Nikdo se nechová pořád špatně. U problematických dětí je třeba oceňovat i malé pokroky, jinak se zatvrdí, říká psycholog David Čáp



„Inkluze přinesla nějaká negativa – hlavně administrativní zátěž – ale žádné nebezpečné děti do škol nepřivedla,“ tvrdí psycholog David Čáp z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Je podle něj naivní očekávat, že se dítě polepší kritikou, tresty, křikem a nadávkami. „Zejména děti s problematickým chováním je třeba chválit za každou snahu, každé zlepšení. Navíc, když někoho kritizuji, říkám mu sice, co dělá špatně, ale už mu neříkám, jak to má dělat líp.“

V médiích se můžeme dočíst, že ve třídách narůstá počet dětí s poruchami chování. Co to vůbec jsou, ty poruchy chování?
Pod pojem „poruchy chování“ se v dnešní době schová kde co, někdy třeba jen to, že se dítě chová způsobem, který mi není příjemný. Každopádně, kdybychom se měli bavit o skutečných poruchách chování, tak velká skupina má organický základ a nasedá na nějaký zdravotní problém, jako je například porucha autistického spektra, kdy děti špatně vyhodnocují podněty a jsou k nim extrémně citlivé, nebo různé poruchy pozornosti, které jsou spojeny s impulzivitou. Druhý typ poruch jsou spíš scénáře chování dítěte. V takových chvílích je třeba vyhodnotit zisky a ztráty dítěte. Když bude dítě narušovat výuku a pro ostatní tak bude hrdinou, je jasné, že s tímto chováním jen tak nepřestane. Scénáře se hrají pro diváky.

Přibývá tedy podle vás poruch chování ve školách?
Těžko říct. Spoustu věcí jsme dřív moc neřešili, třeba šikanu. Ve chvíli, kdy se na ni zaměříme, tak ta čísla jakoby rostou, což nevypadá pěkně, ale je to jen otázka zaměření pozornosti. Co pravděpodobně roste, je výskyt poruch pozornosti, které s sebou přinášejí komplikace v chování. Oproti dřívějšku také častěji navštěvují běžné školy děti s poruchami autistického spektra, proto se může zdát, že jich je víc.

Jak učitel může rozpoznat, zda se jedná o organický problém, nebo jde „jen“ o ten naučený scénář?
Nelze to rozpoznat vždy a učitelé na to nejsou školenými odborníky. Nicméně dítě s diagnózou si obvykle přinese nějakou zprávu z pedagogicko- psychologické poradny. Tam by měli dítě objednat rodiče, když vidí, že se nějakým způsobem vymyká. Pokud to nevidí nebo nechtějí vidět, měl by je upozornit a k návštěvě přesvědčit učitel. Do procesu může vstoupit výchovný poradce nebo vedení školy a vysvětlit rodičům, že pokud se na to vykašlou, poškodí tím hlavně svoje dítě.

Nicméně musíme myslet i na to, že různé děti žijí v různých sociálních kontextech a prostředích. Normy chování na ubytovně budou asi velmi odlišné od těch ve vilové čtvrti. Děti, v jejichž rodinách se běžně mluví sprostě, budou mluvit sprostě i ve škole. Ve třídách je třeba věnovat se vytváření vztahových pravidel, včetně způsobů vyjadřování nesouhlasu. Je nutné mít dobře a konkrétně formulovaný školní řád, o nějž se učitel může v kritických chvílích opřít.

Když se dítě nějakým způsobem vymyká, měli by ho rodiče objednat do pedagogicko-psychologické poradny. Pokud se na to vykašlou, poškodí tím hlavně svoje dítě.

Učitelé si často stěžují, že si nevědí rady s určitým typem dětí. Většinou jsou to celkem chytří kluci, kteří se prostě rozhodli, že je jim škola šumafuk a rozloží každou hodinu. Co s nimi?
Nemá smysl sahat k fyzickým trestům nebo na ně ječet. Nechceme ve třídě posilovat tyto násilné způsoby chování, protože se děti učí nápodobou – to je koneckonců i důvod, proč 1-2 problematické děti dokážou rozložit celou třídu. Co s tím? Zamyslel bych se, co svým chováním dítě získává. Je to ocenění, pozornost, obdiv spolužáků? Nebo se prostě dobře baví?

