom to žáky asi opravdu měli.O tom žádná.Ale chtít to takhle najednou zrovna po maturantech- nemyslím.Kolik času by na to potřebovali? A stěžejní otázka?- kdo a jak by to hodnotil? Už teď je s hodnocením těch opravdu jednoduchých“slohů“ docela problém.
Přečetla jsem si myšlenky, které byly uvedeny v článku a je mi čím dál víc smutněji z toho, jak okrajujeme náš jazyk, naši řeč, která tak krásná a bohatá. Jestli můžu vyjádřit názor, že za tím, že současné děti nemají tak bohatou slovní zásobu a zužují se schopnosti vyjadřování může také novodobý výběr literatury pro děti. Krásné barevné obrázky které zaplňují knihy a mezi obrázky jen pár strohých vět, které jsou jen tak doplněk obrázků. někdy by si děti mohly ten příběh odvyprávět samy. jenže nejsou posluchači, není ten, který by si k takové knize k dítěti sedl a pomohl v rozvinutí fantazie a slovní zásoby. Já sama jsem měla krásné chvilky, kdy jsem mohla postupovat s věkem dětí od jednoduchých, klasických pohádek, které se děti naučily i dramatizovat až po nejstarší předškolní věk, kdy už si děti mohly samy vybírat pohádky z knihy, kterou si vybraly. Vkládala jsem taky knížky našich jménem vyhlášených mistrů pohádky, K.J. Erbena, B. Němcovou, Fr. Hrubína. Až k současnějším autorům, kteří přinášeli nejen příběh, ale také spoustu legrace. než jsem dočetla jednu, nebo i dvě pohádky, některé děti spokojeně usínaly a některé měly pohledy zvídavé až do konce. Dokázaly už také rozebrat, co a kdo je v pohádce zaujal, hodnotily jednání postav a když byly šikovné, dokázaly také pohádku z poslechu vyjádřit výtvarně. Měla jsem tyhle chvilky strašně ráda, protože jsem viděla poznala, že příběhy děti milují a potřebují je ke svému životu. přináší jim hodnoty, které mnohdy v životě chybí, učí je srovnávat skutečnost s fantazií. Když se děti naučí vnímat a poslouchat pohádky, je možné někdy říct, že jim pohádku odřeknete, když se někdy zachovají špatně. Děti raději volí pohádku. Je jen naškodu, že mladí rodiče spíše volí techniku a odpočinek pro sebe, než to, že s dítětem stráví krásnou chvilku a budou si mít druhý den o čem povídat. Pokud děti ochuzujeme o pohádky, nerozvíjíme řeč, fantazii, slovní zásobu a ochuzujeme je o spoustu krásy. Současné trendy spíš tíhnou k k tomu, abychom to dětem ulehčily, aby to zvládly, ale sami si to ulehčujeme už od jejich narození. S tím psaním je to zrovna tak, pokud dětem neukážeme a nevysvětlíme, co a jak, za chvíli budeme rádi, že se umí alespoň podepsat.
Z vašeho příspěvku je mi dost do pláče. Gramatika příšerná, řekl bych že je na úrovni maturantů, o kterých se v článku píše. Ovšem nechápu, jak je možné, že my jsme se kdysi, zřejmě hloupě, podle hloupých osnov hloupými učiteli naučili vyjadřovat písemnou formou. Po maturitě jsme se na vysokých školách v sedmdesátých létech naučili psát ročníkové práce a podobné věci. Materiály jsme hledali v univerzitních i jiných knihovnách a kupodivu to šlo. Nejde v současnosti o hloupé osnovy, ale o neskutečně líné a hloupé studenty. Ti by se dnes snad nenaučili trojčlenku ani kdyby matiku vyučovala učitelka nahoře bez.
