foto: U.S. National Archives and Records Administration. Fotka je z roku 1937 a zachycuje děti nezaměstnaných horníků.

Dospělí mají ve své moci bytosti, kterým vůbec nerozumí: děti… Jak jim porozumět? Návod v této knize!

Chcete se něco dozvědět o metodě montessori, ale bojíte se nudy a obecností? Přečtěte si Tajuplné dětství od samotné Marie Montessori. Vedlejším účinkem této zajímavé, až dobrodružné knihy je nabuzení pozorovacího apetitu. Nebo možná hlavním účinkem. Chuť pozorovat děti a uvidět, co zůstalo skryté, pochopit je.  Každopádně po přečtení bude vaše představa o montessori jasná a konkrétní. Ani ne sto osmdesát stránek prošpikovaných konkrétními příklady čtenáře vybaví vhledem zakladatelky tohoto vzdělávacího směru do dětského světa.

V první řadě překvapí, jak dobře, barvitě a konkrétně je kniha Tajuplné dětství napsaná (ale o trochu hůře přeložená). Zvlášť když jste si Marii Montessori zařadili jako lékařku, která své objevy bude sdílet suchým a odtažitým stylem pedagogických metodik. Místo toho se tu výmluvně předvádí šťavnaté plody, které s sebou nese schopnost a chuť (neboť to je spojené) zblízka pozorovat svět.

Maria Montessori se v knize zajímá především o děti a o podmínky, které svědčí jejich vývoji v dospělého člověka. Ale s velkým vypravěčským darem dokáže popsat cokoli ze světa přírody, na co zaměří svou pozornost, třeba jak se o svá mláďata stará vlčice: „Vlčice může hledat jeskyni v tmavé, odlehlé části lesa, ale když takové místo nenajde, vyhrabe si doupě v hlíně, nebo využije dutého kmene stromu a vystele ho jemnými chlupy, které si vyškube…“

Pomocníkem vzdělávání je přirozenost
V dítěti je jeho vývoj již téměř mysteriózně založen, je mu tedy přirozený. To je A, hlavní teze. A B je, že vzdělání nemá jít proti přirozenosti a spočívá ve vytvoření dobrých podmínek pro tento vývoj. Vývoj je naopak narušen, když se vyvíjejícímu se organismu něco postaví do cesty. Takovou překážkou je často dospělý, byť tak činí mimoděk, ne ze zlé vůle, ale z nevědomosti. Brání dítěti dělat to, co by chtělo a potřebovalo dělat. „Takový je často ještě i dnes osud dítěte, které žije mezi dospělými. Je jako prosebník, který něco hledá a stále to nedostává…“

Práce šlechtí člověka
Mezi přirozenými instinkty dítěte ční na prvním místě potřeba a chuť vykonávat nějakou činnost, a tím se zdokonalovat. Dítě pracuje, ale nikoli pro samotnou práci. Práce malého dítěte – která by se dala nazvat i hraním – vypadá jinak než práce dospělých. Není zaměřená na výsledek, dítě rádo opakuje určité pohyby, než se jich nasytí, nešetří při tom úsilím a po jejím vykonání má ještě víc energie než před tím, práce ho nabíjí, uspokojuje, je potravou jeho rozvoje. Dospělý, který to nechápe, nebo nemá dost trpělivosti, mu často přispěchá na pomoc, bere mu věci z ruky či mu jinak různě brání v tom, aby dělalo něco, co je tak potřebné pro jeho zdravý vývoj…

„Poprvé jsem si tento jev uvědomila, když jsem pozorovala asi tříletou holčičku, jak se zaujetím zasouvá a zase vytahuje válečky z kulatých otvorů… Šlo o jakýsi mechanický, neměnný pohyb…Od chvíle, kdy jsem začala počítat, zopakovala celé cvičení dvaačtyřicetkrát. Pak přestala, jako by se vracela z nějakého snu, a usmála se. Oči jí jasně zářily…

… Podobná pozorování jsme pak mohli ještě mnohokrát opakovat u dalších dětí a pokaždé, když jsme byli něčeho takového svědky, jedinec, který cvičení prováděl, se po jeho ukončení jako by proměnil. Vypadal jako někdo, kdo si právě dobře odpočinul, kdo je plný života a kdo právě prožívá něco velmi radostného.“

Nechat dítě „pracovat“ má podle Marie Montessori blahodárný vliv i na nápravu některých „úchylek“ dětí, které neměly pro svůj rozvoj dobré podmínky a něco se v nich pokazilo. Někdy se ovšem poničí i sám tento přirozený instinkt k práci.

