Speciální pedagožka Alena Sobotová pomáhá rodičům pochopit, jak na školní a výchovné potíže jejich dětí. „Řešení je často jednodušší, než se zdá, důležité je ale najít, co je skutečný problém,“ říká. Některé své případy Alena Sobotová zpracovala do krátkých příběhů a svolila k jejich publikaci na stránkách magazínu Rodiče vítáni. Ten dnešní je o holčičce, která se bála sama chodit do školy.
———
„Dobrý den, mám problém s dcerou. Chce, abych ji vozila všude autem, říká, že se po městě bojí sama.“
„Kolik je jí let?“
„11.“
„Chodí pěšky do školy?“
„Ne, já ji vozím, mám to cestou do práce, ona aspoň v pohodě může jet se mnou.“
„Jak to máte daleko do školy?“
„Asi 25 minut pěšky. Já vím, kam směřujete, ale ona má z té cesty strach.“
„Stalo se někdy, že jste jet nemohla?“
„Ne, nikdy, i kdybych byla nemocná, tak já ji tam odvezu, protože do školy se přeci dostat musí.“
„Jaká by musela nastat situace, že byste ji nemohla odvézt?“
„Taková situace není, vždycky se to dá nějak zařídit.“
„Jste dobrý obhájce, jak nenalézt žádné řešení, aby to dcera někdy zkusila sama.“
Maminka změnila práci a vozit dceru už pro ni nebylo únosné. Na konzultacích jsme postupně vytvořili plán, jak bude dcera chodit do školy sama pěšky. Strach se začal pomalu vytrácet…
Alena Sobotová
Pro dnešní dobu je příznačný strach o děti. Rodiče se snaží je od všeho ochránit a nastavit jim co nejlepší podmínky. Zdánlivě dobrá myšlenka má za následek malou samostatnost a sociální otužilost dětí. Rodiče vozí děti do blízké školy autem, děti jim v pravidelných intervalech musejí zasílat sms nebo volat, že jsou v pořádku, rodiče za ně rozhodují, vyjednávají a řeší problémy. Děti jsou tak zvyklé na to, že každý nesoulad, který je potká na cestě, rodič vyrovná. Chybí jim radost z překonávání drobných překážek a rytmus v činnostech a odpočinku…
Alena Sobotová vystudovala speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. Pracovala jako učitelka na zvláštní škole a zároveň se věnovala lektorské činnosti v projektu Dokážu to. V letech 2005 – 2015 postupně působila jako školní speciální pedagog na dvou základních školách a v pedagogicko-psychologické poradně. Od roku 2015 vede soukromou poradnu. Má dvě dospělé děti.
S novým školním rokem přicházejí i novinky pro školáky i pro rodiče. Tou špatnou zprávou je, že by mělo být méně asistentů pedagoga, tou dobrou jsou naopak posuny ve vnímání...
Jsou čtyři hodiny odpoledne. Lenka Jírová přichází s dcerou domů a sedají k domácím úkolům. Čtení, psaní, počítání. Hodina je pryč. Zbývají ještě desítky příkladů...
Líbil se vám náš článek nebo k němu máte co říct? Ohodnoťte ho a okomentujte.
Budeme rádi za vaše postřehy a zkušenosti. Můžete ho i sdílet na svém facebooku.
Vítejte v debatním prostoru online magazínu EDUzín. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
Příklady z praxe jsou naopak vítány.
Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
Pro přispívání do diskuze je nutné se přihlásit prostřednictvím Facebook, Google nebo Twitter účtu. Snažíme se omezit anonymitu přispěvatelů a tím zkvalitnit diskuzní prostředí.
When you login first time using a Social Login button, we collect your account public profile information shared by Social Login provider, based on your privacy settings. We also get your email address to automatically create an account for you in our website. Once your account is created, you'll be logged-in to this account.
NesouhlasímSouhlasím
I allow to create an account
When you login first time using a Social Login button, we collect your account public profile information shared by Social Login provider, based on your privacy settings. We also get your email address to automatically create an account for you in our website. Once your account is created, you'll be logged-in to this account.
NesouhlasímSouhlasím
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eva
5. 5. 2018 07:44
Dobrý den paní Sobotová. Jste moje krevní skupina. Jsem moc ráda, že se zabýváte touto tématikou, nevedete polemiku co kdyby a jak. Ale přímo víte o čem je řeč. Vedete lidi správným směrem. Srovnávám dobu našeho dětství a současnou situaci pro děti a je mi velice líto, že právě ony teď ztrácejí tu možnost svobody vlastního rozhodování, zjišťování svých schopností, co už dokážu sám, ten pocit nezávislosti a zároveň také zodpovědnosti sám za sebe. Je to možná pro tuto dobu nevhodný příklad. Ale já mám vzpomínku ze svého dětství. Ve svých pěti letech jsem měla zánět v pravém palci na nehtu. Musel pryč. Jelikož moji oba rodiče pracovali, vypravili mně z mateřské školy že souhlasem mé matky samu k lékaři. Tenkrát jezdilo auto snad jedno za hodinu. Ale já jsem tu návštěvu u lékaře zvládla, dodnes si pamatuji sluncem prozářená okna ordinace. Do školky jsem došla v pořádku a ještě stihla namalovat obrázek s ostatními. Co by na tohle řekly současné matky a zákony.
Že to muselo být opravdu hodně dávno.To by dnes opravdu nikdo neudělal,ani mš ,ani rodiče,nejspíš ani ten lékař.Ale jinak máte pravdu,dnešní děti jsou opravdu málo samostatné a mohou za to rodiče se svým příliš ochranitelským přístupem.I dnes často oba rodiče pracují,ale poslat pětileté dítě k lékaři samotné,zrovna není ten správný příklad,jak v dítěti pěstovat samostatnost a odpovědnost.
