Foto z archívu Lenky Menšíkové

Co dobrého přinesla doba koronavirová? Na tohle přišly čtyři venkovské rodiny ze severní Moravy

Lenka, Michaela, Anežka a Hana žijí ve třech severomoravských obcích blízko sebe. Vidí něco dobrého v tom, jak jsou nucené žít teď, v období sociálního distancování? A vůbec, jak se jim daří? Rodiny sice nebyly vybrány podle žádného klíče, ale znají se, takže určitě neodrážejí celou realitu těch končin ani celé republiky. Ale tyto příběhy z Janovic, Dobré a Palkovic znějí pozitivně. “Díky velké zahradě je naše společné bytí v izolaci vlastně moc fajn,” říká Lenka.

V Janovicích v okrese Frýdek-Místek v Moravskoslezském kraji stojí na konci obce dům se zahradou a v něm žije rodina Lenky Menšíkové. Lenka podniká, mimo jiné provozuje kosmetický salón, teď samozřejmě zavřený. Manžel je profesí aplikační inženýr. Menšíkovi mají prvostupňové děti, osmiletou Zuzku a desetiletého Honzíka. “Díky velké zahradě je naše společné bytí v izolaci vlastně moc fajn, i když je někdy náročné motivovat děti k učení podle školního zadání, hlavně když je venku hezky a ony mají spoustu svých aktuálních témat,” říká Lenka. V celé situaci vidí mnohá pozitiva. “Rozhodně to, že jsme si v nějaké formě mohli vyzkoušet domácí vzdělávání. Vždycky mě to přitahovalo, ale sama bych se do toho nikdy nepustila. I teď je to samozřejmě vše se záchrannou sítí školy a podkladů od paní učitelek, které jsou mimochodem fajn, jdou s dobou. Je to spíš jen taková malá ochutnávka, jaké to může být, když se děti učí doma.” Na domácí vzdělávání by přejít nechtěla, ale dokáže si představit méně uniformní školu, která dětem dovolí se učit i z domova. Stejně jako se ve firmách postupně prosadil částečný homeoffice.

Klidně bych u toho už zůstala

Archív Michaely Šubařové. Arnošt s pazourky.

To Michaela Šubařová by si klidně svého osmiletého syna Arnošta doma nechala – tak se jí zalíbilo, jak spolu teď tráví čas. Lenčina kamarádka Michaela žije v Dobré, což je obec s třemi tisíci obyvatel, asi o třetinu větší než Janovice a vzdálená od nich asi čtvrt hodiny autem. Michaela pracuje jako finanční poradkyně, a i když jí o čtvrtinu klesly příjmy, je se svým aktuálním životem dost spokojená. Ráno naškrábe brambory (v poledne je postaví na plotnu), pak pracuje a syn se učí. Kromě toho se také učí spolu. “Vždycky jsme dělali věci nad rámec školní přípravy a teď můžeme ještě víc.” V těchto dnech je na řadě společná četba Lovců mamutů, knihou inspirovaný Arnošt vyrábí u potoka pazourky, dostal křesadlo a zkouší rozdělat oheň, kreslí obrázky jeskynních lidí. “Ví toho už o pravěku víc než já v devítce,” říká maminka. “Pro mě byla škola nutné zlo, které jsem protrpěla, ale Arnošt je jiný, co ho nebaví, to dělat nebude.” Odpoledne spolu chodí ven, hrát si s míčem a koupat se do řeky, a v létě plánují cestu do Věstonic. “Moře letos nebude, to jsem mu řekla,” směje se Michaela. Se synem probírala, jestli by se nechtěl učit doma i nadále. “Přemýšlel o tom, vyptával se, co by to obnášelo, ale nakonec řekl, že ne. Svou školu v Dobré má rád. Má tam báječnou učitelku a kamarády a chyběly by mu školní výlety a další společné zážitky.”

Stmelilo nás to

Foto z archívu Hýblových. Z doby, kde se ještě mohlo cestovat za hranice.

