foto: Oldřich Vlček

Chlapcům ubývá motivace, výdrž, soustředění, víra v sebe. Zachránit je mohou – tátové. Třeba takto

Otec, který ráno zmizí a večer se sice objeví, ale úplně vyždímaný z práce v korporaci. Nebo doma vůbec nebydlí. A když bydlí, tak vytěsněný svou slabou vůlí nebo ráznou manažerkou rodiny do pozice nešiky a původce nepořádku. Škola je zase plná žen, které nade vše milují řád, nikoli dobrodružství, a také cílevědomých spolužaček s ostrými loktíky. Plus ve světě zmizely jistoty, o které opřít mužské sebevědomí, byť to třeba byly jistoty falešné. A je zaděláno na krizi chlapectví.

Dětem, ale chlapcům obzvlášť, ubývá motivace, výdrž, soustředění, víra v sebe. Dokonce se snižuje jejich IQ, tvrdí Warren Farrell, americký autor mnoha knih, který se postavením a pocity mužů v dnešní době zabývá desítky let a mluví o krizi chlapectví. Chybí vzory v rodině i ve společnosti, kterým by se hoši chtěli vyrovnat, i kdyby to mělo stát nějakou námahu. Tam je problém.

Zapátrali jsme po takových vzorech, mužích, kteří jsou dětem, klukům i holkám, svým i cizím, po boku, a pomáhají jim dobře vyrůst, s tím, že mohou inspirovat další. Nebylo tak těžké je najít.

Petr Vobořil na expedici „Apalucha“. Foto Oldřich Vlček.

Vlčí tlapky, víc holky
Dětský oddíl Vlčí tlapky ve středočeské vesnici Družec má dva vedoucí, Zdeňka Slejšku a Mirka Šimka. „Místní nám říkají skaut, i když nejsme přímo skautský oddíl,“ říká Zdeněk, otec pěti dětí. Tři z nich chodí do Tlapek a čtvrté asi přibyde po prázdninách. Děti se v oddíle učí táboření, jak rozdělat oheň, orientaci podle mapy, ale i práci rukama, třeba vyrobit lavičku nebo totem. Taky se sportuje. Oddíl se schází jednou týdně, jednou za dva měsíce je víkendový výlet s přespáním venku.

Zdeněk Slejška

Podle Zdeňka, který sám prošel skautskou výchovou, dnešní děti říkají ´to nejde´ víc a rychleji než děti předchozích generací, mají menší vytrvalost i soustředění. A víc to platí kupodivu pro kluky. V oddílu jsou nyní dvě třetiny děvčat a kluci odpadávají častěji. Dokonce to vypadá i tak, že nezřídka holky umí vzít za pilu líp než kluci.

„Rodiče jsou dneska měkký,“ říká Zdeněk. „A snaží se děti ochránit před nepohodlím. Stává se nám běžně, že mámy volají a nabízejí, že dětem odvezou bágly na místo, kde budeme přespávat, místo toho, aby si je tam děti nesly samy.“

To jim ale vedoucí nedovolí. Na poslední výpravě ušly děti s plnou zátěží na zádech patnáct kilometrů. A když si pak dokázaly na místě udělat jídlo, byly „super blažený, a doma o tom taky tak vyprávěly,“ říká Zdeněk, momentální profesí ředitel nadačního fondu.

Aby ovládaly, a nebyly ovládané
Týnec je městečko asi třicet pět kilometrů od Prahy, žije v něm asi pět tisíc lidí a jsou tam dvě školy. V té soukromé má devítiletého syna Michal Andrlík. Školu si pochvaluje, zvláště se mu líbí, že využívá pro učení zájmu dětí a nejde proti němu – hlavně nezabít zájem! říká. „Jen se mi zdálo, že tam trochu chybí někdo technického zaměření, člověk, který by děti sblížil s technologiemi,“ vysvětluje, odkud pramenil jeho nápad. „Aby je uměly ovládat, a nebyly naopak pasivně ovládány,“ zdůrazňuje.

