Publikujeme rozhovor s Petrou Haasovou (psycholožkou), Štěpánkou Vojtěchovskou (arteterapeutkou), Lenkou Trunečkovou (metodičkou) a Johanou Faltejskovou (koordinátorkou programu), které působí v Centru a Školičce Sámovka (ZDE). Program Školičky Sámovka má terapeutický přesah a je určen dětem předškolního věku, které jsou v náhradní rodinné péči (NRP).
„Každý den ke každému dítěti zapisujeme reflexi, takže máme i časově zaznamenané, v čem děti pokročily za celý rok. Ze zkušenosti z prvních dvou let, kdy jsme zde měli děti z Klokánků, můžeme říct, že pokroky byly opravdu velké. Dnes některé z nich chodí už do školy a daří se jim celkem dobře, přestože tady třeba na začátku seděly pod stolem a trvalo jim až dva měsíce, než začaly komunikovat. Každé dítě se posune v něčem jiném, ale myslím, že pro každého to zde má nějaký přínos,” popisuje Lenka Trunečková metody práce s dětmi v náhradní rodinné péči.
V čem je vaše školka specifická, co nabízíte za služby oproti běžným mateřským školkám?
Lenka Trunečková (LT): Školička vznikla před třemi lety a první dva roky sloužila jako školka pro děti z Fondu ohrožených dětí. Vzhledem ke koncepčním změnám, které tam proběhly, neměl už Klokánek v tomto školním roce dostatek dětí na to, aby naplnil kapacitu školičky, proto jsme se rozhodli zaměřit se na děti v náhradní rodinné péči. Školička je specifická v tom, že je pouze tři dny v týdnu, což je z toho důvodu, aby se děti adaptovaly na změnu a kolektiv postupně. Případně, pokud ještě dítě nemá zcela bezpečně navázaný vztah k náhradnímu rodiči, je lepší, když tráví mimo rodinu zpočátku jen kratší čas.
Nejdůležitější pro nás je individuální přístup, máme osm dětí na tři až čtyři pracovníky. Každé z dětí navíc absolvuje individuální terapii formou hry v písku a celý program má mírný terapeutický přesah. Každému dítěti se vypracovává na míru individuální plán rozvoje. První měsíc sledujeme, co se mu daří a co méně. Poté to konzultujeme s náhradním rodičem a zaměříme se na konkrétní oblast, ve které potřebuje pomoci, např. v grafomotorice nebo rozvoji řečových dovedností.
K čemu ta terapie slouží, jak probíhá a jak při tom spolupracujete s rodinou?
Petra Haasová (PH): Terapeutická práce s dítětem je zaměřená na zpracování jeho zážitků z raného dětství, odžití emočně náročných situací a slouží i k pochopení jeho momentálního psychického stavu. Probíhá prostřednictvím hry na písku: v terapeutické místnosti máme box s modelovacím pískem (pískoviště) a množství miniatur (figurek a různých předmětů). Dítě staví v pískovišti různé scény a vyjadřuje tak, s čím se potřebuje vypořádat. Terapeut ho při hře doprovází, případně je spoluúčastníkem hry, může nabízet různé varianty řešení situací, každopádně je vždy pozorný a otevřený vůči všemu, co dítě na pískovišti ztvárňuje. O průběhu terapeutické práce dostává rodič pravidelně informace a kdykoli se může sám na terapeuta obrátit s čímkoli, co se s dítětem nebo v rodině aktuálně děje. Tuto možnost rodiče, zdá se, velmi vítají, a pro nás je důležité, že máme jejich důvěru. Lépe pak rozumíme tomu, proč se dítě projevuje tak, jak se projevuje a lépe mu umíme pomoci.
Štěpánka Vojtěchovská (ŠV): Je třeba dodat, že terapie probíhá paralelně k hlavnímu programu a je určena všem dětem.
Vyhledávají vás náhradní rodiče dětí, které z nějakého důvodu nechtějí nebo nemohou umístit do běžných školek? Jak fungujete ve vztahu k běžným mateřským školám, máte s nimi navázanou nějakou spolupráci? Jde spíš o nějakou formu adaptačního prostředí?
LT: V tomto modelu fungujeme teprve prvním rokem. Některé děti zde jsou z toho důvodu, že v běžné školce “neuspěly” a náhradní rodiče byli bezradní, neboť bylo zřejmé, že dítě již vzhledem k věku nějakou formu předškolní pravidelné docházky do kolektivu potřebuje. Nebo ještě nemají zkušenost se školkou a rodiče mají obavy, že by se dítě v prostředí běžné školky hůře adaptovalo. U nás může být rodič s dítětem tak dlouho, jak je potřeba z jeho hlediska. Kontaktovali jsme všechny mateřské školky na Praze 5, 6 a 7 s tím, že nabízíme pomoc dětem v pěstounské péči, kterým by se v jejich školce z nějakého důvodu nedařilo.