Ano, máte pravdu, bylo to v roce 1959. To byla úplně jiná doba a jiné podmínky. Možná to, že jsem měla tvrdé podmínky hned od začátku, naučila jsem se spoléhat sama na sebe. Je to legrační přirovnání, ale je to jak v té písničce Karla Gotta, to musím zvládnout sám, na to snad sílu mám,,, a bylo toho dost, až do dnešní doby. Ale nestěžuju si. Spoléhat na sebe jsem musela mnohokrát i v práci. Holka, nemá kdo sloužit, musíš to vzít. Ale to už je jiná kapitola. Tady jde o děti teď a v této době. Jak jim dopřát tu volnost na kterou mají z hlediska své životní etapy právoplatný nárok. Prožít si dětství tak, aby bylo co nejlepším startem pro život bych přála všem dětem z celého srdce. Ne všechny děti si ho mohou plnohodnotně prožít. Zažila jsem několik případů, kdy dětství dítěte bylo narušeno krizovou situací, kdy dítě hledalo východisko. Snažila jsem se, abych dítěti tuto situaci pomohla v rámci možností řešit a být mu oporou. Ale zase tak trochu utíkám od tématu. Je to opravdu od začátku na rodičích, zda pochopí, jestli chtějí připravit svému dítěti ty nejlepší podmínky pro to, aby se své dětství mohlo prožít a mít na ně krásné vzpomínky. Ne umetat cestičky, ale být mu oporou, kdy to nejvíc potřebuje a umět mu naslouchat a rozumět.
To jsme asi tak stejně staré.Nechci mladým křivdit,nemají to lehké,pomáhám dceři docela dost s vnoučaty a vidím problémy,které jsme zas tak moc řešit nemusely.ˇV tom příběhu autorka např. nezmiňuje žádný důvod,proč se děvče bálo,do školy chodit pěšky,jen reakci matky.To se pak těžko nějak komentuje
Sdílet na Facebooku 
Sdílet na Twitteru 
Sdílet na Linkedinu 
Dobrý den paní Sobotová. Jste moje krevní skupina. Jsem moc ráda, že se zabýváte touto tématikou, nevedete polemiku co kdyby a jak. Ale přímo víte o čem je řeč. Vedete lidi správným směrem. Srovnávám dobu našeho dětství a současnou situaci pro děti a je mi velice líto, že právě ony teď ztrácejí tu možnost svobody vlastního rozhodování, zjišťování svých schopností, co už dokážu sám, ten pocit nezávislosti a zároveň také zodpovědnosti sám za sebe. Je to možná pro tuto dobu nevhodný příklad. Ale já mám vzpomínku ze svého dětství. Ve svých pěti letech jsem měla zánět v pravém palci na nehtu. Musel pryč. Jelikož moji oba rodiče pracovali, vypravili mně z mateřské školy že souhlasem mé matky samu k lékaři. Tenkrát jezdilo auto snad jedno za hodinu. Ale já jsem tu návštěvu u lékaře zvládla, dodnes si pamatuji sluncem prozářená okna ordinace. Do školky jsem došla v pořádku a ještě stihla namalovat obrázek s ostatními. Co by na tohle řekly současné matky a zákony.
Že to muselo být opravdu hodně dávno.To by dnes opravdu nikdo neudělal,ani mš ,ani rodiče,nejspíš ani ten lékař.Ale jinak máte pravdu,dnešní děti jsou opravdu málo samostatné a mohou za to rodiče se svým příliš ochranitelským přístupem.I dnes často oba rodiče pracují,ale poslat pětileté dítě k lékaři samotné,zrovna není ten správný příklad,jak v dítěti pěstovat samostatnost a odpovědnost.
Ano, máte pravdu, bylo to v roce 1959. To byla úplně jiná doba a jiné podmínky. Možná to, že jsem měla tvrdé podmínky hned od začátku, naučila jsem se spoléhat sama na sebe. Je to legrační přirovnání, ale je to jak v té písničce Karla Gotta, to musím zvládnout sám, na to snad sílu mám,,, a bylo toho dost, až do dnešní doby. Ale nestěžuju si. Spoléhat na sebe jsem musela mnohokrát i v práci. Holka, nemá kdo sloužit, musíš to vzít. Ale to už je jiná kapitola. Tady jde o děti teď a v této době. Jak jim dopřát tu volnost na kterou mají z hlediska své životní etapy právoplatný nárok. Prožít si dětství tak, aby bylo co nejlepším startem pro život bych přála všem dětem z celého srdce. Ne všechny děti si ho mohou plnohodnotně prožít. Zažila jsem několik případů, kdy dětství dítěte bylo narušeno krizovou situací, kdy dítě hledalo východisko. Snažila jsem se, abych dítěti tuto situaci pomohla v rámci možností řešit a být mu oporou. Ale zase tak trochu utíkám od tématu. Je to opravdu od začátku na rodičích, zda pochopí, jestli chtějí připravit svému dítěti ty nejlepší podmínky pro to, aby se své dětství mohlo prožít a mít na ně krásné vzpomínky. Ne umetat cestičky, ale být mu oporou, kdy to nejvíc potřebuje a umět mu naslouchat a rozumět.
To jsme asi tak stejně staré.Nechci mladým křivdit,nemají to lehké,pomáhám dceři docela dost s vnoučaty a vidím problémy,které jsme zas tak moc řešit nemusely.ˇV tom příběhu autorka např. nezmiňuje žádný důvod,proč se děvče bálo,do školy chodit pěšky,jen reakci matky.To se pak těžko nějak komentuje