Vzhledem k tomu, že jste nejspíš strávili se svými dětmi ne-li celé dva měsíce, tak přinejmenším nějaký ten prázdninový týden v podstatně těsnějším kontaktu, než je to možné během školního roku, je ta otázka z titulku na místě. Jste také ten typ rodiče, který dejme tomu ve frontě na lanovku řídí své dítě po milimetrech? „Postav se sem. Řekl jsem, že sem se máš postavit! Vezmi si bundu. Tu čepici si dej do batohu! Už ses napil? Tak se napij! Nestrkej do něj! Podej mu ruku! Jděte si sednout!“ Každé odbočení z rodičovské představy, často opravdu centimetrové, je důvodem pro pokárání a denní počet příkazů odhaduji na několik set. Takže se ani nedivím, že se ty děti ve frontě tváří tak otráveně.
Je to úplně stejný omyl, jakého se dopouští většina škol a učitelů. Jejich představa, co má dítě umět a jak k té znalosti či dovednosti dospěje, je velmi konkrétní a obvykle odvozená jen z toho, jak k tomu či onomu dospěli oni. Každý úkrok je chápán jako pochybení, či ještě hůř – jako vzpoura. „Řekl jsem, že se máš naučit vyjmenovaná slova. Mě nezajímá, že neděláš chyby v měkkých a tvrdých i/y, za úkol jste se měli naučit vyjmenovaná slova!“ Většina dětí tomu tlaku podlehne. A my se pak svorně divíme, že naši studenti okolo patnáctého roku jsou buď poněkud nesamostatní, nebo naopak na každý příkaz reagují vztyčeným prostředníčkem. Kdepak k tomu přišli, že?
Možnost dělat něco jinak, po svém, vyzkoušet i jiné cesty, včetně toho, že to sem tam udělám špatně, to je mimořádně cenná součást dospívání a výchovy, o kterou tím permanentním peskováním děti připravujeme. Říká se tomu prostor pro chybu, ale ve skutečnosti je to prostor k normálnímu životu.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
