Rodičovství je náročné! A mnoho současných rodičů se ve své roli necítí úplně dobře. Ale proč, to není úplně jasné. V mnohých ne úplně vyladěných rodinách je totiž zdánlivě vše, jak má být: máma, táta, dům i pes… Co je tedy problém? „Dnešní rodina sama o sobě,“ říká Martina Elterlein z organizace Rodina v klidu.
Jak byste tedy pojmenovala hlavní problém dnešní rodiny, která má všeho dostatek, ale není šťastná?
Problém je samotná malá, nukleární rodina. Péče o dítě leží hlavně na mámě a částečně na tátovi, a tím to často končí, babičky jsou daleko, nebo v produktivním věku…. A dokonce si obecně myslíme, že je to tak v pořádku, pořádná rodina musí přece zvládnout aspoň jedno dítě bez mrknutí oka. Ale ono to v této podobě není přirozené. Takto žijeme posledních pár desítek let, předtím byly rodiny větší, děti byly součástí širšího společenství, péče se rozložila na víc lidí. Dnes je to, co nefunguje, samotný model, nejde o naše selhání. Jsme od nepaměti společenští tvorové a krásný dům, ve kterém jsme sami, nám štěstí nepřináší. Potřebujeme lidi. Když je dům prázdný, obsazený jen maminkou s malým dítětem, která čeká, až přijde táta z práce, vztahy se hroutí.
Proč vlastně, když materiální zajištění nechybí?
Kdybych byla doma sama s Fredym, se svým synkem, myslím, že bych byla protivná matka, i víc trestající… Hodně lidí jaksi očekává, že se žena bude sto procent času věnovat dítěti, obětovat se mu, a zůstane při tom vyrovnaná a láskyplná, ale to není realistické. Matky mají své přirozené potřeby a hranice a když na to nedbají, podepíše se to na jejich pocitu štěstí, ale i na tom, jaké jsou mámy. Když se necítí dobře matka, necítí se dobře ani její dítě. A nešťastný je pak i otec, protože jeho žena je nespokojená a vyčerpaná (a zároveň společnost tvrdí, že by měla být spokojená), on neví, jak jí pomoct, ona má potřebu s ním mluvit, stěžovat si, když on přijde z práce, což je pro něj unavující – a tak se jeden druhému vzdalují.
Když se necítí dobře matka, necítí se dobře ani její dítě. A nešťastný je pak i otec.
Máte dvouleté dítě, jak jste na to šli u vás doma?
Jsem spokojená máma, ale před tím mě mateřství nebo častý obrázek mateřství moc nelákal. Na ulicích vidíte uhoněné matky s kočárkem… Navíc, když uvážíte, kolik je dnes pro mladé lidi možností, třeba cestovat, dělat zajímavé věci, tak ve srovnání s tím se rodičovství nezdá jako velké terno. Už jsem se setkala s tím, že mladé ženy, které baví jejich práce, hodnotí mateřství jako zhoršení svého života. Ale tak to být nemusí, je ale třeba mít kolem sebe další lidi, kteří s dítětem pomůžou. To je ten recept. To matku osvobodí od každodenní rutiny být pořád sama jen s dítětem.
Je ale třeba mít kolem sebe další lidi, kteří s dítětem pomůžou. To je ten recept.
Jak třeba vypadá váš týden?
V pondělí máme pracovní setkání s týmem Rodiny v klidu, tam Fredyho, svého dvouletého synka, beru s sebou. Pak ho předávám své mamce, která ho pak má u sebe přes noc, a odpoledne se věnuji svým klientům. Jako Rodina v klidu poskytujeme zájemcům takový mix koučování a mentoringu. Večer jedu domů za manželem, Fredy spí u mamky. To je další báječná věc – takto máme na sebe čas jako pár. Druhý den ráno jdu cvičit, pak mám opět nějakého klienta, po něm si od mamky přeberu Fredyho a jedu za kamarádkou. Ve středu ráno mi syna hlídá kamarádka z práce a odpoledne, když se malý vyspí, jdeme za mou kamarádkou z dětského hřiště Fernandou, která bydlí blízko nás. Vymyslely jsme si spolu projekt, tak se setkáváme. Má pětiletého synka, takže děcka jsou spolu. Ve čtvrtek zase chodím za Evou, tu jsem potkala na jednom z našich setkání. Má dvě děti, jedno ve školce a druhé o rok starší než Fredy. Občas je s námi i její manžel, protože ani jeden z nich nemá klasickou práci. Pracujeme na jiném společném projektu (taky se týká podpory vztahů). Odpoledne mám klientku a Fredyho hlídá jeho táta, můj muž. V pátek jezdím za paní Zdeňkou, které je 74 let a miluje děti. Seznámila jsem se s ní skrz svou kamarádku. Hrajeme na piáno, tvoříme spolu, má pro Fredyho vždy něco zajímavého. Odpoledne mám pak volné na to, co se objeví. O víkendech je Fredy půl dne s tátou a já odpočívám a pak si to prohodíme. Nebo jedeme společně na návštěvu.
Jak vaše organizace, Rodina v klidu, vznikla a o co vám jde?
Zakladatelem je nestor rané pěstounské péče Vratislav Hlásek. Na základě svých osobních zkušeností on a jeho žena Alžběta pochopili kritické aspekty dnešního rodičovství. Opřít se o ně dva bylo pro mě hodně uklidňující. Když něco kolem výchovy nevím a chci vědět, vůbec nemusím hledat po internetu, jdu se jich rovnou zeptat. Je pro mě hrozně důležité mít se na koho obrátit.
Chceme, aby bylo normální, že na výchovu není matka sama.
Náplní organizace je šířit myšlenku „širší rodiny“, kterou si každý může sestavit ze známých lidí, ke kterým má důvěru. Doplnit si svou rodinu dalšími lidmi na podobné vlně. Nemáte babičku a fajn tety blízko? Třeba máte ale fajn sousedku nebo kamarádka má maminku, ale nemá pro ni vnuky, a jí to schází.
Kromě toho se věnujeme koučování a mentoringu, říkáme tomu osobní a rodinný redesign. Také připravujeme další lidi na to, aby uměli jiným poskytnout podporu. Chceme, aby bylo normální, že na výchovu není matka sama. Zatím spíš převládá názor, že by měla. Stává se mi, že když někomu vyprávím, jak žiju, tak to odsoudí. Vlastně nevím proč, ale dost lidí reaguje káravě. Zdá se mi, že lpí na představě, že vše máme zvládnout sami, bez pomoci.