Michal – vystudoval aplikovanou matematiku a pracuje jako IT specialista ve velké firmě –  škole nabídl kroužek programování ve scratchi, což je vizuální programovací jazyk, kterému děti snadno rozumí. Není ale jediný rodič nebo prarodič, který se ve škole uplatní. „O zvířatech přišel dětem vyprávět dědeček, který jich mnoho chová, o rybách zase rybář, stavbu domu dětem vysvětloval stavař,“ vybavuje si Michal. Podle něj je fajn, že nejde o najaté instruktory, ale o lidi, kteří se školou přímo souvisí.

Michal Andrlík

Při výchově vlastních dětí Michalovi přijde nejdůležitější nechat je, aby věci dělaly samostatně. „Syn s kámošem ve svém bunkru stavěli stoleček, tak jsem jim ukázal, jak držet pilu, co s vrtačkou, ale to bylo vše. Jsou i hezčí stolečky, ale tenhle je jejich.“

Michalův syn běžně používá svůj nůž, šestiletou dceru taky nedávno otec učil, jak krájet mrkev. „Nejdřív se i pod dohledem trochu bála, a teď už zeleninu nakrájí úplně sama,“ říká Michal.

A kdo to vše učil jeho? „Táta mě k věcem moc nepouštěl, ale měli jsme doma dílnu, a když tam nebyl, zkoušel jsem to sám,“ usmívá se.

Pět dekád studia chlapců a mužů mě přivedlo k odhalení, že krize chlapectví existuje, že to je globální krize a velmi silně se projevuje v USA.

Warren Farrell, Krize chlapců ohrožuje budoucnost Ameriky, přináší ekonomická a zdravotní rizika a vyšší výskyt sebevražd. USA Today, 9.dubna 2019.

 

S dětmi mi to dává smysl

Petr Vobořil

Petr Vobořil pracuje jako síťař ve velké bance a žije s rodinou v Praze. Se ženou Bárou má tři děti, syny dvanáct a sedm, dceru deset let. Mládí taky prožil ve skautu. „Od gymplu jsem vedl Vlčata. Baví mě práce s menšími dětmi, prvostupňového věku.“ Pak přišla vlastní rodina a pár let nebyl čas na nic jiného.

Když byla ale dcerka ve 3.třídě, Petr si jednou prohlížel její školní kalendář s vyznačenými různými osobnostmi a výročími, a mezi nimi našel Thomase Alvu Edisona. „Uvědomil jsem si najednou, jak mi práce s dětmi chybí, a napsal paní učitelce, že bych mohl vymyslet nějaké pokusy – jak funguje žárovka, co vede a co nevede elektrický proud,“ vzpomíná. „Technika mi nebyla nikdy cizí, už jako kluk jsem musel s lecčím pomáhat, doma jsme měli dílnu plnou kabelů, vypínačů, zásuvek…“

A tak v karlínské škole na Lyčkově náměstí vznikla jednodenní Laboratoř T.A. Edisona, kombinace fyzikálních pokusů a divadla, a do toho se navíc ještě mluvilo anglicky.

Pak Petr narazil na internetu na Hodinu kódu, populární mezinárodní vzdělávací kampaň dětského programování, vyzkoušel to doma a nabídl pro změnu v synově třídě. Kromě toho začal pomáhat škole s organizováním školních výletů pro rodiče s dětmi. Výlety podniká i se svými dětmi, například je tu expedice „Apalucha“ (s odkazem na film S tebou mě baví svět), kterou vede on a jeho kamarád. „Stanoviště máme třeba v oddílové chatě ve Voticích, tam se dá zažít nízká úroveň civilizace, bez vody i bez elektřiny.“

„Máme teď v práci možnost vzít si šestitýdenní sabatikl. Říkal jsem si, že bych ho mohl strávit s dětmi ve škole. Mohli bychom třeba postavit kokpit kosmické lodi,“ říká. Učitelem na plný úvazek by být nechtěl, ale jednou nohou do školy patří rád. Nebo do Domu dětí a mládeže v Karlínském Spektru. Tam už se pod jeho vedením taky leccos odehrálo. Postavili třeba Betlém o 16 pohyblivých figurách.

