Známky, nebo slovní hodnocení? Ve školství je to třaskavé téma. Zastánci čísel se ohánějí objektivitou, stoupenci písmenek přísahají na širší možnosti a větší vypovídací hodnotu slov. Na některých školách mají obojí – třeba v pražské ZŠ Klánovice. Jejich postupy nám přiblížil ředitel Michal Černý.
Jaká jste škola a jak žáky hodnotíte?
Jsme spádová státní škola pro asi 650 žáků. V 90. letech jsme měli dětí zhruba polovinu a v té době jsme patřili mezi velké inovátory a zastánce alternativních metod. Jako jedni z prvních jsme například zaváděli školní vzdělávací program Začít spolu. V souvislosti s tím jsme někdy v roce 1996 začali zavádět slovní hodnocení. V některých třídách až do 5.ročníku jsme hodnotili slovně, zatímco v jiných známkami. Po různých peripetiích a po letech zkušeností jsme se nakonec ujednotili na tom, že v 1. a 2. třídě se u nás teď bez výjimky hodnotí slovně a od 3. třídy známkami.
Proč je předěl právě ve 3. třídě?
Já sám bych si dovedl představit, že bychom slovně hodnotili i dál, ale paním učitelkám z prvního stupně to nakonec vyhovuje lépe takto. Říkají, že do těch prvních čtyř vysvědčení napíšou vše, co mají na srdci. Děti se podle nich málokdy zásadně mění, takže paní učitelky pak už měly dojem, že se začínají opakovat. Ve třetí třídě trochu opadá i pozornost rodičů. Když už vědí, jak na tom jejich dítě plus minus je, jsou ukolébáni do klidu.
Ve věku devíti deseti let jsme se také u části dětí setkávali s tím, že začínaly poněkud polevovat v úsilí. Věděly, jak lehce proplouvat s minimální snahou tak, aby nenastal úplný průšvih. A v tu chvíli jim učitelka mohla maximálně napsat do hodnocení – měl bys přidat. U některých to v době, kdy se hlásí prepubertální vzdor, nebylo dost.
Zkrátka jsme se nakonec takto dohodli a většina z nás je přesvědčena, že jsme vystihli ten správný okamžik pro změnu.
Jak zvládají děti přechod ze slovního hodnocení na známky?
My se snažíme, aby děti nedostávaly ani ve vyšších ročnících pouze známky, doprovází je nějaká slovní informace. Třeba do písemných prací jim píšeme zpětnou vazbu nebo poznámky k jednotlivým úlohám. Chceme, aby dítě vědělo, proč dostalo třeba trojku. Možná bylo nervózní a udělalo chyby, nebo pracovalo sice dobře, ovšem příliš pomalu. Považujeme za nutné, aby toto bylo jasné.
Jednu dobu jsme dětem kromě vysvědčení se známkami dávali i jakýsi „dopis“, neboli dodatečné slovní hodnocení, ale upustili jsme od toho. Za prvé to byla šílená práce pro učitelky a za druhé to nemělo žádoucí efekt. Myslím si, že 8 z 10 dětí a rodičů si ten dopis ani nepřečetlo.
A ohlasy rodičů na slovní hodnocení?
Některé novinky často zavádíme přes tuhý odpor rodičů. V 90. letech jsme měli štěstí v tom, že dětí bylo málo a mohli jsme si k nám vybírat názorově spřízněné rodiny. Dnes je k nám takový nával, že bereme jen spádové děti. Na druhou stranu rodiče už vědí, jak to u nás chodí, když sem děti dávají, a počítají s tím. Museli jsme jim vysvětlit, že slovní hodnocení je formativní, že z něj dítě i rodič lépe pochopí, v čem je třeba se zlepšit. Problém ale není ani ve slovním hodnocení, ani ve známkování. Problém je, že rodiče si ze známek dělají zlaté tele, které pak uctívají. Problém je, když se tetičky a babičky ptají dítěte – dostal jsi dnes nějakou jedničku, místo aby se ptali, co zajímavého se naučilo.
Problém ale není ani ve slovním hodnocení, ani ve známkování. Problém je, že rodiče si ze známek dělají zlaté tele, které pak uctívají. Problém je, když se tetičky a babičky ptají dítěte – dostal jsi dnes nějakou jedničku, místo aby se ptali, co zajímavého se naučilo.
Co si o známkách myslíte vy osobně?