Stává se mi, že když někomu vyprávím, jak žiju, tak to odsoudí. Vlastně nevím proč, ale dost lidí reaguje káravě. Zdá se mi, že lpí na představě, že vše máme zvládnout sami, bez pomoci.
Zatímco vy říkáte, že je důležité pěstovat vztahy, protože se to může hodit?
Nejde o vypočítavost, ale o uvědomění, že v životě nám nejvíc pomůžou ne věci, ale další lidé. Vztahy k druhým lidem by měl člověk přirozeně pěstovat a rozvíjet odmalička, samozřejmě daleko dříve, než se mu narodí dítě. To je naopak období, které tomu tolik nenahrává. Když je péče o dítě hlavně na mamince, ta se plně koncentruje na svůj úkol a na budování vztahů nemá čas ani energii, je spíš v deficitu. Péče o dítě je pro ni velmi vyčerpávající. A když je žena vyčerpaná, jiní lidé s ní ani nechtějí trávit čas. Takže je to trochu začarovaný kruh. Žena si to, že potřebuje jiné lidi, uvědomí často ve chvíli, kdy jim sama nemá co nabídnout. Proto je velmi důležité, aby nejdřív našla sama sebe, aby začala pečovat o své potřeby. Na to taky potřebuje nějaký čas, a ne být pořád v jednom kole.
Nežárlí vaše maminka na ty další dospělé, hlavně na tu druhou „babičku“?
Vůbec. On je syn tak živý, že by ho víc, než má, ani nechtěla.
Někteří lidé mají výhrady k tomu, jak se k jejich dětem chovají prarodiče, mají pocit, že jim výchovu mohou kazit, a celkově se bojí špatných vlivů na dítě. Vy se nebojíte?
Ani ne. Lidi kolem Fredyho jsem si vybrala já, to za prvé. A i když se mi něco úplně nelíbí, nechávám to být, toleruju to. Nejsme všichni stejní a já věřím, že si to dítě přebere správně. A až bude ještě trochu větší, už o tom budeme moct i mluvit. A navíc jsem přesvědčená, že výhody převažují. Syn si bere z každého něco, jsou to pro něj vzory a inspirace. Myslím si, že je málo, když dítě v předškolním věku vidí jen rodiče. Navíc, když je na dítě máma převážně sama, nemá energii a nebaví jí to s ním, a to samozřejmě na dítě působí. To, že mámy dětem vrazí tablet, je často úniková cesta, kterou volí unavený, vyčerpaný člověk. Dá se to pochopit, ale není to moc dobré. Obávám se, že děti zvyklé na zábavu z tabletu vztahy přestanou potřebovat a něco zásadního se v lidstvu pokazí. Nějakou dobu jsem učila v jedné komunitní škole a jeden klučina mi tam řekl: „Lidi nepotřebuju, nejlepší je, když si můžu hrát hry na tabletu a ostatní taky.“
V centru vašeho života i pozornosti jsou tedy vztahy…
Ano, i všechny mé pracovní projekty se týkají vztahů, připadají mi tak důležité, že mě baví dávat tomu svou energii a naplňuje mě to. Osobně mám ráda budování dlouhodobých vztahů, ty člověka obohacují více. Musím se přiznat, že moc neholduju takovým těm kontaktům s jinými maminkami, které jsou často o tom, že jedna vyčerpaná žena si stěžuje jiné vyčerpané ženě a pomáhají si jen zdánlivě. Takový ten potlach neznámých matek na pískovišti podle mě moc nefunguje. Ani se dobře neznají, takže si nemohou ani dobře poradit, není tam důvěra.
Životní styl, který praktikujete, jde dohromady se svobodným povoláním, už méně s nějakou pravidelnou pracovní dobou. Co dělá váš manžel?
Je advokát, ma svou firmu. Našel si svou vlastní cestu, to se mi na něm líbí. Společně se vyvíjíme. Když jsme se seznámili, taky jel v tom „krysím závodě“, jako hodně dalších lidí. A teď je moc rád, že se z toho vymanil. Myslím, že hodně lidí si nedokáže představit, že může vzít věci do svých rukou. Já jsem si taky nejdřív nemyslela, že můžu žít svůj život. Až Vráťa Hlásek mi dal prostor, abych se do sebe pořádně podívala. A já jsem si uvědomila, že žijeme životy jiných, životy nalajnované někým jiným.
A vy jste pak tuhle filozofii naučila i svého muže?
To ne, spíš jsem mu poskytla dobré podmínky, nemusel se ničeho bát. Nejsem ta žena, co by mu řekla: musíš přinést tolik a tolik, jinak nevyjdeme. Já mám definovanou lásku jako „Přijímám tě, jaký jsi“. Vždycky ode mě slyšel „Udělej to, jak ty potřebuješ. Žij svůj život.“ Nikdy jsem ho do ničeho netlačila. A on byl na druhou stranu první, kdo myšlenky, které jsem v oblasti osobního rozvoje nasbírala, poslouchal a nemával nad tím rukou. Naopak, něco si z toho pro sebe vzal. A mně se to moc líbí, ale líbil se mi se vším všudy i předtím. Nechtěla jsem ho měnit. Ale zároveň nejsem ta typická žena, která podstrojuje, vyvařuje. Děláme vše tak nějak za pochodu, střídáme se, a moc to neprožíváme. On mě taky bere takovou, jaká jsem.
Pozdvihnout rodičovství. Aby bylo udržitelné a šťastné.
Šíříte myšlenku rozšířené rodiny. Pomáháte taky lidem hledat členy této rodiny?
My spíš lidi povzbuzujeme na jejich cestě. A samozřejmě propojujeme lidi, které tato cesta zajímá, ale cestu jim neprošlapáváme. Oni sami vědí, koho si do své rodiny chtějí vzít. Našim cílem je obecně pozdvihnout rodičovství. Aby bylo udržitelné a šťastné.
Martina Elterlein vystudovala podnikání a management v průmyslu na Masarykově ústavu vyšších studií ČVUT. Pracovala v interiérovém studiu i u jednoho z telefonních operátorů, posléze v komunitní škole. Nyní je lektorkou a koordinátorkou organizace Rodina v klidu. Se svým mužem Ondřejem má dvouletého syna Alfréda.
