Martina Elterlein a syn Alfréd.

Celé dny se synem sama doma, to bych byla vyčerpaná a nešťastná, říká maminka. Šíří recept na rodinu v klidu

Rodičovství je náročné! A mnoho současných rodičů se ve své roli necítí úplně dobře. Ale proč, to není úplně jasné. V mnohých ne úplně vyladěných rodinách je totiž zdánlivě vše, jak má být: máma, táta, dům i pes… Co je tedy problém? „Dnešní rodina sama o sobě,“ říká Martina Elterlein z organizace Rodina v klidu.

Jak byste tedy pojmenovala hlavní problém dnešní rodiny, která má všeho dostatek, ale není šťastná?
Problém je samotná malá, nukleární rodina. Péče o dítě leží hlavně na mámě a částečně na tátovi, a tím to často končí, babičky jsou daleko, nebo v produktivním věku…. A dokonce si obecně myslíme, že je to tak v pořádku, pořádná rodina musí přece zvládnout aspoň jedno dítě bez mrknutí oka. Ale ono to v této podobě není přirozené. Takto žijeme posledních pár desítek let, předtím byly rodiny větší, děti byly součástí širšího společenství, péče se rozložila na víc lidí. Dnes je to, co nefunguje, samotný model, nejde o naše selhání. Jsme od nepaměti společenští tvorové a krásný dům, ve kterém jsme sami, nám štěstí nepřináší. Potřebujeme lidi. Když je dům prázdný, obsazený jen maminkou s malým dítětem, která čeká, až přijde táta z práce, vztahy se hroutí.

Proč vlastně, když materiální zajištění nechybí?
Kdybych byla doma sama s Fredym, se svým synkem, myslím, že bych byla protivná matka, i víc trestající… Hodně lidí jaksi očekává, že se žena bude sto procent času věnovat dítěti, obětovat se mu, a zůstane při tom vyrovnaná a láskyplná, ale to není realistické. Matky mají své přirozené potřeby a hranice a když na to nedbají, podepíše se to na jejich pocitu štěstí, ale i na tom, jaké jsou mámy. Když se necítí dobře matka, necítí se dobře ani její dítě. A nešťastný je pak i otec, protože jeho žena je nespokojená a vyčerpaná (a zároveň společnost tvrdí, že by měla být spokojená), on neví, jak jí pomoct, ona má potřebu s ním mluvit, stěžovat si, když on přijde z práce, což je pro něj unavující – a tak se jeden druhému vzdalují.

Když se necítí dobře matka, necítí se dobře ani její dítě. A nešťastný je pak i otec.

Máte dvouleté dítě, jak jste na to šli u vás doma?
Jsem spokojená máma, ale před tím mě mateřství nebo častý obrázek mateřství moc nelákal. Na ulicích vidíte uhoněné matky s kočárkem… Navíc, když uvážíte, kolik je dnes pro mladé lidi možností, třeba cestovat, dělat zajímavé věci, tak ve srovnání s tím se rodičovství nezdá jako velké terno. Už jsem se setkala s tím, že mladé ženy, které baví jejich práce, hodnotí mateřství jako zhoršení svého života. Ale tak to být nemusí, je ale třeba mít kolem sebe další lidi, kteří s dítětem pomůžou. To je ten recept. To matku osvobodí od každodenní rutiny být pořád sama jen s dítětem.

Je ale třeba mít kolem sebe další lidi, kteří s dítětem pomůžou. To je ten recept.

