„Moje dlouholetá zkušenost mě dovedla k poznání, že školní problémy jako různé poruchy učení či chování mohou mít svůj zdroj ve špatném fungování rodiny. Pokud najdeme jejich kořen, dají se odstranit nebo minimalizovat. Důležitá je spolupráce s rodiči,“ říká Alena Sobotová, speciální pedagožka s dlouhou praxí ve speciálním i běžném školství.

Skoro v každé třídě je jedno nebo víc dětí s takzvanými poruchami učení nebo chování. Jejich problémy komplikují život jim, spolužákům i učitelům, takže je třeba je nějak řešit.
Příčiny poruch chování nebo učení jsou různé. Může jít o vrozenou nebo dědičnou zátěž, nevhodné vzdělávací metody nebo třeba funkční oslabení žáka v některých ohledech, například v jemné motorice. Moje dlouholetá zkušenost mě ale dovedla k poznání, že někdy je příčina, a tedy i řešení, ve fungování rodiny. Chování dítěte ve škole má přímý vztah k rodinnému prostředí. V mnoha případech tedy nejde o něco daného, fatálního, neřešitelného, nejde o trvalou a nevratnou diagnózu. Úpravou vztahů v rodině a nastavením vhodných podmínek dochází k podstatnému zmírnění výchovných či výukových problémů dítěte.

Můžete nám to ukázat na příkladu?
Vezměme ten, který aktuálně řeším. Obrátila se na mě maminka, jejíž sedmiletý syn má „školní problém“. Tak to aspoň vypadalo podle dotazníku, který vyplnil školní psycholog. Dítě si nerozumí se spolužáky, nespolupracuje, nedělá domácí úkoly. Maminka byla upřímně odhodlaná situaci řešit. Začala ke mně chodit na sezení, a díky tomu jsem mohla nahlédnout i do rodiny. A zjistila jsem, že funguje disharmonicky.

Jak jste postupovali?
„Školní problém“ jsme prozatím odložili a začali se věnovat tomu rodinnému. Rodinná pohoda není něco navíc, luxus, je to primární potřeba dítěte. Pokud není naplněná, následkem bývají těžké dysfunkce. Nejprve je tedy třeba řešit to, aby byla doma pohoda. Pak se můžeme podívat dál, zdali u dítěte opravdu není nějaká porucha, nezávislá na rodinném prostředí, to je samozřejmě možné. Neříkám, že za vším je třeba hledat nefunkční rodinu. Ale je třeba rodinu do zkoumání zahrnout. Teprve následně, když je diagnostika kompletní a vyloučily se nebo odstranily příčiny s kořeny v rodině, speciální pedagog zjišťuje, jak se dítě učí, a jak to udělat, aby se učilo dobře, a rádo.

Co podle vás v rodině nefungovalo?
Ukázalo se, že mezi rodiči panuje trvalé a dlouhodobé napětí, které se odráželo ve způsobu, jak jednají a komunikují se synem. To mělo za následek i jeho problémy ve škole. Zjednodušeně řečeno neměl kde okoukat funkční model chování k druhým lidem. Maminka syna často brala pod ochranu před otcem, reakcí otce, vnitřně nesouhlasícího s jednáním manželky, byla kritika a peskování syna. Když jsem na tohle přišla, mohla jsem lépe interpretovat i chování syna ve škole. Na jednu stranu si nevěřil, ale na druhou stranu mu vyhovovala role chudáčka, kterou si osvojil v rodině. Což ještě víc dráždilo tatínka, takže vůči němu vystupoval neúměrně tvrdě a syna ponižoval, na což zase reagovala matka. Rodiče na sebe v přístupu k výchově naráželi, protože se těžko snášeli mezi sebou.

Jak se dá „opravit“ rodina?
Rodiče přivádím ke zdroji jejich emočních zranění, pod jejichž vlivem jednají. Ve stavu zklidnění a porozumění si pak mohou uvědomit, že nevhodný, nefunkční způsob jednání přenášejí i na dítě. Náš model jednání se dá popsat asi takto: Scénář, podle kterého jede náš „film“, se vytváří pod vlivem zážitků a stereotypů z rodiny. Tedy kromě genetických dispozic má primární vliv na to, jak se chováme, rodinné prostředí. Okolní svět nám pak ukazuje, jak dobrý náš scénář je, jaká je korelace mezi tím, co máme napsané v hlavě, a skutečností, zda to spolu ladí.

Jak to dopadlo v našem příběhu?
Když si maminka uvědomila závažnost rodinné situace, snažila se svým přístupem něco změnit. Byla na to ale sama a začala vážně uvažovat o rozvodu. Pro manžela to byl velmi silný impuls, aby s tímto stavem začal něco dělat. O rodinu nechtěl přijít. Po čtyřech měsících ke mně začal docházet na konzultace i on. Jeho podmínkou bylo, aby mohl docházet odděleně. Bylo to od něj velmi odvážné, muži se o problémech v rodině mluvit ostýchají. Udělal to nejen pro sebe, svou ženu, ale i pro syna.

Co s rodiči konkrétně řešíte?
Atmosféru v rodině, nastavení pravidel, role rodičů, modelové situace z běžného života. Základní podmínkou zlepšení situace je, aby rodiče nešli ve výchově proti sobě, drželi jednotnou linii a společně vytvářeli pohodové zázemí. Když to tak není, dítě je dezorientované, neví, komu má vyhovět. Přirozené rozdělení rolí – laskavá a měkčí maminka, přísnější otec, to je v pořádku. Dítě vycítí, proč tomu tak je. Velmi dobře čte naše „programy“ a nevědomky se učí hlavně z nich, i z těch porouchaných. Až teprve poté, co se vyladí vztahy mezi rodiči, dá se pracovat se synem. Nastavit mu vhodné hranice, podpořit jeho silné stránky, posílit sebevědomí, samostatnost, ale i zodpovědnost. Naučit ho ohledům k ostatním. Toho všeho se ale do velké míry dosahuje osobním příkladem, ne poučováním.

Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

21. 08. 2022 autor/ka: Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak

S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...

Škola

28. 02. 2023 autor/ka: Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné

Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...

Škola dítě 6 - 10 let