DOPORUČENÉ ČLÁNKY
21. 08. 2022 Bára Procházková Pět věcí, které budou v novém školním roce jinak
28. 02. 2023 Lucie Rybová Život celé rodiny se zúžil na domácí úkoly, podle právníků jsou navíc nezákonné
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Proste matka co nezvlada sve dite a neustale ho nekomu strka. Jako kolik lidi potrebuje k tomu aby ji pomohli s jednim ditetem mi hlava nebere. A praci taky poradnou nema.
Dobrý den,
nemám pocit, že bych Fredyho nezvládala. Kdybyste viděla s jakou radostí a energií se o něho ti lidé starají, tu mu nemám šanci sama dát. A to dítě se úžasně rozvíjí po všech stránkách, každý mu předává něco ze sebe. Díky mamce už mluví, díky Zdeňce zpívá, díky bráchovi staví lego…jsem za to vděčná a Fredy je šťastný. Chtěla bych jen ostatní povzbudit k tomu, že pokud se na mateřské necítí dobře, stojí za to hledat novou cestu a nesetrvávat ve stavu, který jim nevyhovuje.
Ano,mate pravdu..navic,kdyz uz neni jen jedno dite a to se teprve musi pozornost,laska,pece,vychova rozdelit mezi vice deti,ktere maji navic rozdilne potreby vzhledem k veku,pohlavi..asi jsem mekota,ale treba prvnich slov,mluveni a jinych velmi osobnich krucku ditete chci byt ja sama a ne ti druzi..preji krasne dny a zdravi.
Jsou dvě věci, které se vzájemně prolínají. Míra závislosti dítěte na matce a míra závislosti matky na dítěti. Znám rodinu, která má dvouletou holčičku, velmi vyspělou, šikovnou a samostatnou. Holčička už několikrát sama od sebe projevila přání chodit do školky. Výsledek? Určitě ne, maminka na to ještě není připravena. Některé děti jsou opravdu samostatnější a užívají si rozmanité prostředí. Neznamená to, že by měly doma špatné rodiče! Prostě jen potřebují více podnětné prostředí, ať je to školka, různé tety, babičky, nebo cokoli. Chápu citlivost „prvních krůčků“, ale pro některé děti je důležité, že to zvládly, ne že u toho byla maminka, té se potom pochlubí s výsledkem 🙂 Je to svým způsobem i o sebevědomí rodičů. Zvládnu to, když si za nějaký úspěch dítěte připíše zásluhy někdo jiný? Já říkám ano, práce rodiče je milovat, podporovat a dopřát prostor k samostatnosti podle individuálních potřeb dítěte. Některé na „volnost“ není připravené ani v sedmi letech a jiné by už od dvou let chtělo existovat samostatně. 🙂
Hezky jste to napsala,cetla jsem 3krat a uvedomila si,jakou mate dulezitou pravdu..ano,dite se zacina odpoutavat od rodicu,ale hlavne mamy a my mu to musime s dohledem doprat,presne chapu,co jste myslela..syn neco udela a ja jako ochrance mama nejak reaguji,ale ono se mu treba neco povedlo a prisel mi to sdelit a pochlubit,jako..mami,koukej,to uz zvladnu😉tak ze se hazim do klidu a spolu se radujeme..
Souhlasím, maminka z článku na mě působí dojmem, že ráda se svého dítěte „zbavuje“, dává ho hlídat prověřeným osobám. Také je tam psáno, že na určité jednání si kluka bere s sebou. nechtěla bych být klientkou a můj protějšek měl s sebou dvouleté dítě. Brrrrr. Matka z článku si našla práci (ty projekty), jen aby nemusela být jen s dítětem a dítě dává hlídat.
Nelíbí se mi, že článek působí jako oslava této konkrétní matky.
Tak tak..
Ano,tak tak,uz ten titulek,kdyby byla cele dny doma se synem byla by vycerpana..ano,musela by se o nej starat vyhradne sama jako vetsina mamin,spokojenych a ne uhonenych a nastvanych,jak se tu podsouva,protoze se chteji starat o sve dite..lepsi soupnout vsem okolo a rikat,jak se super rozviji..to by mel predevsim s mamou,tatou,sourozenci..a sama jit nekam plkat a starat se defacto o cizi deti.
Muzete prosim ve svych vyjadrenich respektovat dustojnost respondenta rozhovoru, i kdyz s jeho nazorem nesouhlasite? Je to i v pravidlech didkuze. Diky
Copak mate za problem?Nepsala jsem vulgarity,urazky apod.jen svuj nazor..ze nekomentujete ostatni prispevky jinych..
Bych to shrnula a uz tu neztracela cas se slipkamami ji podobne..nejaka dama,co si vzala asi nejakeho dobre zajisteneho tatku,dle prijmeni,mu povila potomka,ale zaroven chce byt uzitecna vsem okolo a syna uci a vychovava mamka,sousedka,kamaradka,kolegyne..a nestresovat se doma s jednim ditetem😏😏😏tluce vsem maminam do hlavy,asi ze jsme mimo,kdyz hnipame doma 3 roky,ja jako mama budu hnipat rada a s laskou i 4 roky…hlavne si o vikendu odpocinte a vyspunkejte.
A určitě ti z toho hnípání vůbec za ty tři roky nehrabalo viď ? Slípko!
Nehrablo,pipko,protoze jsem spokojena se svymi detmi a nemusim pred nimi utikat na kafe se slepicema jako ty nebo do prace..
Muzete prosim ve svych vyjadrenich respektovat dustojnost respondenta rozhovoru, i kdyz s jeho nazorem nesouhlasite? Je to i v pravidlech diskuze. Diky
Starejte se o sebe a ne prava jinych a neposilejte ten samy prispevek,pokud neumite vyplodit nic smysluplnejsiho..
Ze tady nesekyrujete jine prispevky a jen me..ze by urazena jesitnost pani autorky clanku..
Tenhle článek jsem četla poprvé včera večer.Zanechal ve mě rozporné pocity.Tak jsem se podívala na ten projekt. Ta myšlenka širší rodiny není špatná.Nukleární rodina opravdu matky vyčerpává a není dobrá ani pro dítě.To je pravda. Ale není mi jasný tento článek.Hodně místa věnujete popisu toho,jak paní tráví týden.Jak si na praconí schůzky bere dvouleté dítě a pokud se věnuje klientům,hlídá jí ho „kamarádka z práce“.Nezlobte se ,ale normální rodič si asi nepůjde přečíst jiné stránky,aby zjistil o co vlastně jde.Jenom se naštve.
