„Když jsem byla asi v polovině mateřské, to bylo Anežce kolem roku a půl, otec mého dítěte měl velmi těžké období a zůstali jsme bez jeho podpory,“ vzpomíná Jana Letenská na dobu před dvanácti lety. „I když mi na výživném nedlužil, případně ho pak zpětně doplatil, na pokrytí výdajů mi alimenty a rodičovský příspěvek nestačily. Musela jsem si hledat práci.“ Ukázalo se, že to nebyl jednoduchý úkol. V následujícím textu jsme zaznamenali, jak o tom Jana zpětně přemýšlí.
Člověk, který sám pečuje o malé dítě a hledá práci, je dvojnásobně zranitelný. Kdo to nezažil, jen těžce se do toho vciťuje. Na mateřské i po ní neoplýváte vysokým sebevědomím, a i ten zbytek se rychle rozpouští, když vás párkrát za sebou vyřadí z výběrového řízení. Zato úzkost roste – a to vám pak na dalším pracovním pohovoru nepomůže.
Jakmile se zaměstnavatel dozví, že jste na mateřské nebo čerstvě po ní, je to pro něj signál „nebrat“. Jste pro něj někdo, na koho se nebude moc spolehnout, „občasný pracovník“, který mu bude často chybět. „A to chcete pracovat?“ byla běžná otázka. Nebo „A kdo vám bude hlídat?“. Po pár měsících marné snahy mi došlo, že dokud bude z mého CV jasné, že mám malé dítě, výsledek asi bude pořád stejný. Tak jsem jednoho krásného dne informaci o rodičovské ze životopisu vymazala, a stala se na papíře perspektivní pracovnicí bez závazků. To pomohlo. Když se pak šéf dozvěděl, že mám malou holčičku, zuřil, ale vyhodit mě nemohl. A já si tu lež nevyčítám.
Dnes mám větší sebedůvěru, zkušenosti, znám víc lidí, uměla bych si poradit jinak. Svému tehdejšímu rozpoložení se až trochu divím. Tenkrát mi skoro připadalo, že zaměstnavatel mi tím, že mě zaměstná, projevuje velkorysost. Přitom člověk přece musí dostat možnost se o sebe a své dítě postarat.
V čem se moje dnešní situace liší? Mám stejně talentu jako tehdy, rozdíl je jen v okolnostech, ale ty mají na rozvinutí schopností člověka zásadní podíl. Ale jsem to pořád já, ten samý člověk. Proto si dokážu představit, že to, co jsem zažila, se někomu jinému děje i teď. Žádné záchranné sítě pro matky, či otce, kteří zůstanou sami s malými dětmi, společnost mezitím nevybudovala…
Občas mi pomáhali přátelé a širší rodina, nebo jsem aspoň věděla, že u nich budu moci zaklepat, kdyby bylo úplně nejhůř. Když jsem byla v práci, Anežku hlídávala naše hodná paní sousedka. Nic jsem jí neplatila, i když taky žili z jednoho platu. Ale jsou lidé s malými dětmi, kterým nepomáhá nikdo. A není to jejich vina.
Myslím, že o rodiče s malými dětmi v péči bychom se jako společnost měli starat lépe. Dát lidem šanci pracovat je navíc pro stát levnější, než je nechat, aby se sunuli ke dnu, se všemi důsledky. To už někdo spočítal. Stejně tak existují studie, že se státu vyplatí poskytnout lidem levnější bydlení než dopustit, že nesnáze rozbijí rodinu nebo ji připraví o soběstačnost.
Se svým platem patnáct tisíc hrubého jsem si tehdy mohla dovolit pouze sdílené studentské bydlení. Jedině tam nájemné nepřevyšovalo polovinu mého platu. I jen garsonka na okraji Prahy se pod deset tisíc nepronajímá.
Pracovní trh pořád tak nějak nepočítá s tím, že lidé mají děti a potřebují se o ně starat. Můžete je mít na fotkách na pracovním stole, když už práci dostanete, ale pracovní úvazek se péči o dítě nijak nepřizpůsobí, je to spíš výjimka než pravidlo a týká se jen některých zaměstnání.
Částečný úvazek a sdílená pracovní místa jsou podle mne cesta, kudy se dá jít. Ovšem ne tak, že člověk dělá šest hodin denně, práce odvede jako za osm a má za to polovinu z platu, který se ani neblíží tomu průměrnému. Z toho pak samozřejmě vyjít nejde.
Existují prvotřídní ženy, co na mateřské napsaly knihu nebo rozjely podnikání a byznys s marmeládou jim krásně klape. Nebyl to můj případ a nevnímám to jako hanbu. Těžkosti, které jsem zažila, nejsou kdovíjak výjimečné.
Vždycky se najde někdo, kdo mi řekne, že se to dalo řešit jinak, že by udělal to a to. Možná ano, možná se jim to jen zdá, protože v té situaci nebyli. Každopádně: i kdybychom si mysleli, že si za ty starosti a probdělé noci člověk s malým dítětem může sám, měli bychom vědět, že stojí za to ho v tom nenechat.
