Cukr je návykový jako kofein a játra zatěžuje podobně jako alkohol. Dnes ho spotřebujeme dvakrát více než před sto lety. Článek Karolíny Vránkové z Respektu přináší informace o bílém prášku, vysvětluje, čím našim dětem škodí, a představuje rodinu, která se bez cukru dokáže obejít.
Večeře byla výborná. Ale sladká tečka nebude. „V krámě se nedá koupit skoro nic bez cukru,“ říká pětiletý Diviš, jeden z členů rodiny kolem stolu. Má to od své maminky – ta cukr nekupuje, dětem ho nedává a natáčí o něm filmový dokument. „Když jsem čekala své třetí dítě, dostala jsem těhotenskou cukrovku. Teprve když jsem chtěla přestat jíst cukr, došlo mi, že je všude,“ vysvětluje Andrea Culková svůj nápad. Skutečně – položku cukr najdeme na většině nálepek v supermarketu: na majonéze, salámu, paštice i na žervé a spotřeba cukru se u nás za posledních sto let skoro zdvojnásobila. Jeho konzumace je navíc nezdravá a dost možná návyková – někteří psychologové tvrdí, že mechanismus je to podobný jako u kávy nebo cigaret. Abstinenční příznaky, třeba bolesti hlavy, zažila i Andrea Culková.
Bílý prášek ji zaujal do té míry, že se rozhodla natočit „osobní investigativní thriller“. A protože cukr je teď téma po celém západním světě, projevila o něj zájem i televize Arte, francouzsko-německý kanál zaměřený na původní dokumenty.
Minulý týden odjela režisérka natáčet do německého Bonnu, rodiště medvídků Haribo, kteří tam zrovna měli oslavu – fronty dětí toužících po bonbonech se táhly stovky metrů a obří medvědi štědře rozdávali. A přitom jeden dvousetgramový sáček takových bonbonů pokryje desetiletému dítěti doporučenou dávku cukru skoro na tři dny. „Všude kolem je tolik cukru a mně se zdá, že ho už ani nevidíme. Přitom má vliv na naše zdraví, na činnost našeho mozku, na psychiku,“ říká Andrea Culková. O cukru toho hodně nevíme, zřejmě i proto, že je dost lidí, kteří si to nepřejí – například výrobci potravin a nápojů. Ale to, co víme, stačí, abychom se před tím, než se natáhneme pro další sladkost, trochu zamysleli.
Jako jed
Vezměme si třeba onoho sladkého medvídka, anebo raději celou hrst. A polkněme. Co se stane v těle? Cukr se rychle dostane do krve a dále, s pomocí inzulinu, na místo, kde je momentálně zapotřebí – například do mozku či svalů. Tam se spálí a přebytky se promění v tuk. Donedávna se zdálo, že pokud cukru není moc, vlastně příliš neškodí – hlavním zlem ve výživě byly tuky. V poslední době se však zdá, že ani bílý sladký prášek není zřejmě nevinný. Především vědci z USA, nejtlustší země světa, vidí v cukru dalšího možného viníka obezity, cukrovky a jiných civilizačních nemocí, jichž přibývá, ačkoli tuků se jí méně.
„Cukr je jed. Řekl jsem to přesně takhle. Jed,“ prohlašuje Robert Lustig, profesor pediatrie na Kalifornské univerzitě v San Francisku, odborník na dětskou obezitu a také hvězda YouTube. Jeho přednášku „Cukr: hořká pravda“ už viděly skoro tři miliony lidí. Do teorií o výživě přináší nový směr. Podle profesora Lustiga se v posledních desetiletích stalo přibližně toto: Odborníci na výživu vydali doporučení na snížení podílu tuků v potravinách. A nízkotučné produkty tak postupně zaplavily trh. „Ale víte, jak chutná nízkotučné jídlo, jako…,“ říká na videu profesor Lustig a ozve se pípnutí, protože taková slova na přednášku nepatří. Pro zlepšení chuti začali výrobci dodávat do potravin stále více cukru. Obvyklým sladidlem v průmyslově vyráběných potravinách je řepný cukr nebo kukuřičný glukózo-fruktózový sirup – obojí se skládá z poloviny fruktózy a poloviny glukózy. Fruktóza se však v těle chová podobně jako alkohol – působí zvýšení krevního tlaku, usazování tuku na játrech a obezitu.