Jak třeba vypadá váš týden?
V pondělí máme pracovní setkání s týmem Rodiny v klidu, tam Fredyho, svého dvouletého synka, beru s sebou. Pak ho předávám své mamce, která ho pak má u sebe přes noc, a odpoledne se věnuji svým klientům. Jako Rodina v klidu poskytujeme zájemcům takový mix koučování a mentoringu. Večer jedu domů za manželem, Fredy spí u mamky. To je další báječná věc –  takto máme na sebe čas jako pár. Druhý den ráno jdu cvičit, pak mám opět nějakého klienta, po něm si od mamky přeberu Fredyho a jedu za kamarádkou. Ve středu ráno mi syna hlídá kamarádka z práce a odpoledne, když se malý vyspí, jdeme za mou kamarádkou z dětského hřiště Fernandou, která bydlí blízko nás. Vymyslely jsme si spolu projekt, tak se setkáváme. Má pětiletého synka, takže děcka jsou spolu. Ve čtvrtek zase chodím za Evou, tu jsem potkala na jednom z našich setkání. Má dvě děti, jedno ve školce a druhé o rok starší než Fredy. Občas je s námi i její manžel, protože ani jeden z nich nemá klasickou práci. Pracujeme na jiném společném projektu (taky se týká podpory vztahů). Odpoledne mám klientku a Fredyho hlídá jeho táta, můj muž. V pátek jezdím za paní Zdeňkou, které je 74 let a miluje děti. Seznámila jsem se s ní skrz svou kamarádku. Hrajeme na piáno, tvoříme spolu, má pro Fredyho vždy něco zajímavého. Odpoledne mám pak volné na to, co se objeví. O víkendech je Fredy půl dne s tátou a já odpočívám a pak si to prohodíme. Nebo jedeme společně na návštěvu.

 

Jak vaše organizace, Rodina v klidu, vznikla a o co vám jde?
Zakladatelem je nestor rané pěstounské péče Vratislav Hlásek. Na základě svých osobních zkušeností on a jeho žena Alžběta pochopili kritické aspekty dnešního rodičovství. Opřít se o ně dva bylo pro mě hodně uklidňující. Když něco kolem výchovy nevím a chci vědět, vůbec nemusím hledat po internetu, jdu se jich rovnou zeptat.  Je pro mě hrozně důležité mít se na koho obrátit.

Chceme, aby bylo normální, že na výchovu není matka sama.

Náplní organizace je šířit myšlenku „širší rodiny“, kterou si každý může sestavit ze známých lidí, ke kterým má důvěru. Doplnit si svou rodinu dalšími lidmi na podobné vlně. Nemáte babičku a fajn tety blízko? Třeba máte ale fajn sousedku nebo kamarádka má maminku, ale nemá pro ni vnuky, a jí to schází.

Kromě toho se věnujeme koučování a mentoringu, říkáme tomu osobní a  rodinný redesign. Také připravujeme další lidi na to, aby uměli jiným poskytnout podporu. Chceme, aby bylo normální, že na výchovu není matka sama. Zatím spíš převládá názor, že by měla. Stává se mi, že když někomu vyprávím, jak žiju, tak to odsoudí. Vlastně nevím proč, ale dost lidí reaguje káravě. Zdá se mi, že lpí na představě, že vše máme zvládnout sami, bez pomoci.

Stává se mi, že když někomu vyprávím, jak žiju, tak to odsoudí. Vlastně nevím proč, ale dost lidí reaguje káravě. Zdá se mi, že lpí na představě, že vše máme zvládnout sami, bez pomoci.

Zatímco vy říkáte, že je důležité pěstovat vztahy, protože se to může hodit?
Nejde o vypočítavost, ale o uvědomění, že v životě nám nejvíc pomůžou ne věci, ale další lidé. Vztahy k druhým lidem by měl člověk přirozeně pěstovat a rozvíjet odmalička, samozřejmě daleko dříve, než se mu narodí dítě. To je naopak období, které tomu tolik nenahrává. Když je péče o dítě hlavně na mamince, ta se plně koncentruje na svůj úkol a na budování vztahů nemá čas ani energii, je spíš v deficitu. Péče o dítě je pro ni velmi vyčerpávající. A když je žena vyčerpaná, jiní lidé s ní ani nechtějí trávit čas. Takže je to trochu začarovaný kruh. Žena si to, že potřebuje jiné lidi, uvědomí často ve chvíli, kdy jim sama nemá co nabídnout. Proto je velmi důležité, aby nejdřív našla sama sebe, aby začala pečovat o své potřeby. Na to taky potřebuje nějaký čas, a ne být pořád v jednom kole.

