Nadaným dětem nestačí ve škole nabídnout víc informací. Potřebují úplně jiný druh práce, říká maďarská psycholožka

Co to je talent, jak ho rozpoznat a rozvíjet? Podporou nadaných dětí se v Maďarsku zabývá mimo jiné i doktorka psychologie Szilvia Fodor, která nedávnou vystoupila v Praze na konferenci Společnosti pro talent a nadání. Stála u zrodu unikátního programu, který měl za úkol vyhledat a podpořit mladé lidi s IQ nad 160. „Nadané děti potřebují, aby při vzdělávání zažívaly kreativitu a autonomii. Jen tak v nich nezabijeme vnitřní motivaci,“ tvrdí.

Kdo vlastně jsou nadané děti? Jak si je můžeme představit?
To je obtížná otázka, protože existuje spousta konceptů, které zdůrazňují různé schopnosti. Schopnosti můžete mít různé – sportovní, umělecké, a pak také kognitivní, kam patří inteligence. Když se bavíme o nadání, jde prostě o nějakou nadprůměrnou schopnost. Takže si musíme napřed definovat, na jaké schopnosti se soustředíme, a stanovit, jak vypadá průměr. Nejčastěji se zaměřujeme na kognitivní schopnosti a inteligenci a zrovna IQ se pomocí testů měří dobře. Máme tu IQ 100, což hodnotíme jako průměr, takže IQ 120 je nadprůměr, hodně vysoké IQ je něco kolem 135 a třeba IQ 160, to už je vážně extrém, tím se může pochlubit statisticky jeden člověk z deseti tisíc.

Kolik nadaných lidí zhruba v populaci je?
Když hledáme studenty, které bychom mohli umístit do programů pro talentované, většinou se bavíme o 10-15 procentech. Otázkou je, jak si jich všimnout, rozvíjet je a jejich talent nepromrhat.

Každý rodič chce věřit, že zrovna to jeho dítě je opravdu chytré, ale statisticky vzato je tedy skutečně nadaných zhruba pětina. Pokud jste rodič nebo učitel, čeho si u dětí máte všímat?
To záleží na věku. Obecně ale jedním ze základních znaků vysoké inteligence je třeba to, když děti už ve školce chtějí číst. Ve školce a na začátku školní docházky jsou tu hlavně dva ukazatele, které by rodič neměl přehlédnout. Jedním jsou opravdu neobvykle široké zájmy. Tyto děti jsou schopné se do nějakého tématu ponořit, hltají o něm všechny informace, chtějí jít do hloubky – a to ukazuje na vysokou úroveň kognitivních schopností. A dalším ukazatelem je, že takové dítě mívá spoustu energie. Tato energie do budoucna poslouží jako hnací motor motivace, ale u malých dětí je pro rodiče nebo učitele někdy dost složitě zvladatelná. Tyto děti jsou pořád lačné po informacích, na chvíli se nezastaví, což může být dost náročné, protože samozřejmě jako rodič i jako učitel máte i spoustu jiných věcí na práci, než jednoho malého zvědavce. Když vás jako rodiče už začne chování dítěte obtěžovat, je dobré se na něj podívat z jiného úhlu a říct si, že tahle neunavitelnost mu třeba za pět let dá obrovskou výhodu mezi ostatními.

Chodí za vámi rodiče s dětmi, u nichž mají „podezření“ na vysokou inteligenci?
Já nemám soukromou praxi, jsem vědkyně, univerzitní profesorka, a také se věnuji konzultacím s řediteli škol a učiteli. Radím jim, jak identifikovat nadané děti a rozvíjet je. Mnozí psychologové vědí, co by se mělo těmto dětem poskytnout, ale netuší, kde tyto služby najít. Pokud máte například dítě s dvojí výjimečností, tedy vysokou inteligencí zkombinovanou s poruchou učení, jako je třeba dyslexie, tak to je velmi náročná situace. Je nutné takové dítě nasměrovat do vhodné školy, vhodného prostředí. Pokud jste psycholog, poznáte třeba dokonale to konkrétní dítě, ale aby bylo možné mu opravdu pomoci, musíte se vyznat i ve školách a různých programech, což je ten článek, který často chybí.

Je pro nadané dítě důležité, aby si ho všimli a rozpoznali jeho talent?
Ano i ne. Na začátek je nutné říct, že talent je vždy orientovaný na konkrétní dovednost. Něco vám jde velmi dobře, něco méně, v něčem jste slabí. Takže není možné o někom prostě jen říct, že je talentovaný. Na druhé straně ale je ale dobré vědět, jaké silné a slabé stránky dítě má, to je pro jeho učitele i rodiče velmi důležitá informace. Pokud jste od přírody v něčem dobří, tak když se do toho opravdu opřete a snažíte se, můžete vyniknout, ale pokud k tomu předpoklady nemáte, můžete být sice nad průměrem, ale ne excelentní.