Známky samy o sobě nejsou zločin. Zločin je to, jak s nimi někteří lidé zacházejí. V první a druhé třídě ale nevidím absolutně žádný důvod pro to, aby se děti známkovaly. My potřebujeme do těch nejmenších dostat to, že se neučí pro to, aby získaly dobrou známku, ale proto, aby něco uměly. Chceme v dětech vzbudit a podporovat jejich vnitřní motivaci. Problém je tedy i to, když se děti snaží hlavně proto, aby se na ně usmívala paní učitelka. Věříme, že ideální je, když každé dítě se naučí pracovat pro sebe, na své osobní maximum. Pokud se to skutečně podaří, známky už pak nic “nepokazí” a naopak se projeví jejich výhody – stručnost, snadná statistická zpracovatelnost a podobně.
Máte i speciální způsob hodnocení výtvarné, tělesné a hudební výchovy…
Ano, zatímco v naukových předmětech od 3. třídy přecházíme na známkování, ve výchovách – tělesné, hudební, výtvarné, ale třeba i v mediální výchově – děti získávají body. Dítě získává body za šikovnost nebo za píli. Chápeme a respektujeme, že třeba ne každému jde zpěv, ale takové dítě rozhodně může vypracovat a přednést třeba referát o Beethovenovi, a tím získá potřebné body. Vycházeli jsme z toho, že někteří hudebkáři nebo tělocvikáři žili v představě, že jejich předmět je ten nejdůležitější, a další si naopak zase říkali „má to spíš být relax, tak dám všem jedničky“. Ani jeden přístup není podle mého názoru úplně správný.
Někteří rodiče mívají sklony děti z výchov omlouvat. Tento kreditový systém jim ale říká – budou vám chybět body, pozor na to! Body se sčítají v elektronické žákovské knížce a na konci pololetí se přepočítají na výslednou známku podle předem známého klíče. Takže když někdo kašle na tělocvik, může z něj klidně dostat čtyřku, už i takové případy jsme tu měli. Nebude to ale tím, že neudělal výmyk, ale za to, že si během pololetí neráčil ani přinést tričko a tenisky.
Michal Černý se narodil v Praze, do školy začal chodit v Anglii, ale od druhé třídy už pokračoval zase v Praze. Nedokončil studium informatiky na MFF UK, aby posléze vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze, obor Učitelství pro 1. stupeň. Později ještě studoval dálkově další obory. Zabývá se především výukou matematiky na 1. i 2. stupni ZŠ. Mezi jeho koníčky patří hudba a sport, vede ochotnický divadelní spolek. Od roku 1993 je ředitelem Masarykovy základní školy v Klánovicích.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Konečně názor, který nezatracuje jedno pro druhé, ale naopak se snaží těžit to nejlepší ze všeho a pro většinu. Děkuji!!!! Sice to asi nerozvíří takovou debatní smršť, jako jiné články, ale za mě palec nahoru 🙂 Pane Černý, ať se Vám daří i nadále a kéž bychom měli vícero takových osvícených jedinců, nejen v řadách vedení škol! PS: Ta čtyřka z těláku musela být docela perda 😀
Díky 🙂 MČ
Konečně jsme se Vám jednou strefili do vkusu, velmi mě to těší.:-)
Njn, když je rozpor, je o čem diskutovat, když je soulad, většinou se mlčí. Ale tady mi to nedalo a chtěla jsem vyjádřit i ten souhlas, protože málokdy je tu takto „vyvážený“ článek, který se zabývá známkováním – hodnocením a přístupem školy k žákům. Alespoň z mého pohledu. Mě zase potěšilo, že s takovýmto názorem nejsem osamělá, takže máme dobrý den obě 🙂
Stoprocentně s ním souhlasím.Rodiče se strašně rádi předvádějé jak jejich dítě mělo dobré známky,své dítě šikanují běda jak dostalo dvojku.Podle mě by se známky neměly dávat vůbec nejlepší by bylo slovní hodnocení do 9 třídy.
Slovní hodnocení do devítky by bylo úžasné pro určitý typ dětí a rodičů. Kdybych byl ředitelem soukromé školy a mohl si děti trochu vybírat, hodnotil bych takto. Bohužel, na státní spádové základní škole by to pro část dětí v pubertě znamenalo, že by zůstaly vzděláním skoro nedotčené – a strhávaly by dolů i ty ostatní. Ideály je třeba vždy konfrontovat s realitou…
Myslím, že je dobře, že si děti nemůžete „vybírat“ a dáváte tak šanci všem. Jak se říká, vaříte z toho, co máte a to je ten největší kumšt 😉 Co si ale určitě vybíráte, jsou učitelé. Když jim představujete Váš koncept, jak reagují při pohovoru? Stává se třeba, že v průběhu roku zjistí, že jim to nevyhovuje?
