Inteligenci mají v pořádku, jsou přemýšlivé, nemají žádnou poruchu učení ani chování – a přesto ve škole ani doma nestíhají. Učitelé a rodiče je pořád jenom popohánějí. Takové děti s pomalou rychlostí zpracování informací jsou všude kolem nás. „Vždycky tu byly. Ale dřív to tolik nevadilo, společnost dětem umožnovala, aby déle dozrávaly. Jak se ale doba zrychluje, tyto děti selhávají ve škole, trpí úzkostmi a depresemi,“ říká Ellen B. Braaten, neuropsycholožka z Bostonu v USA. Prahu navštívila v rámci konference Dětská psychologie, kde přednášela právě o pomalých dětech.
Pracujete s dětmi s různými poruchami chování a učení. V poslední době se věnujete dětem s takzvanou pomalou rychlostí zpracování. Co to je? Jak si to můžeme představit?
Rychlost zpracování je, zjednodušeně řečeno, čas, který potřebujete k tomu, abyste dokončili nějaký úkol. Setkávala jsem se při práci s dětmi, které měly různé poruchy, ale vlastně fungovaly poměrně dobře. Vedle toho mi ale rodiče vodili děti, které žádné poruchy neměly, jen byly prostě pomalé a ve škole nestíhaly. Ukázalo se, že například v testech měly velký problém s úkoly, které se dělají na čas, jako je různé zaškrtávání nebo psaní poznámek. Dříve se myslelo, že rychlost zpracování je exkutivní funkce, jako třeba plánování nebo rozhodování. Teď se ale přikláníme k tomu, že exekutivní funkce jsou něco jako auto a rychlost zpracování je něco jako motor toho auta. Má to hodně společného, ale není to to samé.
Jak takové dítě pozná třeba rodič nebo učitel?
Velmi snadno. Jsou to takové ty děti, kterých se zeptáte, co by chtěly k snídani, a pak dobu čekáte na odpověď. Všechno jim dlouho trvá. Obléct se, vyndat si věci z tašky, spočítat příklad. Jsou to takové ty děti, co se jich všichni ptají: „Ty to ještě nemáš? Jak to? Přidej!“ Učitelé si někdy myslí, že jsou tito žáci líní, že se nesnaží, ale tak to není. Některým dětem se potom přidělí nálepka poruchy soustředění – ani to ale není správné, jen zhruba polovina dětí s ADHD má zároveň pomalou rychlost zpracování. Bohužel takové děti ve škole často selhávají a mají pak sklon k různým psychickým potížím. Proto jsem se rozhodla, že se jim budu víc věnovat, abych přišla na to, jak jim pomoci.
Co tuto poruchu vůbec způsobuje?
Nevíme přesně. Podle mého názoru je potíž v lipidovém obalu nervových vláken, který tvoří látka zvaná myelin. Tento myelin zrychluje vedení nervových vzruchů. Když je myelinu málo, jsou i reakce pomalejší.
Například o ADHD, dyslexii a dalších poruchách slýcháme už dlouho poměrně běžně. O pomalé rychlosti zpracování ale zatím tolik slyšet není. Čím to je?
Je to poměrně nový koncept a vyžádá si ještě další zkoumání. Už dnes by ale psychologové měli běžně být schopni tuto poruchu u dětí odhalit. Pokud je podezření na pomalou rychlost zpracování, je třeba provést sérii poměrně specifických testů, které ji odliší například právě od ADHD. Já v praxi už deset let sleduji 1.500 rodin s dětmi trpícími touto poruchou. Je jim mezi 2 a 20 lety, v průměru 10 let. Ze 70 % jsou to chlapci – je zajímavé, že dívky touto poruchou trpí méně. Třetina z nich má nějaké obtíže s fungováním v kolektivu, asi stejný počet vykazuje opožděnou motoriku, 40 % má opožděný řečový vývoj. Napsala jsem o nich knihu Chytré děti, které nestíhají, abych trochu ulevila jejich rodičům, učitelům i dětem samotným.
Chytré děti? Takže s inteligencí nemá pomalá rychlost zpracování nic společného?
Vůbec. Jakmile těmto pomalým dětem z IQ testů odstraníme faktor časového stresu, mají výrazně lepší výsledky a nijak se neliší od běžné populace. Upřímně řečeno, já vlastně nechápu, proč se testy inteligence dělají na čas. Je to kulturní záležitost: v naší kultuře věříme, že chytří lidé jsou rychlí, mají všechno hotové raz dva. Ale to je omyl. Kombinace vysoké inteligence a rychlosti je vlastně dost vzácná. Obvykle bývá vyšší rychlost spíš na škodu.