Jana Letenská (jméno jsme změnili) žije s dcerou a manželem v Praze. Má střední pedagogickou školu a při zaměstnání si dodělává vysokoškolské vzdělání.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Tomu šéfovi se moc nedivím, že byl rozladěný. Zřejmě měl několik zájemců o práci a (dílem svou vlastní nepozorností) přijal toho, u kterého byla zvýšená pravděpodobnost, že zůstane doma „na paragraf“, že ani v případě nutnosti nevezme žádný přesčas a služební cesta už vůbec nehrozí. Mně se tohle sice ještě nestalo (čtu mezi řádky :-)), ale už párkrát se mi takhle „upíchla“ holčina která vzápětí odešla na mateřskou a to je úplně stejně otravné.
Na jednu stranu máte pravdu 🙂
Na druhou stranu, pokud by se chtěl onen šéf stoprocentně krýt, neměl zaměstnávat ženy vůbec – upřímně, někdy mám pocit, že ideální zaměstnanec je ten, kdo v životě nechytil ani rýmu, je mu čerstvě 19 let, má vystudované dvě nebo tři vysoké školy, ovládá tak pět jazyků nejméně na úrovni rodilého mluvčího a jeho všem třem dětem (aby ta demografická křivka nešla do háje, že) bylo minimálně 18 let. Takových lidí ale po světě moc neběhá, uznejte 🙂
P.S.: Zapomněl jsem ještě zmínit, že takový zaměstnanec nikdy, nikde a nikomu nelže 🙂
Musí se pracovat s tím, že matka-samoživitelka s malými dětmi znamená záporný bod při hodnocení uchazečů o práci. Tak to je, ignorovat to může maximálně státní správa, kde se z efektivity práce zase tak moc nestřílí. Firmy neposkytují práci jako sociální službu, ale jako prostředek k dosažení nějakého svého cíle. A reálně je to tak, že i úspěšná firma se typicky pohybuje jen kousek nad hranicí rentability, takže prakticky vždycky je to rozhodování typu „buď budete mít problém vy nebo já“, win-win řešení tady za současného stavu pracovně právních úprav prostě není.
Určitě to není kladný bod – na druhou stranu, v řadě firem mimo státní sektor je možné pracovat v módu „home office“, byť to platí jen o určitých činnostech. Možná by to chtělo hledat nějakou pozici na této bázi, ale „od stolu“ si nějak netroufám blíže spekulovat.
Já na to třeba – čistě logicky (nikoliv diskriminačně) – nahlížím tak, že pokud zaměstnáte ženu v … jak to jen říci obecně, jistém věkovém rozmezí (dámy snad prominou), musíte minimálně předpokládat, že – třeba (abych se někoho nějak nedotkl) – to dítě výhledově chtít bude… nota bene, dnes může s dítětem zůstat doma i chlap (a proč ne, rozhodně nezastávám názor, že by takový chlap byl nějaká bačkora), takže tu „firemní jistotu“ nemáte ani v takříkajíc mužské části spektra, maximálně se zatím bavíme o vyšší, resp. nižší pravděpodobnosti… já bych se tomu třeba zpětně vůbec nebránil – a kdyby se mě zaměstnavatel zeptal, jestli chci mít děti a že by s tím měl potenciálně problém, odeslal bych ho slovy klasika neprodleně tam, kam neodchází nikdo rád 🙂
Ale souhlasím s Vámi v tom, že win – win řešení v ryze krystalické podobě je téměř nemožné, v praxi půjde pokaždé o nalezení kompromisu, bude – li k tomu vůle…
Aby to nevypadalo, že nesouhlasím – jen doplňuju:
Co se týká home office, je to věc pro zasloužilé, „zaběhnuté“ zaměstnance, kteří už nepotřebují být v trvalém kontaktu s ostatními. Osobně mě moc činností vhodných pro home office nenapadá a když, tak jen pro vysoce kvalifikované pozice (programátor, konstruktér) a rozhodně ne pro nováčka.
Druhá věc je to, že než zaměstnanec začne doopravdy pracovat, tak uplyne pár týdnů, kdy se mu musí někdo věnovat a je placený vlastně za nic a ještě jsou náklady s jeho vzděláváním. Proto se zaměstnavatelé snaží identifikovat a vyloučit kandidáty, u kterých hrozí, že by třeba za pár měsíců přestali chodit do práce a peníze a práce spojené s jeho začleněním by přišly vniveč.
Nemluvím teď o zaměstnavatelích, kteří potřebují pracovníky typu podej – podrž – odnes, kde je rychlá stoprocentní nahraditelnost (a tím pádem nepatrná mzda), s tím nemám zkušenost.
Ano, to je nepochybně praktické (ale, s prominutím, řekl bych až machiavellistické) hledisko… ne, že bych tvrdil, že nemáte pravdu 🙂
Na druhou stranu, pokud bych kupříkladu vycházel z toho, že žena či muž dostuduje (vysokou) školu a bude na ni (něj) nahlíženo jako na potenciálně firemně neperspektivní(ho), protože „je riziko“, že zůstane s dítětem doma a efektivita její (jeho) práce nebude stoprocentní, budou to, přísně vzato, promrhané prostředky za celé studium.
