Duševní onemocnění potká v životě zhruba každého čtvrtého z nás. Je běžnější než například obávaná cukrovka nebo astma. Česká neziskovka Nevypusť duši se snaží, aby se na psychické zdraví lidé soustředili stejně, jako na to fyzické. Pořádá workshopy na českých středních školách, které mají studentům představit téma duševních nemocí a psychohygieny. V jejím čele stojí Marie Salomonová, která vystudovala neurovědy v Česku i ve Velké Británii. „Zatímco na britských ostrovech se k psychickým potížím přiznal třeba princ Harry, v Česku jsou psychické nemoci i zdraví stále ještě do značné míry tabu,“ říká.
Mluví se o tématech duševního zdraví a zdravých vztahů dost?
Určitě ne. Spousta lidí si třeba myslí, že v jejich okolí není nikdo, kdo by trpěl nějakým duševním onemocněním. Podle statistik si ale alespoň jednou epizodou psychického onemocnění – typicky úzkostmi nebo depresí – projde každý čtvrtý člověk. Znamená to tedy, že každý z nás někoho takového zná, a je to pravděpodobně i někdo blízký. Třeba v Británii, kde jsem studovala, existuje spousta skvělých projektů, které se duševním zdravím zabývají. U nás je to zatím slabší.
Proč pořádáte workshopy ve školách?
Protože ačkoliv to tak nevypadá, tak psychické problémy jsou téma, o němž je potřeba mluvit právě s dětmi a dospívajícími. Naprostá většina těchto onemocnění se poprvé projeví právě v tomto věku – polovina z nich dokonce ve věku do 14 let. Třeba pro schizofrenii je typický věk kolem dvacítky. Dá se říct, že statisticky v každé třídě na druhé stupni základní školy sedí někdo, kdo už má zkušenost s depresí, úzkostí a dalšími nepříjemnými stavy.
Jak worskhopy probíhají?
V každé třídě stráví dva naši lektoři 5 vyučovacích hodin. Chceme, aby s dětmi ten den strávil i třídní učitel nebo někdo, kdo je dobře zná. Pouštíme dětem video, jak se nejrůznější duševní nemoci a poruchy zobrazují ve filmech. Ve skupinách se pak baví o tom, co už je nemoc a co je normální. Potom s nimi mluvíme o jednotlivých psychických problémech, doplňujeme jim fakta a informace, aby třeba dokázaly tyto poruchy rozlišit a pojmenovat u sebe nebo u svých přátel. Hovoříme o panické poruše, fobiích, ale i poruchách příjmu potravy nebo schizofrenii. Ta speciálně je opředena opravdu zhusta různými mýty – přitom je to nemoc, kterou trpí 1% populace, takže pokud máte na škole 3 třídy v jednom ročníku, statisticky vzato ji jeden člověk bude mít. A propuká obvykle v dospívání nebo mladém dospělém věku.
V dalším bloku děti můžou napsat na papírky otázky, které by chtěly položit člověku s duševním onemocněním – a za chvíli zjistí, že jeden ze dvou lektorů ve třídě vlastní zkušenost s nějakou poruchou má. Vypráví dětem o svém životě, jak onemocněl, jak se léčil, odpovídá na dotazy. Pro děti tohle bývá silná zkušenost, protože zjistí, že ne každý člověk s duševním onemocněním musí žít zavřený v léčebně, a že je možné i tak prožívat naplněný život.
V poslední části workshopu se pak věnujeme duševní hygieně a zásadám, jak si psychické zdraví udržet. Snažíme se korigovat některé představy dětí, jako že jít v pátek do hospody a opít se nám udělá dobře. A nakonec si zkusíme i takovou krátkou meditační techniku.
Našimi programy prošlo jen za letošek 1.500 studentů středních škol. Snažíme se jezdit hodně mimo velká města, kde je společnost přece jen otevřenější vůči různým jinakostem. Prakticky na každé škole se po skončení programu na naše lektory aspoň jedno dítě obrátí a svěří se jim s nějakým problémem.
S jakými problémy za lektory děti chodí?
Často přijdou jen poděkovat, protože samy už nějaké psychické problémy řeší, typicky úzkosti nebo deprese. Přišel za nimi i chlapec, který se potýká se schizofrenií, ale jeho spolužáci o tom nemají tušení. Chtěl se poradit, jak to ostatním říct – a jestli vůbec.
