foto Kateřina Lánská

Škola má brzdit překotný vývoj společnosti, ale ne přísností a drcením faktů, říká vysokoškolský pedagog Ondřej Hausenblas

Vysokoškolský pedagog a lektor kritického myšlení Ondřej Hausenblas předsedal v 90. letech první a na dlouho jediné reformně orientované iniciativě českých učitelů. Jak si v té době představoval české školy za třicet let? „Naivně jsem si myslel, že demokratický režim bude lidem vyhovovat. Jenže většina chce být řízena a nenést zodpovědnost. K tomu, aby chtěly být svobodné, se ale děti mohou vychovat.“ Za svůj dlouhodobý přínos vzdělávání byl na jaře uveden do Auly sály v rámci ceny Eduína.

Od 90. let se snažíte o reformu českého školství, momentálně působíte jako lektor programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení– znamená to, že jste právě tuto oblast vyhodnotil jako tu nejzásadnější? 
To určitě ano, ale já se čtením a myšlením obírám odjakživa. Než jsem přišel v roce 1987 na Filosofickou fakultu – tehdy se pod Gorbačovem trochu uvolnily poměry – tak jsem byl léta redaktorem starší literatury v nakladatelství Československý spisovatel. Po převratu se mi ale zdálo, že hlavní, co stojí za to, je starat se, aby se ve školách děti chtěly učit a stávaly se chytřejšími. Standa Červenka a Markéta Dvořáková tehdy vymysleli PAU – Přátelé angažovaného učení. To byla velká příležitost dostat do školství demokratického ducha, protože ti učitelé, kteří se tam scházeli – a v některých letech jich bylo i 500 – spolu jednali jako rovní s rovnými a když se poučovali, tak tím, co skutečně dělají se žáky. To byla nevídaná změna.

Po převratu se mi zdálo, že hlavní, co stojí za to, je starat se, aby se ve školách děti chtěly učit a stávaly se chytřejšími.

Jak se to projevilo v realitě?
Systémově skoro nijak. Ministerstvo školství nás víceméně ignorovalo, občas jsme dostali dotaci třeba 12 tisíc korun na setkání pěti set učitelů. Jsem si ale jist, že PAU bylo významné pro duši těch učitelů a pro celé myšlení o školství. Na konci 90. let pak přišel pan Soros s programem RWCT – Čtením a psaním ke kritickému myšlení, který připravili přední světoví odborníci na psychologii učení. Skrze tento program (i skrze Začít spolu a další takzvaně alternativní směry) se spousta učitelů naučila dívat na děti a na učení jinak než dřív. Rozpoznali, že i předměty potřebují nové poslání. Ale to se dosud bohužel docela nepodařilo. Hlavní chyba byla, že veřejnost ani školy nebyly dost připravené na Rámcový vzdělávací program. Ve Finsku trvalo 14 let, než se v parlamentu usnesli, že chtějí změnit školství. Dalších minimálně deset let proškolovali učitele a teprve na konci 80. let provedli formální změnu. V PAU se lidé taky připravovali na porozumění a přijetí změny. Bylo jich na tu dobu vlastně hodně, kteří byli ochotni opustit svou představu o češtině, o zeměpise nebo biologii v tom strohém paměťovém smyslu. Ale semlely je jejich školy, kde seděli ředitelé a učitelé, kteří říkali „to nejde, to se nikdy nedělalo.“ A vůbec neviděli, že dosavadní výuka dětem nesvědčí, že jim mnoho nedává nebo je dokonce odpuzuje.

Ve Finsku trvalo 14 let, než se v parlamentu usnesli, že chtějí změnit školství. Dalších minimálně deset let proškolovali učitele. U nás přišel Rámcový vzdělávací program zcela bez přípravy.

Co by jim svědčilo?
Ještě před válkou stačilo hodně si ve škole pamatovat, a byla jste vzdělaná. Dnes tady máme nové a nové poznatky vědy i technologie, úplně jinou komunikaci, všechno je strašně rychlé. Za starých časů šel sedlák orat a za celý den nepromluvil, tak si zpíval a trochu se modlil. Nemusel na nic rychle reagovat, rychle se rozhodovat. Dnešní děti potřebují být vzdělané úplně jinak. Samozřejmě škola má odjakživa také funkci brzdit příliš překotný vývoj společnosti, proto obsahuje některé starobylosti – třeba číst starou literaturu pomáhá lidem, aby přemýšleli o sobě a slepě nepolykali nedomyšlené změny. Tou brzdou proti chaosu už ale dnes nemá být přísnost a drcení faktů. Mohla by tak fungovat kultura školy – má to být místo jiné, než je ostatní svět, ale náročné a přitom milé a příjemné. Hodně lidí u nás si však myslí, že děti máme ve škole „zpucovat“, a jinak že zdivočejí. Když však třída díky moudrému vedení a dobrému klimatu drží pohromadě a vzájemně si pomáhá, to je radost, kterou bych přál zažít všem dětem. Zatím je to dopřáno jen některým.