Dá se říct, že těchto dětí v populaci přibývá, stejně, jako přibývá třeba dětí s diagnózou ADHD?
Domnívám se, že těchto lidí s pomalou rychlostí zpracování je ve skutečnosti pořád stejně. Dřív to ale nebyl problém, nebyly tak nápadné. Jenže jak se tempo života ve společnosti zrychluje, tak je víc vidět, když někdo nestíhá. Před 200 lety takovíto lidé byli třeba vynálezci, spisovateli. Nemyslím si, že by třeba Thomas Alva Edison byl nějaký superrychlý typ. Tehdy to ale bylo přijatelné. Dnes jsou rodiče i učitelé mnohdy frustrovaní. Pořád tyto děti jen popohánějí. Málokdo dokáže docenit jejich kreativitu a hloubku.
Jakou mají tyto děti vůbec prognózu? Zlepšuje se tato porucha s věkem?
Bohužel musím říct, že u většiny se to s věkem nezlepší. Hlavně v případě chlapců bych řekla, že se jejich pomalost ještě spíš prohlubuje. U někoho může myelin dozrát, ale spíš je prostě třeba přijmout, že prostě tento člověk takový je. Není hloupý, je jen pomalejší, věci mu déle trvají. Neexistuje žádná medikace, která by to změnila nebo zlepšila.
„Pomalý“ ale není moc hezké slovo, že? Jak se děti, které sledujete, s touto svou vlastností vyrovnávají?
Ne, „pomalý“ není moc hezké slovo, hlavně v angličtině s sebou opravdu nese řadu všelijakých nepěkných konotací. Přitom je to trochu ironické, protože si všichni stěžujeme na ten hektický život a snažíme se zpomalovat. Cvičíme jógu, jezdíme do ášramu… Tito lidé v sobě tuto pomalost mají, a společnost si jich neváží.
Zejména chlapci s pomalou rychlostí zpracování mívají v dospívání sklony k depresím, mají pocit, že jim něco chybí, že nejsou dost dobří. Trpí úzkostmi z toho, že nestíhají. Bojí se, že nenajdou práci, kde by obstáli. V dnešní době, kdy telefony, mobily, různé aplikace umožňují pracovat prakticky neustále a velmi rychle, je opravdu obtížné s touto dynamikou najít svoje místo ve světě.
Co můžou rodiče a i samotné děti vlastně dělat, aby se jim lépe dařilo?
Já mám pro tyto rodiny takový koncept „3A – Accept, Accommodate, Advocate“. Accept znamená – přijmi svoje dítě nebo přijmi sám sebe, pochop, že věci prostě budou trvat déle. Accommodate znamená – přizpůsob se tomu. Neber si toho moc, když víš, že nestíháš. Zorganizuj si život maximálně efektivně, najdi si prostředí, kde se budeš dobře cítit a fungovat, kde ti třeba ostatní pomůžou, nebudou na tebe tlačit. Advocate znamená – postav se sám za sebe! Když víš, že ti věci trvají déle, tak si zkus vyjednat víc času. Požádej, aby ti zadání raději zopakovali. Když se k tomu postavíte aktivně, leccos je možné.
Jsou i nějaká praktická opatření, která můžou rodiče nebo učitelé přijmout, aby těmto pomalejším dětem pomohli?
Pokud učitel zjistí, že má ve třídě dítě, kterému všechno dlouho trvá, měl by rodičům navrhnout, aby ho vzali na diagnostiku. Vždy je lepší mít v ruce nějaké výsledky a doporučení. Jinak z těch praktických opatření – jen málokteré dítě s pomalou rychlostí zpracování si například dokáže dělat dobré poznámky v hodinách. Když ale nemá kvalitní poznámky, jak se pak má naučit na test? Přijde mi tedy dobré, když se takovému dítěti umožní, aby se mohlo učit z poznámek nějakého rychlejšího dítěte, nebo když si může hodiny nahrávat a pak si výklad doma pouštět.
Rodiče by s takovými dětmi měli trénovat vnímání konceptu času. Tyto děti mívají velmi špatný odhad. Musejí si ten čas lépe osahat. Kolik toho stihnu za 5 minut, 10 minut? Jak dlouho trvá cesta do školy? Jak dlouhé jsou dva měsíce? Tyto děti často vypadají dezorganizovaně, ale v podstatě mají jen velmi nepřesné vnímání času.
Když se u dětí nedá vypěstovat vyšší rychlost zpracování, co se vypěstovat dá, aby jim bylo lépe?