Děti se ale chodí ptát i na kamarády, se kterými se něco děje, oni nevědí přesně co a mají o ně obavy. Všimnou si třeba u kamarádky, že skoro nejí a ztrácí na váze, že experimentuje s drogami, že má pořezané ruce. Chtějí vědět, jak se zachovat, jestli to někomu dospělému říct.
Dá se říct, jaké děti nebo jací lidé jsou třeba psychickými poruchami více ohroženi?
Na toto téma určitě existuje velká spousta studií. Říká se, že některé nadanější děti například můžou být citlivější. Velkou roli hraje také situace v rodině. Děti z rodin, které mají potíže různého charakteru, děti vystavené různým traumatům jsou jistě ohrožené různými potížemi včetně duševních onemocnění. Je ale nutné říct, že bez ohledu na cokoliv jsou duševní poruchy různých druhů prakticky rovnoměrně rozložené napříč populací . V tomto ohledu není nikdo úplně imunní, protože duševní zdraví je kombinací genetiky, prostředí a životního stylu a těch proměnných tam vstupuje opravdu hodně.
Když mají děti nebo mladí lidé psychické problémy, mají se kam obrátit?
Musím říct, že v Česku existuje už celkem slušná síť center pomoci pro dospělé a jak startuje reforma psychiatrické péče, tak se tyto služby ještě zlepšují. U dětí to ale taková sláva není. Na vyšetření dětským psychiatrem se čeká celé měsíce. Pro dospívající s psychickými poruchami existuje jediný stacionář, a ten je v Praze. Děti mají tedy daleko větší pravděpodobnost, že skončí v psychiatrické léčebně, než dospělí. A to je smutné, protože děti ještě daleko víc než dospělí potřebují pocit bezpečí, svoji postel a náruč někoho blízkého.
My máme k dispozici kontakty na linky důvěry, krizová centra a podobné instituce, které tu jsou a poskytují pomoc dětem. Během našich programů na školách je dětem nabízíme. Snažíme se jim také přiblížit, jak to vypadá, když někam zavolají nebo přijdou. Kdo tam bude, jaké má ten člověk vzdělání, na co se jich bude ptát, co pro ně může udělat. Věříme, že když mají představu, co je čeká, jsou ochotnější nějaké takové služby využít, pokud se necítí dobře.
Je vůbec možné před psychickými onemocněními děti ochránit?
Některé psychické poruchy jsou podmíněné geneticky, také neošetříme to, co se děje v rodinách. Našim cílem je, aby se případné duševní onemocnění odhalilo co nejdřív, protože čím dřív se začne léčit, tím lepší bývá prognóza. Chceme, aby okolí lidi s psychickými poruchami přijímali takové, jací jsou, a podporovali je. Aby ve škole nezažíval nikdo šikanu třeba kvůli panické poruše.
Můžeme děti naučit, jak se o sebe starat, jak být k sobě laskaví. Můžeme je naučit, jak zacházet se stresem, jak ho zvládat a využít ke svému prospěchu místo toho, aby stres přerostl do chronické fáze a vedl třeba k rozvoji úzkostí.
Stejně tak je potřeba zodpovědně zacházet s internetem obecně a sociálními sítěmi zvlášť. Na internetu je spousta skvělých věcí, koneckonců i Nevypusť duši vzniklo jako iniciativa na sociálních sítích. Zároveň ale sociální sítě vedou k tomu, že se lidé často srovnávají s ostatními, nepřipadají si dost zajímaví atd. Je to jako se solí. Nutně ji k životu potřebujeme, celá vnitřní rovnováha našeho těla stojí na minerálech a iontech. Když ale sníte najednou několik lžic soli, zabije vás to.