Dobrá je od Frýdku-Místku na východ, Palkovice opačným směrem, na jihozápad. V téhle obci žije Hana Hýblová, švagrová maminky z prvního příběhu, Lenky. Hana pracuje ve Frýdku jako asistentka pedagoga. Její muž je manažer automatizace ve velkém podniku, spolu vychovávají syna Tondu, kterému je devět a půl. Tonda nechodí do místní základky, ale do SCIO školy ve Frýdku. “Vzniklo to tak, že ho z kapacitních důvodů nevzali do běžné školky a zrovna se otevírala lesní školka poblíž. Tak nastoupil tam,“ říká Hana. Poté Tonda chodil rok jako předškolák na tři dny do lesní školy v Ostravici a na dva dny do obecní školky. “Mohli jsme srovnávat přístup v obou školách a měli jsme jasno. V lesní škole, která měla částečně režim domácího vzdělávání, pak ale syn nemohl pokračovat, ukončila jsem v té době podnikání a nastoupila do práce, organizačně bychom to nezvládli. Hledali jsme vhodnou školu na pět dnů v týdnu, a zrovna otevírali ve Frýdku SCIO. Lesní škola mu kvůli přírodě a rodinnému přístupu vyhovovala asi víc, ale způsob učení ve SCIU se nám líbí,” dodává Hana. Teď, když je Tonda ze školy doma, se mu s manželem věnují střídavě. Se školou se propojuje na ZOOMu nejméně dvakrát týdne. “Mají třeba společné čtení časopisu Čtyřlístek a dokonce i takovou klučičí plkací skupinu.” Společný život v “karanténě” si Hana také chválí. “Opravujeme si dům, Tonda je u toho taky, spíš nás to stmelilo,” říká. Do své školy, která by měla v květnu znovu otevřít, se ale docela těší. “I když zatím nevím, jak to přesně budeme organizovat, máme ve třídě dvacet dva dětí a skupiny mají být po patnácti,” komentuje nové rozhodnutí ministerstva, které padlo právě v den rozhovoru.

Víc komunikujeme a lépe plánujeme

Rodina Anežky Stařičné, foto rodinný archív.

Obloukem se vracíme do první obce – Janovic. Anežka Stařičná je sousedka Menšíkových. S manželem Petrem mají prvňačku Anežku a třeťáka Mattea. Manželův pradědeček pochází z Itálie a Petr tam studoval, dokonce mluví na děti italsky. Proto má syn to italské jméno. Petr se výukou jazyků, italštiny a angličtiny, živí, Anežka je krejčová. “Pro Itálii jsme s Petrem ušili hodně roušek, poslali jsme nejen kamarádům, ale i jedné pomáhající organizací, celkem čtyři balíky,” říká.

Děti chodí do janovické školy. Matteo má mladou, super, moderní učitelku (slovy maminky), s dětmi se schází na ZOOMu ve středu (“Aha, to bylo dneska, na to jsme zapomněli,” směje se Anežka) a ve čtvrtek, na YouTube dává videa, jinak úkoly posílá emailem. “Matteo je v pohodě, ale ta mladší, Anežka, je vzteklina tvrdohlavá, ta nic moc dělat nechce, a hlavně ne psaní,” usmívá se maminka.

“Jestli nám to něco dalo? Určitě. Pracuji na část úvazku v chráněné dílně a také jako kreativní krejčová a návrhářka dětské upcyklované módy a teď jsem zjistila, že mě práce z domova baví víc. Můžu si ji rozvrhnout, jak chci, dokonce zvažuju, že si zřídím živnost. A můj muž taky teď objevuje, že jazyky může učit na dálku a odkudkoli. Říká já ten kancl zruším, je zbytečné za něj platit. I jiné věci organizujeme jinak, třeba nákupy. Najednou potřebujeme všeho méně, dokážeme se uskromnit a rozlišujeme, co je důležité a co jsou zbytečnosti. Jako rodina se učíme lépe komunikovat a plánovat, musíme se zkrátka domluvit, a jde to.”

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x