Určitě – a pak se to buď naučí a přizpůsobí se, nebo odejdou…
Kupodivu ani leckteré soukromé školy si děti nevybírají, ale mívají běžně děti různě nadané, ale také s podpůrnými optřeními. A všechny jsou klidně i do devítky hodnocené slovně.
Samozřejmě, neměl jsem na mysli schopnosti dětí, ale PŘÍSTUP. A pokud by moje soukromá škola nenaplňovala představy rodiče, sám by si rychle dal dítě pryč… kdežto ve státní škole je spousta dětí jen proto, že MUSÍ. Všimněte si, píšu „spousta“, ne „všechny“ 🙂
Michale, chápu. Pro mě bylo setkání s „klasickým výběrovým“ druhým stupněm dost šokující. Učitelé tak málo mluvili s dětmi, tak málo diskutovali o výuce a o tom, co vlastně žákům vyhovuje a co je zajímá. Prostě svět smrsknutý na učivo, zápis, zkoušení, písemka, známka.
A pak chápu, že někteří žáci rezignují.
A že akčejší rodiče se je pokouší umístit na nějaké tzv. alter. škole.
Toto je jedna veľká pravda, učím prvý rok na základnej škole, ide o súkromnú školu, kam sa naopak doteraz hlásili najmä problematické deti. Neznámkujeme, až v 8.ročníku a osobne si myslím, že je to chyba. Doteraz som pritom bola veľkým odporcom známkovania…
Máte pravdu , já jsem učitelka a viděla jsem za svůj život dost praštěných a přemrštěných rodičů , kteří sami prolezli stěží základku a se čtyřkami ( moji starší kolegové je pamatovali ) a své děti někteří doslova týrají – sedět celé dny jen nad učením , nic nesmí , jen nosit ze školy jedničky , jinak je zle – i když ty děti jsou nadáním třeba jen průměrné a přehnané nároky rodičů neodpovídají jejich možnostem . Tento přístup dokáže dítě i zcela zničit – psychicky , zdravotně i dohnat k sebevraždě . Já bych tyhle rodiče – blbouny za jejich “ výchovu “ trestala nevím jak – mučením , vězením ….. A také se přikláním ke slovnímu hodnocení .
Také se mi to zdá jako rozumné a přijatelné řešení.Obecně si myslím,,že školy které se řídí programem Začít spolu,prostě přitahují učitele i rodiče,kteří jsou ochotni lecos vyzkoušet a dohodnout se spolu.Tak by to mělo být.
Já se musím smát, to chce po rodičích společnost. To jakou budou mít jednou práci. O čem si myslíte, že to je? Zkusil jste si tady někdo dělnickou dřinu a od spodu jít na horu? Už nikdy víc dělat dělníka. A je mi líto dětí kterým to ve škole nešlo a musejí tak do důchodu dřít. Učíme děti aby něco uměli, přitom když vystudují a najdou si práci, tak většina skončí v kancelářích kde každý den dělá to samé tabulky na počítačích. Podívejme se kde končí lidé jakou dělají práci, většina . Společnost nastavila systém!!! Kdo má vysokou bude mít do smrti práci lehkou a dobře placenou, kdo vzdělání mít nebude bude celý život dřít za pár korun. Víte myslíme si jak dobře je to nastavené, přitom tím jen ukazujeme jak opovrhujeme nižší třídou, i když dřou tak si větší mzdu nezaslouží, protože se platově nemůžou rovnat někomu kdo studoval. Máme přeci všichni stejná práva měli se víc učit, napíšete, ale někdo pracovat rukama musí, to znamená, že otázka, měli se více učit je špatná. Rozumíte tomu?
Z dělnické dřiny jít nahoru není vůbec žádný problém. Dokonce znám i případ, kdy se dělník dostal do kanceláře. Moc šikovný týpek, inteligentní, vnímavý a šikovný, ale brzy utíkal zpátky mezi dělníky, na vlastní žádost, protože to na něj bylo psychicky moc náročné. Zodpovědnost, termíny, kumulovaná funkce, spousta různorodé činnosti. „Dřina“ znamená pro každého něco jiného 😉 Když jsem přes den v kanceláři, tak si po nocích u té dřiny skvěle odpočinu. Tělo pracuje, ale hlava odpočívá. Jestli se naši kluci budou chtít stát řemeslníky, podpořím je maximálně.