Čím je způsobené to, že děti v náhradní rodinné péči mohou mít v běžných školkách potíže. Jakou podporu by jak to dítě, tak učitelky, potřebovaly, aby se to nestávalo?
ŠV: Děti, které máme u nás, jsou svým způsobem specifické – bývají podrážděnější, motoricky neklidné, trpí častými změnami nálad, špatně se soustředí… V podmínkách běžné MŠ paní učitelce rychle dojde trpělivost, na specifické projevy těchto dětí často není připravená ani prakticky schopná reagovat jinak než dítě slovně ukáznit a to zkrátka nestačí. Pro náš program je specifický individuální přístup, jehož podstata tkví v dostatečném personálním zabezpečení a ve znalosti této problematiky, tj. víme, proč se dítě chová tak, jak se chová. V praxi to znamená, že zatímco si dítě odžívá např. svůj vztek v přítomnosti jednoho pracovníka, o ostatní děti je postaráno dalšími pracovníky. Zdá se to možná velmi nadstandardní, ale praxe potvrzuje, že je takovéto péče třeba. Tyto děti neměly standardní začátek života a zaslouží si nadstandardní péči.
Jak se vás dotkne povinný předškolní rok?
ŠV: Program je realizován v rámci neziskové organizace, která má pověření sociálně právní ochrany dětí. Nejedná se tudíž o klasickou mateřskou školku, která podléhá řadě kritérií, jde o zcela jiný režim. V případě povinného školního roku by se u předškolních dětí jednalo o domácí formu vzdělávání.
Překvapilo mě, že vedle máte hernu, která je úplně bez hraček…
LT: Je to zcela účelné. Pro tyto děti je z různých důvodů obtížné se soustředit, a jakmile je v místnosti rušivý prvek, odpoutává jejich pozornost od vykonávaných činností. Hračky, cvičební náčiní, hudební nástroje, výukové materiály atd. máme uložené ve skladu a bereme do herny jen to, co je zrovna potřeba k plánované aktivitě.
Čím je to způsobené? Jak byste to vysvětlily?
ŠV: Především jde o potíže s koncentrací, často na neurofyziologické úrovni. Jakýkoli podnět je spouštěčem odklonu pozornosti, případně nevhodného chování. Pokud tedy máme vytvořen nějaký program, kterému se opravdu chceme věnovat, je třeba eliminovat nežádoucí podněty.
Dá se s tím nějak pracovat a změnit to, aby tu koncentraci časem zvládaly?
ŠV: U nás je to specifické v tom, že je tu větší koncentrace dětí s nějakou potřebou podpory. Pokroky jsou individuální. Děti postupně přivykají režimu, jednotlivým aktivitám, rituálům, působení ostatních dětí, a jejich schopnost soustředit se na danou věc se pozvolna zlepšuje.
LT: Druhá věc je, že náš program je pouze tři dopoledne v týdnu a každá část programu trvá zhruba 10 – 15 minut. Střídají se klidové a pohybové činnosti, což dětem napomáhá soustředit se na danou činnost. Zároveň jsme stále připraveni program přizpůsobit momentálnímu psychickému stavu dětí jako skupiny.
A čím to, že je práce s těmito dětmi náročnější?
PH: Nástup do školky je pro tyto děti velkou změnou, kterou může provázet úzkost ze ztráty pečující osoby, takže potřebují mnohem delší čas k získání důvěry v nové prostředí. Náročnost nové situace se také často projeví tak, že se dítě začne chovat jako mladší a vypořádává se s nárokem spolupracovat ve skupině, byť malé, různými způsoby, někdy i agresivně. Časem však v rámci sociálního učení přijme za své žádoucí chování.
ŠV: Když k nám děti nastoupí a získají důvěru k prostředí, začnou si po čase odžívat to, co zažily dřív – tj. traumatické zážitky, které často provází nevhodné chování. Pracovník je v těchto chvílích připraven být dítěti na blízku a dítě celým procesem odžívání provázet. Předpokladem této práce je potřeba být skutečně napojen na dítě, na situaci, na dění ve skupině… Neodpočinete si pohledem na v klidu si hrající děti… je to jiné.
Mají děti mezi sebou konflikty?
Johana Faltejsková (JH): Naším základním postojem je respektující přístup. Přesto řešíme celou řadu konfliktů obdobně jako v jiné MŠ, ať už mezi dětmi navzájem, nebo vůči dospělým, či nějaké formy autogrese. Díky velikosti skupiny se však konflikty vždy vyřeší tak, aby byly korektivní zkušeností.
Vidíte na nich progres během delšího časového období?
JF: Dost se to mění. Vývoj je zřetelný, ale na druhou stranu se bohužel také stává, že i v rodině či jejím okolí probíhají různé změny, na které děti reagují a přicházejí i propady. To se pak odráží i na celé skupinové dynamice.
