Jaroslava Marešová

Děti jsou čím dál tím chytřejší, říká učitelka, která vydržela celý život v jedné škole na malém městě

Jaroslava Marešová chtěla být učitelkou odmala. Po maturitě na střední pedagogické škole dostala umístěnku na základní školu v Kašperských Horách. Zůstala tam přes čtyřicet let, učila nejčastěji prvňáky a druháky. „Děti jsou čím dál chytřejší. Dřív nechodily do školy tak připravené, neznaly barvy, špatně mluvily. Ale během prvního roku ve škole se většinou všechno srovnalo,“ vzpomíná.

Vzpomenete si na svůj první den v roli učitelky?
Na to si pamatuju velmi živě, včetně toho, že jsem na sobě měla bílé šaty s modrými proužky. Psalo se 1. září 1957 a bylo mi devatenáct. Dostala jsem třetí třídu o třiceti dětech, měla jsem hroznou trému, něco jsem tam blekotala… Ve městě byl tehdy hodně naplněný dětský domov a zrovna v té mé první třídě bylo z domova dost dětí, některé kázeňsky dost problémové, a to byl oříšek pro naprosto nezkušenou učitelku. Kromě nich jsem měla ve třídě ještě děti Rumunů, Slováků a podkarpatských Ukrajinců, kteří tehdy do kraje přicházeli do chalup po Němcích. Na první rok nemám hezké vzpomínky, ten druhý už byl nádherný.

Co se změnilo?
S tou svou první třídou už jsem dál nešla, dostala jsem druháčky, bylo jich jen dvacet a já už jsem trochu víc věděla, jak na ně. Ono strašně záleží, jak se třída poskládá a s tou druhou už jsem měla větší štěstí. Tehdy byly učitelky takzvané elementaristky, které učily první a druhou, a ty ostatní učily od třetí do páté. Já jsem měla většinu života první a druhou třídu, to je ta nejkrásnější práce.

Na první den v roli učitelky si pamatuju velmi živě, včetně toho, že jsem na sobě měla bílé šaty s modrými proužky. Psalo se 1. září 1957 a bylo mi devatenáct.

V čem?
Dostanete nepopsaný list a na konci roku čtou, píšou, počítají a spoustu toho znají. Když jsem jim na začátku druhé třídy dala napsat kotě, tak napsali koťe nebo kotje, a na konci roku už hezky správně kotě. To je na tom to nejkrásnější, že za sebou vidíte kus práce.

Byl to váš dětský sen, stát se učitelkou?
Ano. S jednou kamarádkou jsme si pořád hrály na školu. Nosily jsme tašku, v ní inkoust, a vzpomínám, jak jsme ho jednou vylily do postele.

Školu, na které jste potom zůstala přes čtyřicet let, jste si sama vybrala?
Kdepak, to tehdy nešlo. Studovala jsem střední pedagogickou a po maturitě jsme dostávali takzvané umístěnky. Mohli jsme si o něco požádat, já jsem chtěla okres Sušice a přidělili mě do Kašperských hor, které leží asi patnáct kilometrů od obce, kde jsem tehdy žila s rodiči. Můj tehdejší snoubenec třeba dostal umístěnku až do Krušných Hor, ale když jsme se vzali, nechal se přeložit na stejnou školu. Tehdy to byla velká škola – když jsem nastoupila, bylo nás 27 učitelů a asi 360 žáků. Dnes chodí do školy maximálně 150 dětí a to do ní dojíždějí z mnoha obcí v okolí, kde školy už zavřeli. Jednou jsem v první třídě měla 41 dětí, to byl ukrutný rok. Když jsem s nimi někam šla, tak začátek štrúdlu byl v přízemí a konec ještě nahoře. Naštěstí to trvalo jenom rok, hned potom vyšel zákon, že maximum je čtyřicet dětí, takže se moje třída rozdělila na dvě.

