Život mnoha rodin se smrskl na jeden stůl. Foto: Lucie Kocurová

Jídlo, práce i učení. Život mnoha rodin se smrskl na jeden stůl, kde se odehrává vše. Buďte k sobě laskaví a komunikujte se školou, radí psychologové

Dospělí jsou uhnaní, dětem se stýská po kamarádech. K tomu úkoly a práce – denní realita českých rodin v karanténě. Zatímco bezdětným lidem a rodičům starších dětí se během mimořádného stavu ulevilo, rodiče zejména mladších dětí jsou někdy se silami v koncích. Jak zvládnout všechny role a nezbláznit se z toho? Buďte k sobě laskaví, radí psychologové.

„Když se zavřely školy, chápala jsem to opatření jako nutnost. Netušila jsem ale, jaké potíže nám to způsobí,“ vypráví Romana z Prahy, matka dvanáctiletého Kryštofa a devítileté Johanky. Zatímco Johanka chodí na základní školu, která ji úkoly zásobuje přes Google Classroom a činí tak poměrně střídmě, Kryštof je v tercii na gymnáziu. A jak říká jeho matka, učitelé jako by vycítili příležitost do dětí nacpat ještě víc, než se stihne probrat při hodinách ve třídě: „Už v den uzavření škol na nás učitelé začali hrnout úkoly. Někdo přes web školy, někdo přes WhatsApp, další mailem. Jsou tu úkoly typu: najdi na internetu, nastuduj si, vyplň online test. Kryštof už dostal například dvě čtyřky z informatiky, a v mnohém učivu jsme opravdu pozadu, i když se snažíme.“

Romana by synovi ráda pomohla, ale i pro ni je situace velmi náročná. Pracuje jako dramaturgyně, v posledních týdnech v naprosté většině z domova. S dětmi se střídá na dvou počítačích, takže vždycky někdo z nich musí čekat, až se uvolní místo. Když mají obě děti nějaké online lekce najednou, začne se sekat a vypadávat WiFi. Romana navíc tráví spoustu času v kuchyni, protože dvě děti ve vývinu toho snědí opravdu hodně. A aby měla rodina vůbec za co jíst a bydlet, musí odvádět stejnou práci jako v časech „předkoronavirových“.

„Mně na škole a dobrých výsledcích dětí záleží, ale musím taky pracovat,“ krčí Romana rameny. „Myslím si, že rodiče nedokážou adekvátně zajistit výuku. Nejsem učitelka, neumím připravit dětem hodiny, nedokážu jim ani v našem bytě zajistit prostor, aby se navzájem nerušily a měly klid na učení. Děláme, co můžeme, ale je to opravdu velmi náročné období. Navíc mám pocit, jako by nám pořád ze školy naznačovali, že se nesnažíme dost. Není to fér.“

V malém bytě děláme rodiče, trenéry, učitele i psychology

Podobně jako Romana jsou na tom dnes desetitisíce rodičů po celém Česku. Zatímco ještě před měsícem mohli s klidem děti každé ráno odevzdat do školy, sami odejít do práce a večer jen vypomoct s úkoly, dnes se veškerý život rodin přesunul domů.

Zejména v malých městských bytech je to někdy velmi náročné. Dětem chybí pohyb, který měly v kroužcích, stýská se jim po kamarádech, a k tomu se musejí samy přinutit do učení a úkolů. Rodiče si zase ke svým rolím přes noc přibrali roli učitele, trenéra, psychologa a v neposlední řadě kuchaře. Mnozí mají navíc existenční starosti; obávají se, zda nepřijdou o práci, zda budou dál moct platit nájem nebo hypotéku. Ti, co pracují z domu, se snaží podávat stoprocentní výkon, aby ukázali, že si zaslouží svůj plat.

Podobně jako Romana jsou mnozí zaskočení množstvím úkolů, které je s dětmi potřeba vypracovávat, a mají oprávněný pocit, že jsou přetížení. Zatímco bezdětní lidé nebo rodiče starších dětí mají během karantény víc času na sebe, rodiče malých dětí jsou uhonění a nestíhají. Jak tuto náročnou dobu přežít a nezbláznit se z toho?