Proč hovořím o tom kompromisu – u mě v zaměstnání také došlo k situaci, kdy jsem vedení společnosti požádal o vstřícný krok ohledně situace v rodině (dopravní nehoda) s tím, že potřebuji úpravu pracovní doby po několik měsíců tak a tak. Zaměstnavatel můj návrh přijal a obě strany byly, abych tak řekl, spokojeny; kdyby to nepřijal, zůstal bych doma na „ošetřovačku“ a byl pro firmu neproduktivní 🙂
Ono je to co popisujete spíš normální přístup, když je zaměstnanec v pořádku a zaměstnavatel není magor, tak se to nakonec vždycky nějak vyřeší. Já mluvím hlavně o té nejistotě u nově přijatého zaměstnance – ta je nějaká už z principu a když se kombinuje s těmi „mínus body“ tak je to pro uchazeče opravdu špatné. A obávám se, že to není jednoduše řešitelné a navíc čím víc bude na úrovni zákonů přijato jednoduchých řešení, tím to bude horší…
S dovolením vstoupím do Vaší diskuze 🙂 Pamatuji si na pohovor, kde se mě budoucí potenciální zaměstnavatel ptal, zda vím o nějakých překážkách, které by mi bránily vykonávat mou práci. Hleděla jsem na něj jak puk, že si neuvědomuji, že by mi v tom mohlo něco bránit. Vzhledem k diskriminačním otázkám se nemohli zeptat na můj rodinný stav a zejména počet dětí přímo. Pak nějak oklikou nadnesli, co mi ihned nedošlo. Tak jsem je informovala, že ano, jsem matka, ano děti bývají nemocné, ale nevnímám to jako překážku v práci. Předpokládám, že mi zaměstnavatel poskytne takové podmínky, abych mu mohla co nejvíc vyjít vstříc. Vzali mou odpověď a nakonec jsem výběrové řízení vyhrála. Mít děti není překážka, vše se dá nějak řešit. Nejde to vždy a všude, ale často tomu brání pouze lidé – zaměstnavatelé samotní.
S dětmi obecně problém není, pokud vím, tak nakonec skoro všichni zaměstnanci nějaké mají a do práce přesto chodí 🙂 Problém je, když si zaměstnavatel myslí (ať už po právu nebo protože že je to omezený paranoidní zmetek), že s ním chce uchazeč nějak „vyběhnout“. Pak dochází (někdy) k situacím které popisujete – když se zaměstnanec nedovtípí, že by měl sám zaměstnavatele ujistit, že práci hledá proto, aby si vydělával prací a ne proto, aby měl základ pro výpočet dávek, tak může zaměstnavatel upadnout do pochyb se všemi důsledky…
Máte pravdu; přiznám se zcela zbaběle – osobně jsem rád, že na mně není přijímání nových zaměstnanců a debatovat o tom od stolu je mnohem snazší… člověk leckdy nezná někoho, s kým je x let a potom by měl odhadnout někoho cizího během pár desítek minut…
Podle mých zkušeností je home office nejčastěji umožněn a využíván pro některé dny v týdnu. A i v případě celé pracovní doby, to vidím jako velmi nevhodné řešení, pokud má dotyčná malé dítě. Protože to vyžaduje (za bdělého stavu 🙂 neustálou pozornost matky, která se mu přitom nemůže pořádně věnovat. Takže plácat dohromady třeba plný pracovní úvazek s péčí o malé dítě – docela psycho. A pak se v důsledku ani nemůžeme divit výskytu různých neuróz u dětí. Jak píšu o kus níž, mít dítě je životní volba určitých priorit, která by neměla být neuvážená.
Porad si myslim, ze poridit si dite s nezodpovednym partnerem je problem jen a jen toho druheho partnera. Je jen mizive procento, kdy je zena k materstvi donucena, takze vzdy je to jeji volba. A ze chlap je bez prace? Jeho problem. Proc by jeho zavazky mela odnaset zena? Je pravda, ze spousta zamestnavatelu matky tesne po MD nechteji, kazdopadne ja osobne mam opacnou zkusenost. Do CV jsem tedy materskou nepsala, ale na pohovoru jsem rekla, ze mam postizenou dceru a i presto me vzali a uz v te firme jsem dva roky. V predchozi to bylo celkem 9 let s rocni pauzou na MD (mela jsem se kam vratit). Coz je taky problem, zeny si porizuji deti, kdyz jsou nezamestnane nebo delaji na dobu urcitou…nebo jak si mam vysvetlit, ze po dobu, kdy mel pani zamestavatel drzet misto, musela obihat pohovory? Nezodpovednost z jeji strany.
Článek ve mně vyvolal stejný dojem. Nejisté partnerství, nevyřešené bydlení, s prací – jak píše paní Monika, vztahy s rodinou taky nic moc. Do toho si pořídit dítě, možná protože ho prostě chci. Mateřství mě pak nenaplňuje, soudě podle slov „na mateřské i po ní neoplýváte vysokým sebevědomím“.
Když jdu na základě vlastního rozhodnutí do nějakého rizika, musím nést i případné následky. Ne pak v případě neúspěchu zastávat přístup „ať se stará společnost“. Proto se domníván, že mateřství nebylo hlavním důvodem, proč byla paní potenciálně rizikovým pracovníkem. Taky předpokládám, že zkušený personalista v nějaké renomované společnosti by při pohovoru mezeru v CV odhalil. Jinak nemyslím, že uvádět MD do životopisu je nutné, snad i na místě.