Taky myslím.Moje dcera nebyla vůbec studijní typ.(několik dys)Šla na krejčovský učňák,ten rok otvírali vyjímečně pětiletý.Na základce měla dvě trojky,ale na učňáku se „chytla“ a začalo ji to bavit. Práce i studium jí šlo.Je pravda,že vždycky chtěla jít dělat učitelku.V 15 jsem jí to rozmluvila,ale pak jsem jí už nebránila.První rok se na vysokou nedostala,rok šila kožené bundy.Ale zkusila to znovu a dostala se na UK na učitelství mš.Dá to práci, ale jde to.Za manžela má šikovného řemeslníka,který je také dyslektik a dysgrafik.Ptala jsem jsem se odborníků,jakou mají jejich děti šanci.Moc velkou ne.Má-li jeden rodič tuto diagnostiku ,šance je asi asi 50%.Když oba…….Můj nejstarší vnuk to už má jasné,takže studijní typ to asi nebude.Ale nemám obavy.Je to zvídavý, kluk se spoustou zájmů,věřím že najdeme ,obor ,který ho bude zajímat.
Dobry den.
Mohu vam ric, ze mit nekolik dis a byt studijni typ se rohodne nevylucuje.
Sam jsem jich mel nekolik a bez vetsich problemu jsem vystudoval i vysokou skolu. Pravda technickeho typu. Problemy jsem mel pouze v prvnich semestrech, protoze na zaklade spatnych znamek z diktatu jsem sel na mene narocnou stredni skolu. A na univerzite se ohne operovalo s integraly a derivacema, ktere jsme na stredni neprobirali. Jinak do dneska si pamatuji rozhodovani ucitelky cestiny pri nerozhodne znamce, kdy mi dala trojku s tim, ze pujdu stejne jenom na trilety ucebni obor.
S pozdravem
Lukas
Já to vím,pane Lukas.Ale záleží jak na samotném dítěti,tak na učitelích,na které narazí.Zatím má na učitele velké štěstí,ale je jen ve čtvrté třídě.
Já bych vám dala z češtiny tak 4-5 ! Zdravím , učitelka .
Jako učitelka byste měla vědět,že gramatika je pouze částí celkové známky z češtiny
Katko, vůbec nesouhlasím. Nechápu, proč máte potřebu uměle vytvářet jakési „třídní rozdělení“. V dnešní době VŠ titul není záruka ničeho, máme tu spoustu neuplatnitelných vysokoškoláků (někteří možná ani nezaměstnatelní) a vedle toho spousty šikovných řemeslníků, co přinesou domů i klidně 50-100 tis. měsíčně, jsou tu šikovní vinaři, živnostníci apod. Nedělá opravdu každý u pásu za 13 tis., to ani za chvíli nebude, tyto pozice nahrazují kompletně stroje. Nepotřebujete VŠ, aby jste dělala v kanclu, nepotřebujete VŠ, aby jste začala v čemkoliv podnikat, zkusit něco rozjet, dělat svýma rukama… Není to vůbec o tom, co píšete, ale o šikovnosti, schopnosti, vůli a pracovitosti. Samozřejmě jsou u nás regiony, kde je situace mnohem horší, než ve městech, ale tam by Vám ani ten VŠ titul k ničemu nepomohl, to je zase o něčem jiném…
Jedno kočičí pořekadlo, které se sem docela dobře hodí, zní: „Co to sakra meleš, ty ořechu?“
Nějak asi chápu myšlenku, ale jakou to má souvislost s článkem?
Rozumíme tomu , ale je to blbost . Myslíte , že kdo má vysokou školu , má do smrti lehkou práci ? Zkusila jste si práci učitele na základce ? Vyzkoušejte na týden ! – a určitě pak nebudete říkat , že je to lehká práce ! Nebo práci lékařů v nemocnicích – operovat celý den na sále , noční služby , náhlé případy , pohotovosti , jezdit se záchrankou k haváriím nebo třeba inženýr pilot – jakou má obrovskou zodpovědnost a další a další profese ….nedřou jenom dělníci ! Stejná práva máme všichni pouze jako občané , nemáme všichni stejné schopnosti – uklízečka se pracovně nemůže rovnat špičkovému lékaři profesorovi s několika atestacemi , který dělá náročné operace a zachraňuje lidské životy , ta vytřená podlaha neodpovídá náročnosti a hodnotě jeho práce ( na kterou studoval , dřel tak 20 -30 let ) , tak to musí být vidět i finančně , nemyslíte ?
