Markéta Štindlová z Prahy je mámou tří školaček – jedné šesťačky a dvojčat ve čtvrté třídě. Všechny tři dívky jsou dyslektičky, jedno z dvojčat má ještě poruchu pozornosti. I běžně jim domácí učení zabírá hodně času, teď jim vyloženě přerůstá přes hlavu. „Všechno teď musejí vstřebávat v psané formě, to je pro ně strašně těžké. Mají problém porozumět zadání, s některými věcmi si samy vůbec neporadí. Zas se ale naučí vařit a dělají skvělé mléčné koktejly.“

Jak se vám daří domácí škola?

Je to hodně náročné. Učitelé jako by se předháněli, kdo toho víc zadá. Nejhorší je, že používají mnoho různých platforem – Clasroom, ZOOM, Dropbox, Google Disk, web školy a mail. K tomu prezentace v Powerpointu a něco ve Wordu. První týden, než se rozjela online výuka, tak si holky psaly něco na papír, něco do sešitu, něco do cvičebnice, to už nikdy nedáme dohromady. Není v tom žádný systém a holky mastí úkoly, které já jim nestíhám kontrolovat a ony zdaleka nestíhají splnit všechny. A to jsme zvyklí se společně učit, denně číst – jinak to kvůli poruchám, které holky mají, ani nejde.

Nakolik vám komplikuje situaci to, že holky mají dyslexii a poruchu pozornosti?

Pro holky je to tím, jak teď dostávají všechno v psané formě, strašně těžké. Mají problém porozumět zadání, což platí třeba i pro matematiku. Matylda, která je v šesté třídě, je schopná číst tři stránky v dějepise celé odpoledne a stejně si z toho nic nezapamatuje, protože největší výtěžnost má z mluveného slova, potřebuje ty věci slyšet. Její matematikářka tvrdí, že zadává práci na pět hodin týdně, ale jí to zabere násobně víc času.

První dva týdny jsem ještě chodila do práce a vracela jsem se ve čtyři, takže potom jsme kolikrát seděli nad úkoly do devíti večer. A nebylo to proto, že by se holky přes den flákaly. Ty dvě mladší třeba věnovaly dvě hodiny tomu, že si vyplnily češtinu na celý týden, jenže když jsem na to koukla, zjistila jsem, že to mají celé špatně. Tak jsme je pak s tím mořili po večerech, holky brečely, nemělo to smysl, už byly unavené a my taky. S některými věcmi si samy prostě neporadí. Když dostanou z vlastivědy za úkol přečíst osmistránkový text o Keltech a Slovanech a potom zodpovědět otázky, zabralo by jim to dva dny, než by ty odpovědi našly. Musím číst s nimi, občas jim něco zdůraznit a trochu navést.

Vaše škola neučí online?

Na prvním stupni ano. Třídní učitelka dvojčat od druhého týdne streamovala jednu hodinu denně učení pro všechny, teď už mají každý den dvě hodiny. Paní učitelka má štěstí, že má zrovna k ruce dvě studentky, které u ní byly na praxi, takže si mohly děti rozdělit do menších skupin a probírají s nimi český jazyk, matematiku a vlastivědu. Po týdnu mi nabídla, že se našim holkám bude každý týden na půl hodiny věnovat individuálně v rámci intervence, na kterou mají holky nárok. Mají kvůli dyslexii druhý stupeň podpory – za běžného provozu to taky znamená půlhodinu „doučování“ týdně. Sama paní učitelka se přitom musí učit se synem druháčkem, klobouk dolů před ní. Holkám to ale moc pomáhá. Pro dyslektiky je kontakt s učitelem hodně důležitý a tohle je pro ně, jako kdyby seděly v první lavici, líp to pak vnímají.

Mají nějaké úlevy při plnění úkolů?

Můžou dělat jen polovinu všech úkolů. I z testů obvykle píší jen polovinu. Johanka má poruchu pozornosti a její učitelka vypozorovala, že většinu chyb vždycky naseká v poslední třetině.

Druhý stupeň nemá online výuku? 