To mi právě přijde dobré, ukázat konkrétně, jak tráví týden někdo, kdo si myslí, že si rodinu můžeme rozšířit o lidi, ke kterým máme důvěru. Zároveň je dobré si všimnout, že kromě několika případů je maminka vesměs přítomná, i když je u toho další člověk, nepředává dítě, je tam s nimi.
Jo, je vesměs přítomná. Ale je doopravdy s ním? Vnímá ho? Vnímá to dítě její pozornost? Pokud si ho vezme na jednání a to jednání má za něco stát, tak se dítěti nemůže věnovat. Pokud se věnuje dítěti, tak zase za nic nestojí jednání.
A když se o víkendu sejdou všichni doma ,tráví půl dne sama odpočinkem a pak se vystřídají? Tak to mi taky hlava nebere.Ale každý má právo žít,jak chce.
Být doma s dítětem může být svízelné, ale je to jen na pár let, a to dítě je to nejdražší, co člověk má, tak se kousnu a nekoukám, kde před vlastním dítětem zmizet. Není to jednoduché, zejména pro lidi přesvědčené o své dokonalosti nebo o tom, že dokážou cokoliv, jenom musejí chtít a pak zdrhají do práce, kde jsou ty procesy pro ně srozumitelnější. Je to každého věc, ale ty roky se už nikdy nevrátí.
Někdy mám pocit, jakoby matkám, co chtějí být se svými dětmi a trávit s nimi čas, podsouvají pocit, že dělají něco špatně.
Taky mívám takový pocit. Možná mylný, ale tak nějak to i z toho článku částečně vyplývá. Myšlenka o širší rodině se mi moc líbí, jen je fajn u toho nezapomenout, že ten nejdůležitější vztah je matka-díte. A ten se špatně buduje, když zrovna pracujete na poradě nebo na nejakem projektu nebo se věnujete návštěvě…
Ale kdeže, tento pocit jste snad z článku nezískala, nebo ano? Zastávám názor, že dítě by mělo mít především spokojenou matku. Dodnes si pamatuji, jak se ještě ve školce plánoval den matek a každé dítě tam mělo uvedené, jaká je jeho matka (anonymně). Krom krásných přívlastků, které převládaly, tam byly i takové, jako „zlá, smutná, ukřičená, unavená… To se mě opravdu dotklo, čtyřleté dítě by dle mého nemělo mít tento hlavní dojem ze své maminky. To je špatně. Bez ohledu na to, co je k tomu dohnalo, zda pobyt s dětmi doma a nebo naopak přemíra práce.
Ano, získala jsem takový pocit, už samotný titulek je tím dost nacichly a zcela s Vámi souhlasím, že dítě má mít hlavně spokojenou matkou! A jak už jsem psala, zapojit širší rodinu je skvělý nápad. Mě zkrátka jen přijde, že v tomto případě to paní vzala trošku za špatný konec. A trošku postrádám v jejím týdenním plánu čas složený z mámy, táty a dítěte třeba i u někoho na návštěvě, na výletě, na procházce apod.Zkratka moc mi to nepřijde jako recept na klidný rodinný život, jak paní slibovala v titulku. Ale jak už tady bylo stokrát napsáno, každý je jiný.
Přijde mi, že jí o syna pečuje vlastně pořád někdo jiný- sice podporuje širokou rodinu, což pro mě znamená prarodiče, vlastní tety, na tom není nic špatného a to se má podporovat, ale takhle ne- ne kolegyně z práce a kamarádky. To je pro mě zkrátka hlídání- ať už za úplatu, protislužbu. Jednou tam píše o uhoněných matkách s kočárkem, které pořád někam spěchají, ale vlastně ona je také taková, ona vlastně sama se synem nikdy není a syn není věčně doma, nemá takové to „zázemí“, pořád někde rozlítaný a strčený někomu, u někoho.
Ano, Martině není jasné, proč ji kritizují ostatní lidé, kterým popíše svůj životní a hlavně výchovný styl, ale ono je to ve skutečnosti dost jednoduché – řešení překlopila do úplně opačného extrému. Půlden o víkendu – to je jediný čas, kdy píše, že je opravdu se synem, na střídačku s manželem. Jinak pořád mluví o jednáních, o projektech, o kamarádkách, o přespávání jinde… Přinejlepším je VEDLE svého dítěte, nikoli s ním. Mimochodem, můžou děti známých spát u ní? Na oplátku? Učí svoje dítě vzájemnosti? Nebo si jenom Martina hlídá, aby měla svobodu od dítěte?
Úvod, o kterém píše, je samozřejmě důležitý. Nemůže být všechno jenom na matkách nebo nukleární rodině, máma si taky potřebuje odpočinout. Ale v tomto případě je tady toho odpočinku víc než času, stráveného s dítětem.
Rozumím paní, že jí to takto vyhovuje, ale myslím si ,že ne každý prostě to zázemí kolem má (kamarádky, co mají dost času a chtějí hlídat pravidelně dítě, babičky v dosahu, co vám pak nedají sežrat, že jim hlídáte dítě – jedno, ona vychovala 3, sama a chodila do práce a stavěla dům) a na toto nepomůže kurz ani nic podobného…jak píše paní níže, že má pocit, že ty pracující předkládají těm nepracujícím, že „jen sedí doma“ , tak ono je to i naopak a podle mě, to prostě každému vyhovuje nějak a tak je to správně. Já jsem byla doma s malou taky hodně sama, ale popravdě mi to nevadilo, neměla jsem z toho špatné pocity a užívala jsem si tu pohodu, hraní, blbnutí a výlety do lesa, protože jsem věděla, že to nebude trvat dlouho a jak ve 3 letech zapadneme do koleček systému(školka pak škola, družina, kroužky), už se povezeme. Ale když by někdo měl pocit, že není doma spokojený a naplněný, asi tomu taky rozumím a pak je fajn, když s tím může něco udělat.