Marie Salomonová se narodila v Praze, vystudovala neurovědy na University of Nottingham. Je spoluzakladatelkou iniciativy Nevypusť duši. Pořádá workshopy duševní zdravovědy pro středoškoláky, přednášky pro veřejnost a firmy.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Propojují se mi čtyři články svou tématikou a dává mi to naději, že mladí o svém životě začínají víc přemýšlet, V diskusi k článku o emocích,vztazích a osamělosti jsem se tak trochu ohrazovala proti vysloveným názorům, protože se mi stále vybavuje moje práce a nechtěla jsem možná připustit, že to může být i jinak. Ale pak jsem si začala promítat různé zážitky z toho co jsem viděla na ulici a přemýšlím, z čeho to vzniká. Pomalu, se tyto jevy vytrácí, což je dobře. Přemýšlím proč se někteří mladí uchýlí třeba k drogám. Je v prostředí ve kterém žijí a asi si neví rady, jak s tím vším naložit. Zažila jsem už i dvě malé děti, kde oba rodiče byli drogově závislí. Myslela jsem si, že to zvládnu, ale věřte, že jsem v určitých chvílích byla bezradná a dávala si pozor na to, v jaké situaci neobvyklé chování dítěte vypukne. Je to nepředvídatelné. Vzorce chování, které přebíralo hned v prvních okamžicích života a dál, kdy matka nakonec zemřela a dítě se stará babička, protože otec nezaručuje odpovídající možnost výchovy dítěte. Ale to už je odstrašující příklad, ale bohužel je. O to víc mi dávají naděje aktivity mladých, kteří se nad svým životem začínají zamýšlet a myslet na budoucnost. Článek, Opravit bolavou duši z 23. 5. 2018, článek o emocích, vztazích a osamělosti. Také článek Dítě s z duševními problémy. Zdá se mi, že už odeznívá ta doba, kdy jsme musely na zahradě mateřské školy kontrolovat, zda tam nejsou odhozeny injekční stříkačky. Přesto ale, je potřeba, abychom pokračovali v oblasti emoční výchovy. Doba přinesla víc spěchu, toho, že rodiče někdy nemají čas na své děti, nebo je také méně vnímají, protože je něco, co přitahuje jejich pozornost víc a zapomínají, že jejich dítě může mít nějaký problém. Všechno má nějaké souvislosti. Některé děti opravdu své problémy tají, aby se neodlišovaly, některé mají svou psychiku slabší a neumí se s většími problémy vyrovnat. To je právě o tom, že rodiče by měli umět svým dětem naslouchat. Udělat si na své dítě, třeba i krátký čas, ale vědět co potřebuje. Ale hlavně, musí najít otázky, které dítěti pomůžou k přemýšlení , pojmenování problému a jeho řešení. Otevřená náruč paní Marie na obrázku v úvodu článku ve mně budí velmi pěkný dojem. Její tělo říká, jsem tady pro tebe a chci ti pomoci. Tahle otevřená náruč hovoří sama za sebe. Co udělá máma, když její dítě pláče, otevírá náruč. Myslím, že to je dobrá cesta, jak se mladí dostanou k myšlence, přemýšlím o sobě, ale mám vedle sebe taky někoho, kdo mi stojí za to, abych pro něj něco udělal.
Každá mince má dvě strany, jak se děti učí pomoci jedincům ve svém okolí, měly by se také naučit, jak rozeznat manipulátory, kteří si svým jednáním pouze vynucují pozornost. Příklad ze života: muž pošle ženě (své přítelkyni) sms, že je to pro něj už k nevydržení a chce umřít. Žena všeho zanechá a dělá doslova psí kusy, aby zabránila nejhoršímu. Realita? Žena na pokraji zhroucení, že její milý je na tom opravdu bídně. Muž? Skvěle se baví na párty, hýří vtipem a úsměvy, sklenky střídají cigarety a vykazuje všechny možné známky, jen ne deprese, natož, že by ho nebavilo žít. Nakonec to byla ta žena, která skončila s depresemi a absolutně bez energie. Takže pomáhat ano, ale jakmile to začne člověka přerůstat, přesměrovat na odborníky. Ať se jedná o kohokoli.
V tom máte pravdu, u dospělých probíhají tyto vztahy už trošku na jiné úrovni než u dětí. Tam už je to o tom, že si žena neověří, kde ten daný muž právě je. Dá se to řešit jinak. jenže psychika dětí je stavěná trochu jinak. děti, které problémy nemají se chovají vstřícně, a otevřeně, ale děti s problémy se uzavírají do sebe a nechtějí o svých problémech mluvit. Tam je třeba rozpoznat jakou pomoc dítě potřebuje. každé reaguje jinak. U těch malých je to poznat a pokud člověk postupuje citlivě, děti se o svoje trápení podělí. U těch starších to bývá komplikovanější, protože přestávají věřit a člověk si jejich důvěru musí velmi citlivě získávat. Ale i mezi mládeží se vyskytnou případy, které důvěry dospělých můžou zneužít ve svůj prospěch. To už je právě v tom, jestli ty děti známe a hledáme příčiny změny v chování dítěte. Nepracovala jsem se staršími dětmi, ale s malými dětmi jsem se měla možnost setkat s případy, kdy se chování dětí náhle změnilo. Vždycky jsem se snažila pátrat po příčině. Ne vždy, ale většinou se mi podařilo najít řešení, co by dítěti mohlo pomoct. To že by se měl každý učit poznávat vlastnosti člověka, je někdy zdlouhavější záležitost a většinou na těch krizových situacích může člověk poznat, jak to ten druhý myslí. Není to někdy jednoduché rozpoznat takový typ člověka.
