Často čtu stesky nad klesající úrovní vzdělanosti naší mládeže. Teď ve zkouškovém období bych se k nim někdy i rád připojil. Po večerech opravuji testy posluchačů předmětu imunologie na Přírodovědecké fakultě UK a u většiny z 200 studentů jsou výsledky skutečně tristní. Mnozí tito mladí lidé zřejmě nemají mentálně na to se tenhle poměrně snadný předmět (ve srovnání třeba s teoretickou fyzikou nebo matematikou) naučit.
Našemu univerzitnímu systému neprospívá, že je založený na jakémsi „bulimickém“ principu.
Ono ale není divu – ve srovnání s dobou, kdy studovala moje generace, studuje na vysokých školách několikanásobně víc studentů. Ta dnešní špička zůstává stále výborná, ta spodní polovina (či spíše spodní tři čtvrtiny) na trochu náročnější vysokoškolské studium nestačí. Úroveň doktorského stupně vzdělání je nicméně stále velmi dobrá. Naprostá většina našich doktorandů je po obhajobě doktorského titulu velmi úspěšná na postdoktorálních pobytech ve vynikajících světových výzkumných institucích. Bylo tomu tak i za mých mladých časů. Když jsem v roce 1985 odjížděl na opožděný roční postdoktorální pobyt na Harvardově univerzitě, měl jsem velké obavy, jestli mezi těmi Američany nebudu beznadějně zaostávat. Byl jsem ale velice příjemně překvapen – v laboratoři jsem mohl hned od prvního dne začít naplno pracovat, metodicky i teoreticky jsem se svým tamním kolegům plně vyrovnal.
Našemu univerzitnímu systému neprospívá, že je založený na jakémsi „bulimickém“ principu. Studenti se „navrčí“ před zkouškou určité kvantum vědomostí, z nichž po zkoušce během krátké doby nějakých 90% zapomenou. A i kdyby nezapomněli, většinou po zbytek života už stejně nikdy nepoužijí. Takhle to více méně fungovalo vždycky, i před tou nynější „masifikací“ vysokoškolského vzdělávání. Já jsem byl na vysoké škole „premiant“ (někdo by spíše řekl „šprt“), ale musím říci, že přednášky mi toho moc nedaly. Většinou byly nekvalitní a příliš zájem o obor nevzbuzovaly. Během studia mě opravdu bavila jenom práce v laboratoři (na diplomové a později disertační práci). Daleko přínosnější bylo studium na střední škole v Roudnici nad Labem – asi proto, že jsme tam měli opravdu výborné učitele.
Myslím, že je vyloženě škodlivé srážet sebevědomí některých malých dětí tím, že už od začátku spadnou mezi „čtyřkaře“. Tyhle děti přece potřebují spíše povzbuzení a podporu!
Myslím, že v našem školství je pes zakopán hlavně na základním stupni. Podle mého se tam děti nejméně z 50 % učí zbytečnosti (absurdní podrobnosti třeba ze zeměpisu, přírodopisu, větné rozbory, apod.). Daleko více času by se mělo věnovat kvalitní výuce cizích jazyků (především samozřejmě angličtiny), ale také třeba moderní historii, povšechnému přehledu o fungování světa kolem nás, finanční, právní a občanské gramotnosti, o kulturních, náboženských a filosofických principech naší civilizace, atd.
Kdyby bylo po mém, nejméně v prvních pěti ročnících bych zrušil známkování na vysvědčení a nejméně v prvních 3 ročnících i ze zkoušení a písemných prací. Myslím, že je vyloženě škodlivé srážet sebevědomí některých malých dětí tím, že už od začátku spadnou mezi „čtyřkaře“. Tyhle děti přece potřebují spíše povzbuzení a podporu! To není žádná fantazie – dobře vím, že tenhle dětem přátelštější školní systém funguje velmi dobře třeba ve Velké Británii, kde žijí moje vnoučata.
Náš školní systém až příliš často a rychle zabíjí přirozenou dětskou zvídavost… Nedělám si ovšem iluze, že by u nás k takovým změnám v základním školství v dohledné době mohlo dojít. Ten náš konzervatismus je prostě neporazitelný. A i kdyby se za to chtěl vzít nějaký ministr školství – cožpak to jde, když je v této funkci průměrně tak dva roky, a většinou se stará hlavně o nějaké své vnitrostranické záležitosti?