Proměňovaly se děti nějak v průběhu času?
V jedné věci hodně: jsou čím dál chytřejší. Dřívější děti toho neznaly tolik, nechodily do školy tak připravené. Mám pravnučku, teď jí byly dva roky, a ona zná barvy a řekne úplně všechno, je strašně šikovná. To nám přišly děti do první třídy a barvy neznaly, mnohé hrozně špatně mluvily, některým jsem sotva rozuměla. Jednou jsem měla první třídu, byl podzim, venku zataženo, mlhavo, a najednou se jeden kluk podíval z okna a zakřičel „sajc“. V ten moment se všichni zvedli jako když do nich střelí a běželi se podívat k oknům, co to vidí. On chtěl říct „zajíc“, ale byla to dokonce veverka. Řeč jsme cíleně rozvíjeli v rámci prvouky, učili jsme děti nová slova a správnou výslovnost. Během té první třídy se to většinou srovnalo.

Dřívější děti toho neznaly tolik, nechodily do školy tak připravené. Přišly do první třídy a neznaly barvy, mnohé hrozně špatně mluvily, některým jsem sotva rozuměla.

Zažila jste za těch čtyřicet let nějaké velké změny ve způsobu výuky?
Řekla bych, že ty největší změny nastaly až v posledních letech. Dnes děti přijdou do školy a hned se učí písmena, to my jsme měli čtvrt roku takzvané předslabikářové období, kdy jsme je na čtení připravovali zrakově, sluchově, učily se počítat a vytleskávat slabiky, slyšet písmena. Počítat se začalo hned, ale zdaleka ne v tom tempu jako je to teď, a to ještě ani v devadesátých letech.

Vzpomínám na jednu éru, kdy se objevilo něco nového: množiny. To byla hrozná kravina, kabinet narvaný pomůckami – množiny, podmnožiny a že dvě a tři je někdy čtyři, když je průnik podmnožin. Body se znázorňovaly kuličkami, to je samá lež. Já jsem dělala na škole metodičku, jezdila jsem na školení a pak jsem připravovala ukázkové hodiny pro kolegyně. Stálo to strašně peněz a pochybuju velice, že to bylo pro někoho přínosné. Možná to nějak rozvíjelo myšlení, ale brzy se to opustilo, celý kabinet se vyházel.

Jak jste to dělala s těmi dětmi cizinců, předpokládám, že neuměly hned česky…
V každé třídě jsem měla šest až osm dětí z dětského domova, k tomu pět nebo šest dětí z těch zemědělských rodin přistěhovalců, často z odříznutých obcí. U těch nebyl problém jen jazyk. Museli doma pomáhat, starat se o dobytek, nikdo se jim nevěnoval. Když přinesli domácí úkol, byl to zázrak, často jsem otevřela sešit a tam bylo naplácané jídlo. Já jsem vždycky říkávala, že trojky těchhle dětí byly daleko vydřenější než jedničky těch, které měly doma první poslední. Děti se naštěstí učí strašně rychle. V jedné třídě jsem měla dvě sestry, byl mezi nimi tříletý věkový rozdíl, ale dostaly se obě ke mně. Když přišly, neuměly ani slovo, ale za chvíli všechno dohnaly a nakonec šla jedna na ekonomickou školu a druhá je zubní laborantka.

Takže vlastně inkluze…
Ano, byly to pestré třídy. Ve městě ale byla i zvláštní škola, takže děti, které nebyly schopny učivo zvládat, šly tam.

Jak to, že jste tak dobře znala poměry v rodinách?
Když byl nějaký problém, chodilo se do rodin. Někdy se mnou šel i ředitel. A když jsem byla já malá, tak chodil učitel do všech rodin. Já jsem se učila výborně a přesto k nám chodili. Myslím, že je to dobré. Zvlášť když jsou problémy, bez kontaktu s rodinou to nejde.

