Traumatizované děti sedí v každé třídě. Často končí s nálepkou ADHD i s léky, říká psycholožka

Sprostě mluví, napadají spolužáky, jsou agresivní vůči učitelům – prostě „zlobí“. Nebo jsou naopak odpojené, většinu dne hledí z okna, neví, co se kolem nich děje ani co mají dělat. Tyto děti s náročným chováním často projdou celé kolečko organizací, aniž by se někdo skutečně vyptával na jejich podrobnou anamnézu. „Děti, které zažívají traumatické události, nám propadávají systémem. Neexistuje jednotná diagnostika a péče o ně,“ říká psycholožka Leona Jochmannová. 

Ve své dizertační práci jste zkoumala takzvané „problémové“ děti. Co to bylo za děti?

Zkoumala jsem děti s traumatem v osobní historii a to, jak je o ně postaráno v systému školství, sociální péče nebo zdravotnictví. Můj výzkum byl kvalitativní a obsahoval vzorek 150 dětí a jejich případových studií. Nehovořila jsem přímo s dětmi, ale s pracovníky, kteří je měli na starosti. Ti mi dávali komplexní pohled na anamnézu i momentální situaci dítěte. 

Odkud byly tyto dětské příběhy a co měly tyto děti za sebou?

Data jsem sbírala v zařízeních, která byla ochotna je poskytnout, napříč Českou republikou. V ambulancích klinické psychologie, zařízeních pro děti vyžadující okamžitou pomoc, neziskovkách, které se věnují dětem a rodinám, organizacích pověřených sociálně právní ochranou dětí, v pedagogicko-psychologických poradnách. Mluvila jsem se školními i klinickými psychology, pracovníky středisek výchovné péče a podobně. Těch jsem se mohla doptávat na osobní historii dítěte, jeho projevy i momentální životní situaci. 

Zajímaly mě děti, které měly v osobní historii minimálně dvě traumatizující události. V průměru jich ale měly šest a v materiálech byly i informace o dítěti, které jich zažilo patnáct. Šlo o děti ve věku šest až patnáct let, průměrně jim bylo jedenáct let. 

Když mluvíme o traumatizujících událostech, jak si je můžeme představit? 

Jedná se o ta nejzávažnější traumata. Násilí psychické i fyzické, zanedbávání, sexuální zneužívání. Děti bývají cílem i svědkem domácího násilí, jsou závažně zanedbávané, žijí na ubytovnách, často se stěhují. Mnohdy jsou jejich životy velmi chaotické a nepředvídatelné. Mohly procházet náročným rozvodovým řízením, žijí ve střídavé péči, která dobře nefunguje, zažívají mnohdy dramatické situace. 

Můžete nastínit konkrétní příběh?

Ty příběhy jsou každý jiný, ale vesměs dost smutné. Pokud se v rodině například odehrává nějaké násilí, jehož terčem je jeden z rodičů, pak je dítě ve složité situaci, protože z těch, co by ho měli chránit a vytvářet mu klidné prostředí, se stává agresor a oběť. Agresora se dítě bojí nebo je jím manipulováno a oběť je tak zavalená svými problémy a emocionálně nedostupná, že dítěti nedokáže poskytnout podporu a pomoc, jakou potřebuje. Jednorázové trauma se dá ošetřit, přežít, ale pokud je zasažena celá rodina a situace se opakuje, pak blízké osoby nejsou dítěti bohužel k dispozici.

Nebo si představte, že jeden rodič zemře, druhý si po nějaké době najde nového partnera, do rodiny přibudou i jeho děti, z toho nového partnera se postupem času vyklube násilník, který týrá celou rodinu. Dítě se od první do páté třídy zhorší v otázce prospěchu i chování, kdy je agresivní ke spolužákům, drzé k učitelům… Řeší se i nějaké zdravotní problémy, zda nemá potíže se zrakem nebo sluchem. Co se s dítětem stane a zda se jeho opakovaná traumatizace odhalí, to velmi záleží na tom, zda ho bude řešit škola, zdravotnické zařízení nebo nějaká sociální služba pro rodiny.

Jakou roli v životě těchto dětí hraje škola?

