Zkušenosti s mateřskou a základní školou v USA – zdroj inspirace?

Marta McCabe je doktorandkou pedagogiky na University of North Carolina at Chapel Hill. Původem je z České republiky, ale několik posledních let strávila v USA a svoje děti tam také posílala do mateřské a základní školy*. Rozhovor o tom, jak americké školství vypadá, si budete moci přečíst v prosincovém Učitelském zpravodaji. Již teď z něj ale přinášíme několik postřehů, které mohou být zajímavé i jako inspirace (nebo varování) pro české školy.

V první řadě je potřeba podotknout, že je většina informací založena na jedné osobní zkušenosti s jednou konkrétní charter school (nespádovou základní školou) a není tedy možné je vztahovat na celé americké školství. O to jsou ale postřehy osobnější a konkrétnější a tím spíš je snad možné vzít si z nich poučení.

Téma, které z celého rozhovoru vyvstává nejvýrazněji, je vztah rodičů a školy. Škola, kterou Martiny děti navštěvovaly, je mnohem otevřenější a komunikativnější, než jsme v našem prostředí zvyklí. A to hned na několika úrovních. Ředitel školy a jeho zástupkyně posílá rodičům každý týden přehled informací o tom, co se ve škole děje, jaká zásadní rozhodnutí učinili, jaké akce se chystají a jak se mohou rodiče zapojit do chodu školy. Akcí pro rodiče přitom není málo, od seminářů a diskusních setkání až po benefiční akce v podobě různých festivalů („Jahodový“, „Literární“), které umožňují škole získávat další prostředky na svůj chod.

Na osobnější rovině s rodiči komunikuje hlavně učitel dítěte (v prvních pěti třídách základní školy učí, stejně jako v ČR, jeden učitel všechny předměty), který posílá každý pátek minimálně jednu stránku textu o tom, co se za uplynulý týden ve třídě probralo a jak je možné na příslušné téma navázat doma. Dvakrát do roka se konají třídní schůzky, kdy si učitel vyhradí na rodiče každého dítěte minimálně půl hodiny a podrobně s nimi probere prospěch dítěte a jeho silné a slabé stránky. Písemné hodnocení v pololetí a na konci roku obsahuje bodové ohodnocení mnoha kompetencí, dovedností a znalostí, a představuje tak mnohem komplexnější a relevantnější zpětnou vazbu než naše klasická vysvědčení.

Důvěrné vztahy mezi rodiči a školou jsou ještě utvrzovány tím, že se rodiče sami aktivně zapojují do chodu školy a pomáhají s jejím fungováním. Možných způsobů je spousta – od manuálních prací na školních pozemcích, přes správu webových stránek nebo zasedání v různých komisích a poradních orgánech, až po asistenci při výuce, ve které se rodiče pravidelně střídají. Zejména v nižších ročnících je tak poměrně běžné, že má učitel k ruce místo placeného asistenta dobrovolníka z řad rodičů, který mu pomáhá s realizací hodiny. To jednak umožňuje, aby se každému dítěti i při samostatné práci dostávalo alespoň chvíli skutečně osobního přístupu, ale také posiluje vztah dětí ke škole a přístup rodičů k učiteli.

Osobní přístup se projevuje i při výběru školy. U nespádové školy je poměrně běžné a vítané, když si o ní rodič před tím, než na ni přihlásí své dítě, zjistí co nejvíce informací. Na stránkách školy si může dohledat například kvalifikaci jednotlivých učitelů a může školu i osobně navštívit, pohovořit si s ředitelem a podívat se do několika tříd, jak výuka vypadá v praxi. Kromě toho jsou také všechny školy každý rok plošně testovány a výsledky tohoto srovnání jsou zveřejňovány, což rodičům poskytuje základní představu o kvalitách školy. Systém pravidelného testování je ale často kritizován – především proto, že je na jeho výsledky kladen přílišný důraz a školy jsou tak motivovány k tomu, aby vyučovaly pouze to, co je testováno, a rezignovaly na ostatní vzdělávací cíle.