Odolnost a vytrvalost. To jsou vlastnosti, které pomáhají překonávat výzvy a nástrahy. Těmto dětem je třeba vysvětlit, že svět potřebuje dynamické rychlé osobnosti stejně jako pomalejší. Zároveň je sice třeba tyto děti sice chápat a oceňovat, ale není nutné jim tleskat, vynášet je do nebes za každý pokrok, zdůrazňovat, jak jsou úžasní. Oni vidí, že nejsou, a stejně by vám to nevěřili a mohli by se ještě víc stáhnout s pocitem, že jim lžete. Nechceme, aby ztratili odvahu do života, ale chceme, aby si ho dokázali přizpůsobit svým potřebám.
Mám mezi pacienty takové, kterým se to daří. Mají hotovou střední školu, studují vysokou. Uměli si poradit: vybrali si menší univerzitu, kde nemusejí řešit složité počítačové systémy a komplikované přesuny v rámci kampusu. Vědí, že když vystudují medicínu, pravděpodobně jim bude lépe třeba na radiologii než na urgentním příjmu. A pokud nešli na vysokou, tak dělají například truhláře, u nichž lidé oceňují spíš pečlivost a tolik na ně nespěchají.
Říkala jste, že slovo „pomalý“ je v USA bráno velmi negativně. Jak se vůbec vyrovnávají rodiče s tím, když jim řeknete, že jejich dítě má pomalou rychlost zpracování informací a že se to pravděpodobně s věkem příliš nezlepší?
S rodiči a jejich ambicemi bývá v USA velký problém. Stejně jako se v podstatě nesluší o někom říct, že je pomalý, tak rodiče špatně snášejí i představu, že by jejich dítě mělo být průměrné. Průměr pro ně prostě není dost dobrý. Každý chce, aby jeho dítě bylo nejlepší – v matematice, v biologii nebo v basketbalu. Přitom Gaussova křivka je univerzálně platná, nemůže být každý nejlepší. Pokud ale dítě není hvězda, americký rodič běží k psychologovi. Určitě s ním něco musí být, určitě má nějakou diagnózu, když ho zaléčíme, tak se projeví jeho pravý potenciál, říkají.
Přitom často ti průměrní – nebo ti pomalí – v životě dokážou nejvíc. Museli se naučit přemýšlet, překonávat překážky, adaptovat se. Na Harvard nebo Yale často přijdou ty středoškolské superhvězdy, ale najednou se hroutí, nezvládají, a ti v dobrém slova smyslu průměrní je nakonec strčí do kapsy.
Ve své knize i na přednáškách často zmiňujete, že i váš syn patří mezi děti s pomalou rychlostí zpracování. Jak se mu daří?
Syn byl odmalička přesně ten pomalý, přemýšlivý typ. Pořád jsem jen řešila, že nemá nic včas, že mu všechno trvá. Kolikrát jsem na něj křičela třeba kvůli úkolům nebo úklidu… až jsem nakonec pochopila, že je prostě takový. Náš vztah se pak výrazně zlepšil. Vystudoval střední školu, šel pak i na vysokou. Po třech letech studia mi ale řekl – mami, plýtváme tu penězi, já asi nepotřebuju a nechci mít titul. Odstěhoval se z Bostonu do Colorada, což je na poměry USA velmi klidný stát, kde jsou hory a krásná příroda. Je mu 25 let, pracuje jako vedoucí v obchodě a je úplně v pohodě. A to je nejdůležitější.
Ellen Braaten je americká neuropsycholožka. Působí v nemocnici Massachusetts General Hospital, je ředitelkou programu Learning and Emotional Assessment Program (LEAP) a profesorkou psychologie na Harvardské lékařské fakultě (HMS). Soustředí se na diagnostiku neuropsychologického vývoje dětí. Vedla řadu studií soustředěných na poruchy chování a učení. Napsala několik odborných knih, například Straight Talk about Psychological Testing for Kids. Je matkou dcery a syna.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Mně se stalo – v roce 1987 – , že na naši ZŠ přišla jakási inspektorka. Byli jsme v 5. třídě, mně bylo 11. Tato inspektorka částečně vedla jednu hodinu, kterou měla učit naše třídní učitelka. Inspektorka s námi dělala diktát. Na další hodině už ta inspektorka nebyla a naše učitelka ten diktát s námi probírala. A přitom nám řekla, že tato inspektorka prohlásila O CELÉ TŘÍDĚ, ŽE JSME „TĚŽKOPÁDNÍ“. To jako, že „pomalu chápeme“. A že naše třídní učitelka se s inspektorkou kvůli tomu pohádala. Že nejsme těžkopádní.