Škola bývá prvním místem, kde se projeví potíže. Dítě prostě zlobí. Je agresivní, neklidné, impulzivní, neudrží pozornost, může být úzkostné, provokuje, zkrátka vykazuje zdánlivé symptomy ADHD. A bohužel se často i stane, že si tuto diagnózu odnese, a navíc k tomu i medikaci. Přitom kdyby se někdo zajímal o jeho život, o to, jak to funguje v jeho rodině, pak by dostalo tu správnou diagnózu, tedy post-traumatickou stresovou poruchu (PTSD, post-traumatic stress disorder). Děti s traumatem v anamnéze, které řešil primárně školský systém, si odnášely diagnózu ADHD ve 30 % případů. To je absolutně nadsazené číslo a svědčí o tom, že v diagnostice a péči o tyto děti často selháváme. Neznamená to, že syndrom ADHD dítě získává ve školském systému, ale zde bylo největší množství dětí, které diagnózu ADHD nebo poruchy chování měly jako jedinou, navzdory traumatům v životní historii.

Jak je to vůbec možné, že se na trauma v anamnéze dítěte nepřijde? Přece když přijde dospělý člověk k psychologovi nebo psychoterapeutovi, tak se samozřejmě prochází jeho život velmi detailně?

Samozřejmě by bylo ideální detailně zmapovat osobní situaci každého dítěte, které má problémy. Pokud zjistíte, že dítě tři roky bylo svědkem násilí v rodině, je to velmi cenná informace, na níž je možné stavět další péči. Jenže tak tomu není. V České republice se děti, které vykazují nějaké poruchy chování, obvykle řeší ve školském, sociálním nebo zdravotnickém systému.

U klinického psychologa, psychiatra nebo v léčebně by mapování podrobné anamnézy mělo být standardem – i když ani toto bohužel neplatí úplně. Školská zařízení, jako jsou pedagogicko-psychologické poradny, jsou v přístupu velmi odlišné. Doptávat by se měly, ale z důvodů absolutního přetížení kvůli administrativě inkluze se v poslední době omezují spíš jen na otázky spojené se školou. Výchovný poradce nebo školní psycholog se na rodinné zázemí a historii ani ptát nemohou. Nemůžou si ve složce vést žádné osobní anamnestické údaje bez souhlasu rodičů, a ten často nemají, protože jakému rodiči se chce řešit domácí násilí se školním psychologem? Zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči a další sociální služby se také na anamnézu klientů nesmějí doptávat, bohužel. 

Říkala jste ale, že ani u klinického psychologa nebo psychiatra se na trauma nemusí přijít?

Bohužel nemusí. Máme tu učitele, který si neví rady s dítětem, protože vykazuje známky silného ADHD. Ten tedy doporučí, aby dítě viděl klinický psycholog nebo pedopsychiatr. Dětských psychiatrů je ale na celou Českou republiku zhruba 70, takže se na ně dlouho čeká a jsou naprosto přetížení. Není se tedy čemu divit, když lékař, který nemá vstupní informace o životní situaci dítěte a ví pouze to, co mu sdělí rodina a škola, jde po povrchu a vyhodnotí projevy jako ADHD. Přitom posttraumatická porucha a ADHD jsou poruchy na úplně jiném biologickém základě… Pokud se s traumatem nepracuje, může se zhoršovat, projevovat se v problematickém chování, depresích a úzkostech. 

V čem vidíte hlavní problém péče o traumatizované děti v ČR?

V roztříštěnosti systému. Chybí nám systém komplexní péče o tyto děti. Neexistují jednotné diagnostické postupy a terapie, jednotlivé systémy nejsou propojené. Nemáme pracoviště, které by tuto problematiku řešilo se všemi jejími specifiky. Dám vám příklad. Například v Rakousku, když se rodiče rozvádějí, mají po dobu trvání rozvodového řízení nárok na jednu hodinu s psychologem týdně. Pokud dítě žije v rodině, kde se vyskytly problémy s násilím, je automaticky považováno za ohrožené. Je nutné ho nahlásit příslušným úřadům a následně je mu poskytnuta pomoc, i pokud samo dítě nebylo terčem násilí. 