Také jsou matky které nechtějí zapadá do koleček systému. Chtějí dát dítěti trochu víc, než ty první 3 roky. Bohužel tam pak právě poznáváte, že jako matka, která byla s dítětem sama, už nemáte dostatek energie na to, aby jste šla i do těch následujících let s pocitem štěstí a plná energie. Já paní chápu. Možná bych ani já nepotřebovala být tak často bez dětí, ale ty děti by to rozhodně ocenily. Už jen právě pro to, že každý dospělý, jim může dát různé zážitky, zkušenosti a podobně. Několik let usiluji o to, aby se rodina dala trochu víc dohromady a všichni členové si uvědomili, že právě rodina je to nejcennější na světě. Věřím, že to alespoň většina z nich jednou pochopí. I když to možná bude trvat dlouho. Ale každopádně podle mého se Martina postavila proti té dnešní zakyslé době a dělá to tak, jak to cítí a jak jsou spokojení. Určitě je na kritiku zvyklá, protože všichni mají pocit, že matka, která nezvládá sama perfektně dítě, domácnost a péči o manžela (ideálně ještě práci k tomu), je špatná. Ale zajímalo by mě, kolik těchto “ideálních matek” je opravdu šťastných. Bohužel dost často jsou to jen šťastné fotky na Facebooku s láskyplnými popisky. Pak když ty matky s dítětem potkáte, tak jsou na tom v podstatě úplně stejně, jako ostatní. Unavené a podrážděné..
Já paní zcela chápu a rozumím jí. Bohužel v Česku je mateřství spojeno pevně s tříletým pobytem doma. Držím paní palce, ať jí to nadále funguje a je šťastná! Umí si to dobře zorganizovat.
Jo a hlavne se starat o sebe,aby chudinka nebyla doma ve stresu a kluka soupla,kam muze..fajn,jeji vec..
To se mi nezdá.Kdo Vám brání třeba pracovat z domova,nebo jít i do práce?Dá se to,pokud chcete,nebo musíte.
nemáte tak docela pravdu…nikdo Vás k tomu být 3 roky doma nenutí. Když pominu, že být s malým svištěm doma je pohodička tak opravdu být doma nemusíte. S prvním dítětem jsem byla 1,5 roku doma – a bylo to snad nejkrásnější období, s druhým jsem už byla na 2 dny v týdnu v práci. A co se týče organizace času a rodiny paní autorky…to myslíte vážně? Má jedno dítě které celý týden nevidí, a v sobotu si musí od něj odpočinout. Mně spíš při čtení článku napadla otázka – proč si to dítě pořizovali? Skoro to vypadá, že dítě přišlo na svět omylem a teď co s ním, že jo?? Všude takové možnosti, práce, cestování …no snad se omylem neobjeví bráška nebo sestřička protože zbavit se na 320 dní v roce dvou dětí je už větší oříšek.
Muj pritel je pres tyden mimo za praci,jsem doma s detmi od zacatku a nedelam z toho vedu..proste to tak je,da se to,pres tydem mame rezim a kdyz prijede tatinek,jsme normalni rodina..hlidani nemam a nechci,ano,jsem kvocna a nemam komplexy,ze mi neco utika,prace,kaficka a plkani o nicem,deti jsem si porizovala,ze jsem chtela,ze se jim budu venovat i na ukor sveho ja..jenze to strasne utece,budu mit casu,ze me to bude mrzet,tyhle matky,co vlastne nevedi,co chteji,to miluju…hlavne o tom zvanit.
Má dcera byla a stále je v podobné situaci.Manžel je přes týden mimo bydliště ,má tři kluky a taky pracuje. Neříkejte raději -hlídání nemám,ani nechci, nepotřebuji.Dcera není žádná měkota, ale i tak jsme s druhou babičkou pomáhaly.A nevíte,co se může kdy stát.Před rokem dcera onemocněla a skoro dva měsíce jsme to „táhly“ s babičkou. Teprve pak mi došlo,že toho je vážně moc .Nikdy nevíte, co se může stát,nějaké zázemí potřebuje každý.
Ano,to je pravda,jenze prarodice bydli daleko,tak to myslim,ne ze bych nechtela…prave,ze vim,co se muze stat a stava..myslim zdravotne..
Souhlasím s vámi, máme tři děti, manžel pracovně vytížený, chodí domů až večer, když děti spí. Jsem ráda, když si občas vyšetřím chvilku pro sebe nebo pro nás dva s manželem, přesto bych za nic neměnila. Děti jsem chtěla a věděla, že to nebude snadné, ale stojí to za to. Máme režim, spoustu věcí dělám s dětmi, do všeho se je snažím zapojovat, na druhou stranu si umí pohrát a zabavit se i sami, takže se to dá zvládnout. Neumím si představit, že bych je měla furt někde a u někoho, jaký pak má chlapeček režim, každý to s ním dělá jinak, takže vlastně má ten chlapec několik světů a žádný domov. Je to její věc, ale podle mě, je to sobecké, staví zájmy své nad zájmy svého dítěte. Myslím si, že každý si musí odpočinout a mít čas pro sebe, ale nemělo by to být na úkor dítěte.
Souhlasim s Vami,ja pani take neodsuzuji,na druhou stranu fajn,zaridila si to podle sebe a je spokojena,pravda,ze spokojena mama rovna se spokojene deti,kazda to mame jinak nastaveno,ale ja jsem rada se svymi detmi,porad je nejaka cinnost s nimi,tak ze nemam cas si zoufat,ze tata neni doma,o vikendu se jim venuje a ja mam volneji,beru to tak,ze povyrostou a rezim bude jiny..kdyz mi vyjde cas pro sebe,snazim se ho vyuzit naplno,treba knizkami,ktere se mi doma kupi..a obdivuju kazdou mamu,co ma vic jak 2 deti,me staci ty nase dva kousky😉
.
To je zvláštní kolik je tu pohrdavých komentářů. Já si myslím, že starat se o své potřeby a vnitřní naplnění vedle péče o dítě je moudré. Považuji současnou situaci u nás kdy je matka s dítětem do jeho tří let doma za dost nepřirozenou. Myslím, že každý další člověk je pro dítě obohacením. Budu radši svým dětem odmala sebevědomým vzorem než sebeobětující se „matkou v domácnosti“, pokud mě tato role nenaplňuje. Synovi jistě neubližuji, když jde dvakrát týdně nadšeně s paní sousedkou, která je s ním moc ráda, na hřiště. Já pak můžu v klidu pracovat na grafických návrzích a být tím kým jsem, neboť mě ta práce naplňuje.