Já jsem chodila na gympl v osmdesátých letech – psali jsme slohové kompozice z češtiny , ruštiny , angličtiny nebo němčiny každé čtvrtletí velké a spoustu malých během školního roku , také se daleko více četlo – a v tom já ( jako dnes středoškolská učitelka jazyků ) vidím problém zásadní ! V dnešní době se všechno hledá na internetu , mladí ani děti nečtou knížky , na internetu si najdou obsah a to jim stačí . Moje generace chodila do knihovny – vyhledávat si informace a hlavně jsme od dětství stále četli a půjčovali si každý týden nové knížky , právě díky té rozmanité četbě – jak si vzpomínám – se mi velmi zlepšil nejen pravopis ale také sloh , rozšířila se mi velmi slovní zásoba .
Začíná to už na 1. stupni základní školy. Na všechno máme pracovní sešity a stačí tedy doplnit pouze i/y či s/z atd. Zcela šokovana jsem byka ve 4. třídě u syna. Paní učitelka místo poznámek z vlastivědy jim tyto tiskne a lepi do sešitu. Proč netuším. Odnaučujeme děti psát a o slohu už raději ani nemluvim. To jsne to dopracovali.
Ano,děti píší hodně málo,ale není to tak všude.Docela mě překvapilo,že třeba vnuk ve čtvrté třídě měl za domácí úkol už třeba dva slohy.Vyprávění děje filmu „Páni kluci“ a teď nedávno -popis oblíbené hračky,aniž by ji jmenovali a spolužáci měli uhádnout,o jakou hračku jde. To se mi líbí.A ještě víc se mi líbí hodnocení pana učitele.Vnuk je dyslektik,dysgrafik,takže třeba úprava vážně není dobrá,i chyb má samozřejmě dost(i když jako domácí úkol to opravujeme)Ale pan učitel přesto napsal do hodnocení,že to je jeden z nejlepších ve třídě .A tak by to mělo být,je třeba učit děti psát už na základní škole.Dostávají i jiné úkoly ,třeba právě z vlastivědy.Mají si třeba najít i vypsat nějaké zajímovosti o nějakém hradu,který se jim líbil,o městě,ve kterém mají školu,o pravěku atd.Vnuka to baví ,i když jinak domácí úkoly opravdu nepreferuje.
U argumentační eseje je předpoklad, že student ovládá dané téma, něco o něm ví a má jasně vyhraněný názor. Vzhledem k celostátnímu zadání maturitních zkoušek mi to přijde jako velmi ošemetná věc. Jak by třeba dítě z „Nemanic“ mohlo argumentovat pro/proti službám, zboží, které jsou dostupné pouze ve velkoměstech? A naopak, jak bude „Pražák“ argumentovat ne/výhody chovu hospodářských zvířat? Je to silně diskriminační a velmi těžké, zvolit téma, které nebude preferenční pouze pro jednu část studentů. Úvaha je v tomto ohledu mnohem benevolentnější a také obsahuje názor studenta, ale může obsahovat i jeho váhání a nejistotu.
Nejen ,že o něm něco ví,ale třeba i zná názory protistran, jejich námitky atd.,aby mohl oponovat. Jak by se to u maturit mělo zajistit ,to fakt nevím.
Eseje se běžně píší v britských školách a i sem tam v českých, takže to, že to nejde, je myslím praxí popřeno. V jednotlivých předmětech se eseje mohou psát na dané téma, které žáci právě studují. U maturity pak téma může být právě takové, u kterého se předpokládá, že ho student do nějaké míry ovládá.
Tady je článek o výuce psaní v britské škole.
https://www.eduzin.cz/skolstvi/zahranicni-inspirace/britska-skola-chce-aby-kazde-dite-umelo-recnit-jak-churchill-driluji-se-tam-debaty-pisi-mraky-slohu/
Ale já jsem všemi deseti pro to,aby žáci více psali ,i argumentační eseje ,samozřejmě.Ale asi bychom je to alespoň měli dříve naučit.Při našem oblíbeném „hurá stylu“, je možné,že je dříve budeme chtít u maturit. Z toho mám strach.