Situaci také bohužel komplikují v poslední době časté příklady, kdy během komplikovaného rozvodu falešně obviní jeden rodič druhého z týrání nebo zneužívání dítěte. To bohužel přispívá k atmosféře ve společnosti, kdy se pak nevěří skutečným obětem. 

Skutečně neexistují žádná místa v ČR, která by těmto dětem pomohla? Kam by je třeba mohli nasměrovat jejich učitelé, pokud mají pocit, že se v rodině dítěte děje něco špatného?

Je jich velmi málo. Chtěla bych vyzdvihnout činnost SVP (Středisko výchovné péče), což jsou zařízení, kde mají k dispozici multidisciplinární týmy a nabízejí širokou škálu služeb, například terapeutické skupiny, terapeutickou péči pro dítě i jeho rodinu, diagnostiku, internátní pobyty i konzultace pro pedagogy, kteří jsou s „problematickými“ dětmi v kontaktu. Bohužel tato střediska nejsou vždy v dosahu a také o nich ne všichni učitelé a rodiče vědí.

Jediným specializovaným centrem pro děti ohrožené násilím je LOCIKA v Praze, kam také přicházejí děti na doporučení učitelů, OSPOD nebo Policie ČR. Nejen, že tu rodina získá terapeutickou pomoc, ale navíc tu teď zavádějí i edukaci ve školách. Učí učitele, aby se dokázali zamyslet nad tím, jestli za problematickým chováním některých dětí nemůže být skrytý i nějaký hlubší problém. To je velmi důležité, protože upřímně řečeno, statistiky jsou neúprosné. V každé třídě najdete dítě, které zažilo dramatický rozvod, týrání nebo zneužívání. Opravdu to nejsou ojedinělé případy, a jelikož do školy musí povinně chodit každé dítě do patnácti let, učitel může být – a často také bývá – tím prvním, kdo zachytí problém, komu se dítě svěří. V příštích letech by se podobná centra měla otevřít v každém kraji České republiky a doufám, že se tak dostane víc pomoci dětem a lepší přípravy učitelům. 

Máte tu zkušenost, že se děti svěřují právě učitelům?

Určitě, protože děti tráví ve škole víc času než doma a v podstatě pro některé děti je škola takovým „ostrůvkem klidu“ v jejich rozbouřeném životě. Bohužel ale často kvůli svému náročnému chování pak právě tady selhávají a mají problémy.

Učitelé jsou objektivně přetíženi. Pokud mají ve třídě třicet dětí, z toho třeba dvě až tři s poruchou učení nebo s jinými problémy, pak se jim nelze divit, že zlobivé, agresivní, sprostě mluvící dítě je pro něj prostě jen další problém do sbírky, který nemá energii řešit víc, než je naprosto nutné. Navíc pedagogické fakulty mladé učitele nepřipravují na to, aby si všímali varovných znaků v chování dítěte. 

K tomu navíc přispívá i to, že značná část škol podle mě v podstatě rezignovala na výchovné působení a spolupráci s rodinou a soustředí se pouze na předávání učiva. Pokud je učitel orientován jen na výkon, pak se mu dítě pravděpodobně nesvěří. Pokud se ale i při té vší zátěži, kterou ve škole dnes má, učitel dokáže zajímat o své žáky a získat jejich důvěru, pak za ním přirozeně půjdou i se svými problémy. 

Jak konkrétně se má učitel zachovat, pokud se mu dítě svěří s nějakým svým traumatem, o kterých v rozhovoru mluvíte? Jak mu konkrétně může nejlépe pomoct? Co má poradit? Měl by kontaktovat rodiče, nebo ne?