Setkala jste se s šikanou?
Nepatrně. Ani takové to „vole, vole“ ještě neexistovalo. Děti věděly, že se ve škole musí chovat slušně. Jednou se šikana objevila a ředitel měl dlouhý proslov do rozhlasu. Hodinu na to jsem o přestávce odešla, a když jsem se vrátila, tak dvě děti zvedaly holku a pouštěly ji z výšky na zem. Ta brečela, zranila si nohu. Já jsem se neudržela a dala jsem jim na zadek. Tenkrát se to tolik neřešilo, byla spousta rodičů, která nám říkala: nepište mu poznámku, radši mu dejte na zadek. Mě ale tatínek té holky, které jsem dala na zadek, dodneška nezdraví.

Tenkrát se nad fyzickými tresty nikdo nepohoršoval, byla spousta rodičů, která nám říkala: nepište mu poznámku, radši mu dejte na zadek.

Jaká jste byla učitelka?
Spíš přísná a taková rychlá, chtěla jsem, aby hodiny odsýpaly. Rodiče vždycky říkali: když je bude učit Marešová, budou něco umět. Když pak odešli třeba na osmileté gymnázium, chodili mi rodiče zpětně děkovat, jak jsou děti dobře připravené. Milovala jsem matematiku a fyziku, a když se mi ve třídě objevily děti, které byly nadané, chodila jsem do školy v sedm ráno a připravovala je na soutěže a olympiády.

Měla jste nějaké fígle na kázeň?
Záleží, jaký má hodina spád, jak je to baví a zajímá. Jakmile nemají práci, začnou se nudit a zlobit. Musíte to mít dobře naplánované a připravené včetně rezervní práce pro ty rychlé. Musíte děti zasoustředit, všechny je na sebe upoutat, abyste něco udělala. Jakmile je tam jeden rušivý živel, tak s nimi neuděláte nic. A čím jsou děti mladší, tím je to horší. Když chce někdo na záchod, musíte ho pustit, v první třídě to jinak nejde, ale v ten moment máte rozklíženou celou třídu a než je zase upoutáte, on se z toho záchoda vrátí a pozornost je znovu tatam.

V devadesátých letech přišla do školy novinka, že žáci měli dovoleno pít. Takže uprostřed hodiny se někdo napije, upadne mu zátka, začne ji hledat a celá třída to sleduje. Mezitím to pití vylije, takže to musíte utírat a soustředění je pryč. Přiznám se, že já jsem jim pít nedovolila – přece neumřou žízní během čtyřiceti pěti minut. Nebo žvýkačky – vůbec nic jsem neříkala, jen jsem otevřela okno. Byla jsem přísná a náročná, ale mám čisté svědomí, že jsem udělala všechno pro to, aby se naučili co nejvíc.

Zažívala jste jako učitelka nějaké perné chvilky?
Nejhorší je, když se ztratí dítě. Stalo se mi to dvakrát – jednou jsme na výletě v Praze dali rozchod na Karlově mostě s tím, že na konci mostu se zase sejdeme, ale jedna holka nikde. Našli jsme ji, ale byla to hrůza. A těsně než jsem šla do důchodu, tak jsem měla ve čtvrté třídě takové tři nemotorné kluky, při sportu je nikdo nechtěl do družstva a podobně. Jednou za čtvrt roku se dělala takzvaná branná cvičení. Rozdělili jsme děti do družstev po třech a měli ujít nějakou trasu a plnit úkoly. Tyhle kluky zas nikdo nechtěl a tak museli jít spolu. Vypustila jsem je jako poslední a myslela jsem si – nějak dojdou. Jenže když jsem se vrátila do cíle, oni nikde. Trasa vedla příšerným terénem, obrovské skály, srázy, dříve se tam těžilo. Běžela jsem zpátky na místo, odkud jsem je vypouštěla, pak do školy, jestli nedošli tam, ale nikde nebyli. To si neumíte představit, jakou jsem zažila hrůzu. Až najednou je vidíme, jak kráčejí úplně z jiného směru, vůbec nevím, jak se tam dostali. Z úkolů neměli splněno nic. Ale všichni tři se vyučili a jsou úspěšní, jeden z nich je moc dobrý kuchař, další zedník.

