Naprostá většina rodičů svoje děti upřímně miluje a opravdu si přeje s nimi dobře vycházet. Bohužel často se nám stává, že se s dětmi „nedokážeme domluvit“. Výsledkem jsou hádky, křik, někdy i takzvané vztahové války, kdy přehazujeme jeden na druhého své neošetřené emoce. Jak na to, aby nám to s dětmi šlo lépe? Podle vysokoškolského pedagoga a lektora Michala Dubce někdy stačí málo.
Když byla generace současných rodičů dětmi, o nezraňující komunikaci se příliš nemluvilo a nepřemýšlelo, v rodinách byl běžný křik, příkazy, zákazy. Mnozí současní rodiče vyrůstali s pevným předsevzetím, že oni se svými dětmi budou jednat jinak, lépe. Občas se pak ale stává i to, že se kyvadlo překlopí do druhého extrému. Dospělí lidé se zaťatými zuby polykají svůj hněv a na dítě se snaží mluvit za všech okolností laskavě a klidně. Jak říká Michal Dubec, ani jeden extrém není pro atmosféru v rodině dobrý.
První díl povídání o emocích a komunikaci čtěte ZDE
Milujte hříšníka, nenáviďte hřích
„Určitě si s dětmi nevybudujeme vztah plný důvěry a respektu, když na ně budeme často ječet jako smyslů zbavení. Na druhou stranu ale vztahům a zejména vašemu zdraví neprospívá ani to, když svoje emoce potlačujete. Ideální je, když jste v kontaktu se svými pocity, dokážete si je uvědomit a vhodným způsobem zveřejnit. Je úplně OK, když dítěti řeknete – teď jsem vážně naštvaná nebo tohle mi přišlo hodně líto,“ říká Michal Dubec. Navíc v momentě, kdy si člověk uvědomí, že prožívá nějakou silnou emoci, je už na dobré cestě k jejímu vhodnému zpracování.
Podstatné je také to, jakým způsobem člověk komunikuje s druhým to, co mu vadí. Důležité je s dětmi (a nejen s nimi) mluvit tak, aby pochopily, že jsme naprosto v pohodě s nimi jako s lidmi, nelíbí se nám ale, co právě dělají. „Křesťané říkají – milujme hříšníka, nenáviďme hřích, a v tom je velký kus pravdy,“ podotýká Dubec. „Potlačme svou tendenci mluvit o tom, jaké je nebo není dítě, a pojďme se soustředit pouze na jeho chování. Mezi tím, když řeknete zlobí mě, že sis ještě neuklidila ty hračky nebo ty jsi ale bordelář, jsem snad tvůj sluha? je opravdu velký rozdíl v tom, jak to dítě bude vnímat. Obojím nejspíš docílíme uklizeného pokoje, ale v druhém případě si prakticky s jistotou s dítětem poškodíme vztah.“
Není tvrzení jako tvrzení, jen některým můžeme říkat „argument“
Když chceme změnit chování dítěte, je dobré používat zpětné vazby. Tedy – popíšeme, co dítě právě dělá, a spojíme to s odkazem na dříve nastavená pravidla nebo na svoje emoce. „Lucinko, slíbila jsi, že si napíšeš úkoly, ale místo toho si hraješ,“ nebo „Matýsku, vadí mi, když mě nenecháš domluvit“ – to jsou příklady, kdy dítěti jasně sdělíme, co máme za problém, ale přitom ho neshazujeme, neútočíme na něj, nevyvoláváme v něm potřebu se bránit. Používáme totiž takzvaný objektivní jazyk, který je nezávislý na pozici mluvčího. „Jde o to, používat v debatě argumenty. Dnes lidé říkají argument téměř jakémukoliv tvrzení, ale pravý argument je tvrzení, které lze prokázat bez ohledu na názor a pozici mluvčího,“ vysvětluje Dubec.