Olga Žáková

Nevzdat to jen tak

Marek a Robin

Poslední příběh nám nevyprávěl muž, ale žena. Olžin manžel Marek má exportní firmu, pracuje z domova, žijí u Turnova, v obci Kacanovy. Mají desetiletého syna a dospívající dceru. „Asi před osmi lety, to bylo Markovi asi čtyřicet, si koupil snowboard. Dost jsem ho obdivovala, jak to nevzdává, i když při tréninku vypadal legračně,“ vypráví Olga. Aby svou vůli ještě posílil, Marek se přihlásil na instruktorský kurz. „Trénoval celou zimu a pak instruktorskou licenci dostal, a od instruktorů, kteří ji nedávají zadarmo. A když bylo Robovi, synovi, asi šest, jeli jsme do Tyrolských Alp a tam ho Marek začal na snowboardu učit, a učil ho to moc dobře,“ říká Olga. Oba, otec a syn se pak spolu přihlásili do výcvikového kempu Czech Snowboardcross Team, která sdružuje špičkové sportovce v roli instruktorů. „Neboli – potkáte tam i Evu Samkovou,“ říká Olga.

Aktuální společnou výzvou otce a syna jsou salta na trampolíně. „Na Robina tahle tátova chuť se učit nové věci a namáhat se pro to hrozně dobře působí,“ myslí si maminka.

Marek pomáhá i v Robinově komunitní škole. „Byl s dětmi na lyžáku a učil je tam snowboard (jak jinak) a na škole v přírodě je zase uváděl do základů lukostřelby,“ doplňuje výčet Olga.

A jakého pořádného tátu znáte vy? Napište nám o něm, nebo o sobě.

Alena Sobotová

Kdy si děti váží táty
Alena Sobotová, rodinná terapeutka

„Když není ve vleku života, ale život žije“
Práce je pro muže důležitá, až se v ní někdy dokáží utopit. Dítě ocení, když si otec umí nastavit hranice a není otrokem své práce. Když cítí, že otec svůj život ovládá.

„Když je pravdivý“
Pravdivý k sobě a ke svému okolí je takový otec, který umí říct „tohle změním“, „tohle se mi nepovedlo“, který se umí omluvit. Takový otec se neskrývá za výmluvy.

„Když umí říct dost“
„Půjdeme tam a tam, utratíme tolik a tolik… V době, kdy je všeho moc, může být úlevné, když otec stanoví limity a hranice. Dítě ocení, že otec má tu sílu, a učí se takto samo říkat ne a vybírat, co dělat, a co už ne. Pro některé muže je objevem, že lze být laskavý a zároveň ne měkký. Neznají přesnou techniku, jak projevit svou vůli. Dítě ocení, když s ním táta dohodne pravidla a pak na nich klidně, ale neústupně trvá.

„Když plní sliby“
Když otec s potomkem naplánuje, na co se dítě těší, a opakovaně z toho sejde, u dítěte to nalomí důvěru. Než plané sliby, je lepší mlčet. Nebo slibovat, ale pak držet slovo.

„Když je objevitelem a zdrojem radosti“
Chuť do života je nakažlivá. Děti milují otce, kteří jsou pro něco nadšení a umí toto nadšení předat. Vyzařují pocit, že je z čeho se radovat. Sdílejí to.

Foto Oldřich Vlček

12

Pravidla diskuze

(zavedena 13. dubna 2018)

Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
  • Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam
  • Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“
  • Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku
  • Příklady z praxe jsou naopak vítány
  • Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících
  • Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí
  • Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých
  • V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání
Příspěvky porušující pravidla mažeme.
avatar
5 Comment threads
7 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
7 Comment authors
BrandtnerováJitka PolanskáJanMarcela MuktiKateřina * Recent comment authors

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

nejnovější nejstarší
Pavel
Host
Pavel

Tohle je jeden z mála článků, který nejenže nehází téměř veškerou péči o děti na kantory ve škole, ale zmiňuje i nezastupitelnou roli rodiny.