Nežárlí vaše maminka na ty další dospělé, hlavně na tu druhou „babičku“?
Vůbec. On je syn tak živý, že by ho víc, než má, ani nechtěla.

Někteří lidé mají výhrady k tomu, jak se k jejich dětem chovají prarodiče, mají pocit, že jim výchovu mohou kazit, a celkově se bojí špatných vlivů na dítě. Vy se nebojíte?
Ani ne. Lidi kolem Fredyho jsem si vybrala já, to za prvé. A i když se mi něco úplně nelíbí, nechávám to být, toleruju to. Nejsme všichni stejní a já věřím, že si to dítě přebere správně. A až bude ještě trochu větší, už o tom budeme moct i mluvit. A navíc jsem přesvědčená, že výhody převažují. Syn si bere z každého něco, jsou to pro něj vzory a inspirace. Myslím si, že je málo, když dítě v předškolním věku vidí jen rodiče. Navíc, když je na dítě máma převážně sama, nemá energii a nebaví jí to s ním, a to samozřejmě na dítě působí. To, že mámy dětem vrazí tablet, je často úniková cesta, kterou volí unavený, vyčerpaný člověk. Dá se to pochopit, ale není to moc dobré. Obávám se, že děti zvyklé na zábavu z tabletu vztahy přestanou potřebovat a něco zásadního se v lidstvu pokazí. Nějakou dobu jsem učila v jedné komunitní škole a jeden klučina mi tam řekl: „Lidi nepotřebuju, nejlepší je, když si můžu hrát hry na tabletu a ostatní taky.“

V centru vašeho života i pozornosti jsou tedy vztahy…
Ano, i všechny mé pracovní projekty se týkají vztahů, připadají mi tak důležité, že mě baví dávat tomu svou energii a naplňuje mě to. Osobně mám ráda budování dlouhodobých vztahů, ty člověka obohacují více. Musím se přiznat, že moc neholduju takovým těm kontaktům s jinými maminkami, které jsou často o tom, že jedna vyčerpaná žena si stěžuje jiné vyčerpané ženě a pomáhají si jen zdánlivě. Takový ten potlach neznámých matek na pískovišti podle mě moc nefunguje.  Ani se dobře neznají, takže si nemohou ani dobře poradit, není tam důvěra.

Životní styl, který praktikujete, jde dohromady se svobodným povoláním, už méně s nějakou pravidelnou pracovní dobou. Co dělá váš manžel?
Je advokát, ma svou firmu. Našel si svou vlastní cestu, to se mi na něm líbí. Společně se vyvíjíme. Když jsme se seznámili, taky jel v tom „krysím závodě“, jako hodně dalších lidí. A teď je moc rád, že se z toho vymanil. Myslím, že hodně lidí si nedokáže představit, že může vzít věci do svých rukou. Já jsem si taky nejdřív nemyslela, že můžu žít svůj život. Až Vráťa Hlásek mi dal prostor, abych se do sebe pořádně podívala. A já jsem si uvědomila, že žijeme životy jiných, životy nalajnované někým jiným.

A vy jste pak tuhle filozofii naučila i svého muže?
To ne, spíš jsem mu poskytla dobré podmínky, nemusel se ničeho bát. Nejsem ta žena, co by mu řekla: musíš přinést tolik a tolik, jinak nevyjdeme. Já mám definovanou lásku jako „Přijímám tě, jaký jsi“. Vždycky ode mě slyšel „Udělej to, jak ty potřebuješ. Žij svůj život.“ Nikdy jsem ho do ničeho netlačila. A on byl na druhou stranu první, kdo myšlenky, které jsem v oblasti osobního rozvoje nasbírala, poslouchal a nemával nad tím rukou. Naopak, něco si z toho pro sebe vzal. A mně se to moc líbí, ale líbil se mi se vším všudy i předtím. Nechtěla jsem ho měnit. Ale zároveň nejsem ta  typická žena, která podstrojuje, vyvařuje. Děláme vše tak nějak za pochodu, střídáme se, a moc to neprožíváme. On mě taky bere takovou, jaká jsem.