Urcite se nejdriv musi zmenit styl vyuky, ale ten se vzdy toci kolem toho, co se bude zkouset, takze je to trochu zacarovany kruh.
Pokud by se řešila pouze forma a nikoli obsah jako takový, pak je celá „argumentační esej“ stejně k ničemu. A u státních maturit, které se vyhodnocují anonymně se ani nic jiného čekat nedá. Už vidím, jak kluk z „učňáku“ sofistikovaně argumentuje o přijetí Eura a nebo Brexitu. Vždycky o tom může vést úvahu, ale přesvědčovat někoho o něčem, co mu není vlastní, proč? V dnešní době je asi normální mít vyhraněný názor, i když o tom člověk ví úplný .. nic.
Pavel
Upřímně, někdy mě napadá, že jsem vlastně oligofrenní jedinec – narozen za totalitního režimu, bez schopnosti mít vlastní názor, vychován stupidními totalitními kantory a kantorkami s totalitními, zastaralými názory a metodami, navštěvující taková prehistorická a veskrze zbytečná místa jako jsou knihovny… jsem totálně zdeformován stupidním totalitním frontálním výkladem a absolutně neznalý čehokoliv, nač kterýkoliv dnešní „mlamoj“ ukáže 🙂
Jedna věc je pravda – mít ve své době coby žák takový přístup k informacím, jako je dnes, liboval bych si. Informace měly cenu zlata a kdo měl někde někoho známého z oboru, měl doslova poklad. Bohužel – namísto toho, aby studenti tuto možnost využili ku svému prospěchu, využili ji z jisté části (o jejíž velikosti nebudu spekulovat) k vytvoření nového moderního náboženství „nemusímnicvěděthlavněkdyžvímkdetonajdu“, pokud zrovna neprezentují na netu videa zesměšňující buď jejich spolužáky, případně kantory, respektive na FB nevyvěšují rozličné informace o tom, jak kvalitní byla jejich ranní defekace, případně v jaké náladě se dnes ráčí vynacházet :-))
Ale teď vážně – řada základních škol ukládá v devátém ročníku žákům „ročníkové práce“ – mají na to čas od září či října zhruba do května dalšího kalendářního roku. Minimální rozsah zpravidla nebývá nic moc – čtyři stránky formátu A4, velikost písma 12, a tak dále (včetně citací, kupříkladu). Měl jsem možnost přečíst nemalé množství oněch prací a vyvozuji z toho (jen tak od boku) několik věcí:
1) práce se zaměřením na životopisy slavných osobností, případně takové ty práce „fanouškovsky sportovní“ jsou podle mého mínění o ničem a celkem chápu, že užvýkat takové téma, aby z něho cosi kloudného vypadlo, je problém; čtenáři potom u něčeho v tom duchu maximálně tlučou příslovečné špačky,
2) práce, které psali žáci s určitými zájmy – od chovu psů přes sestavování závodních autíček až po počítačové hry – ukázaly, že tito jedinci musí něco vědět, musí něco umět a z toho důvodu jsou schopni celkem solidního stupně argumentace,
3) souvisí to s druhou skupinou – měl jsem možnost číst práci jedné profesionálně sportující dívenky, která svoji práci o svém vlastním sportu pojala tak, že prostě zkopírovala článek z Wikipedie, protože si přece nebude namáhat vlastní hlavu. Práce, která tak mohla být velmi zajímavým náhledem do zákulisí onoho sportu, se v jejím podání změnila v pouhý plagiát, navíc bolestně ochuzený o to nejpodstatnější (nic proti Wikipedii),