V některých maďarských regionech funguje program, kdy se sportovní specialisté chodí dívat do škol na šestileté děti při hodinách tělesné výchovy. Vybírají si ty, které jim připadají šikovné. Po dvou letech jim pak udělají kompletní měření tělesných parametrů, včetně hustoty kostí nebo zastoupení červených a bílých svalových vláken. A pak jim řeknou, jaký sport je pro ně vhodný. A to mi přijde skvělé, protože snad každý kluk rád hraje fotbal, ale když mu už v 9 letech řeknou, že má příliš slabá kolena, tak ví, že bude lepší vybrat si něco jiného. A tak je to se všemi oblastmi nadání. Když víte, co je vaší silnou stránkou, a rozvíjíte ji, můžete snadněji dosáhnout skvělých výsledků.

Takže pokud máte třeba pětileté dítě, které začíná číst, zajímá ho vesmír a planety a různé existenciální otázky… je dobré ho vzít k psychologovi na nějaké hodnocení?
Myslím si, že to v tuhle chvíli není nutné, možná jen pro zajímavost. V raném dětství, řekněme ve školce a prvních letech školy, děti potřebují hlavně jedno: zamilovat se do poznávání a učení. Nechte je, ať si leccos vyzkouší, ať v rámci svých možností zkoumají věci, dělají pokusy, rozvíjí se ve všech směrech. Čím víc se dozvědí, tím lépe pro ně. Není potřeba se rozhodovat, jestli z nich budou matematici nebo historici, ale máme jim umožnit, aby se chtěly učit. Může to být někdy pro učitele a rodiče dost náročné, ale je to to nejlepší, co pro ně můžete udělat.

Lidé si často spojují velké nadání s jakousi psychickou křehkostí, s větším výskytem depresí a úzkostí. Je to tak?
Výzkumy ukazují, že mezi vysoce inteligentní populací obecně není vyšší výskyt psychických problémů. Zároveň je ale pravda, že tyto děti mívají svoje specifické těžkosti – mohou se cítit nepochopené nebo vyloučené. Je třeba mít na paměti, že mají nadání v jedné oblasti, ale v jiných mohou být zcela průměrní. Jenže když děti dokážou třeba řešit složité matematické příklady, okolí pak od nich očekává i dospělejší chování. Ovšem pořád jsou to děti, mají nárok se chovat hloupě. Takže to jsou takové typické problémy, které vysoce inteligentní lidé od dětství mívají. V ideálním světě by se lidé už odmala měli učit toleranci a přijetí; pokud by to tak bylo, neměly by nadané děti tolik potíží.

Co by měli učitelé dělat, aby se děti s vysokými kognitivními schopnostmi cítily ve škole dobře? Dost často slýcháme, jak nadané děti nerady chodí do školy, trápí se tam a zlepší se to třeba až na gymnáziu…
Na to je vlastně celkem snadná odpověď. Žádné dítě by se při vyučování nemělo nudit, a to by měl učitel zařídit. Existuje takový koncept zvaný Bloomova taxonomie vzdělávacích cílů. Myslím, že není příliš známý, nechápu proč, protože podle mě je to skvělá myšlenka. Je to jakási pyramida, kdy se začíná od prostého zapamatování, pokračuje přes aplikaci nebo analýzu a na vrcholu pyramidy je pak vyhodnocení a vlastní tvorba. Pro některé studenty jsou spodní patra až dost – zapamatovat si věci, vybavit si je, to jim stačí. Ale když učitel vidí, že někdo dokáže jít dál, měl by mu umožnit analyzovat, syntetizovat, tvořit. A může to dělat se stejnými materiály, není třeba chystat nic extra.

Častý problém vzdělávání nadaných je to, že se jim prostě nabízí víc informací.  Tyto děti ale potřebují úplně jiný druh práce.

Jak si to můžeme v praxi představit?
Mám doma tři děti. Moje prostřední dcera se ve škole dost nudila, protože už ve školce četla a zajímala se o hodně věcí. Byla to ale hodná holčička, chtěla potěšit paní učitelku, tak se snažila to ve škole nějak přežít, ale moc ji to tam nebavilo. Nakonec ji každý den ráno bolelo bříško, nechtěla ani odejít z domu, takže to bylo dost složité. Řešily jsme, co má za problém. Ona říkala, že kamarádi jsou v pohodě, není to tam špatné, ale nakonec přiznala, že jí chybí prožitek úspěchu. Plní úkoly, ale není to pro ni žádná výzva. Šla jsem teda za její učitelkou, a ta byla velmi překvapená – vždyť má pořád krásné známky, samé odměny, samozřejmě, že je úspěšná. Co pro ni tedy můžu udělat, aby se ve škole cítila lépe? Nakonec jsme se domluvily, že dcera si připraví pro ostatní děti na další týden nějakou prezentaci a zajímavé aktivity. Úplně rozkvetla, v podstatě celý týden tím úkolem žila. A tento přístup nám vyřešil problém se školou. Kreativita a autonomie, to je, co nadané děti potřebují.