Myslím, že se může osvědčit, když učitel pracuje se třídou a vtahuje do řešení ostatní děti. Jak vám je, když se tady tohle děje? Odmítnutí od spolužáků může být celkem silná káva. Dál je třeba neustále pracovat na dodržování pravidel, aby všichni pochopili, že se jim to vyplatí, že získají něco, o co mají zájem.

Pokud ani toto nepomůže, může přijít na řadu individuální výchovný program. Je to lepší než série poznámek – prvních pět si rodič ještě přečte, ale osmdesátou už asi ne. Smysl má, aby se sešel rodič, dítě a učitel a férově si řekli, co se daří a nedaří a zkusí najít dohodu na tom, jak společně tu školu lépe přežít, co jim to každému přinese. Pokud toto nefunguje, pak tu máme samozřejmě důtky, snížené známky z chování. A je-li dítě opravdu nebezpečné sobě nebo druhým, pak je ohrožen jeho zdárný vývoj a v tu chvíli je na místě kontaktovat OSPOD (Orgán sociálně-právní ochrany dětí). Škola musí zajistit bezpečí všem dětem, to je její zákonná povinnost, takže OSPOD pak bude vymýšlet, jaká další opatření přijmout.

Norský psycholog Lars Lyster v rozhovorech zdůrazňuje, že špatné chování u dětí bývá následkem komplexního traumatu, a že hrozbami a tresty je nepřevychováme. Souhlasíte?
Děti s naučenými scénáři chování, děti s ADHD a další takzvaně „problematické“ děti, občas mají smůlu na učitele, který si s nimi neví rady. Věřte, že se to do dětských duší zapíše. Je naivní očekávat, že křikem a nadávkami se dítě polepší. Maximálně na problematické chování ještě nasedne dlouhodobá nesnášenlivost vůči škole, dítě se „zakope“ a nic s ním nehne.

U zvířat dobře funguje operantní podmiňování, kdy odměna nebo trest vede ke změně chování. Lidé jsou ale složitější bytosti. U lidí se objevuje třeba fenomén naučené bezmocnosti – když dlouhodobě nezvládám, nesplňuji nároky, tak se přestanu pokoušet. Dalším takovým zajímavým fenoménem je identifikace s opakovaným sdělením. Když mi říkají, že nejsem dost dobrý, tak se postupně rozhodnu být nejlepší v tom, že jsem nejhorší. Já jim ukážu!

Tyto děti navíc mají zkušenosti jen s kritikou a tresty. My Češi jsme proslulí tím, že moc nechválíme, když se někdo chová dobře, protože to je přece „normální“, ovšem hned přispěcháme s kritikou, když se dítě dobře nechová. Zejména děti s problematickým chováním je třeba chválit za každou snahu, každé zlepšení. Navíc, když někoho kritizuji, říkám mu sice, co dělá špatně, ale už mu neříkám, jak to má dělat líp.

Zejména děti s problematickým chováním je třeba chválit za každou snahu, každé zlepšení. Navíc, když někoho kritizuji, říkám mu sice, co dělá špatně, ale už mu neříkám, jak to má dělat líp.

Učitelé také říkají, že mají pocit, že jsou na všechno sami. Že si sami musejí poradit ve třídě s dětmi, sami s jejich rodiči, s ředitelem… Vidíte to stejně?
Nejsou na všechno sami. Ve školách jsou poradenská pracoviště, výchovný poradce, metodik prevence, někdy školní psycholog. Mají k dispozici nejen pedagogicko-psychologické poradny, které jsou dnes hodně přetížené, ale i střediska výchovné péče. Můžou si u nich objednat metodické vedení nebo různé programy. Navíc moje zkušenost ze sboroven je ta, že čeští učitelé často sdílejí frustraci, ale méně často dobrou praxi. Není běžné, aby se český učitel druhého mohl zeptat – co tobě funguje? a dostal skutečnou radu, namísto klasického Já nemám žádný problém!

Existují i různé formy supervize, které si lze objednat. Některé školy je využívají, jiné ne. Přitom další oči v hodině nám můžou v mnohém pomoci. Ono totiž často, když někdo řekne, že vyzkoušel 100 věcí a nic nefunguje, tak reálně vyzkoušel stokrát to samé. Všichni máme svá zaběhaná schémata a scénáře a často nás až pohled zvenčí dovede posunout ke změně.