4) čas od času se ukázalo, že kantoři měli tendence hůře hodnotit práce, jejichž zaměření jim unikalo – za všechny takové jen namátkou práci se zaměřením na počítačové hry, která byla, podle mého mínění perfektní, protože – mimo jiné – zahrnovala i kapitolu slangu hráčů, na čemž si musí pošmáknout jakýkoliv kantor češtiny (dost mě překvapilo, že žáka napadlo tuto kapitolu vůbec do práce zahrnout),
5) existuje jistá skupina žáků, kteří ročníkové práce vypracovali na úrovni, abych tak slušně řekl, tragické, případně ji nevypracovali vůbec, protože o existenci jejich zájmů by se dalo s úspěchem pochybovat,
6) kdosi tu kdesi před časem zmínil, že u maturitní písemné práce z češtiny postačí 250 slov (ano, jsou tu jisté útvary, a tak dále, nicméně o tom není řeč)…
Pokud jsou zájmem kohokoliv maximálně šarvátky pivních lahví a bitky korbelů, mohou školy zavádět co chtějí a pro koho chtějí – s minimálním efektem; před časem jsem zde dával odkaz:
https://dejepis1zemepis.blogy.rvp.cz/2012/04/03/internetova-past-na-plagiatory-34-studentu-se-chytily/
Zlepšit školství, aby všichni absolventi uměli,psát, číst a počítat, ale problém je jinde.Každý chce a musí mít maturitu, vysokou školu, ale proč když na to nemá.co když z něho múže být špičkový řemeslník? Pak řešíme problém, že chytrý studentík na potřetí nezvládl maturitu.Co s tím státe uděláš? Máme 100 vys.škol na 10 mil.obyvatel.Všichni jsou „chytří“, ale žádný laureát Nobelovy ceny.Prostě už by měl někdo pochopit, že vzdělání není a nemůže být pro všechny a polovina „studentíků“ na škole nemá co dělat, ale naopak toto podporujeme, např.co je to za nesmysl učební obor s maturitou za 4 roky.Dříve se učil 3 r.a škola 4 r. a moc toho neuměl a dnes o polovinu času méně,že by byla dnešní mládeš tak chytrá? Né, aby to zvládl gnejají trotlík, tak kde kvalita dolů
Já bych rád zmínil, že když se před cca 17 lety prosazovalo, aby byla nastupující generace manuálně negramotná, tak učitelé, a lidé jako vy, tehdy byli slyšet nejvíce. Pamatujete, kdo s jakou vehemencí prosazoval rušení dílen, tedy vlastně jinými slovy zavádění informatiky do škol???
Není to jen v psaní, ale i ve čtení. V dnešní době se méně čte i to vytváří tuto deformaci. V nemalé míře k tomu přispívají i sociální sítě.
Určitě. Myslím, že to je jeden z hlavních hendikepů dnešních dětí, které nese roztěkaná internetová doba. Nevím, jesti bych dnes byla schopná přečíst tolik knih, kolik jsem přečetla… Pro mě to byl hlavní vzdělávací nástroj.
Odpověď pro pana Pink. Dlouho jsem přemýšlela nad vašimi slovy. Vrátil jste mne do studentských let. Píšu jen v jednoduchých větách, abych Vás nepřivedla k pláči. I náš profesor češtiny se držel za hlavu po mém nástupu na střední školu. Ale nakonec po čtyřech letech dřiny jsem snad trochu napravila chyby ze ZDŠ. Čtyřleté nic nedělání naší učitelky, a tak trochu možná mého liknavého přístupu k naší krásné řeči, se podepsalo. Proto možná jsem se ve své práci učitelky zaměřila taky více na naši řeč. Dělala jsem logopedickou asistentku 24 let, napravovala vadnou výslovnost, pomáhala dětem s různými vadami. Pro to, aby děti nezažily to co já, jsem hledala pomoc v knihách pro ně napsaných. Psát neuměly, ale uměly vnímat krásu českého slova právě v této literatuře. Snad se mi alespoň v tomhle podařilo napravit vlastní chybu z mých školních let.