Dlužno poznamenat, že naše třídní učitelka si na některé děti zasedla, a ty ostatní neměla ráda. Rozhodně nebyla ani oblíbená, ani se svou třídou dobře nevycházela. Navíc byla přísná. Jednoho spolužáka nechala propadnout, další dva poslala na reparát (který udělali). Přesto, když slyšela hodnocení, že pomalu chápeme, tvrdě se proti tomu ohradila. Neboli se nás zastala.
V naší třídě nejspíš – shodou okolností – bylo prát žáků i žákyň – kteří (a které) patřili k pomalejším. Ale prostě to nějak šlo.
„Jakmile těmto pomalým dětem z IQ testů odstraníme faktor časového stresu, mají výrazně lepší výsledky a nijak se neliší od běžné populace.“
Omezený čas na vypracování je zcela nezbytnou a neodstranitelnou součástí IQ testů. Jakmile z IQ testu odtraníte „faktor časového stresu“, přestává tento test být IQ testem. Výsledky takového testu pak nemají žádnou vypovídací hodnotu a jsou úplně k ničemu.
To dobře ilustruje podstatu názorů některých bostonských neuropsychologů…
Já nevím, máme jednoho takového doma a pokud by mělo být vše pouze na čas, nedostal by se se svým IQ výš, než má houpací kůň. Ne, že by na tom záleželo, ale byl by to hodně zkreslený názor/výsledek. Těmto dětem není zapotřebí dávat 2x tolik času, obvykle stačí jen pár minut navíc. Např. ve škole začínat psát písemku jako první a končit jako poslední. V běžném životě pak fázovat na etapy, jinak se přehltí a nefungují vůbec.
Když to převrátím, kdo je podle Vás inteligentnější/chytřejší/víc mu to pálí? Ten, kdo odpověděl na všechno a měl tam chyby, nebo ten, který zná odpovědi, ale nestihne je zapsat v časovém limitu?
Standardní IQ testy jsou koncipované pro lidi produktivního věku, kteří prošli tím, co by se dalo shrnout pod pojem „normální vývoj“ a kteří jsou momentálně na životním vrcholu duševních sil. Pro lidi se specifickými nároky, například pro lidi po operacích mozku, s nemocemi jako alzheimer a RS, pro děti i seniory, pro lidi s dysfunkcemi, poruchami paměti či soustředění atd, existuje mnoho specifických variant. Divil bych se, kdyby se pro Vámi zmíněný případ nenašla nějaká vhodnější varianta, než zrovna ta standardní.
Ať už ale projdete jakoukoliv variantu, je nezbytně důležité dodržet postup, který byl stanoven při její výrobě, má-li takový test mít nějakou vypovídací hodnotu, a nebýt jen ztrátou času. Při standardním IQ testu je jednou z nezbytných součástí i časový limit. Je-li problém dodržet tuto podmínku, pak má smysl hledat vhodnější variantu, a ne ignorovat podmínku.
Souhlasím s Vámi. Jen to bylo zamyšlení, jak vlastně vnímat (jakýkoli) výsledek z těchto testů. A zda je opravdu tak podstatný ten čas. V tuto chvíli a v tomto kontextu nejspíš podstatný je . 🙂
Ten čas je u standardního IQ testu opravdu stěžejní, protože u tohoto testu rozhoduje o Vašem inteligenčním kvocientu i to, kolik úloh dokážete správně vypracovat do časového limitu. Má to svůj význam. Opravdu to není jen kulturní záležitost, jak tvrdí ta paní z článku. Na psychologickou stránku věci může být třeba nedostižná expertka, ale čím méně ví o tom, jak fungují IQ testy, tím více do nich kope. 🙂
Odborníci, mezi nimi i organizace Mensa, která na základě IQ testů nabízí členství ve svých řadách, upozorňují, že IQ testy nesledují v plném rozsahu vše, co je považováno za projev inteligence. Člověk, který tak dosáhne vysokého skóre v IQ testu, může odolávat mediálním manipulacím skrze fake news, protože má silné analytické myšlení, ale zároveň být snadno manipulovatelný přes emoce, protože běžný IQ test neměří ani sociální ani emoční inteligenci. Nelze tedy dělat závěry o tom, jak moc je člověk na základě svého inteligenčního kvocientu schopný odolávat manipulacím. Proto je potřeba tyto výsledky chápat komplexně a jejich interpretace coby čísla na stupnici brát jen s velkou rezervou.
Ale hlavně standardní IQ testy jsou už trošku přežitek, nemyslíte?