Není možné podávat stoprocentní výkon, buďme k sobě laskavější

Jak říká terapeut Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl, mnozí lidé v dnešní době opravdu trpí úzkostmi ve zvýšené míře: „Samozřejmě se obávají toho, že se nakazí koronavirem a budou mít těžký průběh nemoci. Také ale mají existenční úzkost a obavy z toho, že je ohrožená jejich práce, trpí strachem z budoucnosti.“

Nezbývá tedy, než všemi dostupnými prostředky (a ne, tím nemyslíme alkohol ani léky na uklidnění) bojovat o své psychické zdraví a rovnováhu. Jak podotýká Jan Kulhánek, někteří lidé jsou přeborníky ve vymýšlení katastrofických scénářů. Mají pocit, že když každou situaci domyslí až do těch nejstrašlivějších detailů, že pak budou lépe připraveni, když nějaká krize nastane. „Takhle to ale nefunguje. Člověk se pouze dostává do většího stresu. Je třeba se snažit myslet realisticky. Bojíte se, jak vyjdete s penězi? Sedněte si a spočítejte, jak jste na tom, kde můžete ušetřit. Uklidníte se, vrátíte se v myšlenkách na zem, k tomu, co se děje tady a teď,“ říká terapeut Kulhánek.

Stejně tak je pro lidi nová a náročná situace, kdy je náhle třeba najednou pečovat o děti, učit je školní látku a navíc ještě pracovat. „Společnost s touto situací nemá žádnou zkušenost. Teprve se to všichni učíme. Měli bychom k sobě být laskavější, nechtít toho po sobě tolik. I šéfové a učitelé by měli pochopit, že rodič, který hlídá malé děti, je určitě nedokáže všechno naučit a zároveň podávat stoprocentní výkon v práci. To prostě není v lidských silách,“ vysvětluje Kulhánek.

Učení nejsou jen pracovní listy a prezentace

Požadavky zaměstnavatelů je potřeba řešit v práci; pokud vás ale drtí škola, je třeba to nenechat jen tak a ozvat se. „Zachovejte chladnou hlavu, moc se nestresujte. Prostě se snažte, ale všeho s mírou. A komunikujte to i směrem ke škole,“ zdůrazňuje Jan Kulhánek.

A Michal Orság z centra vzdělávání EDULAB s ním souhlasí: „Když žáci látku nezvládají nebo jsou přetížení, je třeba dát učiteli zpětnou vazbu. Nejde o domácí vzdělávání, to má svá pravidla a jde o dobrovolnou a vědomou volbu rodičů. Jde o výuku online, kde by rodiče neměli nahrazovat učitele, zejména to platí pro žáky od druhého stupně. Úkoly by učitelé měli zadávat takové, které nepotřebují asistenci dospělých a dítě je zvládne samo. U žáků prvního stupně je to komplikovanější, ti pomoc dospělého potřebují více, rodičům však může pomoci například pořad ČT UčíTelka.“

Navíc vzdělávání dětí v karanténě nemusí znamenat pouze hodiny u učebnic, webových prezentací a pracovních listů, zdůrazňuje Michal Orság: „Rodiče mohou děti naučit něco, co sami umí, třeba společně uvaří oběd, nebo to, čemu se reálně ve své profesi věnují. Dělejte něco, co bude bavit vás i vaše děti a podpořte jejich samostatnost. Využijte nastalé situace k objasnění témat, na které běžně nemáte čas. Povídejte si o světě a o tom, jak věci fungují. I to je učení.“

Dětem chybí kamarádi a komunikace s vrstevníky

Byly vaše děti zvyklé trávit hodně času v družině, běhat venku, trénovat, hrát si s dětmi od sousedů, chodit na výpravy se skautem, nebo jen tak někde jezdit s kamarády na skejtu? Pravděpodobně ano, a o to všechno teď přišly. Zejména pro jedináčky je teď situace velice těžká; trávit celé dny jen s vystresovanými rodiči a úkoly ze školy je vyčerpávající. Není divu, když takové dítě ztrácí motivaci i dobrou náladu.

