Eliška Maben žije s rodinou v centru Paříže. Pracuje v modelingové agentuře a obě děti navštěvují základní školu. Vzhledem k momentální situaci jsou ale už několik týdnů doma. „Pouštíme je jen do vnitrobloku a nenecháme je, aby si hrály s dětmi sousedů. Bohužel, nedá se nic dělat.“

Paříž touto dobou bývá plná turistů, u nás v centru se leckdy nedá projít po chodníku. To se ale v posledních týdnech změnilo. Turisté tu nejsou prakticky žádní a ani místní teď příliš nechodí ven. Ze začátku opatření proti šíření koronaviru obchody a restaurace hodně rozdávaly jídlo a jiné věci, aby se jim zbytečně nezkazily, takže jsme na procházce s dcerou třeba dostaly květiny. Teď ale město ztichlo, chodci venku prakticky nejsou, občas projede auto, jen před otevřenými obchody se srocují bezdomovci. Je to dost tísnivý pohled.

Já sama opouštím dům tak jednou za pět dnů nakoupit, děti pouštíme jen do vnitrobloku u našeho domu. Je nás v domě šest rodin, děti mají jen dvě, a teď je nenecháváme, aby si hrály a blbnuly společně. Bohužel, nedá se nic dělat.

Když se začalo před dvěma týdny mluvit o omezení pohybu, Francouzi se zachovali stejně jako většina jiných národů: podnikli nájezd na supermarkety (kde v té chvíli samozřejmě nikdo nedodržoval bezpečné odstupy), a protože bylo hezky, využili volna k pobytu v městských parcích, na nábřeží Seiny nebo na plážích. Stejně tak spousta lidí vyjela do hor a na venkov, ačkoliv prezident v projevech zdůrazňoval, že nejde o prázdniny, nýbrž o „zdravotnickou válku“, a žádal lidi, aby spíš zůstávali doma. Přišlo mi to sobecké a nezodpovědné. Na druhou stranu jsem ale nepochopila, proč se u nás v ten víkend ještě konaly volby do obecních zastupitelstev, když už bylo jasné, že to bude pěkný průšvih. Já už jsem dětem nedovolila jít o víkendu ven a od pondělka pak stejně platí zákaz pobytu venku, který monitoruje policie a armáda. Dokonce jsme teď už každý dostali papír s QR kódem, na němž je naše jméno a adresa. S dětmi můžeme mimo domov jen na hodinu denně a to maximálně jeden kilometr od domu, běžci a sportovci můžou do ulic ráno do 10 a večer od 19 hodin.

Doufejme tedy, že teď už to Francouzi vezmou vážně a zůstanou doma. Je totiž vidět, že nemocných rychle přibývá, mnozí jsou ve vážném stavu, spousta lidí už zemřela. Podobně jako v České republice se tu moc nestíhá testování, laboratoře jsou přetížené, stejně tak i záchranky a nemocnice. Respirátorů, roušek, ochranných oděvů a rukavic prý je zatím dost, co ale začíná chybět, je zdravotnický personál. Dost lékařů a sester se už nakazilo a někteří i zemřeli.

Na druhou stranu ale musím říct, že se o nás vláda dobře stará a já v ni mám velkou důvěru. Obchody jsou stále dobře zásobené, všichni živnostníci dostanou nějaké peníze, nemusí se platit nájmy v městských a státních budovách ani sociální a zdravotní pojištění. Obchody a restaurace, které musejí zůstat zavřené, jsou osvobozené od plateb za elektřinu. Už se i víc dodržují některá nařízení, třeba do pekařství u nás v ulici pouštějí jen po jednom a další zákazníci stojí venku frontu s dvoumetrovými rozestupy. Manželovi minule trvalo hodinu, než koupil chleba. Přizpůsobily se i známé kosmetické firmy a místo parfémů teď vyrábějí dezinfekci.

Co se škol týče, ty se zavíraly později než v Česku, ale já jsem děti také už nechala doma o pár dnů dřív. Adri i Alvys dostali hned v prvních dnech nějaké úkoly. Jak už to bývá, každý učitel k tomu přistupuje jinak. Dcera v první třídě dostává jen různé pracovní listy a odkaz na knížky. Naštěstí manžel ještě chodí do práce, takže nám to všechno může tisknout. Adrianův učitel pro něj vymýšlí různé zajímavé online úkoly, je to super člověk, který miluje svoji práci. Na druhou stranu Alvys ráda čte, takže jí stačí k úkolům sednout na hodinku denně a má to. Adri tráví u učení víc času, ale nevadí mu to, protože když může něco dělat na tabletu, tak má vždycky radost.

V některých školách jsou třídy pro integrované děti a pro děti imigrantů, ty nejspíš k elektronice a internetu přístup nemají. Školy jim ale nabídly, že jim tablety a notebooky půjčí, aby mohly pokračovat ve výuce, což je moc fajn. Úřady jim i nějak zařizují přístup k internetu, ale jak to dělají, když je teď všude zavřeno a lidé se nemají scházet, to netuším.

Děti zatím karanténu zvládají dobře, jsou přes mobil v kontaktu s kamarády i s rodinou v Česku. Víc to trápí mě. Byli jsme zvyklí vždy velkou část prázdnin trávit u babičky na jižní Moravě, kde děti mohly běhat se psem venku a užívat si to pravé venkovské dětství. Většina evropských států sice hranice zavřené nemá, ale Česká republika ano. Neumím si vůbec představit, že bychom najednou nikam nejeli a museli zůstat celé léto v centru Paříže. A co když na podzim přijde druhá vlna? To ale teď nikdo neví. Musíme být stateční a nějak to přežít.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let