Mění se podle vás klima ve třídách?
Klima se určitě posouvá, někde k lepšímu, jinde k horšímu. Mění se hlavně kulisy společnosti. Ve školách jsou teď děti Husákových dětí. Jejich rodiče už modelovala 90. léta; umějí si říct, co chtějí – a to i nevhodně. Dnešní rodiče se méně bojí, než se bály předchozí generace, stojí si víc za svým. Učitelé, kteří sami už socialismus často nezažili, tvrdí, že dříve je děti víc respektovaly. Já si myslím, že děti se dřív hlavně víc bály, protože škola měla moc jim zavřít cestu k dalšímu vzdělání a lepšímu životu, to už dnes naštěstí nemá.

Školské systémy obecně, ten český nevyjímaje, jsou v podstatě dost setrvačné. Vidím, že zejména na středních školách žijí ještě stále v představě, že je škola pro studenty tím dominantním zdrojem znalostí. To už ale dávno není pravda. V očích učitelů roste problematičnost žáků, ale musíme si uvědomit, že tak, jak školy ve valné většině ještě stále vypadají, jsou prostě pro část dětí těžké retro.

Je potřeba připravovat děti na povolání, která ještě nevznikla. Tedy učit je především spolupráci, kompetencím a kritickému myšlení. Je mi líto, že to musím říct, ale my v Česku děti připravujeme na povolání, která už zanikají.

Těm dětem někdo dal do ruky mobil a ony zjistily, že v něm najdou celý svět. Nedávno jsem byl na stáži na Islandu. Tam ředitelé říkají: nevíme, co budoucnost přinese, a tak děti učíme spolupráci, kompetencím a kritickému myšlení. Připravujeme je totiž pro povolání, která ještě ani nevznikla. Je mi líto, že to musím říct, ale my v Česku děti připravujeme na povolání, která už zanikají.

David Čáp vystudoval speciální pedagogiku na PedF UK a následně psychologii na FF UK, sedm let pracoval ve středisku výchovné péče. Nyní přednáší na katedře psychologie na FF UK, poskytuje psychologické poradenství a terapii dětem a dospělým v soukromé praxi, vede kurzy zvládání vzteku pro muže, kteří ubližují svým blízkým. Věnuje se prevenci rizikového chování a podpoře pedagogů v rámci tématických seminářů. Je ženatý, má tři děti.
 
DOPORUČENÉ ČLÁNKY


Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte. Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.

Přihašte se přes facebook, twitter nebo Zaregistrujte se
0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
guest
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Brandtnerová
Brandtnerová
11. 9. 2019 14:15

Psycholog, co si myslí, že v mobilu je celý svět – katastrofa. Víc takových koumáků, a opravdu věřím, že by se tato země podstatně změnila – v provozy klikajících pracovníků, tak nějak ve stylu britského seriálu „Black Mirror“. Jinak se obávám, že svět bude více méně pořád stejný. Maximálně hrozí, že západní civilizace bude díky své hlouposti a lenosti stále více chudnout.

„Dnešní rodiče se méně bojí, než se bály předchozí generace, stojí si víc za svým.“

Dost mimo. Dříve s rodiči byla radost spolupracovat. Často to byli sebevědomé, inspirativní, kulturní osobnosti. Nekonfliktní. Dnes je člověk vděčný za každého takového rodiče s vlastními postoji. A někdy unavený z papoušků, kteří si „svůj názor“ přečetli někde na internetu nebo získali na „kurzu uvědomělého rodiče“. Taky proto ten výskyt vývojových poruch. Výchova se totiž tak nějak ošulit nedá.

„…školy ve valné většině ještě stále vypadají, jsou prostě pro část dětí těžké retro.“

Lehká pomoc. Rozdělit školský systém na veřejný a soukromý sektor tak, jak je to jinde. Ta část dětí pak může navštěvovat rozličné lehké „neretro“ školy.

Lenka Kepková
Lenka Kepková
11. 9. 2019 16:59
Reply to  Brandtnerová

„Taky proto ten výskyt vývojových poruch. Výchova se totiž tak nějak ošulit nedá.“… tento názor je naprosto mimo, a doufám, že se nějakého vlastního dítěte nebo vnoučete s vývojovou poruchou dočkáte, protože až potom pochopíte, o jaký problém se jedná.

Brandtnerová
Brandtnerová
12. 9. 2019 15:35
Reply to  Lenka Kepková

Lenka by dobře učinila,
kdyby se občas zamyslila –
věci své důvody mají,
jen tak shůry nepadají.