Pozdvihnout rodičovství. Aby bylo udržitelné a šťastné.

Šíříte myšlenku rozšířené rodiny. Pomáháte taky lidem hledat členy této rodiny?
My spíš lidi povzbuzujeme na jejich cestě. A samozřejmě propojujeme lidi, které tato cesta zajímá, ale cestu jim neprošlapáváme. Oni sami vědí, koho si do své rodiny chtějí vzít. Našim cílem je obecně pozdvihnout rodičovství. Aby bylo udržitelné a šťastné.

Martina Elterlein vystudovala podnikání a management v průmyslu na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Pracovala v interiérovém studiu i u jednoho z telefonních operátorů, posléze v komunitní škole. Nyní je lektorkou a koordinátorkou organizace Rodina v klidu. Se svým mužem Ondřejem má dvouletého syna Alfréda.

Pravidla diskuze

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány.
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
  • Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
Příspěvky porušující pravidla mažeme.

64

 
18 Počet vláken diskuze
46 Počet reakcí v diskuzi
0 Počet odběratelů diskuze
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Největší vlákno komentářů

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Jajik
Jajik

Proste matka co nezvlada sve dite a neustale ho nekomu strka. Jako kolik lidi potrebuje k tomu aby ji pomohli s jednim ditetem mi hlava nebere. A praci taky poradnou nema.

Lea
Lea

Tenhle článek jsem četla poprvé včera večer.Zanechal ve mě rozporné pocity.Tak jsem se podívala na ten projekt. Ta myšlenka širší rodiny není špatná.Nukleární rodina opravdu matky vyčerpává a není dobrá ani pro dítě.To je pravda. Ale není mi jasný tento článek.Hodně místa věnujete popisu toho,jak paní tráví týden.Jak si na praconí schůzky bere dvouleté dítě a pokud se věnuje klientům,hlídá jí ho „kamarádka z práce“.Nezlobte se ,ale normální rodič si asi nepůjde přečíst jiné stránky,aby zjistil o co vlastně jde.Jenom se naštve.

Věra
Věra

Být doma s dítětem může být svízelné, ale je to jen na pár let, a to dítě je to nejdražší, co člověk má, tak se kousnu a nekoukám, kde před vlastním dítětem zmizet. Není to jednoduché, zejména pro lidi přesvědčené o své dokonalosti nebo o tom, že dokážou cokoliv, jenom musejí chtít a pak zdrhají do práce, kde jsou ty procesy pro ně srozumitelnější. Je to každého věc, ale ty roky se už nikdy nevrátí.

Marketa
Marketa

Někdy mám pocit, jakoby matkám, co chtějí být se svými dětmi a trávit s nimi čas, podsouvají pocit, že dělají něco špatně.

Lenka
Lenka

Přijde mi, že jí o syna pečuje vlastně pořád někdo jiný- sice podporuje širokou rodinu, což pro mě znamená prarodiče, vlastní tety, na tom není nic špatného a to se má podporovat, ale takhle ne- ne kolegyně z práce a kamarádky. To je pro mě zkrátka hlídání- ať už za úplatu, protislužbu. Jednou tam píše o uhoněných matkách s kočárkem, které pořád někam spěchají, ale vlastně ona je také taková, ona vlastně sama se synem nikdy není a syn není věčně doma, nemá takové to „zázemí“, pořád někde rozlítaný a strčený někomu, u někoho.