Jak jste si v 90. letech představoval, že budou české školy vypadat za třicet let?
Naivně jsem si myslel, že první, kdo se změní, budou pedagogické fakulty. Vůbec mě nenapadlo, že tam byli lidé sice nejvzdělanější, ale také nejuzavřenější, ve smyslu největšího odporu vůči změnám. Taky jsem si naivně představoval, že demokratický režim bude lidem vyhovovat. Jenže většina lidí asi chce být řízena a nenést zodpovědnost. K tomu, aby chtěly být svobodné, se ale děti mohou vychovat. Vzdělaní rodiče se hodně pozdě domákli, že se musí postarat dětem o školství. Ale většina se ještě nedobrala k tomu, že řešením není založit si vlastní soukromou školu. Protože zanedbané veřejné školství naplodí málo uvažující spoluobčany pro jejich děti – totiž voliče, kteří v budoucnu svěří vládu politikům, jimž vzdělanost vadí. Anebo nezaměstnatelné spoluobčany, kteří spotřebují jejich daně. Moc jsme se nestarali o to, aby nedošlo k tomuhle rozdvojení národa. Je to podobné jako ve třicátých letech, kdy bohatí nechali v krizi až do krajnosti zbídačit chudé, a ty pak komunisté snadno zneužili falešnými sliby.

Vzdělaní rodiče se hodně pozdě domákli, že se musí postarat dětem o školství. Ale většina se ještě nedobrala k tomu, že řešením není založit si vlastní soukromou školu.

Školky se reformovaly jako první, na prvních stupních už se taky dějí pěkné věci, myslíte, že dojde i na druhý stupeň?
Na předškolních a prvostupňových dětech vidí učitel úplně jasně důsledky svého chování i výuky. Dáte jim nesrozumitelnou instrukci a zřetelně to pokazí. Řeknete něco křivě a oni se rozbrečí. Učitelé tak dostávají  okamžitou a účinnou zpětnou vazbu. Ve školce navíc nejsou žádné zkoušky, neplní se tam nedomyšlené cíle. Učitelé na druhém stupni se však cítí odpovědní za to, aby děti vyhověly zastaralým požadavkům v pojetí předmětů, nebo u přijímaček. Někoho dokonce rozčiluje, že žáci přicházejí z páté třídy zvyklí klást otázky a navzájem si poradit. Ještě pomaleji se mění střední školy a učitelské fakulty, i když i tam už přibývá lidí, kteří vědí, že je potřeba vyučovat tak, aby se nejlépe, jak to jde, vzdělávala celá populace, a ne jen skupinka vybraných.

Velké mezinárodní výzkumy říkají, že největší motivací učitelů je, když mají odezvu u dětí. Pro tenhle pocit uspokojení, že to jde, jsou mnozí ochotni přebudovat své přesvědčení, jak se má učit a jak se mají chovat k dětem. Děti se učí nejlépe, jen když mají opravdový zájem. U nás se bohužel často nahrazuje slovo zájem slovem zábava. Dnes už od neurovědců víme mnoho  o tom, jak funguje lidský mozek, ale tomu neodpovídá, když si učitel stoupne proti třídě třeba s mechanickými větnými rozbory. Je přece jasné, že 95 procent dětí to nemůže zajímat. Ale mohlo by je zajímat, že se potřebují s někým domluvit, něco účinně vyjádřit, a k tomu potřebují dobře rozumět, co ve větě k čemu patří. Jenže rozbory a testy k tomu pomáhají jen u zlomku žactva.

Děti se učí nejlépe, jen když mají opravdový zájem. U nás se bohužel často nahrazuje slovo zájem slovem zábava.