A kdybychom se na věc dívali určitou optikou, je žena vlastně nevhodným pracovníkem vždycky: Nejdříve je moc mladá – nemá zkušenosti. Pak určitě chce mít brzo děti. Potom má děti. Pak už je moc stará, mladší jsou výkonnější… Tedy záleží na přístupu, pozitivním nasměrování, hodnotách a slušnosti případného zaměstnavatele. Člověk musí hledat. Když má co nabídnout, může si z pracovních pozic i vybírat. Je třeba brát v potaz i to, že nežijeme v ideální společnosti, co se týče ekonomiky i mezilidských vztahů, nemít přehnané nároky.
Samozřejmě zodpovědný a slušný musí být i pracovník, protože, jak se zmiňují diskutující jinde v diskusi, zneužívání zaměstnavatele s brzkým nástupem na mateřskou je docela časté. Je to nevyřešený problém. Výhodu odpovídající mateřské a podržení místa bych ponechala jen u těch, které v dané firmě či instituci odpracují určitou dobu, několik let.
A dnes si bohužel lidé často neuvědomují, že mít dítě/děti je volba. Že se i mnohého musejí vzdát ve prospěch někoho jiného.
Máte pravdu, to malé sebevědomí tam muselo hrát velkou roli. Člověk si toho při pohovoru všimne a hned naskakují mínusové body, třeba i podvědomě…
Druhou pravdu máte s tím, že by podržení místa mělo být vyhrazené pro osvědčené zaměstnance, co mají aspoň těch pár let ve firmě. Ono by to v důsledku i budoucím matkám pomohlo – tedy ne těm, které práci považují za jakýsi sociální nárok, ale těm ostatním, že by z nich zaměstnavatelé nemuseli mít takové obavy.
Dost podobně jsou na tom i lidé,kteří pečují o své blízké a nemají nárok na zdravotně handicapované brát příspěvek na péči,taky není snadné najít zaměstnání,kde se toto toleruje
Všechno má dvě strany mince. Myslím, že je každý zodpovědný za svou situaci a neměl by očekávat, že jí někdo za něj bude řešit. To, že jsem samoživitelka opravdu není problém zaměstnavatele. Dovolím si pohled z druhé strany, tj. zaměstnavatele. Když naše zaměstnankyně oznámila těhotenství, dost mne zaskočila. Každopádně mi oznámila, že chce nadále zůstat v kontaktu s prací a bylo to tak. Je na ní po té dlouhé době, co u nás pracuje spolehnutí. Mzdu dostala plnou, ač samozřejmě plně nemohla pracovat, ale svou práci si udělala, někdy i večer. To neřeším. Každopádně jsem i jezdila s kočárkem, protože nebylo hlídání. Střídala se s partnerem, co pracoval na směny. Vše se zvládlo, potomek již chodí do školky. Mám pochopení i pro zavřenou školku, či nemoc dítěte. Děti prostě marodí.
Vše se dá zařídit ovšem ne tak, jak to činí státní správa. Minulý měsíc se nám nahlásila kontrola z ČSSZ. Dorazily dvě mladé dámy v 8.30 a již ve dveřích mi sdělily, že budou provádět kontrolu do 14. hodiny, neboť mají kvůli školce zkrácenou pracovní dobu. Na to jsem jim sdělila, že odcházíme v 11 hodin na oběd a po tuto dobu opustí naše kanceláře. Velice se podivily, neboť dle jejich sdělení, oni tu kontrolu přeci potřebují dodělat a mají tu zkrácenou pracovní dobu. Samozřejmě v 11 hodiny vystřelily, ale mělo to klady, pracovaly velice rychle. Co tím chci říct? Myslet si, že když jsem matka, všichni si sednou na pozadí je naivní. To jen naše státní správa ještě nepochopila, že vysílat do terénu pracovnice se zkráceným pracovním úvazek je holý nesmysl. Ale pravděpodobně jsou splněny kvóty pro zkrácený úvazek. Tyhle dámy mi totiž klidně dají pokutu za nesplnění termínu, neboť já nejsem státní správa a naše děti se nepočítají.Nemám nárok na žádné úlevy. O případné dlouhodobé nemoci se raději ani nebudu vyjadřovat, tu státní správa neuznává. Další zkušenost, 3 pracovnice Úřadu práce přišly zkontrolovat 6 mzdových listů, protože jak mi sdělily mají zkrácený úvazek. Tedy asi nemohou pracovat samostatně. Prosím tedy všechny matky, buďte zejména odpovědné sami k sobě a svým dětem, protože být samoživitelka s 2-tým dítětem opravdu není moc zodpovědné. Zvolení partnera je totiž jednou ze základních zodpovědností. A tato zodpovědnost je na vás, nikoli na společnosti. Jinak, když byly naše děti malé, běžně jsem pracovala v noci.
Společnost nemá co poskytovat samoživitelkám záchranou síť. O to se má postarat rodina. Užší a širší. Není možné aby za nezodpovědnost některých platil daňový poplatník.