Někdy však i nebesa
přejde jejich noblesa:
Na toho, kdo špatné přeje,
se náhodou pak vyleje
– a to vážně na mou věru –
třeba velký kbelík téru.

Proto pozor, co tu přáti,
vše se jednou zpátky vrátí.

Aloisie Kunrová
Aloisie Kunrová
6. 10. 2019 20:41

Pan doktor má úplnou pravdu v tom, že nejlépe a to na všechny děti funguje pozitivní motivace. Mám dlouhou praxi s dětmi s ADHD a ostatně jako většina lidí jedou tzv. na pochvalu. Prostřednictvím notýsku denně informuji rodiče, jak dítě pracovalo v každé hodině. Rodič jej pak má příležitost pochválit a zároveň máme možnost zpětně dohledat, co má vliv na změny chování a čeho se například vyvyrovat atd.
Hlavním důvodem proč jsem se ale zapojila do diskuse je, že není tak úplně pravda, že by fungovala taková pomoc učitelům, jak popisuje pan doktor.
V běžné základní škole mám ve třídě 15 žáků, z toho má 6 podpůrná opatření (3 ADHD, 1 SPU, 2 sociálně znevýhodněné, prostě zanedbané). Mám samozřejmě asistentku. 5 z těchto dětí velmi dobře s podpůrnými opatřeními funguje, dokáže respektovat domluvená pravidla, mají možnost relaxace, radost z práce. 1 dítě s ADHD s agresivními projevy chování,které je medikováno, vždy poměrně pracně „zařadíme“ do vzdělávacího procesu, kdy chodí veselé do školy, většinu času pracuje, zařadí se do kolektivu. Pak, cca 1 x za 2 měsíce, nedostane lék a jak je známo projevy jeho chování jsou ještě horší než kdyby vůbec nikdy tyto léky neužíval. Utíká ze školy, pere se s námi, ubližuje dětem. Je nutné jej doprovázet i na WC. Není možné jej vyloučit z výuky, poslat ten den domů. Rodiče ostatně ani neberou telefon. Jak dítě roste, má větší sílu a naposledy na vlastivědné procházce jsme jej musely držet dvě, aby nám neuteklo. Jistě si řeknete, tak proč jej braly s sebou a nebyla s ním asistentka ve škole? Protože se nesmí žádné dítě vyloučit z výuky, aby nebylo diskriminováno. Dalším problémem je, že děti již do školní jídelny ve městě dochází samy a dochází k vážným konfliktům mezi tímto dítětem a jeho spolužáky. Rodiče se logicky obávají o bezpečnost svých dětí. Jaké má učitel možnosti? Třídnická hodina, schůzka s rodičem a zápis o celém konfliktu. Pedagogicko-psychologická poradna radí nevystavovat dítě s diagnózou stresu, laskavě jednat a kreslit hodnotový strom. Doporučila i psychoterapie. Zda na ně dítě dochází, již nikoho nezajímá. OSPOD- již jeden sourozenec odebrán.
Kdo dopadne nejhůř? Dítě s diagnózou, nelze donekonečna brát ohledy. Nebude mít kamarády, radost s učení, ale bohužel ani jeho spolužáci a učitelé. Nese v tomto případě inkluze to správné ovoce? Není divu, že kolegyně, po které jsem třídu přebírala, už ani nedoutnala, jak byla vyhořelá.
Mám svoji práci ráda, baví mě různé metody práce s dětmi, už 10 let učím matematiku podle profesora Hejného a ráda hledám cesty právě k dětem s ADHD. V tomto případě mám ovšem pocit jako kdyby mi někdo radil, abych skákala dva metry vysoko v místnosti, která má jeden metr. A jistě nejsem sama.
Já chci zajímavě učit a mít ve třídě radostné klima. Ne dělat co 2 dny třídnické hodiny, schůzky s rodiči a ovšem zápisy ve třech provedeních.



Pro komentování se přihlaste



Vyberte si,
jaké téma Vás nejvíce zajímá
a dejte se do čtení.

Články pak můžete dále filtrovat. Například dle
věku dítěte a jejich hodnocení.

Staňte se členem naší komunity.

Nechte si posílat ty nejzajímavější články ze světa vzdělávání
a odebírejte náš Facebook.

Buďte naší součástí.