Tahle námitka se týká průmyslově vyráběných potravin. Ovšem ani výtečný domácí dortík není bez rizika. Na to upozorňuje další Američan, psycholog Anthony Sclafani z Brooklyn College v New Yorku. Pracuje tam jako vedoucí laboratoře, kde se zkoumá souvislost chování a výživy. Právě tady krmil své krysy sladkostmi. Když dostaly třeba marshmallow nebo cereálie, jedly a jedly. Ztloustly a častěji než ostatní krysy onemocněly rakovinou či cukrovkou. Po konzumaci cukru se totiž rychle zvýší jeho hladina v krvi – jenže pak zase rychle poklesne. A jedinec ji chce doplnit dalším cukrem, což funguje podobně u myší jako u lidí. „V mozku cukr startuje podobný vzorec chování jako některé drogy,“ vysvětlil psycholog novinářům z časopisu Spiegel. Shrnuto: kdo jí cukr, chce jíst více cukru. Neustálé výkyvy hladiny cukru působí také změnu nálad, přecitlivělost.
A ještě jedna věc je zajímavá: krysám nejvíce chutnaly cukry v kombinaci s tuky. Což je u lidí stejné – právě proto si tak rádi dají čokoládu nebo dort. Jenže je-li v krvi tuk, brzdí to metabolismus cukru a výsledkem může být cukrovka. Počet nemocných cukrovkou tzv. druhého typu, jejíž příčinou je hlavně strava a životní styl, prudce stoupá – jen v Česku se za posledních dvacet let více než zdvojnásobil.
O návykovosti cukru píše také David Kessler ve své knize The End of Overeating(Konec přejídání). Kessler býval komisařem amerického Ústavu pro kontrolu potravin a léčiv, kde tvrdě bojoval proti tabákovým firmám. Stejně přísný je teď na potravináře – působí prý na spotřebitele podobně. Podle něj mozek pod vlivem silných vzruchů, které mu působí velké dávky cukrů (a také tuků a soli), přestává rozeznávat sytost a hlad. „Myslel jsem, že jím, abych se cítil sytý. Ale teď vím, že jím, abych stimuloval svůj mozek,“ řekl listu The Washington Post.
Kromě nových jsou tu samozřejmě ještě dávno známé námitky vůči cukru – při jeho zpracování tělo spotřebovává vitaminy B, zinek, chrom, vápník. Sladkosti jsou také živnou půdou pro střevní kvasinky.
Přeslazený život
Mateřské mléko je sladké. Ovoce je sladké. Med je sladký. Sladká chuť signalizuje vydatný zdroj energie a lahodí nám – tak to prostě evoluce zařídila. Tak proč je najednou s cukry takový problém? Jde o množství. Pokud měl člověk cukr jenom z přirozených zdrojů, dostal ho do těla za rok sotva pár kilogramů. V roce 1829 byl v Kostelním Vydří založen první tuzemský cukrovar, rafinovaný cukr však pořád zůstával vzácností. O sto let později už průměrný Čech snědl jednadvacet kilogramů cukru ročně. V posledních letech se spotřeba v Česku pohybuje kolem osmatřiceti kilogramů na osobu za rok. Statistický Čech snědl 6,6 kilogramu čokolád a čokoládových pamlsků, 2,5 kilogramu sušenek a dalších cukrovinek a 6,8 kilogramu koláčů, dortů a jiných cukrářských výrobků. Všechny hodnoty jsou vyšší než před deseti lety. Náš průměrný občan to pak zapil nějakými padesáti litry limonády či jinými sladkými nápoji.
Společnost pro výživu doporučuje, aby dospělý lehce pracující člověk snědl maximálně šedesát gramů cukru za den – podle statistik to však vychází na jednoho člověka nejméně dvakrát víc. A to už je dosti přeslazený život.
„Jsme neustále v prostředí plném cukru. Není normální, že děti často pijí jen sladké nápoje a jedí jen sladké jogurty,“ všímá si Miroslava Slavíková. Pracuje na Krajské hygienické stanici v Teplicích, obchází školní jídelny a vidí spoustu zbytečného cukru.
„Skoro nikde děti nedostávají na pití čistou vodu,“ říká – obvykle pijí šťávu nebo slazený čaj. Téměř v každé škole jsou také automaty na slazené nápoje. V rámci programu Mléko do škol děti dostávají sladkosti dokonce dotované: jogurty, pribináčky, slazená mléka. Dále jsou tu školní bufety, někde si děti mohou koupit sladkosti přímo ve školní jídelně.
Cukru je ovšem víc než dost i ve školkách, jak vyplývá ze šetření, které provedla Krajská hygienická stanice v Moravskoslezském kraji. Zhruba v každé třetí školce dostaly děti více cukru, než udávají normy. Velkou roli hrají nápoje – džusy, sirupy, čaje. Mnohdy jsou oslazené umělými sladidly. „Umělá sladidla sice nedávají dětem kalorie, ale stimulují sladkou chuť a zvyšují návyk na sladké,“ vysvětluje Miroslava Slavíková. Náhradou není ani cukr třtinový, ten je co do složení stejný jako řepný. Vhodnější volba jsou sladové sirupy, jež neobsahují fruktózu, ale glukózu a složitější cukry, které se do krve uvolňují pomaleji, a tělo tedy není vystaveno rychlému kolísání hladiny krevního cukru.