Souhlasím. Hodně soudů.Paní jen navrhuje neobetovat sebe na úkor svého dítěte a myslím si, že syna tím učí totéž..
Ano,pani dokonala a vsudybylova..uz taky zalez..
Dobrý den, tady nám debata trochu zdegenerovala, můžete ji prosím vrátit do běžných kolejí – vykání atd…?
Obávám se, že toto může fungovat pouze u dětí velice malých a jen je-li jich málo. Jakmile máte rodinu větší nebo mají děti svůj vlastní program a povinnosti (do kterých se mnohdy rodiče chtě nechtě musejí zapojit), poletování po světě a pracovních schůzkách končí. Taky jsem děti brala všude s sebou a cestovala s nimi, dokud jsem byla na mateřské, dokud byly malé, dokonce ještě v mateřské škole. Tehdy to šlo s prací i rodinou skloubit dobře. Skutečnou koulí na noze pro mě začala být povinná školní docházka – jakkoliv je škola dobrá, jakkoliv vedete děti k samostatnosti, začnete být ve vleku nejen svých, ale také jejich povinností. Například ono prosté spaní u babičky v týdnu náhle začne být nemožné, babička bydlí daleko od školy a nemá auto, a tak dále. Je rozdíl, když čas hlídání lze přizpůsobit, nebo když licitujete o každou minutu času, který se vám podaří pro sebe vyšetřit (i babička má své zájmy a potřeby, dítě má kroužky, vy pracovní povinnosti, některá zaměstnání jsou časově velmi přísně vymezena a nelze si je jen tak přizpůsobit). Tím hůře, máte-li tři a více dětí – jen tak nějaká babička/sestra/kamarádka si je všechny najednou na hlídání nevezme.
Velmi bych uvítala, kdyby se s námi paní Elterlein podělila o své zkušenosti asi tak za pět let, jestli se jí podaří udržet tento „svobodný režim“, nebo jestli ze svých představ o časové koordinaci rodiny a matky zejména bude muset slevit.
Je to pravda. Zvlášť když dojíždíte Vy i děti z malé vesničky-do práce,školy,školky a samozřejmě i na kroužky a sporty.Skloubit všechno dohromady to chce hotový managment ,aby to klaplo.
Odloz dite kam muzes… do 3 let se buduje vyjimecne materske pouto, recept jak ho znicit
Díky za článek. Moc bych uvítala ještě další modely z jiných zemí. Na západ od ČR je rodičák vlastně jen na několik měsíců a vždycky mě zajímalo, jak to tam prakticky dělají. Třeba i jak se řeší kojení (jak lze kojit tak dlouho, dokud to dítě vyžaduje, když žena po 5 měsících by měla jít do práce, např. ve Francii/Německu)? Připadá mi, že 3 roky odtržení od světa je fakt náročné a v dnešní době, kdy prarodiče jsou ekonomicky ještě aktivní a chodí na 40h týdně do práce, není jiná možnost než „externí babičky“.
Sama jsem pomáhala vykrývat péči o sestřenku po náročném porodu, kdy šestinedělí potřebovala hlavně ležet, odpočívat, brala atb. A její manžel a její maminka se sice starali, ale byl problém vykrýt celých 6 týdnů jen z dovolených! A tak nastoupila opravdu široká rodina a kdyby neměla nás, tak vlastně nevím, jak by to řešili.
Co píší rodiny i tady na webu,které žijí v zahraničí,tak jednak tam je péče o malé děti docela jinak pojatá a movitější rodiny si pořizují chůvy.I mnoho studentek tam hlídá děti , což zatím u nás běžné také moc není.Je to jako vždycky .Jesle jsme zrušili a moc nového jsme nezavedli.
Model z Bavorska (ne celého Německa): 1rok placená rodičovska (částka záleží na příjmech matky před porodem, ale není příliš vysoká, jak se v ČR mylně uvádí). Pokud matka kojí, může si protáhnout rodičovskou na 2 roky, ale příspěvek se snižuje. Doma může být matka neomezeně dlouho, ale bez další finanční podpory. Obrovskou finanční podporou je pro rodiny s dětmi odpis z daní na děti (opravdu se to na rozpočtu projeví – my si koupili po první vratce daní novou sušičku a zaplatili výměnu rozvodů v autě, aniž by jsme se uskromňovali). Dále jsou v Bavorsku nepřeberné možnosti práce na částečný úvazek – znám matky, co pracují 2x do týdne jen 4h a nejde o brigádu. I se staršími dětmi, co už chodí do školy, pracují matky třeba jen 4 dny v týdnu. Ale jesle i školky jsou i tady přeplněné a hodně závisí na oblasti, kde bydlíte (v Mnichově se dítěti hledá školka hned po 6ti nedělí). Obecně se na „český“ model tady koukají jako na něco, co nikdy nemůže fungovat.
Neodsuzuji, ale není to můj šálek čaje, jak se říká. Tak, jak paní popisuje svůj režim bych se určitě neztotožnila, ale každá jsme holt jiná (a i každé dítě je jiné). Trochu ji i chápu, sama jsem na mateřské pomalu rozjížděla podnikání (měla jsme nicméně štěstí na pomáhajícího manžela a především jsem čas na to ubírala především z vlastního spánku, což se bohužel později zdravotně projevilo). Jen s odstupem mnoha let a několika dětí chci paní říct – ano a vím, že to zní jako klišé – že opravdu tyto roky se již nikdy nevrátí a je to přitom jen malá etapa jejího života… Za mne od doby, kdy dítě spí celou noc do nástupu do školy se jedná o nejpohodovější období :-). Jinak to paušalizování o uhoněných matkách si bylo možno odpustit – samozřejmě, je to po narození dítěte velká změna a někdy slušný boj, ale je obrovské množství maminek, které si to naopak užívají a jsou naprosto v pohodě. Buďme za možnost tříleté mateřské rádi, nikdo přeci nikoho nenutí na ni tak dlouho zůstávat a nejít již třeba po pár měsících do práce, pokud chce. Máme tu ale toto privilegium, tak si ho važme.
