Pařby do rána, chození za školu, testování hranic, odpoutávání od rodičů. V „normálním světě“ mají puberťáci z hlediska vývojové psychologie jasný úkol: přejít bolestnou proměnou z dítěte v mladého dospělého. Většinou potřebují dostatek jídla, odpočinku, porozumění a spoustu svobody a času s kamarády. Jak tedy dospívající zvládají život v karanténě?

„Matyáš a Ester jsou puberťáci jaksepatří – rostou snad o deset centimetrů ročně, jsou vznětliví, mají hodně silné názory a nejradši jsou, když se jim moc nepleteme do života,“ popisuje Jitka z Prahy svoje patnáctiletá dvojčata. Dokud běžel život rodiny „normálně“, měly děti každý den co dělat. Ráno do školy, po škole na tréninky, večer úkoly, chvíle volna a spát. Jenže už víc než měsíc jsou doma; tréninky ani škola se nekonají. A na jejich náladě se to projevuje.

„Je mi jich líto a zároveň mě pěkně štvou. Bloudí jako tělo bez duše, nic se jim nechce, pořád se hádají. Když jim připravím nějakou aktivitu, je to trochu lepší, ale sami od sebe jen vzdychají a propadají apatii. Nevím, jak jim pomoct,“ říká Jitka. A její kamarádka Radka, máma dvou druhostupňových chlapců, dodává: „Přijde mi, že karanténa jejich pubertu ještě prohloubila – nejen, že se rvou a hádají mezi sebou, ale jsou víc a víc drzí na nás, na vše mají odpověď a donutit je k jakékoliv aktivitě je čím dál složitější. Trenér jim každému poslal kompletní plán, jak neztratit kondičku. Nejsou ale schopní ani ochotní ho dodržovat. Když přijdu domů z práce, nemají ani nic hotového do školy.“

Puberťáci v karanténě – ohrožený druh

Už druhý měsíc trvající omezení pohybu jsou náročná pro všechny. Předškolákům chybí bezstarostné hraní s kamarády, školní děti zápolí samy s látkou, kterou by se jinak učily ve třídě s ostatními, na rodiče zase klade nároky domácí vzdělávání i snaha nějak ekonomicky udržet rodinu nad vodou. Zdálo by se, že dospívající mají v karanténě vlastně celkem pohodu. Zdání ale klame: právě na teenagery dopadají současná (byť nutná) opatření velmi tvrdě.

„Dospívající mají vývojově velkou potřebu autonomie, samostatnosti. Jsou v životním období, kdy potřebují trávit mnoho času se svými vrstevníky a budovat si status ve skupině. O to všechno teď kvůli restrikcím ze strany státu i rodičů přicházejí. Není tedy divu, že mohou pociťovat obrovskou frustraci,“ vysvětluje psycholožka Dominika Šinaľová z iniciativy Nevypusť duši. „Jejich svět se otřásl v základech, během pár týdnů zmizela většina jistot, které měli. Navíc kvůli hormonálním změnám jsou teenageři obecně náchylnější k výkyvům nálad, depresím a úzkostem, které tato náročná situace může ještě posilovat.“

Mobil i vařečka v ruce můžou pomáhat

Ačkoliv psychologové často varují před závislostí na mobilech a počítačích, když je celý svět naruby, není možná od věci přísná pravidla poněkud uvolnit. Podle Dominiky Šinaľové by rodiče měli zamhouřit oko a své puberťáky teď od displejů neodhánět. Je to totiž prakticky jediný způsob, jak i z domova zůstat v kontaktu s těmi, na nichž teď nejvíc záleží – s přáteli a prvními láskami. 