Je to tedy s českými školami ztracené?
Naopak, mně se zdá, že se to výrazně zlepšuje. Je dnes snadnější potkat dobrého učitele, moudrou ředitelku, fungující třídu, školu… Prozatím ne vždy v blízkém okolí. Ale společenské „nastavení mysli“ se změnilo. Stále víc učitelů i rodičů ví, že školství nemusí být jednotné, když děti jsou tak různé. Víc učitelů se chce naučit, čím se dá pomáhat žákům, aby se jejich hlava opravdu učila. Víc rodičů hledá školu, kde se žáky se jedná náročně, ale upřímně a lidsky. Nepromyšlené akce centrálních úřadů se propírají v médiích. Snahy o testování pro formální statistiku se vyvažují snahami o získání dat pro pomoc školám a pro zlepšení výsledků učení. Je sice stále dost škol hodně konzervativních, ale ono je také hodně rodičů, kteří netouží po demokratické škole. Změna k lepšímu ovšem závisí hodně na dobře informované veřejnosti a poučeném řízení resortu.

Ondřej Hausenblas vystudoval češtinu a angličtinu na Filosofické fakultě UK. Od konce 80. let učil postupně na třech katedrách Univerzity Karlovy – českého jazyka, pedagogiky a české literatury. Je mezinárodně uznávaným lektorem programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Pracuje pro projekt Pomáháme školám k úspěchu. V 90. letech po několik let předsedal první a dlouho jediné reformně orientované aktivitě českých učitelů, sdružení Přátelé angažovaného učení. Byl v týmu autorů Zelené i Bílé knihy, tj. programu jak rozvíjet vzdělávání v Česku. Za dlouholetý přínos českému vzdělávání získal na jaře ocenění Eduína. 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

20

 
4 Počet vláken diskuze
16 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Václav
Václav

Takže další z opravdu dlouhé řady článků, které jsou v zásadě jen o tom, že v minulosti se prý jen memorovalo (což je nesmysl už z principu), a že kritici dnešních novátorských přístupů jsou vlastně hlupáci, kteří vůbec nechápou situaci, souvislosti, a vlastně ani realitu kolem sebe. To, že ocenění dostávají především lidé s těmito názory, také o něčem svědčí. Zajímavější ale je, kolik se tu kolem těchto rádoby racionálních názorů a pseudodiskuzí vyrojilo různých programů, soutěží a cen, nadačních fondů, seznamů apod. Z tohoto článku – Eduína. Čtením a psaním ke kritickému myšlení. Přátelé angažovaného umění. Pomáháme školám k… Číst vice »

Pavel
Pavel

No, nejsem si vědom toho, že bych před lety na základní škole coby žák tupě memoroval, ale dnes je jiná doba a někdo jiný to za mě (a na mě) ví lépe, což můj spánek činí klidnějším, dýchání hlubším a bazální metabolismus vůbec pravidelnějším. Co víc si může obyčejný smrtelník přát… :-) Za minulého režimu, kdy jsem byl žákem ZŠ (pozor, beru to jako časový údaj, nikoliv jako propagaci komunismu), jsme v chemii dělali pokusy v jednom kuse a laboratorní práce byly co měsíc. Klidně se zeptám nějakého kantora, řečnícího o tupém memorování, kde dnes na základní škole v rámci… Číst vice »

Markéta M.
Markéta M.

Teorie zájmu dětí o větný rozbor je úžasná :-) „Je přece jasné, že 95 procent dětí to nemůže zajímat. Ale mohlo by je zajímat, že se potřebují s někým domluvit, něco účinně vyjádřit, a k tomu potřebují dobře rozumět, co ve větě k čemu patří. Jenže rozbory a testy k tomu pomáhají jen u zlomku žactva.“ Jak tedy prakticky děti větný rozbor naučit? Pokud by děti vše co se probírá mělo zajímat, tak by i ten sebelepší učitel musel být kouzelníkem, Jsem evidentmě osoba konzervativní, demokratická škola je pro mě tak trochu protimluv. Osobně jsem přesvědčena, že naše dvě děti… Číst vice »

petr
petr

Systém tvoří lidé. Měl jsem na základní škole koncem sedmdesátých let štěstí ma třídního, který nás učil matiku a fyziku – vše podal tak, že jsme vůbec neměi pocit memorování a učení nesmyslů. Kromě toho nám stihnul, jaksi mimochodem, dát i základy praktického kulturně – sportovního života – ukázal nám krásu horských tůr, divadelního představení…Na podobné učitele jsem měl pak štěstí ještě mnohkrát, a samozřejmě i smůlu na učitele, kteřá dokázali „zabít“ i zdánlivě zajímavý předmět. Co tím chci říct? Že je samozřejmě základem zvolit dobrý systém, ale základem jakéhokoliv systému jsou lidé. A jen takový drobný příklad – moje… Číst vice »