LT: Každý den ke každému dítěti zapisujeme reflexi, takže máme i časově zaznamenané, v čem děti pokročily za celý rok. Ze zkušenosti z prvních dvou let, kdy jsme zde měli děti z Klokánků, můžeme říct, že pokroky byly opravdu velké. Dnes některé z nich chodí už do školy a daří se jim celkem dobře, přestože tady třeba na začátku seděly pod stolem a trvalo jim až dva měsíce, než začaly komunikovat. Každé dítě se posune v něčem jiném, ale myslím, že pro každého to zde má nějaký přínos.
Jakou zkušenost máte s přechodem dětí do školy. Dáváte škole nějakou zprávu o tom, jakou podporu by dítě potřebovalo a co má za sebou?
LT: Je to především na náhradním rodiči, který od nás na konci roku dostane závěrečnou zprávu o tom, jak se dítěti ve Školičce dařilo. Je napsána tak, aby i pedagogům v následujícím zařízení pomohla snáze se orientovat v tom, proč např. dítě reaguje tak, jak reaguje, a co mu pomáhá určité situace zvládnout. Přímý kontakt se školou ale nemáme.
A spolupracujete s pedagogicko-psychologickými poradnami?
ŠV: Poradny jsme oslovili, abychom o sobě dali vědět, o tom, že tu je speciální program pro děti v náhradní rodinné péči. Konkrétní spolupráci navázanou nemáme.
LT: V podstatě ani nemůžeme, protože sociálně-právní ochrana nás zavazuje k mlčenlivosti. Pro nás je partnerem náhradní rodič, a pokud nám k tomu dá souhlas, můžeme s dalšími partnery komunikovat. Ale bez něj ne. Pokud se dítě dostane do nějaké krizové situace, sejde se víc odborníků, kteří mají rodinu na starosti, a řešíme to společně. My tedy můžeme rodiči nějakou formu spolupráce s jinou institucí či odborníkem doporučit, pokud si myslíme, že je to v zájmu dítěte, ale rodič je tím, kdo o tom rozhoduje.
Jakou skupinu dětí tu teď máte?
ŠV: Současné věkové rozpětí je od tří do sedmi let.
JF: Ano, tak to máme i definované – od tří do sedmi let. Díky tomu, že je nás tu tolik, můžeme si takovou věkovou škálu dovolit, protože se zvládneme i v rámci skupinové práce věnovat se každému individuálně.
ŠV: Náš program usiluje o to, aby později dítě bylo schopné dobře se adaptovat v dalším kolektivu. Chceme jim usnadnit cestu do běžného zařízení. Toto je jen jakási překlenovací fáze.
Jak je to s finanční stránkou?
LT: Školičku provozuje nezisková organizace Vhled, z.s. Centrum SÁMOVKA, která má soukromého donátora, takže nejsme závislí na veřejných dotacích. A docházka k nám je bezplatná.
A vodí rodiče pak děti pravidelně, když je to zdarma?
PH: V úvodním rozhovoru rodičům vysvětlujeme, že efekt má školka pro dítě pouze v případě, že sem chodí zmíněné tři dopoledne v týdnu pravidelně. Pravidelná docházka zajistí dítěti stabilní skupinu, což vytváří pocit bezpečí. A o to jde každému rodiči, aby se dítě ve školce cítilo bezpečně.
JF: Uzavíráme tedy s pěstouny smlouvu, v níž se zavazují k pravidelné docházce. Školka je sice pro rodiče bezplatná, ale provoz je poměrně náročný a nadstandardní. Potřebujeme záruky, že rodiče opravdu maximálně využijí našich služeb.
ŠV: Je to dáno smluvně a my předpokládáme, že budou chodit pravidelně. Máme tu ale opravdu motivované rodiče, kteří dojíždějí i hodinu přes celou Prahu. Evidentně to pro ně smysl má.
———————-
Centrum Sámovka od roku 2004 pracuje s dětmi dočasně umístěnými v Zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP) – Klokánek, s dětmi a dospívajícími z dětských domovů i mladými lidmi po odchodu z ústavní péče, případně náhradní rodinné péče.
Dosavadní, více než desetiletá zkušenost s prací s dětmi z této cílové skupiny dala v roce 2013 vzniknout programu Školička SÁMOVKA. Program je určen dětem předškolního věku, které nevyrůstají ve své biologické rodině. Za účelem jeho realizace organizace vybudovala v Praze 6 v blízkosti stanice metra Petřiny zcela nový prostor. Po dobu prvních dvou let Školičku navštěvovaly děti z jednoho z pražských Klokánků. V současné době je program nabízen subjektům, které pracují s ohroženými dětmi a jejich rodinami, přednostně se však zaměřuje na děti v náhradní rodinné péči (NRP).
V realizačním týmu programu pracují tito odborní pracovníci:
- Psycholog/terapeut
- Speciální pedagog /lektor
- Sociální pracovník /metodik programu/ lektor
- Sociální pracovník/ koordinátor týmu/ lektor
- Sociální pracovník/arteterapeut/ lektor
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