V tuto chvíli může pomoci škola i rodiče. „Náš učitel vysílá pro děti online dvakrát týdně. Vždy před hodinou a po ní nechá vysílání běžet, aby děti měly prostor si něco říct, ukázat si na kameru, čemu se věnují. Udělá jim prostě takovou virtuální přestávku. Vidím, že to dceři pomáhá necítit se úplně osamělá,“ říká novinářka Lucie z Prahy. Pokud to technické podmínky v rodině umožňují, můžou jít kontaktům mezi dětmi naproti rodiče a vytvořit jim jakousi studijní skupinku třeba na WhatsApp nebo na Google Hangouts. „Podporujte spolupráci s ostatními dětmi, propojujte je online, pomohou si, nemusí vše dělat samy. Nechte dítě převzít roli učitele, může učit vás, sourozence nebo spolužáka,“ potvrzuje Michal Orság z EDULABu.

Zachovej řád, řád zachová tebe

„Pokud to jde, zkuste si vytvořit řád, a zaveďte ho i dětem. Stanovte pevně čas na učení, čas na cvičení, čas na relaxaci – a samozřejmě i čas, kdy prostě nebudete k dispozici, protože musíte pracovat,“ radí psychoterapeut Jan Kulhánek. Souhlasí s ním i právnička Zuzana ze Středních Čech a matka dvou synů ve věku sedm a čtyři roky: „My začínáme kolem osmé, nejpozději půl deváté tím, co není v UčíTelce. Pak je právě UčíTelka a na to navážu tím, co má za úkol z daného předmětu. Pokud to předmět dovolí, zapojuju mladšího, aby se nenudil, a průběžně se doptávám, co ví z jiných předmětů (prvouka, angličtina). Angličtinu děláme každý den chvilku. Tohle nám zabere s menšími pauzami čas do cca jedenácti hodin, pak si kluci hrají a já pracuju. Oběd vařím už večer, takže ho jen ohřeju, uspávám mladšího a starší si mezitím dělá cvičení do školy na počítači. Odpoledne čtení, ale jinak volno, žádná škola – normálně ji taky nemá. Zatím to stíháme tak, že čtvrtek už byl volnější a v pátek bylo jen čtení, angličtina a diktát (tím zároveň procvičí to, co jsme brali, a psaní). Do nějakých tří až půl čtvrté pak pracuju a starší si hraje, tvoří, cokoliv (i Nintendo může) a odpoledne jdeme na chvíli ven. Zbytek práce dodělám, když přijde manžel domů. Popravdě – je to náročné, ale beru to jako výzvu,“ popisuje rutinu rodiny Zuzana.

Když zavádíte řád, můžete přitom i trochu improvizovat a slevit ze svých běžných standardů a návyků, vysvětluje Jan Kulhánek: „Pokud máte hodně práce, nestíháte a jste doma jako jediný rodič s dětmi, je naprosto v pořádku si trochu ulevit a prostě nepodávat každý den teplé jídlo, děti to přežijí. Pokud chcete teplé jídlo, uvařte ho večer, kdy máte větší klid. A pokud jste toho schopní a nevyřadí vás to z provozu na zbytek dne, můžete vyzkoušet vstát dřív a pracovat ráno, dokud všichni spí, doma je klid a vy se můžete soustředit.“

Pokud se vám podaří rodinu „zajet“ do nějakého časového rámce, který se plus minus bude dodržovat a chaos se tím trochu uklidní, zkuste zavést ještě jedno důležité opatření: čas jen pro sebe, aspoň chvilku každý den, kdy si děti budou muset poradit bez vás, a vy budete moct úplně vypnout. Vidina chvíle pro sebe vám může pomoct nevybouchnout, když na vás šéf tlačí, děti se hádají a maso v omáčce ne a ne změknout. A můžete si říct, že jednou, až se naše životy (doufejme) zase vrátí aspoň trochu k normálu, budou naše zkušenosti s řízením rodiny v krizi k nezaplacení.

Článek vyšel 14. dubna v Akademii Lidových novin.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Would love your thoughts, please comment.x
()
x