Veronika
Veronika

Rozumím paní, že jí to takto vyhovuje, ale myslím si ,že ne každý prostě to zázemí kolem má (kamarádky, co mají dost času a chtějí hlídat pravidelně dítě, babičky v dosahu, co vám pak nedají sežrat, že jim hlídáte dítě – jedno, ona vychovala 3, sama a chodila do práce a stavěla dům) a na toto nepomůže kurz ani nic podobného…jak píše paní níže, že má pocit, že ty pracující předkládají těm nepracujícím, že „jen sedí doma“ , tak ono je to i naopak a podle mě, to prostě každému vyhovuje nějak a tak je to správně. Já jsem byla… Číst vice »

verka
verka

Já paní zcela chápu a rozumím jí. Bohužel v Česku je mateřství spojeno pevně s tříletým pobytem doma. Držím paní palce, ať jí to nadále funguje a je šťastná! Umí si to dobře zorganizovat.

Ilona
Ilona

Muj pritel je pres tyden mimo za praci,jsem doma s detmi od zacatku a nedelam z toho vedu..proste to tak je,da se to,pres tydem mame rezim a kdyz prijede tatinek,jsme normalni rodina..hlidani nemam a nechci,ano,jsem kvocna a nemam komplexy,ze mi neco utika,prace,kaficka a plkani o nicem,deti jsem si porizovala,ze jsem chtela,ze se jim budu venovat i na ukor sveho ja..jenze to strasne utece,budu mit casu,ze me to bude mrzet,tyhle matky,co vlastne nevedi,co chteji,to miluju…hlavne o tom zvanit.

Veronika
Veronika

To je zvláštní kolik je tu pohrdavých komentářů. Já si myslím, že starat se o své potřeby a vnitřní naplnění vedle péče o dítě je moudré. Považuji současnou situaci u nás kdy je matka s dítětem do jeho tří let doma za dost nepřirozenou. Myslím, že každý další člověk je pro dítě obohacením. Budu radši svým dětem odmala sebevědomým vzorem než sebeobětující se „matkou v domácnosti“, pokud mě tato role nenaplňuje. Synovi jistě neubližuji, když jde dvakrát týdně nadšeně s paní sousedkou, která je s ním moc ráda, na hřiště. Já pak můžu v klidu pracovat na grafických návrzích a… Číst vice »

Evie
Evie

Obávám se, že toto může fungovat pouze u dětí velice malých a jen je-li jich málo. Jakmile máte rodinu větší nebo mají děti svůj vlastní program a povinnosti (do kterých se mnohdy rodiče chtě nechtě musejí zapojit), poletování po světě a pracovních schůzkách končí. Taky jsem děti brala všude s sebou a cestovala s nimi, dokud jsem byla na mateřské, dokud byly malé, dokonce ještě v mateřské škole. Tehdy to šlo s prací i rodinou skloubit dobře. Skutečnou koulí na noze pro mě začala být povinná školní docházka – jakkoliv je škola dobrá, jakkoliv vedete děti k samostatnosti, začnete být… Číst vice »

Lucie
Lucie

Odloz dite kam muzes… do 3 let se buduje vyjimecne materske pouto, recept jak ho znicit

Zuzka
Zuzka

Díky za článek. Moc bych uvítala ještě další modely z jiných zemí. Na západ od ČR je rodičák vlastně jen na několik měsíců a vždycky mě zajímalo, jak to tam prakticky dělají. Třeba i jak se řeší kojení (jak lze kojit tak dlouho, dokud to dítě vyžaduje, když žena po 5 měsících by měla jít do práce, např. ve Francii/Německu)? Připadá mi, že 3 roky odtržení od světa je fakt náročné a v dnešní době, kdy prarodiče jsou ekonomicky ještě aktivní a chodí na 40h týdně do práce, není jiná možnost než „externí babičky“. Sama jsem pomáhala vykrývat péči o… Číst vice »

Táňa
Táňa

Neodsuzuji, ale není to můj šálek čaje, jak se říká. Tak, jak paní popisuje svůj režim bych se určitě neztotožnila, ale každá jsme holt jiná (a i každé dítě je jiné). Trochu ji i chápu, sama jsem na mateřské pomalu rozjížděla podnikání (měla jsme nicméně štěstí na pomáhajícího manžela a především jsem čas na to ubírala především z vlastního spánku, což se bohužel později zdravotně projevilo). Jen s odstupem mnoha let a několika dětí chci paní říct – ano a vím, že to zní jako klišé – že opravdu tyto roky se již nikdy nevrátí a je to přitom jen… Číst vice »