 Jsou pro nadané děti lepší soukromé školy, kde se jim učitelé můžou víc věnovat?
Já jsem velkým zastáncem běžných státních škol, ale myslím si, že by učitelé měli dětem dopřát víc autonomie. Autonomie je hrozně důležitá a nemluví se o ní tolik, kolik by zasloužila, přitom je motorem pro vnitřní motivaci. Pokud dám dětem nějaký samostatný kreativní úkol, podpořím tak jejich vnitřní motivaci, protože v rámci mezí daného úkolu můžou dělat to, co chtějí, způsobem, jaký jim vyhovuje. Vnitřní motivace slouží jako jakýsi motor pro talent a pro další rozvoj dítěte je nezbytná, bohužel je snadné ji v dítěti zabít už na prvním stupni základní školy. A jak ji jednou ztratíte, už je těžké ji získat zpátky.

Jak v Maďarsku podporujete talenty? Skrze inkluzi v běžných třídách, nebo máte speciální programy a třídy?
Před pár lety se u nás zavedl program podpory talentů. Máme místa, kterým říkáme Talent Point. Jsou to kluby, oddíly nebo školy, které nějakým způsobem rozvíjejí talenty. A potom je tu velká databáze těchto Talent Pointů, takže pokud jste rodič a máte dítě s nějakým talentem, pak se můžete do té databáze podívat a hledat, kde kolem vás by ho mohlo rozvíjet.

Problémem zůstává, že u nás pořád platí, že možnosti dětí jsou vázané na socioekonomický status rodičů. Když dítě pochází z dobré rodiny, obvykle si poradí; rodiče mu můžou leccos zařídit a zaplatit, podporují ho. Problém je s dětmi, které z podnětného prostředí nepocházejí. Obávám se, že tady o mnohé talenty přicházíme, protože prostě nedostávají podporu. V testech PISA se Maďarsko obecně moc dobře neumisťuje, protože máme sice špičkové školy, které by obstály kdekoliv na světě, ale potíž je se školami na venkově, kam chodí většinou chudé děti. Tady nás tlačí bota a musíme přidat.

V Maďarsku jste byla součástí dvouletého Templeton Programu, který měl za cíl právě práci s talenty. O co šlo?
Cílem bylo odhalit skutečně výjimečné kognitivní talenty ve věku 10 – 29 let, top 0.01 % populace. Měli jsme velkou kampaň ve školách, na Facebooku nebo v metru, přihlásit se mohl každý, a pak jsme u uchazečů testovali několik dimenzí inteligence. Jsou to velmi rozdílní lidé, ani není možné s nimi zacházet jako s jednou homogenní skupinou, proto jsme se jich ptali, co konkrétně každý z nich potřebuje. Někdo řekl, že chce zlepšit sociální schopnosti, další zvolil jazykový kurz. U takto talentovaných dětí je zřejmé, že jakkoliv skvělá střední škola nebo univerzita jim prostě nestačí, proto jsme organizovali návštěvy v laboratořích a výzkumných centrech, sehnali jsme mentory z různých oblastí, domluvili osobní setkání s vědci nebo leadery v byznysu. Byl to opravdu specializovaný program, kdy jsme testovali sto tisíc mladých lidí, abychom našli 200 nejchytřejších. Program probíhal v letech 2015-2017, ale samozřejmě účastníky stále sledujeme a jsme s nimi v kontaktu.

Myslíte, že by to bylo přínosné, kdyby podobným testováním procházelo každé dítě v každé škole?
Víte, já se testování věnuji a mám ho dost ráda, takže vidím mnoho výhod dobře provedených testů, na druhé straně je nutné si uvědomit, že mají své limity. Otestujete pět oblastí nadání, ale jsou tu stovky dalších, které vám uniknou nebo se testovat ani nedají. Objevíte možná úžasný talent v nějaké oblasti. Můžete ale ostatním říct, bohužel, vy talentovaní nejste? Nemůžete, nebylo by to pravdivé ani fér. A není v silách a možnostech žádného státu, aby plošně testoval všechny děti na všechny oblasti intelektu a nadání.

Szilvia Fodor je školní psycholožka a výzkumný pracovník Pedagogické fakulty na Univerzitě v Debrecíně. Zabývá se problematikou identifikace nadaných, pozitivní psychologií ve škole, školní motivací a vzděláváním nadaných. Má tři děti.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

2

 
1 Počet vláken diskuze
1 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Marcela Marci
Člen
Marcela Marci

V prvé řadě by se měla věnovat pozornost chytrým a snaživým dětem a ne je srážet na úroveň těch nejslabších žáků. Ale vynález inkluze to samozřejmě nedovolí, všichni musí být stejně hloupí. Ale pamatuji si to i já ze základní školy – zpočátku jsem se hlásila, ale potom už to stejně nemělo význam, protože učitelé vyvolali vždy toho, co nic nevěděl…Jak píše paní psycholožka, měla jsem stejný pocit jako její dcera: žádný úspěch, žádná pochvala, vždyť ty to přece umíš. Na rozdíl od její dcery jsem nic nepřipravila a školu jsem i přes většinou samé jedničky nenáviděla.