Učitelé a vychovatelé si dlouhodobě stěžují, že narůstá počet dětí, s nimiž si takzvaně „nevědí rady“. Jsou to děti, které šikanují ostatní, ničí věci, nemají před nikým respekt. Veřejnost často volá po tom, aby se na ně uplatňovala „tvrdá ruka“. Odborníci ale prosazují jiný přístup.
Statisticky vzato, v každé třídě jsou 2-3 děti, které mají problémové chování. Snadno vybuchnou, narušují výuku, chovají se agresivně ke svému okolí. Jaká je klasická „kariéra“ takového dítěte? Výzkumy říkají, že to obvykle probíhá následovně: napřed důtky, pak snížená známka z chování. Pedagogicko-psychologická poradna, někdy i psychiatr (s tím, že na vyšetření u dětského psychiatra se čeká půl roku i více). Dítě si odnese diagnózu – zpravidla ADHD nebo poruchu chování či rovnou poruchu osobnosti. V horších případech nastupuje diagnostický ústav nebo psychiatrická léčebna. Do učení se nehrne, zato záškoláctví, drogy, alkohol, drobná pouliční kriminalita jsou každodenní realitou. Dítě i společnost mají nakročeno k problému. Co s tím? Spíše než „napravovat“ dítě, pracovat s celou rodinou.
Nás taky řezali, a vyrostli z nás slušní lidé!
„Když jsem psala dizertaci, zkoumala jsem 150 dětí z běžných základních škol v ČR, které vykazovaly problematické chování. Zjistila jsem, že všechny měly ve své anamnéze minimálně dvě, ale průměrně 6 traumatizujících událostí,“ vysvětluje Leona Jochmannová, psycholožka z Univerzity Palackého v Olomouci. „Je prokázáno, že děti se nerodí násilné a zlé. Problematické chování pochází z kombinace genů a výchovy, je tedy do určité míry naučené. Dítě, které je odmalička obklopeno násilím, vidí, jak si dospělí ubližují nebo žije v nestabilním prostředí, se prostě nedokáže chovat standardně. Český systém péče bohužel tyto děti trestá kázeňskými opatřeními nebo pobytem v diagnostickém ústavu, v lepším případě je onálepkuje diagnózou ADHD nebo poruchy chování. My ale nedokážeme opravit dítě jako v autoservisu, když se pak má vrátit do patologického prostředí.“
V Praze 7 už čtvrtým rokem funguje Centrum LOCIKA, které pracuje s dětmi ohroženými domácím násilím. Takových je v populaci průměrně asi 10%. „Prošlo nám tu 700 dětí ze 400 rodin. Děti k nám posílá soud nebo orgány sociální péče o dítě. My se snažíme získat pro spolupráci jejich rodiče a pracovat s celou rodinou jako se systémem,“ říká Petra Wünschová, ředitelka Centra LOCIKA. Rodiny, v nichž se objevuje zvýšená frekvence násilí, docházejí na terapii nejčastěji jednou týdně. „Rodiče nám ze začátku říkají: nás taky řezali hlava nehlava, a jací slušní lidé z nás vyrostli! Jenže pak si vzpomenou na to, jak se přitom cítili. V naprosté většině případů se pak rozhodnou, že nechtějí, aby to samé zažívaly jejich děti.“
Praha 7 vyškolí učitele, aby uměli rozpoznat varovné známky
Bohužel, než se traumatizované dítě dostane k odborníkovi, obvykle to trvá dlouhou dobu. Pokud se takové dítě neprojevuje násilně, ale naopak je velmi pasivní a stažené do sebe, nemusí se mu pomoci dostat vůbec, protože je „hodné“, nezlobí a neupozorňuje na sebe.
V Praze 7 už třetím rokem působí KOS – komunitní skupina Prahy 7 pro řešení případů domácího násilí s ohledem na zájem dítěte. Na setkáních se opakovaně řešilo, že by bylo třeba, aby se děti dostávaly k terapeutům co nejdříve, aby se jejich potíže odhalily ideálně už v mladším školním věku.