Velice se mi líbí přístup pane ředitele k výchovám. Vždyť dítě, které není pohybově nadané může mít stejně radost z pohybu jako sportovec. Tělesná výchova by neměla být o splnění přihlouplých limitů. Já nejsem příznivcem slovního hodnocení, mé děti potřebují dostávat dobré známky, ale někomu to může vyhovovat. Měl by být výběr, například 2 třídy v ročníku s různým hodnocením.
Dobrý den, dovolím si oponovat: představte si prvňáčka: jak může POTŘEBOVAT dostávat dobré známky, když nikdy žádné nedostával a tedy je nezná? Ta potřeba se u dítěte musela nějak vytvořit… Proto tvrdím, že v těch nejnižších ročnících opravdu neexistuje vůbec žádný důvod známkovat kromě schopnosti či neschopnosti (ochoty či neochoty) učitele napsat slovní hodnocení…
A ještě poznámka: píšete, že Vaše děti mají potřebu dostávat DOBRÉ známky – jenže co když začnou dostávat ŠPATNÉ?
Náš kluk v první třídě (lajdák), že už všechno umí. Měl samé jedničky a razítka. Když paní učitelka viděla, že má velmi benevolentní přístup k plnění úkolů, švihla mu 2. To pro něj byl větší „políček“, než když mu něco řekla, nebo napsala. Doma jsme mu vysvětlili, že sice umí psát, ale to nestačí. Musí tomu věnovat i pozornost a snahu. Pak bude úplně jedno, co má za známku, protože se za výsledek nebude stydět. Takhle se za dvojku styděl, protože se nevěnoval zadání tak jak měl a ještě dlouho potom poctivě přiznával, že dostal dvojku a proč.
Samozřejmě máte na tento svůj názor právo, nepřu se s Vámi. Jen jsem přesvědčen, že by se mu to určitě dalo vysvětlit i jinak než tou číslicí. V první třídě přece není látka extrémně složitá a děti jsou ještě motivované samy od sebe, nepotřebují žádné „strašáky“. Hlavní úkol 1. třídy je vybudovat v dětech chuť se i nadále vzdělávat….
Michale, souhlasím s Vámi. Nicméně proč v tomto systému nezůstávat déle? Mám deváťáka bez známek, je mu dost jasné, co mu jde a nejde a ví, že musí splnit minimální plán učiva ve všem. A když mu jdou nejlíp pracka a geometrie, tak půjde na řemeslo… není třeba mu žákovskou (ostatně žádnou nemá) nacpat špatnými známkami.
Myslím, že už jsem Vám odpověděl výše – rodiče velmi často posuzují celou populaci optikou svou a svého dítěte. Já Vám naprosto věřím, že pro Vás a Vašeho syna je tento systém ideální a gratuluji Vám, že jste našla školu, která Vám sedí.
Střední proud se musí snažit co nejlépe vyhovět co největšímu počtu lidí (což ale neznamená být 100 let za opicemi!). Alternativa si naopak může dovolit některým 100% vyhovovat a některým 100% nevyhovovat – protože ti druzí si ji prostě nevyberou.
Ale všechny děti přeci nejsou stejné. Vždyť já slovní hodnocení nezavrhuji, jen si myslím, že by měla být možnost si vybrat. Ano, mé děti mají potřebu dostávat dobré známky, když dostanou špatnou známku, je to pro ně impuls pracovat na nápravě. To Vám připadá špatné? Každý máme přece úplně jinou motivaci. Náš poslední syn dostane ve 4. třídě dvojku z českého jazyka. Nehroutím se z toho, protože vím, že má výkyvy a to hodnocení paní učitelky je spravedlivé. Pro něj to však znamená hnací motor. Když jdou děti do první třídy, jsou většinou natěšené na jedničky. Mám synovce se slovním hodnocením, že by si tedy pozorně pročítal co mu paní učitelka píše to tedy opravdu ne. Tak nějak jsem měla pocit, že stačí první dvě řádky a víc ho nezajímalo. Každý jsme přeci úplně jiný. Nikdy jsem svým dětem nelajnovala budoucnost, starší si vybraly povolání dle svého. Ale ani jeden z nich netoleruje lajdáctví (zejména pak u sebe), vše musí mít perfektní a to ve studiu i práci. Naopak je neskutečně rozčilují lajdáci. Chtějí přesně ohodnotit svou práci, žádné okecávání je nezajímá.