Pohyby vykonávejte pomalu…
Děti se ale nevyvíjejí jen samy ze sebe, jako květina. Velkou roli hraje nápodoba dospělých. „Dítě je dychtivý pozorovatel a je silně přitahováno činností dospělých, kterou se snaží napodobovat. (Dospělí) jsou zdrojem inspirace pro činnost dítěte, jakousi otevřenou knihou, z níž se dítě může učit, jak ovládat své pohyby. Pokud však chce dospělý sloužit jako vzor pro dětskou nápodobu, musí být klidný a vykonávat své pohyby pomalu, aby dítě, které ho pozoruje, vidělo jasně všechny detaily.“ Je evidentní, že role dospělého není jen odstranit ze života dítěte překážky a pak ho ponechat sobě samému.  Učitel a rodič jsou mimořádně důležití, byť se v tomto pojetí vzdělání a výchovy jako by upozaďují, slézají z trůnu neomezeného vládce, všímají si toho, co v jejich chování je a co není prospěšné, a toho se zbavují.

Maria Montessori (1870-1952)

Hýčkané děti to mají těžké
Maria Montessori pracovala s velmi zanedbanými chudými dětmi i s dětmi z vysoce postavených rodin, kterým materiálně nic nechybělo. Hýčkané děti – což je dnes v materiálně zajištěném západním světě běžná typologie – paradoxně představovaly větší oříšek. Chudé děti se okamžitě začaly radovat a rozvíjet, jakmile z nich byl sejmut tlak špatného prostředí a špatného zacházení. Zhýčkaným dětem, které byly vesměs taky poškozené, i když jinak, to chvíli trvalo. „Děti bohatých nepřitahuje pěšina v zahradě, krása květin ani kouzlo jejich okolí. Nezajímají je předměty, které fascinují chudší děti, a tím rozčarovávají své vychovatele, kteří nechápou, proč se nevěnují pomůckám, jež by měly rozvíjet jejich psychiku v souladu s přirozenými potřebami.“ Neboli i u hýčkaného, i u zanedbaného dítěte je přirozenost vývoje narušena, a tudíž ani jedno z nich nereaguje způsobem, který Maria Montessori popisuje jako zdravý, optimální. Hyperaktivita, přebíhání od jedné věci k druhé, neschopnost sebevlády a soustředění podle ní nejsou přirozené, ale patologické projevy.

V knize se cituje zkušenost několika učitelek a vychovatelek z různých zemí, které s Montessori sdílely svou frustraci z práce s těmito dětmi. Ale toto narušené chování netrvalo věčně. Slečna G. z Washingtonu pokračovala o svých zkušenostech: ‚Po několika dnech začala ta nerozlišená masa vířících částic nabírat určitý tvar. Zdálo se, že děti začínají svou činnost nějak usměrňovat…‘ “

„Bitva je vyhrána v okamžiku,“ píše dále Montessori, „kdy dítě nalezne něco, nějaký předmět, který spontánně vzbudí jeho intenzivní zájem.“ Pak nastává něco, co autorka nazývá téměř posvátně „obrácením“. Vždy jde o nějaký zajímavý úkol, který pro sebe dítě objevilo. A ten byl i zdrojem léčení, nápravy, návratu k dobré psychické kondici. „Děti, které byly nervózní, se uklidnily. Ty, které trpěly depresemi, znovu získaly přirozenou živost.“

V éře dítěte
Podrobení dítěte dospělým, které zhusta mívá podobu čiré  tyranie, je odvěká záležitost, ale nová doba přinesla dvě protichůdné změny. Technologický rozvoj civilizace na jednu stranu podmínky pro dětský vývoj nadále zkomplikoval. Dětem chybí přirozené prostředí, dospělí žijí ve zrychleném tempu a jsou neustále odlákáváni od dítěte potřebou naplnit své individuální poslání, výchova se soustředí na zajištění bezpečnosti v nebezpečném světě, což dítě jen ještě více omezuje.

Na druhou stranu ale lidstvo vkročilo do věku dítěte, říká Montessori. Dvacáté století nazval v roce 1900 stoletím dítěte mimo jiné i italský král Vittorio Emanuele, píše se v knize. Vědci v čím dál větším měřítku začali zkoumat, pozorovat potřeby dítěte a vztah mezi těmito potřebami a rozvojem schopností, který je předmětem výchovy a vzdělávání. Pedagogové i veřejnost se začali zamýšlet nad postavením dítěte ve společnosti a často krutým zacházením, kterého se mu dostává.

Tendence, které pedagožka pozorovala a dobře popsala před sto lety, dnes ještě posílily. Jsou místa, školy a rodiny, které ztělesňují nový přístup k dětem a mnoho dětí je ve svém vývoji podporováno tak, že by z toho zakladatelka montessori směru měla radost. Je to ale menšina. Příliš mnoho přezaměstnaných rodičů se ve vztahu k dětem zatím potýká s bezradností, byť si upřímně přejí vytvořit dětem dobré podmínky pro jejich „práci na sobě“.

Tajuplné dětství, Maria Montessori, Triton 2012

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..