„Tím, kdo děti vidí každý den a může si všimnout toho, že je s nimi něco v nepořádku, jsou jejich učitelé. Jen málokteří jsou ale školení na to, aby dokázali některé varovné známky rozpoznat. Inspirovali jsme se v zahraničních školách působících v Česku. Tam učitelé pravidelně procházejí kurzy zaměřenými právě na odhalování příznaků traumat. Chceme to samé teď zprostředkovat učitelům z naší městské části,“ vysvětluje Hana Šišková, radní pro školství a vzdělávání Prahy 7.
Centrum LOCIKA tedy na podzimní období připravilo deset jednodenních seminářů pro ředitele, třídní učitele a další zájemce, aby se na problematické děti dokázali podívat jinýma očima než doposud, a dokázali je co nejdříve nasměrovat k profesionální pomoci.
V pubertě už je pozdě, problémy je třeba řešit dřív
„Pokud si učitel dlouhodobě u dítěte bude všímat určitých zvláštností v chování, půjde za ředitelem školy a informuje ho o tom. Ředitel pak osloví OSPOD a ten bude situaci řešit. Učitelé nemůžou dítě zachraňovat a pomáhat mu – nemají na to vzdělání a ani by to nebylo vhodné. Ale už jen to, že si všimnou, a že na případný problém upozorní, může předejít mnohým potížím do budoucna,“ říká odborný ředitel centra LOCIKA, psycholog Martin Galbavý. Centrum LOCIKA se tak chce zaměřit i na učitele z mateřských škol, protože potíže některých dětí se projeví už tam.
„Děti zhruba do 12 let jsou naprosto závislé na svých rodičích a na poměrech v rodině. Čím dřív se případné problémy řeší, tím větší je šance, že se trauma podaří zahojit. Ve chvíli, kdy tady máme nezvladatelného puberťáka, už se toho moc nenapraví. Doufám, že se v Česku podaří systém péče o děti ohrožené násilím zlepšit a sjednotit tak, aby se těmto dětem dostávala včasná pomoc, a nikoliv tresty,“ dodává psycholožka Leona Jochmannová.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Je to blbé, že děti zažily trauma, ale jestliže například ubližují jiným dětem, je to ještě blbější. Navíc to, že zažily trauma, je neopravňuje k tomu, aby teď samy dělaly něco špatného.
Tak nějak, v první řadě je nutné okamžitě zabránit takovému chování, případné řešení s psychologem pak samozřejmě může a má následovat.
Trauma je jedna věc, ale absolutní svoboda zase druhá. Nejednou jsem byla svědkem, jak se batole projevuje agresivně vůči ostatním dětem, sourozencům, dospělým. Reakce rodičů? ŽÁDNÁ, však si jen hraje. Ano, ale v pěti letech si „hraje“ stále stejným způsobem a už to sakra bolí a dělá potíže. Nemá problém vystartovat i proti mnohem starším dětem. Jeho brutalita je neskutečná. Nesváděla bych všechno na nepříznivé domácí podmínky, někdy je to naopak tím, že děti můžou opravdu všechno a nemají nastavené hranice.
Ale ono je to v podstatě totéž, prostě problém je v rodině, navíc vlastně nevíme, jak to v té rodině vypadá, dítěti mohou dovolit všechno, ale rodiče se „perou“ mezi sebou.
Pravda ale je, že těm napadeným dětem, mohou být tyhle problémy celkem jedno, tedy v případě napadení by mělo dojít k aktuálnímu řešení, další péče už je jiný problém.
Nevim, jak mám chápat prohlášení, že děti se nerodí násilné a zlé, když hned po něm následuje věta, že problematické chování je důsledkem kombinace GENŮ a výchovy.
O tom, že různí psychologové radí s takovými dětmi pracovat, místo uplatňování přísnosti, je jenom tady asi miliarda navzájem se kopírujících článků. Myslím, že by bylo fajn, kdyby se tu pro změnu ukázal článek, zabývající se tím, jak mají takovýto přístup k problematickým dětem zvládat ostatní děti a jejich rodiče.