Myslím, že tohle nemá uspokojivé řešení. Někomu by přeci jenom záchranná síť být poskytnuta měla, protože ne každý si za své problémy může a lidská společnost je už tak nastavená, že počítá s pomocí slabším. Ale znáte to, myslíte to dobře, ale dopadne to jako vždycky 🙂 Vymyslíte podporu pro případ nemoci, které má pomoct lidem kteří jsou těžce nemocní po mnoho měsíců nebo celý zbytek života, ale dopadne to tak, že lidé tu podporu neurvale vymáhají i když zůstanou den doma s bolením hlavy a peníze za první tři dny nemoci mají potenciál svrhnout vládu…
Dovolil bych si nesouhlasit, pane Kubo, s tak všeobecným tvrzením. Rodina, kterou zmiňujete, by se obecně měla postarat o řadu věcí, a nefunguje to ani zdaleka tak, jak by mělo… v řadě případů a z různých příčin.
Nezodpovědnost při výběru partnera… nikomu z lidí do hlavy nevidíte, sám bych uvítal mít patent na neomylnost. Tady jde spíš o přístup dotyčné(ho) a její (jeho) vůli situaci aktivně řešit, nikoliv se nechat pasivně živit dávkami…
Hm, a když těhotné ženě umře přítel/manžel (t.j. otec dítěte) a tudíž je taky samoživitelka, tak to je fakt nezodpovědnost vzít si ho, že? Dle komentáře předpokládám, že jste buď: 1. velice mladý a životem nepolíbený, 2. velice starý a životem unavený.
Tak pokud byla zodpovedná a umřel ji manžel (předpokládám, že pracoval nikoli na černo ) vznikl ji nárok na vdovský a sirotčí důchod. Pak není opravdu co řešit. No a když nepotřebovala na lásku papír tak dítě má sirotčí důchod a ona nikoli. Pak to byla její nezodpovědnost a když mi někdo říká, že na lásku nepotřebuje papír tak se jen pousméji a raději to nekomentuji.
Káčo, široko daleko nenajdete zodpovědnějšího člověka, než jsem já. A přesto mě život tolikrát zaskočil svou neskutečnou fantazií. Důležité je umět se vypořádat s jednotlivými situacemi co nejlépe. Kdybych chtěla předejít všem katastrofám a omylům, tak skončím jako bezdětná stará panna a nebudu vycházet ven. Někdy je prostě zapotřebí riskovat a dobře tak. Ano, člověk může udělat chybu, ale třeba by byla větší, kdyby se jí nedopustil 😉
Ano i mne život mnohokrát překvapil, někdy i nemile. Přece ale nebudu očekávat jen ústupky ze strany jiných (tady zamestnavatele). Za svůj život jsem zodpovědná jen já. Víte u většiny samoživitelek mám pocit, že jsou to siroty nejméně do pátého kolene.
Hodně lidí (nejen žen a nejen samoživitelek) má tendenci stavět se do pozice oběti, to je fakt. Od toho se pak odvíjí jejich očekávání, jak by je mělo okolí podporovat a chápat. Co se zaměstnávání matek samoživitelek týče, myslím, že než ústupky, by bylo vhodnější hledat schůdný kompromis pro všechny zúčastněné. Buď je to reálné a funguje to a nebo to prostě pracovní místo neumožňuje a pak je zcela zbytečné vést nějakou další diskuzi u pohovoru. Pokud se jdu někam ucházet o místo, mám přece nějakou představu o náročnosti, pracovní době a zodpovědnosti, kterou daná pozice vyžaduje. Jestli ne, tak se pak nemůžu divit, když mi ukážou dveře. A řekla bych, že to nebude proto, že mám dítě, ale proto, že mi chybí soudnost a určitá míra sebereflexe 🙂
Napsala jste to přesně.
Zrovna u nás probíhá výběrovka na pozici kolegyně, která odchází koncem roku do důchodu. Dost specifická náplň, kterou nikdo druhý z nás neovládá na 100% a tak potřebujeme najít někoho, kdo je ochoten se učit, kdo bude pracovat a ne jen chodit do práce. Hodně se nám přihlásily maminky na rodičovské nebo mateřské dovolené. Největší problém…začátek pracovní doby. Je mi to docela líto, ale pokud se ani nepodívá na naše webové stránky a nezjistí pracovní dobu, která je tam uvedená a pevně daná nemůže se pak divit. A to nebyla ani jedna samoživitelka, všechny vdané s partnery. Přes to problém. I já měla kdysi dvě malé děti a poslouchala řeči jestli budou děti nemocné…a nic jsem nedostala zadarmo. A protože jsem pracovala v soukromém sektoru žádná zkrácená pracovní doba ani úlevy. A taky jsem se už setkala s maminkami, co pracovaly první měsíc a pak se už jelo jen na nemocenské a OČR…a po dvou měsících se divily, že jsme jim ukončili pracovní poměr ve zkušební době. Prostě je to úhel pohledu a taky člověk od člověka.
Někdy je to až smutné s jakými představami uchazeči přijdou 🙂 Když přijde slečna a rovnou řekne, že je těhotná, že čeká rizikové těhotenství, nikdy nepracovala a zaměstnání hledá jen proto, aby měla nemocenskou a mateřskou dovolenou 🙂 A teď co s tím. Na jednu stranu je mi ji líto, na druhou stranu kdybych ji ze soucitu vzal, tak to firmu přijde na 150,000 ani nemrknem 🙂 Při tom za ty peníze můžu mít dovolenou na Havaji. Nevím, kde lidi berou tu představu, že je firma může přijmout jakoby nic, že ji to nic nestojí a ještě za první měsíc udělají tolik práce a při tom za nástupní plat, že firma může oblíznout všech deset 🙂
Zaměstnance nelze přijímat ze soucitu, ať už má jakékoliv základy, to by byl přirozeně nesmysl ze své podstaty – tohle si snad nemůže dovolit ani státní správa. A že kvalita uchazečů má klesající tendenci, pod to bych se klidně podepsal – ačkoliv o přijetí či nepřijetí naštěstí rozhoduji jen nepřímo, to jest po odborné stránce, občas tiše žasnu nad neskutečným sebevědomím… ale to už je zase jiná písnička.