Právě, že nejsou stejné. Některé to prostě nedají na jedničky, třeba ani na dvojky, sotva na trojky… Domácí příprava nefunguje a ony časem rezignují. Je jim to líto. Už pořád budou ve škatulce, na základce i dále. Jak se takové děti cítí?
(dlouho jsem doučovala děti z tzv. nepodnětného prostředí)
Ale to není vždy pravda. Nikdy jsem neměla samé jedničky a přesto jsem vystudovala vysokou školu a ne zrovna lehkou. Dokonce mi jeden spolužák na srazu základky po 35-ti lech řekl „Vždyť ty jsi nebyla premiantka třídy“. No vidíte a víte kde jsou spolužáci se samými jedničkami? . No skončili s maturitou a jsou rádi. Razím zásadu, nikdy neříkej nikdy. Ale máte pravdu, neúspěšným dětem to může být líto., ale někdy také třeba ne, může je to nakopnout ke zlepšení. Bohužel špatné rodinné zázemí je hodně limituje. Což v mém případě nebylo, já jsem byla jen lajdák.
Problém není ve známkách, ale v rodičích. Já jsem jednoznačně pro známkování a líbí se mi i převod bodů na známku. Jako dlouholetý kantor jsem dětem také nastavil v předmětu pravidla, podle kterých jsem neznámkoval jen momentálně naučenou věc, ale také celkový přístup k předmětu. Jenom slovní hodnocení není není srovnatelné. Nebo chceme dát velmi slabému žáku jedničku jenom proto, že dvakrát za pololetí přišel včas do školy? Žáci i rodiče se musí smířit s tím, že známka není sama o sobě tím nejdůležitějším v životě. Nejde mi angličtina, tak z ní zkrátka mám trojku. No a co? Pozor, v té trojce je už zakomponována snaha, protože jinak by to byla třeba čtyřka. Nejhorší rodiče jsou takoví, kteří před vysvědčení chodili, abych jejich dítko ještě jednou vyzkoušel, že si známku opraví. Neopraví. Známka je souhrn a ne jedno nabiflování. Vždycky jsem jim říkal – a co tím to dítě dosáhne? V životě se jich nikdo nebude ptát, jestli měli v sedmé třídě z matematiky jedničku nebo čtyřku, důležitější je, jak se s tím poprali a jestli se snažili buď o zlepšení nebo jestli nějaký předmět jednoduše „vzdali“ a vynikli úplně v něčem jiném. A ze zkušenosti vím, že většina jedničkářů není v životě tak úspěšná, jak to na první pohled vypadalo. Mnohem úspěšnější jsou lidé, kteří si uměli už jako děti srovnat důležité a méně důležité věci. Když jsem dobrý ve sportu a jdu pevně za tím, tak mi nemůže vadit, že občas ujedu nebo se nestihnu v danou chvíli něco naučit. No tak mám horší známku. No a co? To by si měli uvědomit hlavně rodiče.
Krásná ukázka rodiče, který prosí před vysvědčením je ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše, kdy matka obchází všechny učitele, aby ho ještě vyzkoušeli, když on to všechno uměl, ještě včera ho zkoušela. U posledního kantora už stupňuje, ,, kdyby alespoň tu maduridu udělal, když nic jiného neumí,, Znám ten film už skoro nazpaměť a pozoruju, jak se režisérovi podařilo krásně zachytit jednotlivé charaktery učitelů, jejich přístup k mladé generaci. Věříte, že takový kolektiv by se našel i teď?
Krásný lidský přístup, který by byl potřeba na více školách, patří vám i vašim kolegům velké díky.
Osobně souhlasím i se známkami od 3. třídy, s různým bodováním (známkováním) se člověk potýká celý život, v autoškole, na vysoké, ve větších firmách se různými bodovými systémy hodnotí pracovníci, a ono není špatné si na to trochu zvyknout.
Velice obdivuji povolání učitele, někdy to chce asi pevné nervy, hlavně při jednání s některými rodiči.