Tento text byl pro Rodiče vítáni upraven z příspěvku na blogu autora.
Václav Hořejší vystudoval biochemii na Přírodovědecké fakultě University Karlovy. Od roku 1977 působí převážně na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd ČR, kde byl v letech 2005 – 2017 ředitelem. Je profesorem imunologie na Přírodovědecké fakultě University Karlovy. V letech 1985-86 a 1988 pracoval na Harvardově universitě. Má dvě dospělé dcery a čtyři vnoučata.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Velmi vřele s autorem souhlasím.Zvláště ,co se týká základního školství.Jsem ráda,že to řekl bez obalu i takhle vzdělaný člověk.Kdy to konečně pochopí i někdo kompetentní?Je smutné,že dost učitelů to už chápe,ale bojují s větrnými mlýny.A zakonzervovaným konzervatismem
Poslední odstavec nabádá k myšlence, což takhle, jak hodnotí učitelé každým půlrokem a rokem výsledky své práce, aby si zjistily v čem je nutné tuto práci zlepšovat, také přistoupili zodpovědně ministři školství . Krátkodobé úkoly si může zhodnotit každý zvlášť. Ale ty u nichž je výsledek znát až za delší dobu, by si měli ministři hodnotit společně. Je to taky jejich vizitka. Myslím si, že doba do deseti let už je dobou, kdy se můžou seriozně projevit výsledky změn ve školství a co ty výsledky přinesly, by si měli ministři možná i zpětně zhodnotit a vyvodit závěry pro další práci, tak jak to učitelé dělají každým dnem, měsícem, rokem a jsou po nich tyto závěry a hodnocení požadovány. Ministr po odchodu pomalu za rok neví o čem rozhodl a co to přineslo těm, kteří se s těmito změnami musí vyrovnávat. Přirovnat to k řediteli školy, vypadalo by to asi tak, Já tu dva roky vydržím, nastavím Vám tohle a tohle a vy se tu s tím popasujte jak umíte, já půjdu rovnat další školu. Mám dojem, že ministra školství už v naší republice může dělat kdokoli, jen když je loajální své straně. Co to přinese celému školství už je druhostranné. Taky mi to připomíná stav v některých nemocnicích, jeiichž chod řídí lidé, kterým záleží víc na ekonomické stránce, než odbornosti a službě pacientů
U nás bychom hlavně potřebovali nějakou konkrétní ,dlouhodobou vizi vzdělávání,na které by se shodly nejlépe všechny strany .A pak ji držet ,ať už vládne kdokoli.Hezká utopie,nemyslíte?
Možná nějaká vize už byla nastartována s Rámcovými vzdělávacími programy. Jenže se se nestačila jak se říká ani ohřát, aby si na ni zvykli učitelé i rodiče, a už se na ni nasypalo další, což přineslo něco, což možná vyrušilo efekt RVP. Připomíná mi to oheň, který se pomalu začíná rozhořívat a někdo, kdo neumí s ohněm zacházet na něj nasype mokré dřevo a to ten plamen udusí. Myslím tím inkluzi, která, se rozjela v plné síle a možná ovlivnila v některých školách výuku.
Myslím,že jste to popsala moc hezky
Současná doba tlačí na mladé lidi, aby jich co nejvíce mělo střední a vysokoškolské vzdělání. Možná tím přicházíme o zručné řemeslníky a získáváme méně zdatné odborníky. Forma zajišťování finančních prostředků tím, že jsou přidělovány podle počtů žáků ve školách, se mi zdá poněkud nešťastná. V dřívějších dobách se myslelo víc na kvalitu, než kvantitu. Právě základní školy byly tím rozhodujícím momentem, který pak naznačil cestu, kterým směrem by se žák měl ubírat. Rozhodující je snad, aby člověk našel v životě takové uplatnění, které mu bude přinášet taky pocit, že něco v životě dokázal, že něco umí a přináší mu pocit uspokojení, ne že se bude celý život jen za něčím dotahovat. Každý z nás si nese svou výbavu pro život a měl by s ní nakládat tak, aby jeho život měl smysl.