Čeští žáci ve srovnání s vrstevníky ze zemí OECD zažívají nejmenší pocit sounáležitosti se školou a spolužáky. Duševní zdraví dětí a pohoda ve škole je ale základ, bez něhož je proces učení silně narušený. Jak podpořit dobrou psychickou kondici žáků?
Podle České školní inspekce z výsledků testů PISA, které vyplňují patnáctiletí z mnoha zemí světa, vyplývá, že čeští žáci ve srovnání s vrstevníky ze zemí OECD zažívají nejmenší pocit sounáležitosti se školou a spolužáky. A častěji než děti z dalších zemí mají pocit, že se jim ve škole nedaří. Bojí se písemek, a to i v případě, že se doma pečlivě připravovaly. Čeští čtvrťáci zase tvrdí, že desetina z nich zažívá ve škole šikanu jednou týdně, 28 % pak jednou za měsíc. Vyloženě nerada chodí do školy třetina dětí ve věku 10 let. 70 % českých škol řeší problémy se záškoláctvím, 50 % s kouřením.
A co na to učitelé? Také se cítí být pod tlakem. Na jednu stranu musejí vyjít s rodiči svých žáků, na druhou stranu cítí, že musejí odučit mnoho látky a usilovat o úspěch dětí u přijímacích zkoušek, cítí i tlak na používání nových, alternativních metod výuky, které je sice možná lákají, ale úplně si v nich nevěří. Oproti svým zahraničním protějškům čeští učitelé méně věří tomu, že dokážou motivovat své žáky a přesvědčovat je, že mají na víc, že jsou na správné cestě.
Zdá se tedy, že v mnohých českých školách vládně doslova “blbá nálada”. Co s tím?
Školy jsou součástí komunit, měly by tak i fungovat
Jak připomněla na březnovém Kulatém stole organizovaném Stálou konferencí asociací ve vzdělávání (SKAV) a EDUin Zdeňka Juklová, ředitelka ZŠ Velké Hamry, je třeba podpořit poradenská pracoviště a motivovat i učitele, aby chtěli dělat věci jinak. V této škole prý v uplynulých letech téměř desítka učitelů prošla intenzivním zážitkovým kurzem prevence šikany. “Najednou se u nás ve škole začaly dít věci. Učitelé si všímají věcí, které by dříve přešli. Začali víc pečovat o vztahy mezi dětmi, pořádají třídnické hodiny, které využívají také ke zlepšení klimatu ve třídě,” říká Zdeňka Juklová.
ZŠ Velké Hamry se nachází v blízkosti sociálně vyloučených lokalit. Typické problémy, jako je třeba záškoláctví, ale řeší v nižší míře než jiné školy na podobných místech. “Pravidelně se scházíme se zástupci obce, se sociálními pracovníky, řešíme jednotlivé rodiny. A tím, že jsme vytvořili tuto komunitní záchytnou síť, která se věnuje prevenci, ubylo nám vážnějších problémů,” dodává ředitelka Juklová. “Na druhou stranu ale často narážíme i na obavy některých učitelů: když budeme věnovat čas vztahům, kdy probereme všechno učivo?”
Všichni se tvářili, že se nic neděje, říká studentka Lucie
“Už na druhém stupni základní školy jsem začala mít potíže. Trpěla jsem úzkostmi, dlouhodobě jsem se cítila unavená, skleslá. Nejpozději na střední škole se dá říct, že moje stavy přerostly v regulérní deprese. Bylo mi hrozně, ale protože jsem plnila svoje studijní povinnosti, nikdo si mě nevšímal. Všichni se tvářili, že se nic neděje,” sdílí svůj příběh Lucie, drobná studentka pražské Právnické fakulty.
Luciin život se točil kolem známek. Plnila očekávání svého okolí, ale dlouhodobě zanedbávala svoje přání a pocity. “Nakonec moje potíže přešly v mentální anorexii. Když jsem zhubla skoro dvacet kilo během pár měsíců, už se to asi nedalo ignorovat. Můj třídní mi jenom řekl: Lucinko, už nám ale nehubněte, ano?”
