Jak motivujeme děti ke zdraví?

Vedení dětí ke zdravému životnímu stylu je velmi citlivá a svým způsobem specifická oblast výchovného působení, jejíž podstatou je především motivace dětí a jejich prostřednictvím i rodiny k pozitivní změně způsobu života. Tento fakt pak samozřejmě klade i jisté zvláštní požadavky na celkové klima školy a osobnostní i odbornou způsobilost lidí, kteří ji prakticky zprostředkovávají.

Škola jako motivátor aneb „Nemohu zapálit, pokud nehořím“
Chce-li škola pomoct dítěti získávat klíčové kompetence vedoucí ke zdravému životnímu stylu jako samozřejmé součásti jeho života, měla by být sama plně přesvědčena o potřebnosti takového působení. Je více než jisté, že škola, která chce naučit žaky pozitivnímu vztahu k sobě samým, vážit si svého zdraví, jako prostředku k plnohodnotnému životu, musí tyto životní postoje jasně deklarovat.

Rámcové vzdělávací plány dobře postihly základní oblasti zdravého životního stylu a školy při jejich zařazení do svých vzdělávacích programů jistě postupovaly, jak nejlépe mohly. Základní podmínkou cíleného působení na změnu životního stylu dítěte se však jeví vytváření motivačně nosného prostředí, pod kterým si představujeme zejména estetiku školního prostředí, vybavení školy, podporu zdravého stravovaní absenci nevhodných automatů či kiosků a naopak kvalitním školním stravováním, podporu pohybových aktivit, ale i otevřený a chápavý přístup ve vztahu pedagoga a dítěte či otevřenost školy vůči rodičům a okolnímu světu.

Učitel jako pomocník aneb Jak pomoct a neublížit
Role učitele jako člověka, který pomáhá dítěti v osvojování zdravého životního stylu a snaží se tak ovlivnit kvalitu budoucího života, je klíčová. Nespočívá však jen v předávání informací. Učitel by se měl stát především průvodcem, který dítěti prakticky ukazuje správnou cestu a vhodně jej – zejména vlastním příkladem – motivuje k tomu, aby na ní setrvalo. Veškeré snažení by pak mělo být zastřešeno vědomím, že každé dítě je individualitou, osobností, která má svůj vlastní vnitřní svět, a to, jak na něj působí okolí, jej může silně ovlivnit, někdy i na celý život.

Pokud se dítě ocitne v situaci, která je pro něj emocionálně významná – ať již v dobrém či špatném – vytvoří si odpovídající kognitivní schéma, na jehož základě může reagovat v podobných situacích, a to i v dospělosti. Situace, které v dítěti vzbuzují špatné pocity, mohou vést k vytvoření tzv. dysfunkčních kognitivních schémat, jež někdy mají v jeho životě až fatální následky. Uveďme si malý příklad: Učitelka při vyučovaní v první či druhé třidě pronese nahlas větu: „Evičko, ty jsi zase nějak přibrala, měla bys držet dietu nebo se ti budou děti posmívat.“ Evička je velmi ctižádostivé dítě, má ráda svou paní učitelku a chce, aby ji měla ráda. Ve svém věku ještě nechápe své nadbytečné kilogramy jako problém, a nepřikládá jim tedy velkou důležitost pro svou budoucnost.

Slova paní učitelky, která jí jistě uvedla do značně emocionálně vypjaté situace, v ní mohou vzbudit např. takovéto myšlenkové schéma: „Paní učitelka řekla, že jsem tlustá, tak to bude pravda, a už mě nebude mít ráda stejně jako dřív.“ Tyto myšlenky pak mohou vest k vytvoření již zmíněného dysfunkčního schématu ve vztahu k tělu – např. hodnota osobnosti je vyjádřena tvarem postavy, kilogramy apod. Takové dítě je potom i v dospělosti daleko vnímavější na diskriminaci obézních, k nabídce reklam k hubnutí a to je příčinou paradoxu, kdy jeho neustálé hubnutí vede naopak k nadváze a obezitě. Žije totiž s přesvědčením, že jen štíhlí lidé si zaslouží lásku a pochopení.

Uchyluje se tak k nevhodným způsobům hubnutí, které velmi často končí selháním a následným jojo efektem. U takového člověka je vhodné, aby prošel nějakým druhem psychoterapie, kde se dysfunkční schéma odhalí a nahradí funkčním. Emocionálního podtextu lze ale velmi dobře využít pro budování žádoucích kognitivních schémat funkčních. Možná, že by bylo vhodnější, aby paní učitelka z našeho příkladu přinesla do školy zdravou svačinu a jedla ji ve třídě s dětmi. Vhodnou motivací pak může velmi pěkně ovlivnit stravovací návyky děti.

 Lze přes dítě ovlivnit i rodinu?
Není třeba připomínat, že rodina je pro dítě mocným modelem. Dítě se od mala učí chování tím, že pozoruje a napodobuje chování lidi kolem sebe. A samozřejmě napodobuje lidi, jež miluje, kteří jsou mu nejbližší, a těmi jsou nepochybně rodiče, prarodiče a sourozenci. Chceme-li tedy ovlivňovat dítě a měnit jeho životní styl, pak je žádoucí přemýšlet i o strategii, jak velmi nenásilně a citlivě přimět ke spolupráci jeho nejbližší rodinu. Není tím samozřejmě míněno, aby škola hledala různé „obezličky“, jak (už konečně) přimět rodiče ke spolupráci.

Vždy se najdou motivovaní a méně motivovaní rodiče. Není nutné chtít velké změny. Naopak – čím je změna menší, tím je větší šance, že se v životním stylu rodiny udrží. K aktivnímu zapojení rodiny do procesu změny životního stylu lze využít například realizace školních projektů či nabídnout rodičům vzdělávací akce – besedy, přednášky, řízené diskuse apod. Některé školy například pořádají „slavnosti nebo veletrhy zdraví“, kdy se rodiče zapojí do přípravy občerstvení, výstavních stánků, které nabízí produkty spojené se zdravým životním stylem, jsou v roli porotců kuchařských soutěží a podobně.

 A výsledky?
Efektivitu našeho působení při vedení dětí ke zdravému životnímu stylu asi nelze hodnotit stejnými metodami jako v jiných předmětech. Snahu o co nejkvalitnější životní styl bychom ani neměli chápat jako samostatnou disciplínu, ale jako zásadní životní rozhodnutí. Výchova ke zdraví by měla být především výchovou k odpovědnosti sama za sebe, kterou lze a je dobré rozvíjet nejen v předmětu „výchova ke zdraví“ či v příbuzných tématech zařazených v jiných předmětech, ale zejména prostřednictvím celkového zaměření, respektive filozofie dané školy, kterou navenek prezentuje.

(zdroj: časopis Moderní vyučování, XVII. ročník, číslo vydání 1-2/2012).

Otázka do diskuse: Jak motivujete své děti ke zdravému životnímu stylu? Je vám v tom škola oporou? Diskutovat můžete ZDE.

 

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..