Právě cukr proudící v krvi žáků potrápil už nejednu učitelku: děti, které mlsají, bývají divoké a po jedné vyučovací hodině upadají do letargie – dokud si zase nedají svoji dávku cukru.
Sugar free školáci
Olga Hladová cukr nejí: „Ne, ne, hladová nejsem,“ směje se. Byly ale doby, kdy jí do smíchu nebylo. Před čtyřmi lety jí lékaři diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Měla v té době náročné zaměstnání v logistické firmě a stres často zaháněla něčím sladkým. „Sušenky a čokoláda byly na denním pořádku, zmrzlinu jsem milovala,“ říká. Po diagnóze však stála před volbou – buď brát silné léky, nebo s nemocí zabojovat vlastními silami. Jedna z věcí, jež musela udělat, bylo od základů změnit jídelníček. Takže vyloučit mléčné výrobky, pečivo a také všechny své oblíbené sladkosti. Jednoho dne je rozdala.
Pak v jejím životě následovaly další změny – například začala pracovat jako učitelka v Montessori školce v pražských Hodkovičkách. I dětem se snaží ukázat, že se dá docela dobře žít bez cukru. Každé pondělí s nimi třeba peče nějaký moučník. Cukr tam ale nepřidávají, a vůbec se mu v téhle školce snaží vyhnout.
Děti dostávají k pití vodu nebo neslazený čaj. Sladkosti do školy nenosí. A rozhodně se tu nerozdávají žádné za odměnu. Tím vším se blíží „sugar free“ školám, které postupně vznikají na různých místech světa – a spojuje je to, že se tam nejí cukr. Podle jejich referencí to většinou vede ke zlepšení prospěchu i kázně.
Ovšem bránit se sladkému světu není jednoduché. Jak to řekl vědec a aktivista David Kessler – není lehké vysvětlit lidem, že se jim dostali až do mozku.
Oni cukr
Kdo jsou to přesně oni? Kdo má zájem na tom, aby lidstvo sladilo? Třeba zemědělci, potravináři, politici. Pro ilustraci stačí podívat do Bruselu těchto dnů.
Právě teď poslanci zemědělského výboru Evropského parlamentu zvažují, jestli doporučí zachovat i po roce 2015 současná pravidla pro produkci cukru. V EU je dotované pěstování řepy, výroba i vývoz cukru – a tak Unie vyrábí cukr nejdráž na světě, zároveň ho ovšem úspěšně vyváží. Podvodů je kolem cukru snad nejvíc ze všech dotovaných komodit.
Tlak na evropské poslance je momentálně ze strany cukrové lobby, z druhé strany však tlačí potravináři – v případě, že by se kvóty uvolnily, jsou producenti cukru z Jižní Ameriky a Afriky připraveni jim dodat cukru více a levněji, aby jejich produkty mohly být ještě sladší.
Ani značení potravin, jež má chránit spotřebitele, tlaku potravinářů neodolalo – na obalech většiny výrobků se tudíž uvádí obsah sacharidů. Ne však to podstatné – kolik z nich je nezdravých cukrů.
Jen v některých zemích se vší té sladkosti trochu brání, příkladem může být Finsko a Francie, kde je zavedena daň ze sladkých nápojů, nebo Dánsko, které se taktéž snaží zdanit potraviny s vysokým obsahem cukru. Dokumentaristka Andrea Culková natáčela už také v parlamentu v Kodani. „Vypadá to, že tam nakonec od nápadu ustoupí, protože Dánové jezdili kupovat levnější cukrovinky do Německa. Teprve když se člověk na cukr podívá blíž, vidí tu spoustu souvislostí,“ uzavírá dokumentaristka.
Cukrů na 100 gramů (mililitrů)
Nutella 55,9 gramu
Studentská pečeť mléčná 50,8 gramu
Tatranka čokoládová 36,5 gramu
Nestlé Chocapic cereálie 33,3 gramu
Heinz rajčatový kečup 23 gramu
Activia jahoda 11,2 gramu
Coca-Cola 10,6 gramu
Pfanner borůvkový džus 10,6 gramu
Madeta podmáslí kysané 4,0 gramu
Panzani těstoviny penne 3,7 gramu
Boneco majonéza 1,5 gramu
Doporučuje se 60 gramů cukru denně.
zdroj: Respekt (43/2012) autor: Karolína Vránková
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