Samozřejmě to ale neznamená, že by rodiče měli rezignovat na jakákoliv pravidla a zdravou životosprávu a umožnit dětem žít jen online. Kromě školních povinností, které je třeba plnit, jsou tu totiž i domácí práce. Nikde není napsáno, že by teenager, když už je doma, nemohl třeba vyluxovat, vyprat nebo vyžehlit. Za „běžných“ okolností rodiče často zajišťují veškerý servis, aby se děti mohly soustředit právě na školu a své další aktivity. Jak ale říká Jitka, máma patnáctiletých dvojčat, její děti aspoň dočasně vytáhne z „depky“, když se cítí užitečné: „Učí se prát, žehlit, vařit, přesadili jsme společně kytky. Vidím, že jim dělá dobře, když je za nimi něco hmatatelného, nejen stopadesátý odeslaný soubor do školy.“ 

Nevnucujte se, ale buďte tu pro ně

Za těch několik týdnů, co žijeme s nejrůznějšími omezeními pohybu, se už v rodinách leccos „utřáslo“ a většina lidí už si vytvořila strategie, jak co nejlépe fungovat v omezeném režimu. Zároveň už ale opatření trvají dlouho a nikdo si netroufá odhadovat, kdy se život vrátí více k normálu. Na mnohé lidi už ta nejistota dost silně doléhá. Navíc na sociálních sítích neustále vidí návody na to, co by měli. Jak by měli šít roušky, meditovat, cvičit, zdravě jíst, nebo se třeba učit hrát na ukulele. To všechno dohromady vytváří velký tlak. Proto by měli rodiče vzhledem ke svým teenagerům uplatňovat spíš „politiku otevřených dveří“ – nechávat jim prostor, dopřát v nejvyšší možné míře soukromí, ale být tu pro ně, když si potřebují popovídat, svěřit se a vyventilovat svoje pocity.

Je o. k., že teď nejste o. k.

„Smutek, frustrace, bezmoc, vztek – to jsou v dnešní době normální reakce. Nikdo to nemá snadné, každý situaci zpracovává po svém, včetně teenagerů. Je třeba respektovat základní pravidla slušné komunikace, ale nikdo od nikoho teď nemůže vyžadovat dobrou náladu nebo dokonce nějaké nadšení,“ zdůrazňuje Dominika Šinaľová z Nevypusť duši. To, že se teď možná víc hádáte, ještě neznamená, že jste špatní rodiče s nevychovanými dětmi, ale je to přirozená – byť nijak zvlášť příjemná – reakce na „vyšinutou dobu“.

Každý teď má nárok cítit se poněkud pod psa, děti a dospívající nevyjímaje. Když máme co jíst, kde bydlet, má nás někdo rád a jsme zdraví, je to vlastně ještě snesitelné. Pokud ale někdo dlouhodobě žije v domácnosti, kde vládne napětí a spory, nebo pokud se k obavám z nemoci ještě přidají třeba existenční potíže, může být napětí někdy nesnesitelné. Jak říká Regina Jandová z Linky bezpečí, oproti stejnému období loňského roku se počet kontaktů letos zvýšil: „Výrazně narostl počet dětí a dospívajících, kteří se na nás obracejí s tématem strachu z nemoci, bolesti a smrti. Jinak nejčastějšími tématy zůstávají i v tomto období psychické obtíže dětí a vztahy (rodinné, partnerské i vrstevnické). Děti jsou vlastně zavřené doma, stále se stejnými lidmi, na omezeném prostoru. Nemohou využívat své obvyklé zvládací strategie, tedy jít se projít s kamarády a popovídat si s nimi, jít si zasportovat, věnovat se koníčkům a obvyklým volnočasovým aktivitám.“ 

Odborníci nabízejí pomoc

Jak si můžou lidé v dnešní situaci pomoct, když není možné se vybrečet kamarádce na kafi, nebo se jít vybít do fitka? Pokud se v nesnázích ocitne dítě nebo dospívající, může se obrátit třeba na celostátní Linku bezpečí na čísle 116 111 nebo na linku krizového centra ve svém okolí. Rodičům je zase – nejen v časech koronaviru – určená Rodičovská linka na čísle 606 021 021.

Pokud se situace vymyká kontrole u dospělých, vznikl speciálně pro dobu koronavirovou projekt Dělám, co můžu. Na stejnojmenném webu jsou k nalezení kontakty na terapeuty a psychology, na něž je možné se obrátit a zdarma si s někým z nich půl hodiny popovídat, ulehčit si a svěřit se se svými pocity.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let