Lucie už dnes má váhu zdravou a nakonec vyhledala kvůli svým potížím odbornou pomoc. Na své učitele ze střední školy se nezlobí. Předpokládá totiž, že je nikdo nikdy neučil, jak komunikovat s dospívajícími děvčaty o jejich prožívání a jejich problémech.
Učitelé by se měli naučit, jak pečovat o duševní zdraví žáků
Podle Kláry Laurenčíkové z Ministerstva zdravotnictví, která se podílí na reformě péče o duševní zdraví školáků, je nutné, aby se péče o emoce a duševní zdraví stala běžnou součástí výuky, a to už od mateřských školek. “Je třeba, aby se děti učily pojmenovávat a popisovat svoje emoce, aby s nimi uměly zacházet,” říká. “Učitelé jsou ale trénování na předávání poznatků. Přitom věci jako rozvody, úmrtí v rodině, to všechno na děti dopadá a učitelé nemají potřebné kompetence k tomu, aby tato témata dokázali u dětí ošetřit, povídat si o nich,” dodává Klára Laurenčíková.
Bylo by také dobré navýšit počet školních psychologů. Jak ale poznamenal Jaroslav Faltýn z Ministerstva školství, momentálně se na ně těžko hledají peníze. “V současné době mají na školního psychologa nárok školy s více než 300 dětmi,” upřesňuje.
Vzniknou odborné mobilní týmy, které budou školám pomáhat, tvrdí ministerstvo
V rámci probíhající reformy péče o duševní zdraví ministerstvo zdravotnictví společně s ministerstvem školství vytvoří společně týmy odborníků z různých oblastí, které budou školám a učitelům pomáhat s ohroženými a problematickými žáky.
Chybí ale i systém na podporu ohrožených rodin. “Děti, které se několik let stěhují a přesouvají mezi azylovými domy, jsou vyčerpané, nedůvěřivé, traumatizované. Dokud nebudou mít ve svém životě stabilitu, není v jejich silách zlepšovat si prospěch a chování. Musíme dokázat nějakým způsobem naložit se signály, které tyto děti vysílají, a poskytnout jim pomoc,” tvrdí Klára Laurenčíková.
Ať nikdo nevypustí duši
Nezisková organizace Nevypusť duši, kterou spoluzaložila a vede Marie Salomonová, už nějakou dobu pořádá workshopy na středních školách po celém Česku zaměřené právě na prevenci a časný záchyt duševních poruch. Programem prošlo už 1.500 středoškoláků a chystají se další.
Teď připravuje projekt, který se bude soustředit na duševní zdraví učitelů z 2. stupně základních a středních škol. “Učitelé se v těchto tématech potřebují dovzdělat. Kdykoliv za nimi může přijít dítě a svěřit se s duševními problémy. Koneckonců podle našich statistik se to už 60% učitelů také stalo, a oni jen málokdy věděli, co dítěti říct a kam ho nasměrovat,” říká Marie Salomonová.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Škola je přece komunita sama o sobě.A ano,ta by fungovat opravdu měla.To znamená především,že bude fungovat spolupráce ve vztahu učitelé-rodiče-žáci.A nejen spolupráce, hlavně důvěra a vzájemný respekt.Jestliže se toto podaří,a opravdu to není ze dne na den,klima školy je úpně o něčem jiném a žádní psychologové nejsou potřeba,protože se tam všichni cítí dobře. Neříkám,že je to snadné a bohužel pro většinu našich základních škol to neplatí. Ale prosím Vás-“ mobilní odborné týmy“ ? Jako,že budou přejíždět ze školy na školu,kterou neznají a o jejích problémech nic nevědí? To je nějaká legrace? A jen tak mimochodem,Klára Laurenčíková, to je ta dáma z MŠ, a ČOSIV ,co měla na starosti to bezvadně zvládnuté a připravené inkluzivní vzdělávání? Tak to bych byla dost opatrná.