Osobně jsem totiž zažil snad nepříliš běžný a poněkud extrémní případ problematického dítě, u něhož se rodiče s podporou hned několika „odborníků“ zasadili o to, aby v rámci „rehabilitace“ zůstalo v běžném kolektivu. Jednoho dne tohle problematické dítě přineslo do školy kapesní nůž a hrálo si s ním. A když pak u tohoto dítěte opět něco aktivovalo stresový spouštěč, začalo být s tím nožem v ruce agresivní a otevřeně ohrožovalo ostatní děti. A rodiče, kteří byli patrně sami dost na hlavu, opět zasáhli a donutili školu ponechat tohoto adepta na ústavní léčbu medikamenty mezi ostatními dětmi, které z něj od té doby zákonitě měly panickou hrůzu. Situaci vyřešilo až nezávislé vyšetření dítěte, ke kterému ale došlo až poté, co si ostatní právem vyděšení rodiče stěžovali.
A protože ti rádobyodborníci, kteří poradili rehabilitaci v kolektivu, samozřejmě za důsledek své rady a rozhodnutí odmítli převzít jakoukoliv odpovědnost, tak to po profesionální stránce nejvíce odnesla škola, přestože byla ke všemu dotlačena. O těch vyděšených dětech nemluvě.
To byl samozřejmě extrémní případ, ale obecně máte pravdu. Jedno nebo dvě děti napadají dalších 20. článek řekněme řeší problémy těch agresorů, ale kdo řeší problémy těch dvaceti ostatních? I v mé třídě takoví byli, on vlastně nebyl problém se jim v pohodě ubránit, ale pak to končilo poznámkou pro oba. Navíc těm dvaceti v podstatě nezbývalo nic jiného, než používat podobné prostředky, takže když to trochu nadsadím, jedna nebo dvě rodiny narušuje život celé třídě.
Tedy ten problém by měl mít dvě fáze řešení, jednak zabránit aktuálně takovému jednání a jednak nějaké to mimoškolní „léčení“.
Hlavně tihle psychologové podle mě neřeší jednu zásadní věc. Jakmile totiž bude ve škole takových dětí, vyžadujících speciální přístup, více, než proškolených lidí, kteří jim tento přístup dokážou poskytnout – což je v zásadě jen otázka času – pak se následky zákonitě a nevyhnutelně obrátí proti těm, kteří takto proškoleni nebyli a ani nemohli být – zbytek personálu, rodiče, a hlavně děti. Problém tohoto typu řešení je, že se upřednostňují práva těchto řekněme „potřebných“ před právy zbytku osazenstva. Správné řešení, ať už je jakékoliv, se nesmí odklonit od základního imperativu, že všichni mají stejné právo na bezpečí.
Teď trochu odklon. V některých zemích se prosazuje alternativní řešení, spočívající v tom, že se nejdříve vytvoří bezpečné prostředí, ve kterém jsou tyto děti dočasně izolovány s dalšími, které mají podobné problémy, a ve kterém si nejdříve vybudují návyky a obranu proti svým stresovým spouštěčům. Zpravidla tak, že se podílejí na společných náročných úkolech, které je nutí spolupracovat, dohodnout se na řešení a hlavně komunikovat (často jsou takovými prostředími tábory uprostřed divočiny, kde se děti musí podílet na všech manuálních pracech od přípravy jídla přes kácení stromů až po stavbu chatek). A teprve poté, co si tuto základní obranu vytvoří, jsou postupně a velmi pozvolna vystavovány přirozenému prostředí se všemi stresovými spouštěči. Tento proces je poměrně zdlouhavý, u některých dětí může trvat i několik let, ale za ty desítky let, co tyto programy fungují, mají obvykle až na výjimky velice slušnou úspěšnost. Vedlejším pozitivním účinkem bývá i to, že při dočasném odchodu dítěte bývá často pro rodiče jednodušší vyřešit své problémy, ať už tak, či onak, a dítě se pak navrací do klidného prostředí.