A k tomu je potřeba si položit otázku: kdo ten časový limit vymyslel? Soudružka učitelka? A nebo snad nějaký ještě vyšší soudruh?
Časový limit u IQ testu vymysleli zřejmě jeho tvůrci. Ať už tvůrci původní, dnes asi stoleté, verze – psychologové Binet a Simon, nebo tvůrci některé pozdějších úprav. Moderní verze testů jsou výsledkem mezioborové spolupráce psychologů, neurobiologů, matematiků a podobných „soudruhů“. 😉
A vymysleli ho proto, že ať už inteligenci definujete jakkoliv, pohledem jakékoliv vědy, vždy se dostanete k tomu, že jde o schopnost přijímat VČASNÁ rozhodnutí. Je jedno, jestli tím rozhodnutím bude uspokojit žízeň, vybrat správný chybějící obrázek, zvolit správnou reakci na podnět, rozlišit emoce druhé osoby, odhalit skryté vazby mezi prvky nějakého abstraktního systému, nebo skládat prvky symbolického systému, jakými jsou slova konkrétního jazyka, tak, aby z toho vzešlo dílo hodné Shakespeara, nebo třeba jen vtipná replika coby obrana proti šikaně, nebo cokoliv jiného. Důležité je, že to dokážete včas, tedy tehdy, kdy je to třeba.
Nehledejte v tom soudruhy, soudruhu.
U IQ testu se ten čas stanoví při zkouškách testu na vzorku populace. V zásadě by měl být takový, aby nikdo neodpověděl na všechny otázky. Pak se nějaký čas zafixuje a už s tím daným časem se test kalibruje na dalším, větším vzorku populace (což je dost náročná věc). Čili dodatečnou změnou času se celý ten pracně zkalibrovaný test rozhasí…
Jeden ze zakladatelů teorie inteligence, psycholog L.L.Thurstone, definoval sedm základních faktorů inteligence: prostorová představivost, rychlost vnímání a pochopení, obratnost v počítání, chápání řeči, slovní plynulost, paměť, úsudek.
Podrobněji faktory týkající se rychlosti:
Rychlost vnímání (p)
Všechny kognitivní testy, které jsou založeny na srovnání různých prvků nebo při identifikaci struktur a sekvencí. Proto schopnost, kterou Thurstone nazval „rychlostí vnímání“, odkazuje na rychlost, s jakou nacházíme podobnosti a rozdíly mezi několika položkami.
Numerická schopnost (n)
Testy numerické aptitude se skládají hlavně ze základních matematických výpočtů: sčítání, odčítání, násobení a dělení. I když mohou být složitější, ve faktoru n váží většinou jednoduché aritmetické výpočtové úlohy; nejvýznamnější aspekty jsou rychlost operací a přesnost odpovědí.
Děkuji mnohokrát za skvělý článek, naprosto jsem v něm syna našla (ukázkový případ, co paní popisuje) a teď díky tomu i některé věci lépe chápu… Syn uměl skvěle počítat již ve třech letech, je velmi přemýšlivý, naučil se číst také ještě před školou, jakékoliv „úkoly“ ho strašně bavily, ve škole velmi nadšený první rok (šel čerstvě v 6-ti letech, je 30. srpna), strašně ho to tam oproti školce bavilo. Třetí rok ve škole stále samé jedničky, na testy mu stačí, co ve škole slyší; ALE – nesnáší cokoliv na čas, vše mu strašně trvá, nestíhá (jak v denních činnostech, tak i třeba ve škole), strašně se nervuje a začínáme mít pocit, že ačkoliv je zvídavý, přemýšlivý, tak je ze školy frustrovaný.
Některé činnosti se dají natrénovat, aby je člověk uměl dělat rychleji. Ale jen některé. Jiné zkrátka ne. Kromě toho je možné pomalost v jedné činnosti kompenzovat rychlostí v druhé. Např. kdo se pomaleji obléká, může třeba chodit rychle, a tím to vyrovnat. Třeba, když se někam jde.
Které činnosti se nedají dělat navzdory tréninku rychleji? Pokud se dá činnost trénovat, pak se v ní dá i zdokonalovat.