Pokud se učitel dozví o nějaké traumatické události se kterou se mu dítě svěří, velmi záleží na závažnosti i věrohodnosti. Každá škola by měla mít vypracované standardní postupy, jak se má učitel zachovat. Například v případě týrání nebo sexuálního zneužití se jedná o zákonnou ohlašovací povinnost, případně zamezení pokračování dalšího páchání trestné činnosti. Učitel není v pozici vyšetřovatele, aby vyhodnotil, nakolik je sdělení pravdivé. Vždy by měl spolupracovat s kolegy (výchovným poradcem, školním psychologem, ředitelem) a podle rizikovosti sdělení buď dál komunikovat s dítětem a mapovat situaci, pak promluvit s jeho rodiči, nebo naopak rychle jednat ve spolupráci s OSPOD nebo Policií ČR. Nedá se paušálně doporučit jednoduchý postup. Záleží na závažnosti.

Klinická psycholožka PhDr. Leona Jochmannová, PhD působí na Katedře psychologie Univerzity Palackého v Olomouci a zároveň má soukromou klinickou praxi. Pracovala ve středisku výchovné péče, ve zdravotnictví i ve specializovaném centru pro léčbu drogové závislosti. Spolupracuje s centrem LOCIKA v Praze.

Rozhovor vyšel v Akademii LN.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

7

 
7 Počet vláken diskuze
0 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Jiří Falc
Člen
Jiří Falc

Ta mě učila, parádní osůbka.

Martina Den
Člen

Skoro brečím. Taky takovéhle pseudoADHD. Zvlášť těžký je, když to, co má doma je pro dítě normální, nebo je nabádáno rodičem k tomu, nemluvit. Že tohle není OK jsem si začala uvědomovat ve 20. Poprvý jsem to někomu řekla pět let poté. V rodině šlo o psychické onemocnění, to se nedá tak moc vyčítat. Ale nemůžu odpustit škole a některým konkrétním učitelům, že namísto pomoci jen dále sráželi. Kdyby se někdo na pět minut zamyslel než mi začal nadávat…

Zuzana Réblová
Člen
Zuzana Réblová

Je mi 52 a doufala jsem, že se něco v tomto směru od dob mého dětství změnilo – a ono ne.

Jindřich Horák
Člen
Jindřich Horák

Leoně Jochmannové patří dík za to, že se tomuto tématu věnuje a upozorňuje na něj.
Ale paní redaktorko Kocurová, používat pro naši krásnou zemí název ČR je smutné, copak jsou to nějaké politické stránky ? Používáte snad pro Rakousko RR, nebo pro Polsko PR ?

Martin Champa
Člen
Martin Champa

Ahoj…Taky jsem se setkal s tvrzenním,že ADHD je jen rozmazlenost…Mám synka, 8 let…ADHD jsou dle mých zkušeností emoce „nahoru a dolů“…Včetně inteligence…Jasně,je více druhů ADHD…No,je to těžké…Nikdy nezapomenu na jeho přísloví:Dane,ale když si vezmeš Vietnamku,mají i 50 příbuzných…Řekl:Táto,to je přece jasný!Když zahřeješ vejce,taky nevíš,co se z něj vyklube!

Vladimír Kocour
Člen
Vladimír Kocour

Základní problém, který tady vidím, je popsán přímo v tomto článku:

„… pedagogické fakulty mladé učitele nepřipravují na to, aby si všímali varovných znaků v chování dítěte.“

„Výchovný poradce nebo školní psycholog se na rodinné zázemí a historii ani ptát nemohou.“

„Zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči a další sociální služby se také na anamnézu klientů nesmějí doptávat, bohužel.“

Tohle všechno není „bohužel“, to je systémově špatně, a dokud do tak bude, nebudou problémy popsané v tomto článku řešitelné.

Vladimir
Člen

Klinický psycholog, to je také zajímavé téma. Znám jednu takovou klinickou psycholožku. Když jí bylo doporučeno, aby její syn měl odklad školní docházky o jeden rok kvůli nezralosti tělesné a mentální, řekla, že kluk je zdravý a odklad nepřichází do úvahy. Kluk má problémy ve škole s učením, ona s třídní učitelkou vůbec nespolupracuje. Když měla se svým synem vypracovávat domácí úkoly a dohlížet na jeho přípravu, zorganizovala s ostatními matkami na ubohou učitelku lynč a brutálně ji nadávali na třídní schůzce. Klinický psycholog je v podstatě jen kecal, to není není lékař, nemá titul MuDr. Pozor na to!!! Ta… Číst vice »