Nemohu tady ale nezmínit, kolik žen zůstane v práci, byť jsou v jiném stavu a mohly by bez mrknutí oka zůstat doma s posvěcením od lékaře…
Souhlasím s Vámi, ale zase z druhé strany.. Měli jsme školku, která leta letoucí fungovala od 6:15, ale třeba už od 6:05 byla přístupná.. takže rodič měl nějaký čas, aby dítě odvedl a hlavně předal učitelce v MŠ. Střih, nové vedení a školka až od 6:30.. otevírá se fyzicky až v 6:30 a dítě MUSÍ být předáno z ruky do ruky rodičem učitelce. V rodině jsou dva rodiče, ale když jeden začíná v 6:00 a druhý v 7:00 v jiném místě vzdáleném dalších 25 min jízdy autem, tak to trošku nevychází. Zejména v zimě, kdy jsou tam ještě jiné překážky. Nevymlouvám se, ale zároveň nestojím o to, aby mi někdo dýchal na záda, kvůli zpoždění 7 minut, když běžně zůstávám přesčas. Samozřejmě to chápu u činností, kde dotyčný musí fyzicky být a fungovat, aby mohli pracovat např. i ostatní, ale tam je spíš na místě řešit změnu pozice a nebo i firmy… 🙂
Škoda, že jste se o otevírací dobu nezajímala u zřizovatele. Možná ani neví, že otevírací doba nevyhovuje Jen zřizovatel je zodpovědný za otevírací dobu, možná by Vaše výtky vyslyšel. Chce to jen zkusit
Ale kdepak, bylo to tenkrát velké téma. Ono by to šlo, ale prostě systém a pracovní doba je ve školce za nového vedení to jediné na čem záleží, bohužel. Je to o lidech. Nejen, že později otevírali, ale i dříve zavírali. Do toho jsou zde fabriky, které mají půlhodinovou „netoleranci“, tzn. přijdete v 7:01 a počítá se Vám pracovní doba až od 7:30, skončíte v 15:29 a oficiálně máte konec v 15:00. Hodinka sem, hodinka tam, kolik to udělá za měsíc? Tohle jsou situace, které jednotlivec dokáže ovlivnit minimálně. Žádosti o výjimku v pracovní době jsou sice super věc, ale dělají velmi zlou krev na pracovištích. Jsem ráda, že tohoto marastu jsem ušetřena a nezávidím nikomu, kdo se s tím musí potýkat.
Zlou krev na pracovištích? To by se u nás museli všichni pozabíjet, protože pomalu každý má pracovní dobu jinak, kvůli vožení dětí do školy, dojíždění apod. To si fakt nemůžete tu pracovní dobu třeba o čtvrt hodiny posunout, jestli je to z provozních důvodů proveditelné? Neuvažujete o nějakém jiném, přívětivějším zaměstnavateli? 🙂
Já mám toho nejpřívětivějšího zaměstnavatele pod sluncem 🙂 a děti už naštěstí do školky nechodí, ale bylo to tenkrát náročné i s podporou zaměstnavatele. Ani mě nebylo příjemné neustále žádat o volno na besídky, třídní schůzky, ředitelská volna, atp. A nejlepší perlička byla: máme třídní schůzky (ve školce), účast žádoucí, děti s sebou neberte.. doba trvání neurčena. To bylo fakt vtipný. Zejména, když jsem byla sama doma, manžel služebně mimo, žádná pomoc z rodiny a doma děti ve věku do 4 let.. 🙂
V tom případě jsem něco nepochopil. Jaký je tedy ten problém s úpravou pracovní doby?
Je pravda, že v městech mimo Prahu a jinych velkych měst mají školky opravdu špatnou provozni dobu U nás od 6 do 16 hodin Je to sice deset hodin, ale když zapoctu pracovní dobu rodiče a nějakou dobu na dopravu tak to aby měl rodič vrtulník.