Třeba práce na počítači, psaní rukou, atp. Jestliže to jsou oblasti, ve kterých má člověk z nějakého důvodu zpomalený proces výkonu, nezrychlí to žádný trénink. Člověk se sice může zdokonalovat, ale nezrychluje. Znám takové případy i ze svého okolí. Když se někoho budete každý den ptát, co si dá k obědu, neznamená, že se mu zrychlí proces rozhodování a to je jenom myšlenkový pochod. Teď když se k tomu přidá ještě fyzická aktivita, je vymalováno 🙂
Jestliže má nějaký člověk zpomalený proces výkonu, pak důvod, proč se tréninkem nemůže zrychlit, leží v tomto, ne v charakteru činnosti. Ale to je jen cvičná rétorika. 😉
Viděl jsem mnoho lidí, u kterých měli mnozí odborníci nejeden dobrý důvod věřit, že jejich stavy jsou konečné a neměnné. Někteří z těch lidí však zvolili kombinaci vůle a správného přístupu a doslova tím přenášeli hory, jak se říká.
Nevím, čím se tyto případy liší, nemám dost zkušeností s případy zpomaleného výkonu. Ale pokud vůle a správný přístup umožnily chodit člověku s natřikrát přeraženou páteří, proč by v tomto případě měly selhat? Je evidentní, že „ptát se každý den, co si dá k obědu“ není onen správný přístup k tréninku rozhodování o budoucím apetitu. Ale cvičení na trénink paměti, myšlení, soustředění, rozhodování, učení, a dokonce i inteligence, existují. Třeba by se mezi nimi našlo nějaké vhodné.
Přesný seznam Vám nedám, protože pravděpodobně ani neexistuje. Mohu Vám ale říci, co znám z vlastní zkušenosti.
Nejde zrychlovat psaní – po dosažení určité (nevelké) rychlosti už to prostě lepší nikdy nebude. Nejde zrychlovat zavazování si tkaniček u bot. Nejde zrychlovat oblékání (aniž by se změnil druh oděvu). Navíc na maximální rychlost mají vliv takové faktory jako únava, denní doba apod.
To, jestli daná činnost zrychlovat jde nebo ne, navíc nezávisí na tom, zda ji někdo prohlásil za pomalou nebo ne.
Já s Vámi vlastně souhlasím. Každý člověk má určitou hranici, na kterou se může tréninkem dostat, ale kterou již dál nepřekoná. A tato hranice je individuální jak pro jednodtlivce, tak pro okolnosti, které na něj zrovna působí, tedy únava, denní doba apod.
Ale tréninkem se učíte nejen dělat ty samé pohyby rychleji (až na tu svou hranici), ale učíte se i novým pohybům, díky kterým ty samé činnosti děláte efektivněji, než doposud. Tím se pak můžete dále zrychlovat. Platí to pro sport, psaní i oblékání. Tréninkem se naučíte správně dýchat a pohybovat při plavání, díky čemuž jste rychlejší, než když to děláte nesprávně, stejně jako se naučíte úsporným tahům propiskou při psaní písmen atd…
Ve školství lze praktikovat ledacos, jak se ostatně ukazuje u nás po roce 89. V praxi to ovšem může být o něco horší – k čemu mi bude to, že dojdu k, řekněme, správnému rozhodnutí, ale pozdě? Někdy se musím rozhodnout hned, někdy mám na přemýšlení pár minut a nemám dojem, že by se kupříkladu solidně rozjetá chemická reakce nechala přemluvit k prodlouženému časovému limitu…
Proč na to narážím – zrovna nedávno jsem měl případ, kdy si mi jeden mládenec postěžoval, že se ucházel o práci v chemické laboratoři nejmenovaného provozu s očekáváním klidného místa, kde by nebyl ve stresu, nemusel komunikovat s ostatními lidmi a měl dostatek peněz a času na přemýšlení… a velmi se divil, když mu bylo bez obalu řečeno, co tam tedy vlastně chce…
Jestliže člověk se zpomaleným přemýšlením zvolí profesní dráhu, která vyžaduje rychlé reakce v určitých situacích, ukazuje to spíš na nedostatečnou sebereflexi a možná i omezený intelekt 🙂
O sníženém intelektu kohokoliv nejsem kompetentní spekulovat, sám jsem rád, že ten můj má alespoň kladnou hodnotu 🙂
Ale tu nedostatečnou sebereflexi bych podtrhl – někdy mívám pocit, že se stává jakýmsi fenoménem naší doby.
Já jsem o tom trochu přemýšlel – to je analogie s dosahováním maximálních rychlostí (případně vytrvalostí) u fyzických výkonů. Například běhu. Člověk dokáže na rovině krátkodobě vyvinout maximální rychlost necelých 40 km/h (tzv. „sprint“, mistr světa je, pokud vím, Usain Bolt, na 100 m čas 9,2 sekundy). Každý člověk, kdyby to po něm někdo chtěl, by dokázal uběhnout 100 m za nějaký čas. A každý za různou dobu.