Zůstala jsem v šoku, když mi maminka šestiletého kluka říkala, že mu občas dá pár kapek „antidepresiv“ – homeopatika na ten jeho splín. Tuším, že tento chlapec bude umět velmi dobře pojmenovat svoje emoce. My spíš učili děti, jak jednotlivé stavy zvládat, než je pojmenovávat. Především ty negativní. Máš vztek? Nasměruj ho na plyšáka, dýchej zhluboka, počítej, představ si něco srandovního.. je ti smutno? Co by ti v tu chvíli pomohlo, přemýšlej a řekni si o to, nejsi na to sám (pohlazení, úsměv, sranda, tulení) . Jsi unavený? Zklidni se a odpočiň si, zítra je také den a nic ti neuteče, atp. Pamatuji si, jak jsme měli návštěvu a kluk mi v pěti letech řekl, mami, jsem nějaký unavený (byl plačtivý a vzteklý), jdu si lehnout, pak určitě bude líp. Návštěva neměla slov, jak máme neskutečně inteligentní a samostatné děti. Ale kdepak, jen poznaly, co skutečně funguje a nebojí se to využívat. Dodnes si říkají o potulení, když mají splín. Raději jim nabídnu náruč, než antidepresiva.
No,jestli se jednalo o homeopatika,tak bych asi byla dost v klidu.Moc to nepomůže,ale taky neublíží. Ale Váš způsob je určitě účinnější.A co se týká toho pojmenování,tak to má v RVP hlavně školka.Mě spíš zase překvapil ten příběh Lucie. To má jako doložit co?Že to měli řešit učitelé?A neudělali to? A co proboha dělali její rodiče,to si doma nevšimli ,že zhubla dvacet kilo?Co všechno ještě má škola řešit?
Leo, souhlasím.
Vypadá to, že být dobrým učitelem nestačí….je potřeba být i speciálním pedagogem a psychologem. Navrhuji, aby učitelům a učitelkám bylo zakázano se oženit, vdát a mít děti. Budou žít jen školou a cizími dětmi. 🙁
Nevím, kdy a jak se to stalo, že rodiče někdy nemusí nic a učitel musí všechno.
Pani Marketo, hezky jste to napsala. Kdyz date na jednu hromadu vse, co ucitel dneska musi, co vsechno by mel ve skole „osetrit“, jsou to naprosto nesplnitelne ukoly! Ucit tak, aby to deti bavilo, aby pracoval indivudualne s triceti detmi soucasne, k tomu zvladl inkluzivniho zaka s menatlni retardaci temer bez asistence, samozrejma je prace s dysporuchami, detmi s ADHD, cizince ucite cesky. Denne se po vyucovani venujete logopedicke peci, dysnapravam, delate pedagogickou intervenci u inkluzivniho ditete, vedete deti na predmetu specialni pece. Musite se pripravovat na vyucovani, vymyslet a chystat pomucky, pracovni listy, vyplnovat ruzne dotazniky, opravovat pisemne prace, setkani s rodici, vypracovavate tydenni plany. Do skolnich vzdelavacich programu se neustale dopisuji dalsi a dalsi nutne dovednosti – financni gramotnost, prevence uplne vseho, co se deje kolem nas, ted jeste emoce a hlidat, jestli deti nezazivaji ve svem nitru spatne pocity……..pani Laurencikova je naprosto mimo realne deni ve skole. I presto ucim rada! Pani Laurencikove bych poradila, at penize, ktere sosa z ministerstva, radeji venuje na vzdelavani ucitelu ve Feuersteinove metode zpostredkovaneho uceni. Je to uzasna metoda, ktera jedna z mala muze nase skolstvi alespon trochu posunout. Dokonce na praci s emocemi je tam jeden cely instrument, ale vlastne cela tato metoda s emocemi, zkusenostmi a zazitky pracuje a stavi na nich.
Držím palce, paní učitelko Aleno.