Nám se kolikrát stalo, že jsme pro děti nedojeli včas, z důvodu kalamity – polomy, náledí. a když se to šprajcne v místě, kde není ani signál, je o zábavu postaráno 🙂 Proto zásadně jezdím vybavená jak na tůru do hor.. abych v případě potřeby mohla aspoň dojít na signál 😀
Pročetla jsem si článek a paní naprosto rozumím. Již několikrát jsem zažila, že někdo žádal o nějakou pozici aniž by měl potřebnou praxi nebo zkušenosti. Někdy ti lidé i přes to byli pak velmi na takové pozici úspěšní. Chápu zaměstnavatele, že má pocit oklamanosti, ale to má jistě i samoživitelka která chce v dnešní době pracovat a chce nebýt závislá jak na podpoře tak na blízkém okolí. Paní měla štěstí na sousedy což spousty žen v podobné situaci nemají. Přečetla jsem si i celou diskuzi a jsem hrozně zklamaná dalo by se říci, že téměř ze všech přispívajících. A přesně toto i vyvznesla pisatelka článku, a že lidé mají spousty chytrých rad, ale nikdy v té situaci nebyli, nežili a tak to se to pak radí. Je to stejné jako když vám bezdětná kamarádka začne říkat jak je unavená a je toho na ní moc. Tuto větu zaslechla kdejaká maminka a sama ji jistě i pronesla v době kdy neměla děti a nevěděla jak hloupě to mámě na mateřské, nebo rodičovské může přijít. Ty moudřejší se jen pousmějí, nekomentují a kamarádku politují a donesou jí sklenici nutelly. Takže nejsem zastánce toho aby se žena nechala od partnera bít jen proto, že ví že je nezaměstnatelná jen proto že je matka. Ti kteří své ženy ponižují jen z pozice, že jsou matky a tak nemají právo mít vlastní názor protože jsou evidentně zdegenerované. Můj osobní pohled na zaměstnavatele, kteří se tomu brání zaměstnat mámu od dětí ač nevědí v jaké situaci se nachází je, že vlastně se chovají podobně jako její tyranský partner současný nebo minulý. Upřímně zkušený zaměstnavatel přeci dokáže poznat jestli jej chce adept na volenou pozici jen využít. V takové matce, která dostane svou šanci může získat hráče který bude kopat za jeho tým do roztrhání těla. Ano je pravděpodobnější, že spousty uchazečů o místo nemá vždy kalé úmysly, ale to nutně nemusí být jen matky. Každý z nás byl dítětem a ne v každém toto období života zanechalo v našich životech určitou nostalgii. Zkusme teď neřešit naši dospělost a mámy samoživitelky a vzpomenout si na pár okamžiků z našeho dětství. Moje máma na mě neměla tolik času a nebo možná si to ani neuvědomovala ale neuměla si se mnou hrát to dělal vždy táta a tak si pamatuji jak se mnou táta hrával pexeso a pak prší a člověče nezlob se a máma pořád něco zavařovala, a vařila a uklízela a starala se o babičku. Každý jsme byl dítětem a měl jsme někoho kdo se snažil aby jsme se cítili milovaní. Věřím že většina z nás komu máma četla pohádky nebo mu foukala kolena když si je odřel. No a taková žena možná k vám přijde na pohovor a bude se bát říct že má doma přesně takového kluka, nebo holku kterými jste v minulosti byli i VY.
Moc hezky napsané.Souhlasím s Vámi.Také jsem pročetla celou diskusi a přijde mi,že některé komentáře jsou zcela mimo.Sama jsem takovou situaci před cca 14 lety po mateřské zažila a nebylo to vůbec nic příjemného.A to tu nejde o nic jiného než,že pokud žena zůstane sama s dítětem nejen,že musí ale vlastně i chce jít pracovat.A paradoxně v takové ženě má zaměstnavatel daleko loajálnějšího zaměstnance než v někom bez závazků.Taková žena si totiž práce váží a dobře ví,že ji potřebuje a proto se snaží.A je vyloženě hloupé jí podkopávat nohy.Beru to jako diskriminaci.
Může být loajální a nemusí. Na zaměstnavateli je, aby to poznal. No a protože i zaměstnavatelé jsou jen lidi, někdy to pozná špatně – buď ke škodě své, nebo ke škodě toho potenciálního zaměstnance. Navíc jak jsem psal výše, o tom člověku zpravidla ví jen to co je psáno v životopisu a co mu sám řekne. Občas si prý někdo uchazeče prolustruje na facebooku nebo na hodně placené pozice na něj najme detektiva, ale to už mi připadá trochu mimo rozsah 🙂
Ještě k té diskriminaci – můžete to tak samozřejmě brát, ale v okamžiku, kdy by zaměstnavatel „nediskriminoval“, tak se mu zvýší náklady na zaměstnance. No a teď co s tím 🙂 Jinak pokud vím, proti zaměstnávání žen nikdo nic nemá, to o čem mluvíme jsou speciální případy.
Naprosto s vámi souhlasím. Matka samoživitelka je nejlepší a nejloajalnejsi zaměstnanec. Sama mám 2 děti, otec je nezvěstný (z jeho strany tedy žádné přispění ani zapojeni od narození mladšího dítěte). Jsem vysokoskolacka. Pracuji ráda a dětem chci zajistit hezky život. Na paragraf nechodím nikdy (finančně by nás to zasáhlo, hlídá sousedka nebo dostanu homeoffice). Je to vše o domluvě.
Po RD jsem hledala novou práci a ani by mne nenapadlo si do CV psát, ze mám děti. Potenciální zaměstnavatel nemá na tyto informace právní nárok. Stejně jako na ty, zda jsem vdaná, jakým disponuji majetkem nebo jaké je mé politické/náboženské smyslení.
Prosím, nebuďme hloupí a nedělejme si život zbytečně komplikovaný! Zaměstnavatel je podnikatelský subjekt, kterému prodáváme svůj čas za peníze. Nic více a nic méně. Na předsudky se vykaslete. Bojujete za sebe a své děti.
Hodně štěstí.