umfa
Host
umfa

Čistě z vlastního pozorování, takže na dvojitě slepou vědeckou studii to nestačí :-), mám poznatek, že na tenhle handicap zadělávají klukům „šílené matky“. Pořád kluka hlídají aby si neublížil, nepustí ho pomalu na tělocvik (nebezpečí úrazu), natož se školou do přírody. Aby si něco dělal třeba jen s kleštěmi a kladivem to neexistuje, pokud vůbec mají takto nebezpečné nástroje doma (o nůžkách nemluvě). Pak to vypadá takhle, kluk si ani neudělá prak, petardu ze sirek, nic, jen konzumuje předpřipravené hračky s bezpečnostním certifikátem :-)

Kateřina *
Host
Kateřina *

Ještě bych Vás s dovolením doplnila – některé matky buď hlídají, aby si neublížili a nebo se snaží, aby měli minimální kontakt s otcem, když jsou od sebe. Také občas „nesouhlasím“ s tím, jak si manžel hraje se syny, ale ti si to užívají a když mi to hodně vadí, jdu jinam :) Jinak každý muž, který se věnuje dětem (nejen svým) by měl být ženami na rukou nošen. Proto alespoň takhle, všem velký dík a ať Vám elán a nadšení dlouho vydrží. Je to totiž opravdu potřebné a nakažlivé, zejména mezi dětmi :)

Marcela Mukti
Host
Marcela Mukti

Souhlasím.

Marcela Mukti
Host
Marcela Mukti

Moji synové zapomněli, co jim táta koupil (krom džínových bund, tehdy za tuzexové bony). Ale dodnes vzpmínají, že byli s tátou v příměstském lesíku a přeskakovali tam jakousi strouhu. Nikdy nezapomněli, co je naučil na trampu. A jsou rádi, že je naučil dobrému vztahu k práci. Naopak dodnes vědí, co slíbil a nesplnil.

Jan
Host
Jan

Roztomilý článek. Napsán ženou. Pravděpodobně určen především ženám. Citované muže vybrala opět autorka sama. V závěru pravdy sepsané rovněž ženou, která si zřejmě takto představuje svého ideálního muže a pod titulem „terapeutka“ jsou její slova předkládána jako univerzální principy.

Jediné, co článku chybí je chytlavý bulvární nadpis ve stylu „10 pravd o vašich otcích, které nechcete slyšet“, případně oblíbené „Pokud vaše dítě hraje počítačové hry, stane se z něj bratrovrah, otcovrah, strýcovrah a tetovrah“.

Jan
Host
Jan

Pohleďte na ženy, které mužům říkají, jací by měli být. A pak zoufají, že takoví jsou.

Váš článek je jen kapička v moři nešťastných ženských výchovných pohledů, které, jak sama píšete, ve „školách plných žen“ formují chlapce, o kterých žehráte.

Já jsem si tedy ulevil a Vy pomůžete mužům nejlépe tím, že příště nebudete nic podobného psát. A já sobě, že to raději nebudu číst. Tolik zbytečného času…

Brandtnerová
Host
Brandtnerová

Reakci pana Jana se vůbec nedivím. Článek ve mně vyvolal úplně stejný dojem. Přístup uvedené tzv. terapeutky (odhaduji na nějakou „kurzistku“ bez psychologického vzdělání) v jeho závěru je hodně neprofesionální. První, co mě po přečtení jejího vstupu napadlo, bylo, že za a) nerozumí dětem, za b) nerozumí mužům. A jako by uvedené „pravdy“ případně nemohly platit i pro ženy, že? Ono takové to hodnocení, jaké by mělo či případně nemělo být druhé pohlaví, je vždycky trapné, a navíc svědčí podle mých zkušeností o určité nedospělosti dotyčného. Bohužel se obávám, že kdo k respektu (tzn. skutečnému respektu, nejen když se o… Číst vice »

Brandtnerová
Host
Brandtnerová

„Plus ve světě zmizely jistoty, o které opřít mužské sebevědomí, byť to třeba byly jistoty falešné.“

Tato věta autorky článku je ovšem bomba! Jako že pravda má v podstatě stejnou váhu jako lež? Když není pravda, bereme lež?

A nějaká morálka je jako kde?

Nevím, jaký emotikon připojit. Je toto ještě k smíchu?

A zřejmě proto je ten článek tak silně moralizující, protože právě to bývá častou náhražkou chybějící morálky.