Moje mamka je učitelka v důchodu(ruština-němčina, tělocvik), sestra je speciální pedagog(momentálně na rodičovské dovolené) a druhá sestra byla učitelkou angličtiny(než ji postihla maniodeprese) jen já a bratr jsme jen středoškoláci.:)
Mám o učitelském povolání jinou povědomost, než lidé „učitelkami v rodině nepostiženými“.:)
Feuersteinova metoda – velmi zajímavá, psali jsme o ní zde a ještě budeme https://www.eduzin.cz/trendy-ve-vzdelavani/nechte-me-chvilku-ja-si-rozmyslim-reditel-skoly-metode-ktera-uci-deti-myslet/
Pani Polanska, prave tady na Rodicich jsem se o teto metode dozvedela, okamzite se prihlasila na skoleni a uz si ji primo uzivam s detmi ve skole. Sice s nekterymi Vasimi nazory uplne nesouhlasim (nemame casto stejny uhel pohledu :o)), ale za seznameni s metodou Vam velice dekuji!
To jsem opravdu moc ráda, těší mě to a vážím si každého učitele, který je takto otevřený dalšímu vzdělávání, není to jednoduché a úplně samozřejmé, ale dobré vzdělávání je učitelská mana:-). Ať se Vám daří. Můžu se taky přijet podívat, jestli chcete. 🙂 Díky.
Jsem ráda,že tato metoda je stále používaná.Seznámila jsem se s ní před dost lety,tedy s její odnoží pro předškolní děti, ale od té doby jsem o ní moc neslyšela.Opravdu by si zasloužila větší používání a propagaci.Fandím,paní Aleno.
Máte pravdu, neublíží, ale řešit jakýmikoli medikamenty splín v šesti letech, to mě prostě zarazilo 🙂 A ano, také nesouhlasím s tím, že má škola suplovat rodinu.
Já jsem učitelka a poradila bych si se vším , jen kdybych měla volné ruce , nebyla celou svoji pracovní kariéru pod buzerací nadřízených ! Děti bych dokázala motivovat , nadchnout , aby je všechno bavilo – kdybych si mohla učit po svém a používat pomůcky , jaké já chci ! Jenže to nesmím , jsem svázaná do detailu stanoveným vzdělávacím programem a pod neustálou kontrolou nadřízených až do nejmenších blbostí . Jako třídní jsem viděla spoustu nešťastných dětí a mladých lidí , kteří často trpěli zejména špatným prostředím doma , rozvody rodičů atd. Snažila jsem se jim pomoci , poradit , něco pro ně udělat , ale zase jsem narážela na nepochopení nadřízených . Kdo otravuje ovzduší ve škole nejsou žáci ani učitelé , ale hlavně buzerace seshora ! To je moje osobní zkušenost .
Ovzduší na kokrétní škole mohou ovlivňovat jen lidé,kteří ke škole patří. Tedy nikdo seshora, maximálně tak ředitel.Ale že mnoho dětí je nešťastných více ze situace doma,to máte pravdu.
Je dobré sledovat dítě od prvního okamžiku, kdy vstoupí do třídy. To asi nejde v ZŠ. Ale v mateřině je to bezvadný pomocník. Když dítě jak se říká zapadne mezi děti, hledá okamžitě činnost, kterou chce dělat, je to všechno v pořádku. Plačťivé děti, chtěly vždycky svůj čas na rozkoukání, pak už se zapojily. Pokud se ale dítě stranilo činností a nezaujala ho žádná aktivita, byl to signál, že se něco děje. Pak už člověk musel začít se zjišťováním v čem je problém. Když to byl problém jednodenní, že zrovna to nebo ono, bylo vyhráno. Pokud se problém táhl dál, bylo to horší a chtělo to řešení. Pokud dítě není ve své kůži, nic ho nebaví, hledá se příčina. pokud se podaří rychle odstranit, je to pro dítě to nejlepší. Tak mně napadlo, co kdyby si učitelé ověřili v jaké psychické pohodě jsou děti, když je nechají, aby si vždycky jedno dítě připravilo na začátek dne nějaký vtip. Možná by měli obrázek do pár minut, jestli je ta pohoda, nebo ne. Když se dítě uvolní, jde všechno líp. Vždyť klasické vtipy o Pepíčkovi kdysi ke škole patřily.