Publikujeme rozhovor s Igorem Pavelčákem o jeho nové knize Příručka sebeobrany pro učitele. Vychází v ní ze své poradenské praxe a nabízí učitelům možnost, jak se dívat na konfliktní situace, které mohou nastat v třídním kolektivu nebo školním prostředí. Více o možnosti, jak si knihu objednat, se dozvíte ZDE. 

Vydal jste knihu Sebeobrana pro učitele. Ten název implikuje, že se čeští učitelé ocitají v jakémsi defenzivním postavení. Skutečně to tak je?

V podstatě to už tak bylo i před více než 20 lety, když jsem já s učitelováním skončil. Škola už ani v té době neměla zastání ani nástroj na to, když nějaký žák devastuje školní vyučování nebo případně celou školu. Ale o tomhle moje kniha není.

O čem kniha tedy je, co od ní mohou učitelé očekávat? Co v ní najdou?

Považuji učitelskou práci za jednu z nejobtížnějších. Ne proto, že je těžké mít znalosti a ty předávat, ale proto že se ve škole střetává obrovské množství vlivů, které učitel musí zvládnout, aby vůbec učit mohl a aby si zachoval zdraví. Jsou to hlavně individuální příběhy a nastavení žáků, rodinné a rodičovské vlivy a ambice, atmosféra v týmu. Zásadní vliv na dění má ředitel a vedení školy. V neposlední řadě vlivy a ambice politiků, organizace školství a jeho opakovaně se měnící „experimenty“ i osobnost učitele samotného. Kniha je o tom, jak zůstat učitelem a co nejméně se zaplétat tam, kde nemůžete nic změnit. Tedy, jak sám sebe ochránit. Ale kniha je také pro „statečné rodiče“. Kromě odpovědnosti učitele je v ní také ukázána odpovědnost rodičovská a to nejen ve vztahu ke škole.

Jakou roli hrají ve vašem chápání pedagogické práce rodinné konstelace? V knize se popisu vztahu mezi rodiči a dětmi pomocí tohoto pojetí věnujete celkem obšírně, můžete vysvětlit souvislost, kterou tam vidíte?

Nejvíce by bylo, kdyby učitelé získali představu, že věci ve škole a jednání dětí ovlivňuje více vlivů, než by si kdy mysleli. Učitelé, kteří prošli mými semináři školních konstelací, tohle povědomí kvitovali s povděkem. Umožní to odstup a učitel může být více „jen“ učitel. Nemíchá se vědomě nebo nevědomě do osudu dětí. Přes rodinné konstelace mohou učitelé také snadno uvidět, jak oni sami se podílejí na konfliktech ve třídě, škole. Je to ta nejtěžší věc na celém procesu. Vidět a přijmout svou odpovědnost. Učitel je také člověk.

Vycházíte z vlastní konzultační práce v rámci rodinného poradenství. Jaké jsou vaše postřehy o současném stavu „výchovy dětí v Čechách“?

Myslím, že mnoho současných rodičů se pohybuje ve zmatku, co je vlastně dobrá výchova a tuhle otázku řeší. Bohužel ale ne ve smyslu, co by pro dítě bylo to nejlepší, ale co bych měl dělat, abych si přišel jako dobrý rodič. Velmi často považují kamarádský vztah s dítětem za to ideální a zapomínají, že dítě není žádný kamarád maminky nebo tatínka, ale že je jejich dítě. V knize ukazuji důsledky takového postoje jak v rodině, tak i ve škole. Jsou v ní i další varianty komplikovaných vztahů rodičů a dětí a jejich odraz ve škole. Uvedu jeden příklad. Na můj dotaz, proč vozí 10 letého syna do školy, když pak obtížně stíhá jít včas do práce, matka odpověděla: „Dělají to tak dneska všichni!“. Když jsem na začátku 80. let přišel do Liberce, učil jsem na okrajové škole. Děti z okolních vesnic do školy od 1. třídy jezdili vlakem nebo autobusem samy. To rodiče mají strach, ne děti. Tím ale rodiče děti zatěžují a následně zúzkostňují a invalidizují.

V čem podle vás vychovatelé, ať už rodiče, či učitelé, nejčastěji chybují?

Učitelé a vychovatelé jsou také rodiče jako rodiče žáků. Všichni dělají, co mohou nejlépe ve svých rolích. Největší chybou je vidět v tom druhém nepřítele. Myslím, že chybí pokora. Učitelé jsou v nevýhodě, protože jako rodiče a děti svých rodičů mají určitou zkušenost a to může komplikovat řešení některé situace se žákem nebo naléhavým rodičem. Rodiče ale zase byli kdysi žáky, mají také někdy obtížný vztah se svými rodiči, a to všechno pak můžou skrze děti vnášet do školy. Tohle je největší chyba, když bych to měl nazvat chybou. Ale obě skupiny jsou z většího pohledu „nevinné“, protože nevědí, že to dělají. Obě party v dobrém pak vedou války.

Co by měli učitelé – vychovatelé na svém přístupu změnit, dá-li se takto generalizovat?

Spíš než, co by měli učitelé změnit, stojí, jak pomoct učitelům, aby se nezaplétali. Pro zájemce z řad učitelů jsou různé semináře osobnostního rozvoje. Rozhodně jsem pro, aby učitelé měli povinnou supervizi, jako je to v pomáhajících profesích. Jsem ale v tomto smyslu skeptický. Ve společnosti se zvyšuje úzkost, která pak produkuje hromadu blbostí, které mají sloužit k tomu, abychom prokázali, že jsme nic nezanedbali, nikoho nediskriminovali atd. Nakonec to ve škole dopadne tak, že každý učitel bude před hodinou nejprve podepisovat se žáky, že souhlasí, že je bude učit za podmínek, které jim na začátku přečetl.

Jaká je vlastně výchovná role školy? Jsou vůbec učitelé schopni změnit návyky, které si děti přinášejí z rodin?

Někteří učitelé, dokonce rádi, na sebe berou roli „lepšího rodiče“. Dítě je ale šíp vystřelený z tětivy natažené mezi otcem a matkou. Směr je tedy dán. Bez ohledu na to, co si učitel přeje. Učitel je na cestě dítěte bodem, který může původní dráhu šípu vychýlit. Nikdy ale nevíme, jestli to bylo k užitku nebo ne. To nejvíc, co mohou učitelé předat všem žákům bez rozdílu, je to, co se nazývá hranice a že existuje rovnováha ve smyslu dávání a braní. Doma se nepřezouváte, ale ve škole to vyžadujeme. Nenaučil ses (nebo nemáš schopnost látku zvládnout), máš horší hodnocení než ten, kdo se naučil atd. Tohle je pro děti velkým přínosem. Hodí se jim to, když pak jako dospělí začnou chodit do práce. Kromě jiného pak mohou mít ponětí o tom, že si nemůžou koupit  televizi, když si na ni nevydělají. Něco za něco. To je nejvíc, co škola může pro děti a jejich rodiče udělat.
Já bych to ale nenazýval výchovou.

Jak by podle vás měla vypadat spolupráce mezi učitelem a rodiči? Jaký by měl být výchovný poměr mezi rodinou a školou?

Učitel učí, rodič vychovává. To je ideální poměr. Nejvíc je vzájemná úcta. To ale neznamená se vším souhlasit. Rodič vidí jen své dítě, ale učitel musí hledět na celou třídu a také školu. To by mělo být respektováno.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let