Dalším zajímavým rysem školy, na kterou chodily Martiny děti, je systém častého střídání učitelů a promíchávání tříd v ročníku. Ve snaze předejít tomu, aby bylo některé dítě v příliš útlém věku označeno za „problémové“ (nebo naopak velmi nadané), dostane třída každý rok nového učitele a žák tak má šanci začít „s čistým štítem“. A zároveň se zvyšuje pravděpodobnost, že dříve nebo později dostane učitele, se kterým si skutečně „sedne“. Kromě toho se každý rok promíchají i třídy v rámci jednoho ročníku, aby nedocházelo k přílišné strukturaci kolektivu a každý měl šanci najít si kamarády, kteří mu budou nejbližší. Tento systém má samozřejmě i svá úskalí, za jeden rok si nestihne učitel s dítětem vybudovat tak silný vztah a nemusí vždy odhalit jeho skryté problémy. Tomu se ale dá předcházet tím, že učitelé intenzivně komunikují mezi sebou a předávají si informace o svých žácích mezi ročníky. Někteří učitelé dokonce na začátku roku osobně navštíví rodiče každého dítěte doma, popovídají si s nimi a nechají si od svého nového žáka ukázat, s čím si nejradši hraje, kde si čte atd. Tím se navazování vztahu urychluje a tok informací usnadňuje.

Pravidelné střídání tříd souvisí i s tím, že každý učitel se specializuje konkrétně na jeden ročník, pro který potřebuje i speciální certifikát – učitel třeťáků tak nikdy neučí páťáky a naopak. Každý učitel má svou vlastní místnost, kterou si v průběhu let sám upravuje a dovybavuje tak, aby vyhovovala jeho učebnímu stylu a obsahu výuky. To neznamená jen knihovnu, mapy nebo koberec, ale třeba i koutek pro práci se dřevem.

Charter schools mají určitou volnost v sestavování vlastních studijních plánů, což může vést k zefektivňování výuky vzájemným propojováním témat. Martiny děti se tak učily porozumět psanému textu třeba i v hodinách matematiky a v hodinách čtení se naopak dozvídaly informace o tématech, která spadají do úplně jiných předmětů. Marta navíc zdůrazňuje, že výchova k funkční gramotnosti a kritickému myšlení je podporována i tím, že předkládané informace nejsou prezentovány jako nezpochybnitelná pravda, ale děti jsou naopak pobízeny k tomu, aby zkoumaly jejich původ a případné argumentační slabiny. Tato zkušenost tak může být pro budoucí vývoj dětí cennější, než samotné nabyté znalosti. Šance, že se absolventi dokážou efektivně samostatně učit po celý život a přizpůsobí se rychlým změnám ve společnosti, se zvětšuje.

V čem jsou naopak slabiny amerického školství?

Kromě již zmíněného přílišného důrazu na testovatelné (a testované) znalosti je problematická i nízká sociální prostupnost systému. I když existuje široká společenská shoda na tom, že vzdělání by mělo být poskytováno všem ve srovnatelné kvalitě a bez ohledu na sociální třídu, realita je často odlišná. Chudší a méně vzdělaní rodiče své děti zpravidla posílají do spádových škol, které jsou zadarmo, ovšem kvalita nabízeného vzdělání velmi kolísá. A samozřejmě – kvalitnější školy jsou zpravidla placené a nesou s sebou další výdaje, například v podobě nutnosti dopravovat děti do školy na vlastní náklady. Vzdělávací systém tak fakticky konzervuje stávající třídní rozdělení a děti z bohatších a vzdělanějších rodin dostanou zpravidla přístup k lepšímu vzdělání, což jejich sociální status ještě podpoří.

Z českého pohledu se zdá být problematický i způsob hodnocení ve školách. Děti jakoby nesměly slyšet, že něco udělaly špatně, kritika je výhradně pozitivní a sebevědomí dětí tak může být až nezdravé. Marta připouští, že toto vnímání je možná kulturně podmíněné, ale považuje za důležité, aby součástí vzdělání byla i schopnost rozpoznat vlastní chyby a pracovat s nimi – a to prý americké děti často neumí.

Americký systém má tedy svá pozitiva i negativa. Přejímat bezhlavě všechny jeho prvky by nepochybně bylo nezodpovědné a i zdánlivě funkční věci by, vytrženy z původního prostředí, nemusely přinášet kýžené výsledky. Zamyslet se nad některými tématy ale nemusí být na škodu a inspirace dobrou praxí ze zahraničí může být leckdy cennější, než všechny státní reformy.

* Poznámka o americkém školství: Mateřské školky, jak je známe u nás, v USA neexistují, předškolní výchova není státem organizovaná a není zdarma. Poslední předškolní ročník, tzv. „kindergarten“, je ale považován za součást základního vzdělání a je poskytován přímo základními školami. Pětileté děti tak nastupují do jakýchsi přípravných ročníků, které sice ještě neobsahují klasickou výuku, ale cíleně na ni děti připravují – především pokud jde o vhodné chování a spolupráci s ostatními žáky ve třídě.

Zdroj: http://scio.cz/1_download/zkusenosti_se_vzdelavanim_v_usa.pdf

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

 

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..