Krasne napsane😉
Koukám jedna dokonalá matka vedle druhé, čest výjimkám. Snad mají maminky ze sebe lepší pocit a zvýšily si sebevědomí. Jak je vidno, opravdu to některé potřebují. Říkám si proč mají ty šťastné a spokojené maminy potřebu shazovat tu druhou? Nestačím se divit, kolik matek je nonstop 100% k dispozici svým dětem. Nenakupují, nevaří, neřídí, netelefonují, neuklízí, nedívají se na TV, nejsou na internetu, netráví čas s kamarádkami, nedávají své děti třeba na víkend k prarodičům, atp. Autorka článku nedělá nic jiného, než každá druhá mamina, pouze to nemá ohraničené čtyřmi stěnami jejich domova a místo domácích prací se věnuje jiným věcem. Je to každého věc a pokud jsou oba spokojení, nevím, proč by to měl být problém.
Přesně, paní Kateřino, a o tom to je – je to každého věc. Ten článek je kupříkladu pro mě „o ničem“, protože jde, podle mého mínění, o zcela privátní věc každé rodiny. Nemám k dotyčnému žádná práva, žádné povinnosti, nejsem soudce, policista, kněz ani pracovník OSPODu a má to pro mě zhruba stejnou hodnotu, jako počet, barva a typ aut jedoucích kolem mě na cestě do zaměstnání.
Pokud kdokoliv bude tyto záležitosti ventilovat na internetu, těžko může počítat s tím, že bude u všech čtenářů za hvězdu – a na důvodech, proč tomu tak je či bude, opravdu nezáleží. Tím samozřejmě neupírám komukoliv jeho právo svůj privátní život rozebírat, kde a jak se mu zlíbí.
Autorka svůj motiv vysvětlila docela jasně. Ukázat těm „nespokojeným“ maminám, že si můžou zvolit i jinou cestu a že to jde. Bez ohledu na to, co diktuje společnost. Buďme rádi za ty možnosti, které se v naší zemi nabízí. Proč nejsou někteří schopni snést jiný názor nebo přístup už je věc jiná.
Domnívám se, že na to nahlížíte jen z jednoho úhlu, možností je povícero, nehledě na to, že, jak jsem psal, autorka musí počítat jak s ohlasy pozitivními, tak s ohlasy negativními, což je rovněž každého právo 🙂
Někdo to může brát jako kritiku jeho stylu života, někdo se prostě změnit nechce, protože mu jeho styl života vyhovuje a někdo by to rád změnil, ale (ať už z jakéhokoliv důvodu, který nejsem kompetentní posuzovat) nemůže.
Pokud bych se já třeba – abych nehovořil za jiné – rozhodl změnit svůj styl života, výchovy dětí a podobně, nejsem na tom, domnívám se, natolik intelektuálně bídně (to není myšleno jako výsměch či urážka kohokoliv), abych potřeboval od někoho ukázat, že „to jde“. Půjdu a udělám to po svém 🙂
Teď úplně přesně nevím, v čem se neshodujeme 🙂 Správně, souhlasit není podmínka. Nicméně i nesouhlas se dá vysvětlit slušně. Třeba proč pro mě je důležité mít to jinak, než abych hned toho druhého označovala za neschopného. Změna životního stylu nemá s intelektem mnoho společného. Je to o strachu z neznáma, tlaku okolí, předsudcích, trendech společnosti, ale i možnostech jednotlivců atp. Ač se to nemusí zdát, také nepotřebuji žádné „podpůrné“ články, ale mám kolem sebe dost žen, které mají především nízké sebevědomí a jakákoli změna ze zaběhnutého stereotypu je pro ně mnohdy nepřekonatelnou překážkou. Nesoudím je, nejsem v jejich kůži a každý si svůj život řídí sám, většinou 🙂
Psala jste „Proč nejsou někteří schopni snést jiný názor nebo přístup už je věc jiná.“ To jsem měl jsem na mysli – že nemusí jít nezbytně nutně jen o (ne)schopnosti (ne)snést něčí názor nebo přístup, ale jsou i další alternativy, které mohou vyvolat negativní reakci. Tady nikdo nic snášet nemusí, v pravém slova smyslu 🙂
Já jsem kupříkladu napsal, že je mi celý ten článek lhostejný. Jde de facto o negativní stanovisko, které také leckdo nemusí „překousnout“ – a může ho pochopit tak, jako bych řekl, že je mi celá jeho existence totálně ukradená, nebo že jeho životem opovrhuji.
Nesouhlasil bych s Vámi, že změna životního stylu nemá s intelektem mnoho společného, ale to bychom se dostali příliš off topic. Souhlasím s Vámi, že nesouhlasit lze slušně, ale to je obecný problém internetových diskusí, v nichž se často lidé dohadují kvůli záležitostem nesrovnatelně banálnějším, než je například styl výchovy dítěte:-)
A šlo by to nějak vysvětlit i politikům, co mají dojem, že dítě musí být jen a jen s matkou jinak trpí? Vzpomínám si, když jsem 1,5 ročního syna dala na 1 den v týdnu do soukromé školky, jaký to byl v rodině poprask! A to nebylo zdaleka 1. faux pas, co jsem si dovolila – tancování s miminky (od 2měsíců), plavání miminek (od 6ti měsíců), cvičení s batolátky (od 10ti měsíců). Od 2let jeho věku už jsem se na rady prarodičů vydlábla úplně – vše šlo vyřešit a z ničeho se syn psychicky nezhroutil, i když se mnou podle prarodičů trávil málo času, mohl mi věřit a byla jsem kdykoliv ochotna ho vyslechnout (to bych jako neodpočatá a vystresovaná z maličkostí nezvládla). V porovnání s jinými vrstevníky mám teď samostatné děti, které jsou sebejisté a bez problémů řeší i nepříjemné situace. Samozřemě né každé dítě má společenskou povahu, jako moji kluci, ale když už takoví jsou, proč je zavírat doma?
Jinak autorce to sedí, tak jak popsala – mně by to takhle nesedělo ani kdyby mi to někdo nabídl jako cestu už při narození prvního syna. Každá jsme jiná a je hnusné, když to společnost nerespektuje. Když nás odsuzuje.