A zaměstnavatel ten čas zase kupuje a zajímá ho kromě efektivity též dostupnost a spolehlivost 🙂 Nic více a nic méně. Vykašlete se na předsudky a bojujte za své firmy 🙂
„Můj osobní pohled na zaměstnavatele, kteří se tomu brání zaměstnat mámu od dětí ač nevědí v jaké situaci se nachází je, že vlastně se chovají podobně jako její tyranský partner současný nebo minulý. Upřímně zkušený zaměstnavatel přeci dokáže poznat jestli jej chce adept na volenou pozici jen využít.“
Zaměstnavatel není sociálka.
Zaměstnavatel vidí uchazeče o místo poprvé v životě, do hlavy nikomu nevidí.
Pokud zaměstnavatel ví, že potřebuje někoho skutečně časově flexibilního, tak samoživitelku s malým dítětem prostě nezaměstná.
Já sama jsem po rodičovské konstatovala, že bych sama sebe nezaměstnala…..manžel byl přes týden daleko v práci, bez babiček a jiných příbuzných v okolí.
Víte co jsem nakonec dělala? VPP na obci, za minimální mzdu.
Paní Markéto,
nebere to prosím zle, ale vy jste nebyla v pozici samoživitelky, takže jste si mohla dovolit luxus říci, ze byste to nezvládla a být vy a děti zivena manželem. Kdyby jste byla na vše sama a musela byste, tak byste zvládla a zařídila vše a zaměstnavatel by ani nezjistil, ze máte děti. (Tak jako ten můj).
Když to zaměstnavatele zajímá, tak to samozřejmě zjistí. A když nezjistí, tak to odhadne 🙂 Ovšem pravda je, že většinou je mu to dost jedno a nějakým zjišťováním se neobtěžuje.
„Upřímně zkušený zaměstnavatel přeci dokáže poznat jestli jej chce adept na volenou pozici jen využít.“
No, paní Jano, jeden švýcarský zaměstnavatel to nepoznal, ani když ho dotyčná využila. Nebyl na to zvyklý.
„Je to stejné jako když vám bezdětná kamarádka začne říkat jak je unavená a je toho na ní moc. Tuto větu zaslechla kdejaká maminka a sama ji jistě i pronesla v době kdy neměla děti a nevěděla jak hloupě to mámě na mateřské, nebo rodičovské může přijít.“
A vidíte, jsou i ženy, které vyčerpává víc práce, a naopak mateřskou si užívají. Těm pak hloupě asi zní něco jiného, že?
Takže kdo nemá dítě, nemá právo být unavený? Ubohý názor…. Přesně tohle vypovídá o tom, že „já jsem matka, kdo je víc“…
Víte co, neřeknu? Moje únava od dětí byla veliká, ale smysluplnější, než únava z práce, kterou dělám jen abych si něco vydělala.
A pracovat proto, abyste si vydělala a tudíž uživila děti není dost smysluplné? 🙂
Práce jako taková smyluplná je , ale ta únava je na prd. 🙂
Vidíte, a pro někoho je zase smysluplnější být unavený z práce. Ať je každý unavený z čeho je mu libo, ale nemusí kvůli tomu odsuzovat jiné jen proto, že oni jsou unavení z něčeho jiného.
Pri pohovoru na misto soc. pracovnika v soukromem sektoru mi sef(Rakusan), dnes nastesti uz byvaly, jasne rekl: ve zkusebni dobe 3 mesicu neexistuje neschopenka nebo pece o nemocne dite…..takze kdyz mi volali ze skolky, ze je podezreni na akutni zanet spojivek, malem me polevali….jsem sama, jsem samozivitelja, zijici v cizine.Bez pribuznych, bez partnera, ktery se vratil do CR.
Clovek se nesmi nechat udusat. Ano, dite mam, ale je to handicap? Pokud ano, nemuzu pro takoveho zamestnavatele vykonavat dobrou praci…..to si radeji najdu jinou….
Aspoň že to ten šéf řekl. Ve Francii nesmí říct ani to (mají přísnější zákony), takže by mlčel jako hrob a kdybyste zajela vyzvednout to děcko, tak by Vás tam ještě týden nechal aby to nebylo nápadné a pak ve zkušebce propustil bez udání důvodu.
Víte co nepochopím, že se nevrátíte k rodině do ČR. Než takové problémy a žit bez rodiny.
Z podobných nářků a fňukání je cítit jen samé já chci, já chci, já potřebuji, já chci… Ale milá zlatá by se měla zkusit vcítit do toho zaměstnavatele. Kdyby ona hledala zaměstnance, taky by na 99% dala přednost někomu, o kom ví, že nebude každou chvíli na paragrafu, nebude chtít zkrácený úvazek apod.
Dobrý večer, i já se bohužel musím zajímat o tohle téma. Zůstala jsem sama se synem, expřítel nás ze svého bytu vyhodil a my jsme teď u mojí mamky. Ale já bych opravdu ráda našla pro mě a malého nějaký podnájem. Nejlépe v Liberci. Koukám teď tady https://www.eurobydleni.cz/byty/liberec/pronajem/ ale ty ceny nájmu jsou pro mě nepřípustné. A vy píšete, že :“Stejně tak existují studie, že se státu vyplatí poskytnout lidem levnější bydlení než dopustit, že nesnáze rozbijí rodinu nebo ji připraví o soběstačnost.“ Tak by mě zajímalo, co z toho vyplývá pro mě? Děkuji za článek a za info.