Kateřina *
Kateřina *

Koukám jedna dokonalá matka vedle druhé, čest výjimkám. Snad mají maminky ze sebe lepší pocit a zvýšily si sebevědomí. Jak je vidno, opravdu to některé potřebují. Říkám si proč mají ty šťastné a spokojené maminy potřebu shazovat tu druhou? Nestačím se divit, kolik matek je nonstop 100% k dispozici svým dětem. Nenakupují, nevaří, neřídí, netelefonují, neuklízí, nedívají se na TV, nejsou na internetu, netráví čas s kamarádkami, nedávají své děti třeba na víkend k prarodičům, atp. Autorka článku nedělá nic jiného, než každá druhá mamina, pouze to nemá ohraničené čtyřmi stěnami jejich domova a místo domácích prací se věnuje jiným… Číst vice »

Vlaďka
Vlaďka

A šlo by to nějak vysvětlit i politikům, co mají dojem, že dítě musí být jen a jen s matkou jinak trpí? Vzpomínám si, když jsem 1,5 ročního syna dala na 1 den v týdnu do soukromé školky, jaký to byl v rodině poprask! A to nebylo zdaleka 1. faux pas, co jsem si dovolila – tancování s miminky (od 2měsíců), plavání miminek (od 6ti měsíců), cvičení s batolátky (od 10ti měsíců). Od 2let jeho věku už jsem se na rady prarodičů vydlábla úplně – vše šlo vyřešit a z ničeho se syn psychicky nezhroutil, i když se mnou podle… Číst vice »

Marie
Marie

Podle mě je hlavně důležité najít si svůj vlastní způsob, jak budu ve své rodičovské roli spokojená. Každá máme přece jinou povahu,a taky jiné možnosti,jinou odvahu a chuť se do něčeho pouštět nebo nepouštět. Někomu vyhovuje chodit na hřiště nebo do kroužků pro miminka,jiná by se z toho osypala. Některá má super babičku,jiná si najde nějakou náhradní, někdo dá dítě na celý víkend k prarodičům,jiní se těší,že si víkend po pracovních dnech konečně užijí jako rodina pohromadě doma nebo na výletě. Někomu vyhovuje být pár let s dítětem doma a užít si to období plnými doušky, jiná maminka potřebuje ke… Číst vice »

Jana Marie
Jana Marie

U paní Martiny jde o druhý extrém,oproti maminkám,které jsou se svým dítětem neustále ,ona s tím svým jen minimálně.Dítě sice zná spoustu lidí,ale musí kvůli tomu neustále měnit prostředí a je tam samo bez matky.Nedokážu si představit,že bych svoje děti ,když byly tak malé ,neustále někam odkládala.Nemohla jsem bez nich být.A mimochodem,ještě jsem žádnou“ uštvanou maminku s kočárkem“ neviděla,naopak vypadají,že je těší procházet se se svým dítětem a užívat si chvilky klidu.Některé to berou sportovně a mají kolečkové brusle.Moc se mi to líbí.Abych to shrnula,zdá se mi,že autorku mateřství víceméně obtěžuje a brání ji v obvyklých aktivitách.

Anna B.
Anna B.

Vždycky se budou pod podobnými články utkávat dva nesmiřitelné tábory – matky, které doma s dítětem bez práce prostě nemohou vydržet, a matky, kterým mateřská role bohatě stačí (i když se jim někdy po práci, kde neřešily pleny, zuby a kaše, taky zasteskne). Počítám se k tomu druhému táboru, jsem doma s dcerou skoro dva roky a ne, nelítám si na růžovém obláčku, občas se musím nutit jásat nad postavenými kostkami, namalovanými klikyháky, či nad tím, že v knížce už po sté našla krtka. Unavená bývám taky a tady musím dát zapravdu autorce, zapojení širší RODINY bych uvítala. Ale když… Číst vice »