Do maximální rychlosti běhu se promítá také fyzická zdatnost – důležitá je ale také schopnost mozku pohybovat nohama určitou maximální rychlostí!
Takhle by se u každého daly měřit časy a počítat průměrné rychlosti. Kdybychom tytéž lidi požádali, aby potom běželi 50 m, a měřili jim časy, mohli bychom u některých zjistit, že na kratší trati dosáhnou větší průměrné rychlosti. A u některých ne. Tréninkem by se to dalo u lidí zlepšovat – každý by ale dospěl do určité meze, nad kterou by se už nezlepšoval.
A je jen na hodnotiteli, co považuje za „normální“ a co už za „pomalé“.
U všeho se dá stanovit „normální“ a „pomalé“ podobně, jako u IQ testu. Zjistíte-li čas, ve kterém danou (jakoukoliv) aktivitu zvládne dejme tomu třeba 98% populace bez ohledu na věk, pohlaví, fyzické či duševní dispozice apod, pak můžete prohlásit, že zbylá 2% jsou ve srovnání se zbytkem populace pomalejší. To samé bude platit, když stanovíte čas tak, aby jej dosáhlo 50% populace (i když taková hranice se nepoužívá). Druhá polovina bude prostě pomalejší. Je to holé konstatování faktu.
Vychází to z toho, že „normálnost“ nelze přesně definovat. Většinou se za normální bere to, co je v populaci běžný jev, ať už se jedná o výsledky IQ testů nebo třeba lékařských vyšetření. Většina lidí má například srdce uložené na levé straně hrudi, takže se to bere za normální, ale přesto existují lidé, kteří mají srdce napravo a také žijí. Můžeme ale s klidem říct, že mít srdce napravo je abnormalita. Není to vůči těmto lidem nic dehonestujícího ani diskriminujícího. Je to prosté konstatování faktu, že v lidské populaci je běžné mít srdce uložené jinak.
Určitě máte pravdu, pane Václave, v tom, že hranici normálnosti stanovuje „někdo“, a kdyby ji stanovil jinak, byla by jiná.
Já k tomu všemu mám ještě jednu poznámku: pomalost hodnotíme měřením času. Měříme vlastně rychlost nějakého děje a porovnáváme ji s nejnižší „ještě dovolenou“ rychlostí. Rychlost se měří nepřímo prostřednictvím času. Mezi přímo měřeným čase a hodnocenou rychlostí je vztah typu Y = 1/X, tedy nelineární vztah. Běží-li děti 100 m, tak zlepšit se z času 15 s. na 14 s. nedá stejnou práci jako zlepšit se z 14 s. na 13 s., a to nedá stejnou práci jako zlepšit se z 13 s. na 12 s. Ale dá to práci postupně čím dál větší. A narazí-li testovaný člověk na svůj technický limit, je ten „náraz“ „tvrdší“.
Lépe to bude vidět na příkladu základní školy, která nemá vlastní jídelnu, a tak děti chodí do jídelny sousední ZŠ, vzdálené 1 km. Na oběd + cestu tam a zpět mají 1 vyučovací hodinu (45 min) + 2 přestávky (10 + 10 min), dohromady 65 min. Řeklo by se, „pohoda“. Že to pohoda ve skutečnosti není, si uvědomíme, jakmile začneme trochu počítat. Jdou-li děti rychlostí běžné chůze 4 km/h, tvá jim cesta do jídelny plných 15 min, zpátky dalších 15 min – chůzí tedy stráví skoro polovinu času. A těch 35 min, které jim zbývají, je třeba rozdělit na stání ve frontě a samotné obědvání. Stačí, aby stáli ve frontě 25 min, a už jim na snědení oběda zbývá jen 10 min. To už „není tak pěkné“, že?
A teď si vemte, že některé dítě má třeba vyvrtnutý kotník, má ho v sádře a jde ten 1 km tam a 1 km zpět o berlích. A nebo mu tu nohu ze sádry právě vyndali a je v rekonvalescenci. I takové dítě je považováno za „zdravé“. Ale je fakt, že takových dětí není mnoho.