Politikům není třeba nic vysvětlovat, ti za vás rodinné neshody nevyřeší. Žena si dnes může vybrat, jestli bude na mateřské půl roku nebo čtyři roky, může si nechat dítě hlídat, může pracovat a nikdo jí rodičovský příspěvek nesebere… chápu, že chytré řeči v rodině jsou opravdu nepříjemné, ale za něco takového nemůžou politici, resp. zákony, které u nás platí. To už si člověk musí vyřešit sám, vždy se totiž najde někdo, komu bude něco vadit a člověk si musí umět svoji cestu obhájit.
Ovšem pokud jste slovo „politik“ myslela přeneseně, jako označení každého člověka, který vámi chce manipulovat, pak s vámi samozřejmě souhlasím.
Spíš jsem se ve zbytku textu odchýlila od tématu, který jsem nakousla v první větě – vzpomněla jsem si na palčivé titulky, že žena nemá chtít končit mateřskou ve dvou letech dítěte a má se starat o něj až do jeho 4 let i déle, protože jinak trpí. A ano, můžete si dnes vybrat, ale pokud máte rodičovskou do dvou let, dostanete se často do patové situace – žádná školka ani jesle, žádny příspěvek na soukromé školky, směšný výběr zkrácené pracovní doby a mnohé obory ani možnost čqstečného úvazku nenabízejí, i když by mohly (je to pro zaměstnavatele finančně nevýhodné). Tady vidím obrovskou zabedněnost politiků. Proč by to v ČR nemělo jít, když to za hranicemi funguje. Pořád jen omlouvají nižší příjmy žen výpadkem z praxe na 3 i 4 roky s každým dítětem, ale umožnit jim docházet do zaměstnání třeba na dva dny v týdnu a po tu dobu podpořit starost o dítě třeba v jeslích, nebo firemních školkách, to by bylo podle politiků ekonomicky nevýhodné. Z vlastní praxe: smlouva na dobu určitou, která se každý rok opakovala a občas se změnil název pozice, aby zaměstnavatel neporušil zákonník práce. Pak sem otěhotněla, ale zaměstnavatel neměl povinnost mě stáhnout z nočních směn, i když to lékař doporučil (nižší pokrytí personálem na nočních směnách nutně vedlo k tomu, že jsem musela pracovat i se zářiči a rentgenem). Takže mě stáhl lékař na neschopenku (= výpadek z praxe). Po dvou letech na rodičovské jsem se chtěla vrátit (měla jsem syna v soukromé školce), ale zaměstnavatel neměl povinnost mě vzít zpátky (smlouva na dobu určitou). Navíc, i kdyby mě vzal zpátky, nemusel by mi umožnit zkrácený úvazek, nebo denní směny. A to jsem nepracovala na pozici, kde je člověk lehce nahraditelný, ale ve zpecializované testovací laboratoři, kde jsem co dva roky obnovovala svoji odbornost certfikovanými testy. Samozřejmně, že jsem se ke své odborné praxi už nikdy nevrátila a asi ani nevrátím.
Podle mě je hlavně důležité najít si svůj vlastní způsob, jak budu ve své rodičovské roli spokojená. Každá máme přece jinou povahu,a taky jiné možnosti,jinou odvahu a chuť se do něčeho pouštět nebo nepouštět. Někomu vyhovuje chodit na hřiště nebo do kroužků pro miminka,jiná by se z toho osypala. Některá má super babičku,jiná si najde nějakou náhradní, někdo dá dítě na celý víkend k prarodičům,jiní se těší,že si víkend po pracovních dnech konečně užijí jako rodina pohromadě doma nebo na výletě. Někomu vyhovuje být pár let s dítětem doma a užít si to období plnými doušky, jiná maminka potřebuje ke spokojenosti střídat prostředí a hledá brzy pracovní zařazení. Jsme přece každá jiná,tak proč soudit druhé,jestli je to správně tak nebo onak. Vzhledem k našim pěti dětem doma mohu ze zkušenosti říct,že i věkem a životním obdobím maminky se mění její potřeby…
U paní Martiny jde o druhý extrém,oproti maminkám,které jsou se svým dítětem neustále ,ona s tím svým jen minimálně.Dítě sice zná spoustu lidí,ale musí kvůli tomu neustále měnit prostředí a je tam samo bez matky.Nedokážu si představit,že bych svoje děti ,když byly tak malé ,neustále někam odkládala.Nemohla jsem bez nich být.A mimochodem,ještě jsem žádnou“ uštvanou maminku s kočárkem“ neviděla,naopak vypadají,že je těší procházet se se svým dítětem a užívat si chvilky klidu.Některé to berou sportovně a mají kolečkové brusle.Moc se mi to líbí.Abych to shrnula,zdá se mi,že autorku mateřství víceméně obtěžuje a brání ji v obvyklých aktivitách.
Přesně tak, mluvíte mi z duše.
Vždycky se budou pod podobnými články utkávat dva nesmiřitelné tábory – matky, které doma s dítětem bez práce prostě nemohou vydržet, a matky, kterým mateřská role bohatě stačí (i když se jim někdy po práci, kde neřešily pleny, zuby a kaše, taky zasteskne).
Počítám se k tomu druhému táboru, jsem doma s dcerou skoro dva roky a ne, nelítám si na růžovém obláčku, občas se musím nutit jásat nad postavenými kostkami, namalovanými klikyháky, či nad tím, že v knížce už po sté našla krtka. Unavená bývám taky a tady musím dát zapravdu autorce, zapojení širší RODINY bych uvítala.
Ale když jsem si přečetla týdenní rozpis paní Elterlein, tak mě docela zamrazilo, takhle si rodinu v klidu opravdu nepředstavuju.
Na můj vkus je to šíleně rozlítané, přecpané, pro dítě příliš vjemů, změn… brr. Tohle není žádné dělení se o dítě s rodinou, aby si máma mohla odpočinout a mimo mateřskou roli se realizovat i ve světě dospělých, tohle je normální práce na rodičovské s hlídáním dítěte.
Někdy se počítám k tomu táboru uštvaných a nevyspalých matek, ale častěji si to užívám, vnímám, jak ten čas strašně letí a jak moje holčička roste, naučila jsem se s ní chodit rychlostí 500 metrů hodinu, a mám z toho radost. A to bych přála všem maminkám, mít na své dítě čas a klid. Venku, v přírodě, jen tak čas a klid pro sebe. Howgh.
Diky za krasny prispevek,uz jsem se bala,ze jsem nenormalni,kdyz jsem se synem na rodicaku prace,ac zajimava po vsech strankach,je mi ukradena..