Příklad argumentu? Dítě jede rychle na kole a nemá na hlavě helmu. Užívá si, jak mu vítr cuchá vlasy, zatímco rodič už vidí, jak z toho kola spadne, praští se do hlavy a přinejmenším ochrne. Oba jsou ve svém subjektivním větě, vidí věci po svém, a mají na to svaté právo. Ani jedna strana není schopná úplně pochopit tu druhou. Jak se jejich subjektivní světy vůbec můžou protnout? Jednoduše: právě při použití objektivního jazyka, který platí pro oba. „Nemáš helmu,“ řekne rodič dítěti, které samozřejmě dobře ví, že si ochranné pomůcky má brát pokaždé. „Mám o tebe strach,“ může dodat, aby bylo jasné, proč na ten fakt upozorňuje – a máme zpětnou vazbu jako vyšitou.
Vedení a řízení – dvě strategie s odlišnými výsledky
„Samozřejmě, že když vidím, jak na sebe dvouleťák užuž zvrhává hrnec vařící vody nebo letí na odrážedle pod kamion, není vhodná chvíle na zpětnou vazbu. V tom momentě je třeba jednat. Takových chvil je v rodičovském životě dost,“ vysvětluje Michal Dubec. „Nicméně jsem přesvědčený o tom, že častěji bychom měli děti vést než řídit.“
Vedení a řízení jsou dvě výchovné a komunikační strategie. Řízení zbavuje toho „slabšího“ zodpovědnosti. Veškerou aktivitu drží v rukou ten, který řídí, přičemž v komunikaci používá především příkazy a zákazy. „Příkazy a zákazy dobře fungují v danou chvíli, do budoucna ale nevytvářejí tak úplně žádoucí návyky. Nicméně pořád je lepší použít příkaz – zmlkni už! – než vztahovou agresi: tebe doma neučili, že nemůžeš pořád mluvit? To u vás asi mluví i pejsek?,“ říká Michal Dubec.
Vedení naopak cíleně vytváří prostor pro to, aby dítě samostatně rozhodovalo a přijímalo zodpovědnost za svá rozhodnutí. Sem patří právě zpětné vazby nebo otevřené otázky: co by ti teď pomohlo? co s tím uděláš?
Samostatnost a zodpovědnost, to je, oč tu běží
„Věřím tomu, že cílem dobré výchovy je to, aby dítě přemýšlelo o tom, co dělá, a za své činy neslo zodpovědnost. Zároveň jako rodiče také chceme, aby se děti nevzdávaly při prvním nezdaru, aby byly vytrvalé. Proto volíme komunikační strategie, které je k tomu vedou, i když děti někdy různě vzdorují. Proč? Protože je pohodlnější, když věci řešíme za ně,“ vysvětluje Dubec, a dodává: je třeba naučit se držet zodpovědnost za řešení situací u dítěte. Děti jsou přitom mistři v přehazování zodpovědnosti na rodiče, učitele… zkrátka dospělé.
Klasická situace: dítě si mělo napsat úkol, ale nepíše ho. Přijde za rodičem, a řekne: „Mami, mně to nejde.“ Typická rodičovská reakce? „To musíš takhle, já ti to ukážu.“ Tím ale dítě nemusí přemýšlet, řešit, jeho situaci za něj odpracuje rodič. „Rodiče by v podobných situacích měli klást otevřené otázky: aha, co s tím uděláš? A když dítě odpoví Nevím, měli by rodiče odolat tomu, že vyskočí a půjdou to zařídit. Většinou stačí poznamenat něco ve stylu – No, já taky nevím… a dítě samo zkusí vymyslet řešení, než se dál dohadovat s natvrdlým dospělákem,“ usmívá se Michal Dubec.
Michal Dubec učil 8 let na základní škole, poté na gymnáziu a na vysoké škole. V současné době učí budoucí učitele v programu Učitel naživo. Specializuje se na vedení lidí (žáků, studentů a dospělých) k sebeřízení a k odpovědnosti za chování, práci se skupinovou dynamikou školních tříd a pracovních kolektivů, řešení konfliktů a práci s emocemi. Vytváří programy pro rozvoj lektorů neziskových organizací (LATA, CEGV Cassiopeia, TANDEM, Odyssea). Lektorsky spolupracuje s celorepublikovými centry pro vzdělávání učitelů (NIDV, KVIC). Píše skripta a pravidelně přispívá do periodik zabývajících se pedagogikou a andragogikou. Vytvořil online kurz, který je zdarma přístupný na www.seduo.cz.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