Zůstaňme u dětí, které mají nohy v pořádku. Někdo by mohl říci: a co kdyby ty děti prostě „přidaly do kroku“? Tak dobře. Kdyby šly rychlostí 5 km/h, trvala by jim cesta 12 min, kdyby 6 km/h, trvala by 10 min. Teď si představte, že by jim zbývalo už jen těch 10 min a z jakéhokoli důvodu by ztratily „minutku“. Jak by to dohnaly? Musely by to ujít za 9 min, to předpokládá rychlost 6,66666 km/h. A co teprve, kdyby přišly o 2 min, musely by zrychlit na 7,5 km/h – a to už určitě není rychlost chůze. Kdyby se zdržely třeba právě pomalostí jídelny a dlouhým stáním ve frontě, a zůstalo by jim 8 minut do vyučování, musely by ten 1 km částečně běžet. S plným žaludkem. Jinak by přišly pozdě na odpolední vyučování, soudružka učitelka by se rozčílila, dala jim poznámku do žákovské knížky, atd. Chtěl byste, aby Vaše děti chodily do takové školy?
Není třeba dodávat, že kdyby jim zbývala jediná minutka, musely by vyvinout rychlost 60 km/h. 60 km/h – co to je? Jenom číslo, že ano? Ale každému (i tomu, komu nejde matematika) je jasné, že za minutu to nestihnou.
No, k tomu obědu bych dodal, že já jsem svého času chodil na školu, která měla vlastní jídelnu, a přesto měla naše třída po vystání front atd na oběd zpravidla necelých 5 minut. Nechci to obhajovat, určitě to nebylo správné. Ale mít na oběd dvakrát tolik času – tedy těch 10 minut, jak zmiňujete – bych tenkrát považoval za nehorázný luxus. 🙂
Nicméně dobře chápu, co říkáte a naprosto s tím souhlasím.
Jde ale o to, že ta hranice není zpravidla nějaké bezvýznamné číslo, které by mohlo být úplně jiné, kdyby jej stanovoval někdo jiný. Hranice toho, co je „normál“ a co už „pomalé“ je (u psychotestů) zpravidla percentil, odpovídající populačnímu průměru s největší přípustnou odchylkou pro zachování statistické významnosti. To všechno jsou statistické pojmy, které v sobě ukrývají přesné výpočty a podle jasných pravidel stanovené podmínky, ne nějaké bezobsažné termíny, které umožňují libovůli hodnotitele.
V praxi by se tedy ta hranice nemohla změnit na základě vůle hodnotitele, ale výhradně změnou populace, na které je tato hranice měřena. Můžete si to představit tak, že byste měl dvě nezávislé populace – v populaci A by 98% jejích členů bylo schopno běhat maximální rychlostí 20 km/h, zatímco v populaci B by 98% členů zvládlo „jenom“ 18 km/h. Na základě takovýchto výsledků byste mohl prohlásit, že v populaci A je norma 20 km/h a v populaci B 18 km/h, a že populace A je tedy rychlejší, než populace B.
Dítě s kotníkem v sádře by v obou populacích bylo zřejmě považováno za pomalé. 😉
Oklikou se dostáváme k původnímu tématu: tréninkem LZE ZRYCHLIT žraní jídla v jídelně – účelnější pohyby s vidličkou a nožem, rychlejší hltání jídla, toleranci k tomu, že do sebe člověk rychle narve žrádlo, tolerance k tomu, že je to neslané nebo jinak nechutné, horké, socialistické apod., lepší zvládání stresu spojeného se spěcháním v jídelně. Větší odolnost proti zvracení rychle sežraného jídla při následném indiánském běhu na odpolední vyučování.
(Z vlastní zkušenosti. A dodnes jsem v tomhle rychlejší.)
Děkuji paní Kocurové za velmi pěkný rozhovor na téma pomalé rychlosti zpracování. To je něco, s čím bojujeme já i obě dcery. Děkuji také za komentáře, u kterých je vidět, jak marná je snaha zprostředkovat slovy nepřenositelnou zkušenost. Paní doktorka a profesorka z Harvardu má myslím nepoměrně větší zkušenost než všichni komentující a dovolila bych si souhlasit s tím, že rychlost se s věkem většinou nezlepší. Z mé vlastní zkušenosti je tomu spíš naopak. A co se týká tréninku, ano mnoho věcí lze natrénovat, ale vzhledem k omezenému časovému limitu našeho života na tomto světě a omezeným možnostem výběru toho, kde žijeme a kým jsme, máme jen omezenou možnost výběru také toho, co přesně budeme trénovat. Bohužel, pravidlem bývá spíše to, že lidé s pomalou rychlostí jsou nuceni obětovat neadekvátně mnoho času na trénink něčeho, v čem nebudou nikdy dobří, na úkor toho, v čem by mohli třeba i vyniknout, a není na jejich vůli to změnit, ani nemusí za celý jejich život dojít k tomu, že by poznali, v čem by dobří být mohli, a když to poznají, už je pozdě.