Takže se na základní škole ještě nedá odhadnout, kdo bude úspěšný?
U některých dětí bylo už ve škole jasné, že to někam dotáhnou – učila jsem jednoho chlapce, kterému šla skvěle matematika a teď pracuje jako vědec ve Francii. Ale máte pravdu, byli i tací, kteří vypadali k ničemu a nakonec byli taky úspěšní.

Dnes se hodně mluví o tom, že učitelům hrozí vyhoření – co vám proti němu pomáhalo?
Měla jsem štěstí na výborný kolektiv, celé ty roky. A učila jsem ráda, strašně mě to bavilo. Pamatuju si na jednoho kluka – hrozně zlobil, a když se blížil konec prázdnin, jezdil tady na kole a říkal mi, jak se těší do školy. Já jsem mu říkala: však já se na tebe taky těším, a byla to pravda. A nejen na něj. Žila jsem tím, byla jsem hodně svědomitá, na prstech jedné ruky bych spočítala, kdy jsem šla do školy bez přípravy. Výuka skončila v půl jedné a já jsem tam ještě do čtyř seděla, než jsem všechno opravila a přichystala. Dneska je všechno předtištěné, my jsme museli všechno předepisovat – představte si, než čtyřiceti dětem předepíšete písanku. Velká pomoc byla tiskátka a potom se různé pracovní listy vyplňovaly přes fólii. Každou hodinu jsem si detailně připravovala, učilo se tehdy hodně individuálně – rozdělili jsme si třídu třeba na tři skupiny a každá dostala práci podle toho, na co stačili, a s těmi nejslabšími jsem pracovala já. Dávala jsem i různé domácí úkoly.

Dneska je všechno předtištěné, my jsme museli všechno předepisovat – představte si, než čtyřiceti dětem předepíšete písanku. Velká pomoc byla tiskátka a potom se různé pracovní listy vyplňovaly přes fólii.

Jaký byl odchod do důchodu, chtělo se vám?
Nechtělo. Můj manžel učil celé roky na stejné škole a nakonec se stal ředitelem. Když jsem v roce 1994 odcházela do důchodu, tak jsem se s ním domluvila, že budu chodit suplovat. Vydrželo mi to ještě asi deset let, to už jsem pak učila vnuky svých někdejších žáků. Teď už se realizuju jen na pravnoučatech – jedna vnučka žije v Anglii a hrozí, že její děti nebudou umět česky, tak jsem jim sehnala učebnice, a když přijedou na prázdniny do Česka, učím se s nimi.

Jaroslava Marešová (81) pochází ze Soběšic u Klatov. Vystudovala takzvanou Pedagogickou školu pro vzdělání učitelů národních škol a celý život učila na prvním stupni základní školy v Kašperských Horách. Dnes je v důchodu. Má dvě děti, pět vnoučat a čtyři pravnoučata.

Rozhovor vyšel 10. prosince v příloze Akademie Lidových novin. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

1

 
1 Počet vláken diskuze
0 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Vladimir
Člen

Děti jsou chytřejší, jen nerozumí psanému textu a nemají představivost, protože nečtou. Neumí počítat, proto stát ruší maturitu z matematiky. Nemají obecný přehled a neznají dějiny, protože se nesmí biflovat.
Každé druhé má nějakou mentální poruchu, protože staré matky prvorodičky, mají většinou postižené děti.
Umí ale kopnout spolužáka do hlavy, rády šikanují sociálně a tělesně slabé spolužáky. Umí celé dny hrát hry na počítači ale venku vylézt na strom se neodváží.