Máte pravdu,ale líp se to řekne,než udělá.Hlavně ,když jde o rodinu.
Rodinné vazby jsou někdy právě ta bariéra, když tomu druhému nechceme ublížit a tak o problémech nemluvíme. Bojíme se reakce a toho, co by následovalo. proto je někdy mnohdy lepší, když tyto věci pomáhá řešit odborník, nestranná osoba. Nebo dobrý přítel, musí být ale hodně dobrý, když ustojí všechny situace.
Tomu asi nerozumím (všeobecně), i když vím, kam tím míříte. Právě u rodiny to považuji za nejdůležitější. Často vedu debatu s těmi nejzarytějšími odpůrci přijetí pomoci, proč to tak komplikují? Co je k tomu vede? Odpovědi jsou různé, ale pointa je, že tím, že na ně netlačím a chci znát jejich názor „proč ne“ jsou pak ochotni přijmout pomoc a na toho odborníka se obrátit. Jen to musí být „jejich“ rozhodnutí, pak to má smysl. Zavřít feťáka na odvykačku proti jeho vůli mu stejně asi moc nepomůže, to je fakt.
Toto už je dost krizová situace a nevím, jak bych si s ní poradila, ale jsou třeba situace, kdy máte jiný názor na výchovu, chcete pomoci, ale prostě druhá strana nepřijímá, když jednou odmítne, pak už se bojíte jít do toho znovu. Zjistila jsem, že vnucovat někomu svůj názor, nebo se snažit přesvědčovat proti vůli se někdy nevyplácí. U těch malých to bylo většinou tak, že měly ochotu se svěřit. U starších po zkušenostech raději čekám, jak se k tomu druhá strana postaví. Nemám už tolik odvahy u dospělých. Někdy se situace může obrátit proti vám. Jak říkáte, člověk může pomáhat jen tehdy, pokud druhá strana je ochotna pomoc přijmout. Je dobré, když se mladí už od začátku seznamují s tím, že se svým problémem nemusí být sami a tím, že se poradí na začátku, mohou zabránit dalším narůstajícím problémům.
Teď jsem si v souvislosti s jiným článkem vzpomněla na svůj prožitek , S kolegyní jsme se rozhodly, že se zúčastníme společného zájezdu do Paříže. Měli jsme tenkrát výbornou průvodkyni, která nám všem za ty tři dny předala pozornost, informace, svůj čas a nádherné zážitky. Pro mně ten poslední byl vyjímečný hned dvakrát. Už to, že pojedeme na lodi po řece Sieně bylo nádherným překvapením a to, že jsme při té cestě viděli noční Paříž s rozsvícenou Eiffelovkou. Což byl můj sen, vidět ji, pak to, že jsem se nebála do těch výšek a ta noční, rozsvícená byla třešnička na dortu. Ale k tomu se přidal ještě mnohem emotivnější zážitek.Na noční projížďku se vypravila skupinka mladých se svým průvodcem. Byli to mladí lidé s nějakou psychickou poruchou. Jedna dívka měla z této cesty obavy, což bylo znát z hlasu, z francouzských slov jsem nerozuměla ani jednomu. Ale z intonace hlasu průvodce té dívky a celé skupiny byla cítit opora a klidný hlas. Člověk, který se jim věnoval, jim pomohl prožít si něco krásného. Byl to velmi zajímavý zážitek. Myslím, že v tom je ta podstata věci, naučit se vnímat druhého a někdy se umět vcítit do toho, jak mu asi je, a umět mu pomoci tyhle překážky překonat tak, aby i jeho život mohl být plnohodnotnější.