Zatím ne. Každý z učitelů posílá úkoly jinudy a je toho strašně moc, je vidět, že se nekoordinují. Já s nimi komunikuju, dávám jim zpětnou vazbu, ale reakce nejsou nic moc. Matematikářka mi například napsala, že mě sice chápe, ale že se k zadaným příkladům už nebude vracet. Prozkouší je testem a pojede dál. Z přírodovědy taky budou psát test na známky, prý to jinak nejde, neměli by potom z čeho klasifikovat. Přijde mi to absurdní, vůbec přece neví, kdo ten test ve skutečnosti vyplňuje.

Chápu, že se všichni snaží, paní učitelka na výtvarnou výchovu třeba zadala koláž na téma „panika“, vytvořenou tuší na velkou čtvrtku – oceňuju její humor, ale kde mám v karanténě vzít tuš a čtvrtku A3? Na hudební výchovu mají vypracovat referát na téma „Jaroslav Ježek, hudební skladatel“ a poslouchat koncerty jeho orchestru. Najdou se ale i výjimky – pomoc nabídla angličtinářka a asi po deseti dnech se ozvala asistentka z dceřiny třídy, že na nás dostala kontakt a že by taky ráda pomohla. Sama má tři děti, téměř mi bylo hloupé tu pomoc přijmout.

Stresuje vás to?

Nejvíc se bojím, že se rozevřou nůžky mezi žáky. Protože ty rozdíly mezi učiteli jsou fakt propastné. A mezi rodiči taky. Někdo má třeba jen jedno dítě a oba rodiče jsou doma a mohou se mu věnovat. Já jsem první dva týdny bojovala o přežití firmy, vedu sociální podnik – prádelnu, zaměstnáváme neslyšící. Trápil mě pocit, že když nezůstanu s dětmi doma, tak budou zaostávat. Jenže kdybych provozovnu zavřela, zas by ženský přišly o práci. Každý rodič opravdu nemůže zůstat doma…

A i když teď doma většinou jsem, protože máme v prádelně málo zakázek, a učím se s dětmi, narážím na meze svých amatérských pedagogických schopností. Starší dcera má teď v matematice sčítání úhlů, to jí prostě neumím vysvětlit. A když jsme spolu probíraly fyziku, zapsala jsem něco do zlomků a rozčilovalo mě, že to vůbec nechápe – vůbec mi nedošlo, že se zlomky ještě neučili. Člověk taky zjistí, z čeho se děti vlastně ve škole učí, učebnice jsou pěkná šeď a nuda.

Má celá situace nějaká pozitiva?

Musím říct, že vlastně všechny tyhle lapálie nás jako rodinu hodně posunuly. Víc jsme se semkli a navzájem se podporujeme. Starší dcera každý všední den vaří – těstoviny, pizzu, masové kuličky s brambory, už zvládla i palačinky. Jednou jsme přišli s manželem domů, celý byt byl uklizený a připravené občerstvení v podobě marockého čaje a salátu. Takže možná budou míň nabiflované, ale praktičtější do života. A taky možná zjistíme, že ty školy vlastně vůbec nepotřebujeme. Začneme si třeba děti vzájemně učit online. Holky už měly párkrát anglickou konverzaci s kamarádkou, která žije v New Yorku a taky tam sedí zavřená doma.

Jak vidí celou situaci holky?

Online učení je baví, je to prý zábavnější než ve škole v lavicích. Vždycky je to hned poránu nakopne a aktivuje. Starší Matylda se bojí, že když se nebude učit, bude hloupá. Mladším sestrám závidí, že se učí online. Připadá mi trochu apatická, už se jí ani nechce telefonovat kamarádkám. Těm mladším kamarádi hodně chybí, ale mají WhatsApp a můžou si zavolat, což dělají často. Chybí jim kroužky, hlavně koně a tancování, orientační běh se snažíme nahrazovat aspoň tím, že chodíme každé odpoledne do parku. Bojí se nemoci, bojí se, že umřeme, že umře babička a děda. Nevadí jim, že musely převzít některé domácí práce, nejradši jsou v kuchyni. A dělají skvělé mléčné koktejly.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let